Štítky článku: •  

Sametová konspirace

Komunisté kapitál konfiskovali, ale Klaus a spol. ho rozdávali za „mísu šošovice“, říká profesor Fordham University v New Yorku, Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Xidian University v Xi'an, Fu Jen University v Taipei, Indian Institute of Technology, Kanpur a IBMEC Rio de Janeiro, Milan Zelený.

Už za několik dní si budeme připomínat 25. výročí od pádu komunistického režimu. Pro někoho je to důvod k oslavě, pro jiného zase důvod si zanadávat a zavzpomínat na „staré dobré časy“.

zeleny-pod-kastanem.jpg (17,731 kiB)
prof. Milan Zelený

Slovensko spolu s Českem si prošly velmi náročným transformačním procesem. V rámci hospodářství se udály velmi významné změny. Stačí jen vzpomenout liberalizaci cen, kupónovou privatizaci, tunelování podniků, hromadné propouštění atd. V lidech proto právem zůstávají nezodpovězené otázky, a to, zda se nedala tato opatření udělat lépe, případně jinak.

A jak to vlastně bylo s tím převratem? I na tyto otázky nám odpověděl ekonom Milan Zelený. Byl jedním z mála lidí, který veřejně kritizoval Václava Klause  za způsob, jakým chce přetransformovat plánované hos­po­dář­ství na tržní ekonomiku. Upozorňoval na ri­zi­ka, která se později přesně naplnila.

Jak byste zhodnotil transformační proces v Česku a na Slovensku od roku 1989 v porovnání s ostatními postsocialistickými zeměmi? Které země byly úspěšnější a naopak?

Osobně nevidím podstatné rozdíly s výjimkou Pobaltí. Většina zemí odprodávala svůj kapitál a získané peníze projedla nebo rozkrádala. Dnes drží většinu kapitálu zahraniční vlastníci, obyvatelé jsou přeúvěrovaní a vlády už nemají nyní co prodávat – kromě vlastního území pro cizí využití.

V éře světové krize je to pro tento region východní Evropy spíše nezáviděníhodná situace. Sledovat, kdo byl více či méně „úspěšný“, je za takových podmínek neproduktivní „troškaření“. Připomíná mi to známý Klausův výrok: „Jsme na tom lépe než Bulharsko“. Porovnejte to s Baťovým výrokem: „To nejlepší na světě je pro nás docela dobré“. Jaký je to rozdíl v ambicích a na duchu?!

Jaké byly hlavní chyby států v rámci transformace?

Hlavní chybou byl již zmíněný odprodej dlouhodobě vytvářeného kapitálu. Mnohdy se to týkalo slavných podniků ještě z dob první republiky. Bez vlastnictví kapitálu zbývá jen nádenictví. V Československu byla specifickou chybou takzvaná kupónová privatizace, která kapitál rozprodala ve veřejné dražbě za hotové, a to nejen cizincům, ale i místním zločincům a tunelářům. Kupóny byly odprodány takzvaným investičním fondům a výnosy znovu rozkradeny. Tato rizika jsem popsal ještě předtím, než k tomu reálně došlo ve svých knihách – „ČSFR očima exilového ekonoma“ a „Ještě je čas“. To bylo v roce 1990. Nic víc k tomu už nemám co dodat.

Vy jste po roce 1989 navštívili opět tehdy ještě Československo a také jste představil verzi, jak by u nás měla vypadat transformace. Bohužel, vaše návrhy si neosvojili tehdejší tvůrci hospodářské politiky v čele s Václavem Klausem.

Přišel jsem na jaře v roce 1990 v rámci stipendia Fulbrigtovy nadace. Mé návrhy, které jsem popsal ve svých knihách, spočívaly v pomalejším a postupném převodu státního vlastnictví kapitálu přes mezičlánek dočasných pronájmů až do rukou nové národní kapitálotvorné vrstvy. Odmítal jsem takzvanou privatizaci přes noc pomocí „zveřejňování“ vlastnictví nefunkčních podniků. Pod pojmem privatizace jsem vždycky rozuměl zesoukromování, a ne zveřejňování (veřejné vlastnictví).

Proč si nechtěli dát poradit?

Protože necítili potřebu. Veřejnost jim zcela důvěřovala a podporovala je. Dostat něco za nic, bylo v té době velmi oblíbené. O budoucnost ekonomiky jim vůbec nešlo. Oni ani vůbec netušili, že nerozumějí kapitalismu, tedy svobodného trhu. Nemohli tak trh zavádět jinak než jako za socialismu – státními zásahy a dekrety. Zatímco komunisté kapitál konfiskovali, oni se kapitálu zbavovali v podstatě za misku čočky.

