Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Výbuch muničního skladiště

v Krásném Březně a masakr německého obyvatelstva 31. července 1945

vybuch-municaku-v-krasnem-brezne.jpg (29,883 kiB)
Výbuch muničního skladu

V úterý 31. července 1945 v 15:30 došlo k mohutné explozi muničního skladiště v Krásném Březně. Série výbuchů trvala nejméně 20 minut. Bezprostředně při výbuchu přišlo v Krásném Březně o život nejméně 27 osob, několik desítek osob v Krásném Březně bylo při výbuchu zraněno.

Několik sekund po prvním výbuchu začal v prostorách souběžně před hlavním nádražím, na Mírovém náměstí, na Předmostí a na Mostě dr. Edvarda Beneše masakr německého obyvatelstva. Při masakru na mostě zahynulo nejméně 18 osob německé národnosti, před nádražím, na Předmostí a na náměstí nejméně 24 osob, jejichž mrtvoly byly zpopelněny 1. srpna v terezínském krematoriu, a na Střekově 1 zastřelená osoba německé národnosti.

Celkový počet obětí ústeckého masakru německých občanů není nižší než 43 osob, ale ve skutečnosti se odhaduje počet obětí na 80—100. Oběti masakru nejsou vesměs evidovány v ústeckých matrikách ani v evidenci obyvatel. Jejich počet upřesňuje zápis v kremační knize terezínského krematoria a jmenovitý seznam je uložený v podnikovém archivu Setuzy, a. s.

usti-maticni-nemci-odsun-valka-denik-605.jpg (72,105 kiB)
Divoký odsun 800 Němců z Matiční ulice v Ústí nad Labem

Ve středu 1. srpna 1945 v 10:00 přijela do Ústí vládní vyšetřovací komise vedená generálem Svobodou a ministrem vnitra Noskem, komise nebyla schopna vypátrat příčinu výbuchu, přesto gen. Svoboda výbuch jednostranně interpretoval jako dílo wehrwolfu. Na tiskové konferenci v hotelu Palace ministr Nosek prohlásil na adresu masakru německých obyvatel: „Musíme být tvrdí, ale nevinní nesmí trpět! Nestrpíme, aby řádila ulice, nýbrž usilujeme o to, aby vše šlo svým plánovitým chodem za součinnosti našich bezpečnostních orgánů v zájmu našeho národa a republiky.“

Generál Svoboda vyslovil s masakrem německých obyvatel souhlas: „Je nutno jednou pro vždy se vypořádat s pátou kolonou a můžeme si přitom za vzor dát Sovětský svaz, který byl jediný, kdo to v této válce bezpečně dokázal: jako příklad uvádím případ povolžské německé republiky, kam jedné noci bylo shozeno několik desítek německých parašutistů. Když všichni byli tamějšími Němci uschováni a nebyli vydáni ani na naléhavé výzvy Rudé armády, došlo k tomu, že tato povolžská německá republika 48 hodin po poslední výzvě přestala existovat a nikdy víc už existovat nebude.“ (citováno podle Předvoje, 4. srpna 1945).

Tabuizace bílých míst historie na jedné straně přinesla zákonitě mytizaci historických událostí na straně druhé. Tento jev je obzvlášť patrný v interpretaci událostí v Ústí nad Labem 31. července 1945 všeobecně známý pod označením Ústecký masakr.

Před listopadem 1989 byla tato tragická událost českou historiografií a publicistikou připomínána pouze explozí muničního skladiště jednoznačně jako čin wehrwolfovské sabotáže, který vyvolal jisté pouliční nepokoje ze strany ústeckých Čechů rozjitřených nad lidskými a materiálními ztrátami způsobenými výbuchem. Průběh pouličních nepokojů a počet obětí nebyly uváděny.

