Štítky článku: •  

Soumrak českého školství? (2/4)

Český ornitolog, expert na kukačky, autor Vesmíru a dlouholetý vysokoškolský pedagog Tomáš Grim se rozhodl odejít ze školství. Důvody, které ho k radikálnímu kroku vedly, jsou zároveň detailní „obžalobou“ českého (nejen) vysokého školství. V obsáhlém rozhovoru, který navazuje na loňské interview v časopise TÉMA, si nebere servítky. (1. díl)

Jak se to projevuje v celkovém trendu?

O poklesu průměrné úrovně studentů VŠ se veřejně diskutuje minimálně deset let. Podobné názory slyším i od známých, co učí na středních a základních školách — o tom, že české maturity ztratily váhu mluvil i bývalý ministr školství Eduard Zeman a přičítal to právě tomu, že na našich středních — i vysokých — školách nad kvalitou vyhrála kvantita. [1] Výsledkem je titulovaná blbost, když si vypůjčím název trefného eseje Denisy Proškové. [2]

Ale dobří studenti přece stále jsou, nebo ne?

Samozřejmě, že existují studenti, kteří studium pouze nepředstírají. Jenže jiní studenti, kteří by se dřív na vysokou školu vůbec nedostali, strhávají dolů ty schopné. Zbytečně totiž obírají pedagogy o čas a energii, kterou by učitelé jinak věnovali studentům, kteří si jejich úsilí zaslouží. To je nevyhnutelné — čas ani energie nejsou nafukovací.

Navíc tu funguje davová psychóza šedé masy, jak to pojmenoval jeden z mých mála schopných studentů: opakovat zkoušku je OK, vždyť opakují všichni okolo; být pasivní v diskusích je OK, ostatní přece taky mlčí… A laťka se snižuje kvůli těm ne-dobrým studentům. Míchání schopných a neschopných, ať už jsou příčiny ne/schopnosti jakékoli, škodí českému školství; to je nejčastější kritika, kterou slyším od známých napříč všemi stupni školství.

A jádro pudla je v interakci mezi kvalitou studentů a kvalitou učitelů, kteří dovolí, aby student přijatý zadarmo, bez přijímaček, nebo jen přes formální test či pohovor, prolézal školou s odřenýma ušima až do státnic, kde „už jej přece nevyhodíme, když dostudoval až sem“! A jaká je motivace studenta, který ví, že nemůže být vyhozen? Nezodpovědní kolegové „záchranáři“ tím škodí i studentovi: kvůli jejich laxnosti při zkoušení se nic nenaučil a v praxi narazí.

Když jsem o tom mluvila s jinými vysokoškolskými pedagogy, přišlo mi, že s vyššími akademickými stupni se to zlepšuje, že se postupně ti lidé protřídí a mezi doktorandy už je větší procento těch motivovaných než mezi magistry.

To jistě ano, ale to neznamená, že situace je OK. Jak hlásají Honza Zrzavý i Standa Komárek, organismus s nejdelší dobou neschopnosti samostatného života je doktorand. Proměnlivost tohohle „druhu“ je obrovská — od některých se může školitel sám učit, jiní jsou aktivní a podnětní jak pytel brambor. Neustálé upomínání, co kdo nedodal včas nebo v odpovídající kvalitě. Snaha rozvíjet studenty, kteří na to prostě neměli, mě vyčerpala. Nevidím důvod, proč v tom pokračovat.

A není za tím vším tak trochu to „za nás to bývávalo lepší“?

Za nás to nebylo lepší v tom smyslu, že by lidé obecně byli chytřejší nebo šikovnější, problém je v tom, že univerzita bere jako Kunderův doktor Havel všechno — dřív bylo síto selektivní.

Představte si, že do basketbalových týmů začneme nabírat řádově víc hráčů; co se stane s průměrnou tělesnou výškou hráče? Nevyhnutelně klesne. Proč? Protože platí dvě věci: v populaci je tzv. Gaussovo neboli normální rozdělení tělesné výšky a hráči se vybírají nenáhodně podle ní, z pravé části rozdělení, tedy ti nejvyšší. Čím víc budeme hráčů přidávat, tím víc musíme jít „doleva“, tedy brát z těch průměrněji vysokých — doprava jít nelze, ty nejvyšší jsme vybrali hned na začátku. Čím víc basketbalistů, tím bude jejich průměrná výška nevyhnutelně čím dál tím nižší.

