Štítky článku: •  

Fenomén zvaný vlastenectví

Předložím zde po sobě tři rozbory pohledu na vlastenectví tak, jak se postupně objevily na portálu http://www.dfens-cz.com/. Zde tedy prvotní kritika ideologického vlastenectví od Urzy.

O sepsání tohoto článku uvažuji již delší dobu, leč pověstnou poslední kapkou byla banda hulákajících ožralů počmáraných českými vlajkami, již jsem dnes potkal cestou z práce během první třetiny utkání ČR s Kanadou v ledním hokeji, které dotyční pravděpodobně nějak promeškali, ač se na něj řádně vybavili; nemluvě o vrátných v budově zákazníka (velké korporace, ne nějakých maníků v garáži) oděných v dresech české hokejové reprezentace a nemožnosti jet půl hodiny po silnici, aniž by člověk potkal auto s vlaječkou.

ceska-vlajka-na-auto.jpg (48,575 kiB)
Vlastenectví?

Nemám nic proti hokeji, rád se na něj podívám, zrovna mi tu výše zmíněný zápas běží na druhém monitoru; kvalitní hru oceňuji, dobré hokejisty též, podobně jako profesionály (téměř) libovolného oboru.

Co mi lehce uniká, je význam těch všudypřítomných českých vlajek (nebo důvod, proč nosí recepční nejmenované korporace hokejové dresy); absolutně nepochopitelné jsou v mých očích pak slovní spojení typu „naši hoši“, případně výkřiky jako: „Češi do toho, společně zvítězíme.“ Jací „naši“ hoši?

V jakém smyslu by měli být například moji? A co znamená v daném kontextu ono „společně“? Jaký podíl na případné výhře (i když teď s Kanadou to vypadá spíše na prohru) by měli plošně „Češi“?

Tyto otázky mě přivádějí k největšímu otazníku ohledně vlastenectví samotného: proč bych měl být například hrdý na to, že jsem Čech, případně na činy jiných Čechů? Co jsem pro to musel udělat krom toho, že jsem se zde narodil? A drtivá většina Čechů na tom není o moc jinak. Získá-li někdo nějaké občanství na základě své snahy a úsilí (i takoví lidé bezesporu jsou), rozumím tomu, že je na něj třeba potom hrdý. Kde je však důvod k hrdosti pro ty ostatní, již k němu přišli jako slepí k houslím? Nejen, že pro to nemuseli nic udělat, ale dostali jej dokonce ještě dřív, než si vůbec mohli cokoliv vybrat.

Kde má tedy vlastenectví původ? Ač se jedná o koncept hrdosti na něco, o co se dotyčný vůbec ničím nezasloužil, což je v podstatě oxymóron, vlastenců jsou všude mraky (a v dobách mistrovství světa v nejrůznějších sportech jich je ještě víc).

Napadají mě dva hlavní důvody: prvním je školství ovládané státem, jenž vlastenectví dovedně využívá pro své potřeby, takže je do svých občanů implementuje již od dětství; druhý důvod, který činí lidi v této oblasti snadno zranitelnými, bude nejspíše spočívat v nějaké genetické výbavě, jež nás nabádá k soudržnosti s tlupou. Tento instinkt, na kterém dost možná do značné míry záviselo naše druhové přežití v dobách dávno minulých, je třeba některými jedinci nyní aplikován na celý národ, případně rovnou stát. Samozřejmě mohou existovat i důvody další, případně ty dva výše uvedené nemusejí být tak důležité, jak se domnívám. Nenapadá mě však ani jeden racionální.

Zásadní otázkou – bez ohledu na možné příčiny vzniku vlastenectví – však zůstává, k čemu je tato vlastnost dobrá, a k čemu naopak nikoliv. Reálnou výhodu vlastenectví vidím jen jednu (a to ještě poměrně spornou): lidé, kteří za celý život nevykonali nic, na co by mohli být hrdí, si mohou vytvořit tuto pseudo-hrdost směrem k národu; diskutabilní tuto výhodu shledávám proto, že si nejsem úplně jist, zda to některé takové jedince nepřipraví o motivaci dokázat něco sami.

Všechny ostatní mně známé „výhody“ typicky obsahují argumentaci kruhem, například: vlastenectví potřebujeme proto, aby byl zachován jazyk a kultura pro naše potomky; odpovědi na otázku, proč je to vlastně žádoucí, se pak pochopitelně nějakým způsobem odkazují právě na vlastenectví.

Nevýhody pak spočívají ve snazší manipulovatelnosti vlastenců svými státy, které se tak rády ztotožňují s národy; dobrý vlastenec je pak při troše mediální masáže ochoten své vládě leccos tolerovat, podporovat její protekcionistickou politiku ochrany „domácích“ firem a další regulace. Ten nejlepší pak vezme do ruky pušku a půjde zabíjet úplně cizí lidi kdesi, kam ho vláda pošle, protože to přece dělá pro svou milovanou vlast, což musí být pravda, když to říkají politici. Pochopitelně netvrdím, že by něco takového platilo pro každého, nepochybuji o tom, že rozumní lidé se najdou i mezi vlastenci.

I proto se domnívám, že by bylo žádoucí od sebe rozlišovat dvě diametrálně rozdílné věci: dojde-li někdo k vlastenectví na základě toho, že se mu například líbí historie daného národa, kultura, zvyky, krajina, případně mu zachutnala tamní kuchyně, jedná se o prostou preferenci na základě vkusu, takže podobně jako mají mnozí oblíbenou hudbu, zábavu, jídlo, místo, dotyčný si prostě oblíbil národ; úplně něco jiného však je, když se někdo stal vlastencem proto, že k tomu byl již od malička manipulován, neboť takový člověk má v hlavě solidní základ pro další manipulaci.

Rozlišit tyto dva případy je dle mého názoru ve většině případů téměř nemožné; na druhou stranu se obávám, že mezi vlastenci značně převažují jedinci, kteří do jisté míry podlehli vymývání mozků. Proč? Inu, preference na základě vkusu by měla být do jisté míry náhodná (samozřejmě ne zcela); jenže kolik je mezi „vlastenci“ takových, kteří by byli „loajální“ vůči jiné zemi než té, kde se narodili? Nějací rozhodně ano.

Dále je samozřejmě jisté, že někteří došli na základě svého vkusu a preferencí k lásce ke své zemi. Všichni ostatní jsou však obětí zákeřné manipulace (a tomu, že jich nebude úplně málo, nasvědčuje právě mizivý podíl „vlastenců“ milujících „cizí“ země, kteří musejí být kvůli rozmanitosti vkusu produktem nezmanipulovaného výběru).

Z výše uvedených závěrů vyplývají dvě věci. Zaprvé bych rád všem vlastencům doporučil, aby se nad svým vlastenectvím hlouběji zamysleli; netvrdím, že tomu tak nezbytně musí být, ale nejspíše existuje nezanedbatelná šance, že vámi bylo manipulováno (a na základě toho může být i nadále).

Zadruhé je otázkou pro rodiče, zda chtějí své děti k vlastenectví nějak vést; chápu, že někdo si třeba lásku ke svému národu nosí hluboko ve svém srdci, ale i tak: není lepší, když si vaši potomci k podobným věcem dojdou sami, než když jim ještě dříve, než z toho budou mít nějaký rozum, vštípíte úctu k vlajce, hymně a tak dále? Není šance k pozdější manipulaci (například ze strany politiků) dotyčných mnohem nižší, když vědí, co a proč vlastně milují?

Autorem článku je Urza

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 140 × | Prestiž Q1: 5,48

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top