Ústecký masakr se stal centrem pozornosti především sudetoněmecké historiografie a publicistiky označující tuto událost často jako „sudetské Lidice“ a uvádějící počet obětí masakru z řad německého obyvatelstva od 400 do 8000. Sudetoněmecká strana se ve své argumentaci opírala především o písemná nebo tiskem vydaná svědectví pamětníků události, tzv. Lebensberichten z let 1945—1949. Ponechme stranou určitou tendenčnost těchto dobových svědectví.

Rány způsobené tragickým dopadem událostí konce války a hořkostí následujícího vyhnání byly u všech svědků tehdy ještě příliš živé. S výjimkou svědectví sociálního demokrata Aloise Ulmanna se však v naprosté většině jedná o svědectví neočitých svědků, dalo by se říci „z druhé ruky“. Očití svědkové z řad Němců masakr většinou nepřežili.

masakry-v-krasnem-brezne.jpg (39,210 kiB)
Němky v Krásném Březně

Díky zájmu veřejnosti po roce 1990 se podařilo získat některá mimořádně cenná svědectví očitých svědků masakru z řad Čechů, v archivech byly objeveny dosud neznámé prameny. Protože se jedná o materiál podstatně měnící dosavadní pohled na ústecký masakr, zmíním se o nich podrobněji.

K mimořádně cenným svědectvím patří výpověď Jiřího T. (* 1921). Svědek byl tehdy zaměstnán na ústecké poště 2 naproti vlakovému nádraží. Kolem půl čtvrté odpoledne odesílal ze své kanceláře v 1. patře pošty telefonicky telegram na hlavní poštu. Z jeho činnosti ho vyrušila mohutná detonace, která rozbila okno kanceláře.

Jiří T. si v první chvíli myslel, že se jedná o letecký nálet a instinktivně se ukryl pod stůl. Po několika sekundách, když neslyšel hukot letadel, seběhl se svým kolegou Václavem O. po schodišti a vyšel na ulici. Bylo slyšet další série menších detonací a nad Mariánskou skálou stoupal oblak černého dýmu. Výhledu na místo výbuchu – Krásné Březno však bránila skála.

Svědkovu pozornost okamžitě upoutal shluk lidí před východem z nádraží. Asi padesátiletý holohlavý muž robustní postavy v civilních šatech tam křičel: „Tím jsou vinni Němci!“ a mlátil několik Němců s bílými páskami na pažích po hlavách holí a pěstí. Asi tři osoby již ležely na zemi, mezi nimi jeden muž, který se svíjel bolestí a držel se rukama za hlavu. Svědek spolu s Václavem O. běželi na Most dr. E. Beneše, odkud výhledu na Krásné Březno nebrání Mariánská skála, aby zjistili, co se vlastně v Krásném Březně stalo.

Na most se však nedostali, zůstali stát pod železničním viaduktem na chodníku pro pěší. Na mostě byl vidět velký shluk lidí, mezi civilisty se objevovaly uniformy československých vojáků a rudoarmějců. Po levém mostním oblouku zahlédli do kopce běžícího muže. Záhy se ozval výstřel z automatu a běžící muž spadl do Labe. Vzápětí zahlédli nad hlavami davu dětský kočárek, který byl shozen do vody, za kočárkem následovala ženská postava. Situace na mostě byla zcela nepřehledná a ozývala se střelba.

Jiří T. s Václavem O. dostali strach a vraceli se na poštu. Těsně před nádražím dostihli známého Čecha z Chabařovic, který za ruku vedl asi sedmnáctileté německé děvče s bílou páskou. Utíkali pravděpodobně z milostné schůzky na Mariánské skále. Holohlavý muž řádil před nádražím dál, měl úplně zkrvavené ruce, které si omotal hadrem. Kolem na zemi leželo bez hnutí asi dvanáct ubitých Němců, tři nebo čtyři Češi v civilních šatech se připojili k řádění holohlavého a do ležících zběsile kopali. Ještě než stačil Jiří T. svého známého z Chabařovic a jeho dívku varovat, holohlavý muž ji srazil pěstí na zem a kopal do přirození. Společník dívky byl v šoku a nebyl schopen dívku před násilníkem bránit.