Podobnou distribuci jako tělesná výška mají vlastnosti, které lze měřit na kontinuu: inteligence, motivace, schopnosti atd. Pokud se dnes na vysoké školy místo každého pátého bere každý druhý, nemůže průměrná úroveň studentů jít jinam než dolů: 50 % nejschopnějších z populačního ročníku bude mít v průměru vždy nižší schopnosti než třeba 15 % nejschopnějších z téhož vzorku; je statisticky nemožné, aby to bylo jinak.

A to nerealisticky předpokládám, že se na školy hlásí jen ti nejschopnější z populačního ročníku. Přičtěte k tomu digitální demenci, která tu před pár lety nebyla. Nehořekuju nad „starými zlatými časy“, tedy osobní zkušeností z mládí, jak se to děje od nepaměti; jen poukazuju na recentní a statisticky nevyhnutelný jev.

„Zjistil jsem, že někteří ze studentů nezvládají ani učivo, které je v učebnicích pro základní školy!“

Ale i vaši kolegové, kteří jistě tuhle statistickou „hříčku“ berou v potaz, tvrdí, že to tak není.

No právě že neberou! Na pokles kvality si nestěžují ti, kdo se vyhýbají učení tuzemských bakalářských a magisterských studentů a místo toho učí vybrané české doktorandy a nabírají zahraniční doktorandy (viz anketa). To je pak opravdu záhada, že pokles kvality nevnímají (směje se). Tím se dá problém individuálně obejít, ne plošně řešit. Někdo ty ne-doktorandy učit a vyzkoušet musí: např. já v průměru každoročně zkouším 250 bakalářských a magisterských studentů, a to většinou dost bídné kvality, ne „pět a půl“ špičkových doktorandů. A argument, že ti nejlepší z našich studentů jdou na doktorát do zahraničí, problém úplně neřeší: já učím v ČR, ne v zahraničí.

Že kvalita studentů stoupá, může být pravda, ale jen lokálně. Není divu, že hlasy o lepších studentech zní typicky z Prahy, kam jdou či odcházejí tradičně ti nejlepší. Jejich přesun = snížení kvality např. na UP, zvýšení kvality na UK… Jiné hlasy se týkají jen těch nejlepších studentů. Souhlasím, že ti nejlepší jsou stále podobně dobří jako dřív. Jenže já nemluvím o vybrané studentské elitě, ale o celé populaci studentů.

Navíc u studentů čím dál víc postrádám pracovitost. Kolega to na jedné schůzi komentoval vypjatým výkřikem, že studenti jsou „vši líné“. Asi to souvisí s tou „digitální demencí“, kdy žáci propadají bludnému dojmu, že nic nemusí nosit v hlavě, protože je to přece na netu.

Před deseti lety jsem napsal už zmíněný seriál Děs a bída UP. Když jsem pro něj shromažďoval materiály, zjistil jsem, že někteří ze studentů nezvládají ani učivo, které je v učebnicích pro základní školy! A dokonce ani věci z výukových materiálů pro školy zvláštní… Přečtěte si pár perel z písemek ze zoologie [3] a zoogeografie. [4] Nejdřív jsem se tomu smál, ale po těch letech mi tolikrát opakované „vtipy“ zábavné už nepřijdou. Další důvod, proč odcházím.

Neurážíte tím všechny šmahem? Nemáte žádné šikovné studenty?

Ovšemže mám. Ale ti jsou „ohroženým“ druhem na pokraji vyhynutí. A schopné studenty neřeším — ti jsou samozřejmost: kdo jiný by měl na univerzitě, natož výzkumné, studovat? Řeším problém, že studentů uspokojivé úrovně je minimum: můj dlouhodobý odhad je sotva jeden z dvaceti; i to je podle některých kolegů naivní optimismus. Pokud se objeví student, jak má být, hned se o něm mluví jako o výjimečném případu. To taky o něčem svědčí.

