Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 4 min.

Co Francouzi milují

Občané obézního sociálního státu, jenž potřebuje stále větší objem dluhů, reformy nechtějí.

Začalo to 17. listopadu 2018 jako protest proti zvýšení daně z pohonných hmot. Zanedlouho poté se však hlavním tématem rozsáhlých demonstrací v Paříži a v jiných francouzských městech stal nesouhlas s prezidentem Macronem a jeho hospodářskou politikou. Netrvalo dlouho a začalo se psát o protestním hnutí: Mouvement des gilets jaunes, tedy Hnutí žlutých vest. Jde o spontánní hnutí, za kterým nestojí žádná politická strana nebo odborová organizace.

Pokud jde o startovací impulz: od ledna 2019 je oznámeno plánované zvýšení cen pohonných hmot o 6,5 centu za litr nafty a o 2,9 centu za litr benzinu. Tedy nic, co by mělo zásadním způsobem ohrozit životní úroveň Francouzů. Jenže nespokojenost je hlubší: lidé mají pocit, že platí čím dál tím více daní, přičemž kvalita veřejných služeb neroste.

Pocit Francouzů, že platí stále více daní, je oprávněný. V roce 1965 francouzský stát vybíral na daních 33,6 procenta hrubého domácího produktu — téměř stejný podíl, jaký v současnosti vybírá Česko, Polsko anebo Velká Británie. Pro zajímavost, Švýcarsko si vystačí s daňovým inkasem ve výši pouhých 27,8 procenta HDP.

Francie ovšem vybírá na daních 45,3 procenta svého hrubého domácího produktu. Více už na světě vybírá jen Dánsko (45,9 procenta HDP). Všechny ostatní sociální státy světa jsou levnější, včetně donedávna pověstně vysoce zdaněného Švédska. Francie vydává na sociální ochranu 31,5 procenta HDP, což je světový rekord: ani zmíněné Dánsko své sociálně slabší občany tolik nerozmazluje.

Všechno má své meze

Kdy vlastně začala historie francouzského sociálního státu? Relativně nedávno. Ještě v 70. letech se daně držely v rozumných mezích a výdaje rovněž. V roce 1980 se prezidentem stal François Mitterrand, socialista s podporou komunistů. Politologové dodnes nadšeně vyprávějí, jak Mitterrand „zatočil“ s komunisty tím, že jim svěřil část vládní odpovědnosti a oni selhali. Jenomže to je legenda. Ve skutečnosti radikálně levicová Mitterrandova vláda začala velkoryse utrácet. Tento zlozvyk převzaly i další vlády. Z ekonomického hlediska jsou dnes téměř všichni francouzští politici do jisté míry komunisté — alespoň pokud jde o sociální stát.

A nejen politici. Francouzi svůj sociální stát milují, což se projevuje v politických preferencích pravicových politiků: žádní neexistují. Dokonce i „radikálně pravicová“ Marine Le Penová vyznává levicovou ekonomickou doktrínu, byť poněkud odlišnou od prezidenta Macrona nebo jeho předchůdce Hollanda. Neexistuje ani jeden významný francouzský politik, který by hlásal ekonomický liberalismus: nízké daně, omezenou roli státu, pružný trh práce a snadné podnikání. Tedy vše, co funguje například v sousedním Švýcarsku. Francouzi chtějí sociální jistoty, ale platit by za ně měl někdo jiný: podle obecných představ boháči, podnikatelé, buržoazie.

Jenomže míra zdanění má své meze. Kromě toho, Francie si své velké podniky — „národní šampiony“ — hýčká různými výhodami a pobídkami. (Češi také hýčkají velké podniky, ovšem převážně zahraniční. To je ale jiná kapitola.) Je tedy třeba brát peníze někde jinde. Ale kde?

Na trzích dluhopisů, samozřejmě. Ještě v roce 1980 činil francouzský veřejný dluh jen 21 procent HDP. Poté nezadržitelně rostl. Chvíli se zdálo, že společná evropská měna zavede rozpočtovou disciplínu, ale trvalo to vskutku jenom chvíli. Dluh nyní sahá k 97 procentům HDP, což je o dvě třetiny více než v době, kdy Francie přijímala euro.

Je-li řeč o veřejném dluhu, neměli bychom pominout dluh soukromý. Aby francouzský podnikatelský sektor, těžce zatížený daněmi, regulacemi a celým aparátem pokročilého sociálního státu, mohl vůbec fungovat, musí se rovněž zadlužovat. Soukromé firmy dluží 193 procent HDP. Je to dluh více než dvojnásobný ve srovnání s rokem 1980. Přesto je francouzská průmyslová výroba co do objemu na úrovni roku 1999!

Mohli bychom ještě pokračovat dluhem domácností, dluhem francouzským státem vlastněných podniků, ale celkový obraz by to nezměnilo. Francie je silně „obézní“ sociální stát v pokročilém stadiu, který jen pro udržení stávající výkonnosti potřebuje stále větší objem dluhů. Jakékoli reformy by byly pro občany velmi nepříjemné; občané to vědí a nechtějí je.

Potíže s ekonomickou gramotností

Problémy mají ještě jeden rozměr. Francie je pyšná na svoji vzdělanost a na své prestižní vysoké školy a výzkumné ústavy. Jenže pokud jde o všeobecnou ekonomickou gramotnost, její úroveň není skvělá. Podle mezinárodního výzkumu společnosti Standard & Poor’s jen 52 procent Francouzů ovládá základní finanční počty. Jestliže jen polovina dospělé populace zná pojmy jako složené úročení a diverzifikace, jaký podíl se asi vyzná v základech makroekonomie? Přesto jsou Francouzi ekonomicky gramotnější než Italové nebo Španělé.

A Češi? S 58 procenty finančně gramotné populace jsme na tom o procentní bod lépe než Švýcaři nebo Američané. Nejsme hloupý národ, jen naše politika není v dobrém stavu.

LN, 4. 12. 2018

Píše pan Pavel Kohout na NP

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 236 × | Prestiž Q2: 12,71

+30 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Co Francouzi milují

Žádné komentáře

top