Dokonce jste se kvůli tomu dostali i do konfliktu s V. Klausem a veřejně jste si vyměnili názory přes média. Setkali jste se s ním i osobně a povídali jste se o transformačním procesu?

Veřejně proti mně vystoupil on sám, osobními výpady, nálepkou bolševika a lhaním o mé kvalifikaci. Uvedu jen jeden jeho citát na mou adresu. „Neuspěl v zahraničí a nyní nám zde chce radit.“ Ve skutečnosti žádná výměna názorů nenastala. Na plánované televizní debaty se nikdy nedostavil, žádné argumenty nikdy nevyslovil.

Stále jen opakoval, že je to jediná možná cesta. Nikdy jsme se osobně nesetkali, neměl potřebu. Lidé mu však tleskali i tak a bezvýhradně jej volili. To, že jsem údajně neuspěl v zahraničí, mu dokonce uvěřila i moje matka. Spolu s Vladimírem Dlouhým pak proti mně interpelovali i v USA s tím, ať nepletu hlavy jejich lidem.

Uplynulá desetiletí naznačují, že vám historie dala nakonec za pravdu. Máte z toho dobrý pocit? Je to pro vás určitým zadostiučiněním?

Nemám z toho dobrý pocit a není to pro mě zadostiučinění. Naopak, trápilo mě, že pro Československo se toho neudělalo víc. Stejně tak i to, že jsem přecenil českého voliče. Předpokládal jsem, že po 40 letech komunismu už nikomu nenaletí, a hlavně ne tak naivně.

Pak jsem však slyšel tu mantru: „Někomu přece musíme věřit“. A tehdy jsem si uvědomil svou chybu. Oni znali své lidi a věděli jak na ně. Já jsem to nevěděl. Já jsem se domníval, že postačí jen pravda, logika a vytrvalost. Nežil jsem s národem více než 20 let, chyběla mi jejich arogance, manipulace a pohrdání.

Nezměnili se oni, změnil jsem se já. Dnes to svádějí jeden na druhého. Navzájem se pomlouvají, lžou, nadávají, zkreslují své postoje i názory, ale nadále je volí stále stejní lidé. Zřejmě jim nevadí stav ekonomiky a společnosti. Hlavně, že si nadále volí to, nač již 25 let nadávají. Podívejte se, koho si lidé volí a kdo nás pak reprezentuje v zahraničí. Tato genetická neschopnost vybrat si slušné, kvalitní a znalé osobnosti se nám bezohledně vymstí.

Kde tedy udělali tehdejší politici největší chyby při přechodu z direktivní ekonomiky na tržní?

Tržní hospodářství se nepovzbudí rozprodejem kapitálu. Trh už sice momentálně funguje, ale jen pro naše dotované a preferované zahraniční firmy. Pro nás jsou jen daně, státní intervence a ztráta místní samosprávy. Největší chybou bylo, že tito „chlapci“ nevěděli, co dělají a že se nedívali na 25 let dopředu.

Namísto toho fungovali ze dne na den, vytloukali klín klínem, až se nakonec dožili konečného výsledku, který dnes nedokážou vysvětlit a obhájit. I ten nenáviděný, zesměšňovaný a pronásledovaný Čuba [bývalý šéf JZD Slušovice, které bylo považováno za výkladní skříň socialistického fungování, pozn. red.] je nakonec přežil mnohem důstojněji.

Jak si vy dnes vzpomínáte na již zmíněnou kupónovou privatizaci a celkový převod státního majetku do rukou soukromníkům?

Byl jsem na Klausové přednášce na Karlově univerzitě ještě předtím, než ji spustili. Vzpomínám si, jak tam prohlašoval: „Čtyřicet let jsme si jen říkali, že to patří nám všem, tak si na to teď vydáme papír“.

Překvapivý nebyl jeho maoismus ale ten dlouhotrvající potlesk, dupání a pokřiky studentů a profesorů. To už jsem věděl, že je konec. Klaus pak zašel s Havlem do restaurace Nebozízek na pivo a druhý den stál náš „druhý Václav“ za svítání hned první v řadě na kupóny.

Také si vzpomínal, jak jásal Tigrid [bývalý spisovatel a politik, pozn. red.], že máme naše dva Václavy. Pak už přišli různí Kožení a Havlovští muzikanti si začali zakládat investiční fondy. Veškerý majetek se tak „zveřejnil“ [porozdával, pozn. red.], a ne zprivatizoval. A veřejný majetek ten si mohl nakoupit každý, kdo na to měl peníze, styky a hroší kůži. 

Veřejnosti je známá i alternativa, kterou prosazoval Valter Komárek, který se také nedokázal prosadit vůči V. Klausovi. Jak by to vypadalo, kdyby se prosadil tento scénář? Jaké byly jeho silné a slabé stránky?