Pro mě je pak zásadní a nepřijatelný problém dvojí metr, kdy procházejí prakticky všichni studenti. Mimochodem: dokonce i řada studentů reagovala na rozhovor v Tématu, cituji: „je to přesně tak“. Tihle studenti měli víc sebereflexe než někteří kolegové, které ten rozhovor naštval a měli dost „odvahy“ na to, aby to řekli kdekomu jinému než mně. Ten vztek ostatně dokládá, že to, co jsem řekl, byla pravda — těžko totiž můžete někomu šlápnout na kuří oko, které nemá…

Jako refrén se nám vrací slovo kvantita. Neměl by si dobrý učitel poradit i s masou?

Masa kvalitních studentů by nebyla problém. Problém je masa těch neschopných. Nadměrné počty studentů jsou výsledkem politické objednávky. Z ní ale neplyne, že mají projít odpadní diplomky a má absolvovat každý lempl. Neochota poslat slabého studenta k reparátu je obyčejný alibismus, nebo lenost — přece si nebudeme přidělávat práci, že. Argument, že „na studentech jsme finančně závislí, a tak je nemůžeme vyhazovat,“ neobstojí, protože asertivní postoj učitele dělá divy. Nepozorné studenty jsem přesazoval do první lavice, případně i za katedru… Nemusíte číst o psychologii davu, aby vám bylo jasné, že po takové šachové partii výklad poslouchají. Vždycky jsem stanovil jasná pravidla hry: kolik je pokusů, jaké jsou podmínky, termíny věděli i čtvrt roku dopředu. Zkouším písemně, všichni studenti stejné otázky, stejné bodování, stejné místo a čas = totožné podmínky = žádné výmluvy, že někdo „měl lehčí otázku“. A podobně.

Jenže ani to nestačilo — nakonec jsem začal sám zmírňovat dlouho fungující bodové hodnocení písemek, abych nemusel většinu studentů nechat propadnout. Připadal jsem si jako kolaborant…

Máte nějaké srovnání, že třeba jinde ve světě je to se zájmem a motivací studentů „lepší“?

Nejčerstvější srovnání mám z Australian National University v Canbeře, kde jsem na pozvání přednášel před Vánocemi. Zaskočilo mě, že i tam, podle tamějších kolegů, jde motivace místních studentů dolů — údajně v důsledku existenčních nejistot, kdy šance sehnat stabilní pozici je minimální. Na doktorát se tam hlásí tak málo zájemců, že musejí doplňovat zahraničními, aby vůbec „udrželi stavy“. Stejným způsobem se snaží udržet úroveň studentů i někteří kolegové tady z ČR, když nabírají víc z moře zahraničních studentů místo z malé české kaluže, kde není moc z čeho vybírat. [5]

Kolegyně z Canberry popisovala, jak dělala studentskou poradkyni; řekla mi doslova, že byla v šoku, když zjistila, jak velká část studentů trpí úzkostmi, depresemi a sebepoškozováním. Ptal jsem se jí proč. Odpověď mi zněla až česky — bere se víc studentů než dřív, takže kromě těch nejlepších i ti stále horší, ti pak neumí dostát požadavkům, stále víc jich proto žádá o prodloužení studia, nestíhají, mají depku… Určitě to není jen australský problém — nedávno o dost vysokém celosvětovém výskytu duševních problémů, které jsou přímo způsobené doktorským studiem, psali v Nature. [6]

„Zatímco ve vědě se láme chleba rychle, mizerný učitel může nenápadně svou ‚výukou‘ škodit až do důchodu.“

Každopádně můj osobní dojem je, že v zahraničí, ať už je to vystoupení cizí nebo moje, vidím u studentů okamžitou odezvu — zájem, netriviální dotazy, potřebu dozvědět se víc. Projev zájmu u nás je vzácný a dotazy většinou padnou, až když studentům na semináři připomenu pravidla hry, například „kdo se aktivně nezapojí a nebude klást zvaným přednášejícím dotazy, nedostane zápočet“.

Druhá věc je pak úroveň takových dotazů… Odráží to míru motivace, samostatnosti a tvořivosti „tady“ a „venku“. Samozřejmě zjednodušuju, ale na omezeném prostoru, který tu máme, nelze jinak. Jedno podstatné zjednodušení je proměnlivost uvnitř „tady“, tj. mezi různými českými univerzitami. Nejen „Karlovka vs. Hradec“, ale i mezi velkými univerzitami. Třeba studentstvo má nápadně vyšší úroveň na UK než na UP nebo jinde v ČR — můj dojem mi potvrdilo několik kolegů, kteří učí v Praze a zároveň na jiných hlavních univerzitách.

A není problém taky v pedagozích?

Máte pravdu. Například zodpovědnost za zmíněný dvojí metr padá na hlavu učitelů. A nikdo snad ani nekontroluje kvalitu výuky — což by se ale mělo změnit s institucionální akreditací. Chybějící evaluace, to je zásadní průšvih: zatímco ve vědě se láme chleba rychle, mizerný učitel může nenápadně svou „výukou“ škodit až do důchodu a přivádět na školu finance za studentohodiny a ještě za to dostat pochvalu. Proto tolik vysokoškolských učitelů jen učí. [7]

Za dvacet let nikoho z mých nadřízených nezajímalo, co a jak učím. A nebudu výjimka: nářky studentů na konkrétní vyučující jsou během let konzistentní. Jak myslím prohlásil Noam Chomsky, pokud učíte to stejné co před pěti lety, buď je mrtvý váš obor, nebo jste mrtvý vy.

Takových zombie-učitelů sice ubylo, ale někteří přežívají — jeden z mých nejsilnějších zážitků ze školství bylo vyprávění studentky o tom, jak vyučující nebyl schopen vysvětlit na úvodní hodině jeden ze základních principů ani po opakovaném nahlížení do učebnice a mně došlo, že jsem podobný zážitek měl s týmž učitelem před lety taky! To by nemohlo nastat, kdyby probíhaly hospitace. A kdyby studenti aktivně hodnotili výuku, což nedělají. [8]

K čemu je, když si mi studenti stěžovali u piva, že kolega „učí“ tak, že cosi huhňá, hypnotizuje něco za oknem a téma, které je super-vzrušující, prezentuje nudně, když to neřekli jemu? Na jednu z jeho přednášek jsem se přišel podívat. Přesně, jak to popsali ti studenti… S vědomím, že pasivní studenti to pro sebe neudělají, jsem mu napsal. A za rok si nový ročník studentů opět povídal o „uspávači hadů“ — tak mu přezdívají. Už jsem to ani nekomentoval…

(Pokračování zítra)

  1. Soumrak českého školství? (1/4)
  2. Soumrak českého školství? (2/4)
  3. Soumrak českého školství? (3/4)
  4. Soumrak českého školství? (4/4)

[1] Impuls 12. 4. 2017: „Bývalý ministr školství Eduard Zeman: Maturita u nás nemá úroveň, vysokoškoláků je moc!“

[2] Prošková D. 2003: Titulovaná blbost.

[3] Grim T. a kol.: Žába drápadka, zubaté sumky a další bizarnosti aneb Nikdo není dokonalý (hlavně chudák vrápenec) (pár citací z testů ze systému a fylogeneze strunatců pro chvíle smutku).

[4] Grim T. a kol.: Vyhubená megalofauna, ptačí mordalita a medvídek kaola (pár citací z testů ze zoogeografie pro chvíle smutku).

[5] Anketa: Názory na úroveň kvalifikačních prací, výuky a školství v ČR

[6] Woolston C. 2017: A love–hurt relationship. Nature 550: 549–552.

[7] Grim T. a kol.: „Učit a bádat na univerzitách, nebo jen učit?“ Anketa k významu vědecké práce na vysokých školách.

[8] Grim T., Remeš V., Krist M., Kovařík P., Weidinger K., Fellner M., Kuras T. & Tuf I. H. 2004: Návrh na hodnocení výuky studenty na UP. Žurnál UP 13(13): 4.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 176 × | Prestiž Q1: 6,52

+8 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top