Valter Komárek prosazoval pomalejší, pozvolnější cestu. Neuměl však s nikým spolupracovat, a tak byl velmi rychle z tehdejší politiky vystrnaděn. Na to měli „kluci“ z Prognostického ústavu dostatek moci a energie. Jak by to dopadlo, kdyby…?

Nemá význam o tom diskutovat. Vše i tak rozhodovaly masy voličů a ty volily jednoznačně takzvanou jedinou možnou cestu. Kupónovou privatizaci nakonec zachránil Kožený. Pokud se neobjevil na scéně, tak zájem o ni byl velmi malý a měla být stornována. Kožený byl pro Klause modré z nebe. Stejné to bylo i s Otou Šikem [ekonom a spolutvůrce reforem během Pražského jara, pozn. red.], který se musel vrátit do emigrace. Na mě naštěstí nedosáhli.

Dají se ještě nějakým způsob napravit chyby, které udělali tvůrci transformačního procesu?

V roce 1990 jsem varoval, že rozprodej kapitálu je nezvratný a nikdy ho nedostaneme zpátky. Klaus tehdy reagoval, že o to jim právě jde, aby transformace byla nezvratná a komunisté se už nikdy nevrátili. Jako kdyby někdy odešli. Takže chyby se napravit nedají a z vlastních chyb se nelze poučit, protože už se staly. V ekonomice i politice je každá větší chyba na dlouhá desetiletí. Proto nelze v těchto oblastech jen tak chybovat.

Každým omylem pak trpí velmi mnoho lidí a často i jejich děti. Je lepší počkat, přemýšlet a učit se od jiných, než se jen bezhlavě vrhat do experimentů. Dělat pokusy na lidech je mnohem horší, než experimentovat na morčatech, i když to některé kultury vnímají právě opačně.

Napravit se tak nedá nic. Jediné, co nám zbývá, je vycházet z dnešní situace „de novo“ a usilovat o novou budoucnost, s novými lidmi a především s novými myšlenkami.

Jak by měla vypadat ve zkratce současná hospodářská politika Slovenska, jakož i Česka vzhledem k tomu, že jsme v EU?

Hlavně by se měly naše země starat samy o sebe, o svou vlastní ekonomiku, své vlastní regiony, města, obce a samosprávu. Tak jak to bylo kdysi ve Zlíně. Každý ekonomický pohyb začíná v podniku, v regionu – nikdy ne na ministerstvu.

Přenechat vlastní hospodářskou politiku centrálním byrokratům EU je velmi krátkozraké. Úspěšná Evropa přece také vzniká v lokalitách, v regionech jednotlivých zemí – nikdy ne v Bruselu. Být v unii nás nesmí zbavit odpovědnosti za naši vlastní ekonomiku a společnost.

Kdo vlastně v té politické byrokracii EU ekonomice rozumí? S krizí se „patlají“ bezvýsledně už sedmý rok. Nevědí, co dělat a proč, jen řinčí zbraněmi, které navíc ani nemají. A my se máme na ně spoléhat, že nám ukážou nějaký směr nebo nám nějak pomohou? Vždyť je to absurdní divadlo. Proto nemáme žádnou strategii ani politiku, jen vulgarismy neschopnost a tápání bez konce. 

Z čeho jste vlastně vycházel při vašich radách, jak správně přejít na tržně orientovanou ekonomiku? Ptám se proto, že do té doby nebyly nějaké praktické zkušenosti z jiných zemí, čili šlo o zcela novou situaci, takže ani v učebnicích se takové nic nepsalo?

Evoluce ekonomiky a společnosti se nikdy neopakuje. Pak by to už nebyla evoluce. Stále přicházejí nové a bezprecedentní problémy i kontexty, tedy úplně něco jiného, ​​než se řeší v učebnicích. Tržní ekonomika vzniká spontánně a řízený přechod byl bezprecedentní a bylo absurdní se ohánět učebnicemi.

Já jsem vycházel z vlastního studia a musel jsem poučky z učebnic přehodnocovat, upravovat nebo zamítat. Takovým způsobem vzniká nový pohled, vlastní cesta. Jde o věc takzvané kreativní inovace, ne bezduché omílání zastaralých pouček. Tak je tomu i dnes. Proto je ve společnosti ta bezradnost v souvislosti s dlouhodobou krizí, přičemž ve skutečnosti jde o transformaci.

Einstein říkal, že vzdělání nastává tehdy, když jste zapomněli vše, co jste se ve škole naučili. Vzdělání musí hledat nová řešení pro nové problémy, a ne násilím používat staré řešení na čerstvé a nové výzvy. Svět nám přináší každodenně více a více věcí, problémů a myšlenek, o kterých jsme se ve škole vůbec neučili. Ekonomika je organismus, a ne stroj, proto se vyvíjí a prochází evolucí. Řešení nehledejte v učebnicích ale ve vlastních hlavách pokud možno dobře připravených, abyste věděli, co je třeba odmítnout.

Mnoho lidí je přesvědčeno a dokonce samotný Jakeš nedávno v jednom rozhovoru tvrdil, že pád socialismu u nás byl naplánován uvnitř Komunistické strany. Studenti a disidenti reálně nepoložili tehdejší zřízení. Co si o tom myslíte, nezní to příliš konspiračně?

Nejsem zastánce konspiračních teorií, jelikož předpokládají určitou strategickou a organizační inteligenci, poznatky a moc, které nebyly v té době kolem 17. listopadu velmi k vidění, určitě ne mezi studenty. Jsem zastáncem faktů.

Jaká tedy byla fakta?

Československo bylo poslední zemí, kde zůstávaly komunisté oficiálně u moci. Téměř ve všech ostatních zemích okolo komunistický režim padl již dříve. Komunisté zvolili Havla jednohlasně a on jmenoval premiéra Čalfu [komunista, pozn. red]. Na doporučení Rity Klímová [bývalá komunistka a později disidentka, pozn. red.] si vzal do vlády i Klause.

Komunisté kolem Havla kontrolovali Chartu 77 přímo a zasahovali tak i do politického dění. Později se prohlásili za „bývalé komunisty“. Líheň politiků z Prognostického ústavu byla obsazena a řízena komunisty. Klaus nazýval Havla reformním komunistou, ale sám se nostalgicky pyšní podporou tehdejších komunistů, především Adamce.

privatization-voucher-czechoslovakia-.jpg (40,164 kiB)
Kupónová knížka

Už v září roku 1990 jsem recenzoval knihu od V. Bartuška s názvem „Polojasno“. Autor se přímo účastnil politických jednání a nakonec přišel k závěru, že takzvaný 17. listopad byl vnitrostranický převrat. Já jsem se i osobně zúčastnil oslav 1. výročí převratu na Albertově. Nebyli tam téměř žádní studenti. Asi jejich touha po znalostech hnala přes davy lidí do poslucháren. Oslavné projevy byly tehdy překřikovány zaplacenými debily.

Dále bych mohl uvést, jak mě ještě před 17. listopadem navštívil doma v New Jersey K. Trinkewitz – tvůrce symbolu Občanského fóra a Havlův přítel. Telefonoval tehdy ode mne do Prahy Havlovi. Ten mu následně nadšeně oznámil, že u nich sedí Dubček.

Tehdy jsem si uvědomil, že s touto „buňkou“ ne. Šel jsem pak na koncert Plastic People do The Kitchen v New Yorku, kde lidé Havlův zdržovací postoj velmi silně odsoudili.

V exilu mě kontroloval mimo jiných i chartista Škutina, ze kterého se později vyklubal také estébák. Můj článek „Charta 85“ [Zelený v něm kritizoval činnost, resp. nečinnost Charty 77 v čele s V. Havlem pozn. red.] doručil Havlovi včas, ten pak z nějakého vzdoru začal podporovat Klause a brojit proti Čubovým Slušovicím atd.

Takových faktů je velké množství. Stovky a tisíce účastníků by mohl psát své paměti. I přesto se nepřikláním ke konspiračním teoriím. V té době vládl chaos jako mezi komunisty, tak i mezi chartisty a „bývalými prognostiky“. Kdybych to měl pojmenovat, tak bych tuto událost nazval „Sametovou konspirací“. I když ani to by zřejmě nebylo přesné pojmenování.

Co byste vzkázal lidem, kteří si myslí, že za socialismu bylo mnohem lépe, a stále touží po návratu do starých časů?

Už jsem to mírně naznačil. Hospodářské a společenské systémy procházejí evolucí. Evoluce je jednosměrná, nic se nikdy nevrací a ani nemůže. Ani dinosauři nepřijdou zpět. Touha po starých časech je nostalgie nevzdělaných. Staré dobré časy, když žádný podnik nemohl zkrachovat, nikdo nebyl propuštěn nebo nezaměstnaný, se nikdy nevrátí, tak jak se nevrátí mládí. Jedině, co nám zbývá, je pracovat pro budoucnost s tím, co máme dnes. Nebo můžeme zemřít ve víru blouznění o časech již dávných a ztracených.


Překlad z originálu a titulek PeTaX. (Už jen několik málo let po ukončení malé privatizace jsem se sám sebe ptal, zda zkratka DIK (Držitel Investičních Kupónů) nebyla spíše poněkud ironie, parafráze anglického vulgarismu „dick“.)

Pro www.aktuality.sk se ptal 10. 11. 2014 Martin Odkladal

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 168 × | Prestiž Q1: 5,92

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top