Podobně na tom byli i ostatní náhodní diváci. Češi nebyli schopni řádění holohlavého muže zabránit a Němci nedokázali z místa masakru utéci. Teprve poté co zakřičel Jiří T. na známého z Chabařovic: „Vem ji!“, začal mladík reagovat a společně s Jiřím T. uchopili bezvládnou dívku za ruce a nohy a odnášeli ji pryč. Holohlavý muž stačil ještě přetáhnout Jiřího T. po zádech dřevěnou holí.

Zraněnou dívku odnášeli mimo dosah davu. V ulici Hradiště se otevřely dveře a šatnářka z divadla, Němka, česky zavolala: „Dejte ji sem!“ Dívku uložili v šatnářčině bytě. Poté se Jiří T. vrátil na poštu, kde svým kolegům vyprávěl, co se venku stalo. Ti si všimli, že silně krvácí z ramene a zranění mu ošetřili. Jiří T. se na poště dlouho nezdržel a pospíchal pěšky směrem na Klíši, kde bydlel. Po cestě zvonil na byty Maxe Herlitze a dalších německých dělníků z chemičky, kde byl za války totálně nasazen, aby vůbec nechodili do práce, že se ve městě dějí hrozné věci.

V roce 1993 poskytla neméně důležité svědectví Marie B. (* 1924). V okamžiku exploze byla na ústeckém Předmostí. Šla se podívat na most, zde však byl shluk lidí a ozývala se střelba. Svědkyně dostala strach a vracela se přes Předmostí do středu města. Ve výpovědi mimo jiné uvádí: „Poblíž Předmostí se ke mně přiblížil muž ve středním věku menší postavy v civilních šatech a se sukovicí v ruce. Došel ke mně a zeptal se: ‚Češka nebo Němka‘. Já jsem mu řekla: ‚Mazej ode mne‘. Jak jsem promluvila česky, muž zůstal stát, já jsem pokračovala a proti mně vyšla paní ve světle šedém kostýmu, Němka, protože měla bílou pásku. Byla středního věku, vyšší a štíhlá. Chtěla jsem jít k ní a říci jí, aby sundala bílou pásku a vrátila se, než jsem jí došla, otočila jsem se a onen muž pokračoval za mnou. Přešla jsem jí a strachy jsem jí neřekla nic. Po pár metrech jsem se zastavila, ohlédla a už jsem viděla, jak německá žena ležela na zádech a muž se sukovicí ji táhl za nohu do okopu u mostu, který sloužil za války jako protiletecký úkryt. Poblíž okopu byly navršené kameny, velké asi jako lidská hlava, muž hodil Němku do okopu a tam na její tělo mrštil dva velké kameny.

Z Předmostí jsem se dostala na dnešní Mírové náměstí ke kašně, byla to zřejmě požární nádrž, nedaleko spořitelny. Zde byl větší srocený dav, převážně muži. Viděla jsem, že voda v kašně byla zabarvená krví. V kašně bylo několik topících se osob, že by jich bylo mnoho, to se nedá říci. Jak se někteří z topících v kašně vynořovali, lidi na okraji tlačili jejich hlavy zpátky do vody.

Z některého z domů v Klášterní ulici vedli dva muži v civilu holohlavého zakrváceného bosého muže oblečeného jen do spodků. Tohoto muže hodili rovněž do kašny a topili ho tam. Najednou na okraj kašny vylezl menší slabý pán a sepjal ruce a volal: ‚Lidi, vzpamatujte se, cizina se na nás dívá‘. Začaly se ozývat hlasy: ‚Hoďte ho tam taky‘. Neviděla jsem, že by muže skutečně do kašny hodili. Hned nato dav začal skandovat: ‚Všechny Němci do dvacetčtyř hodin ven a Češi co tady byli, taky‘. Toto skandování se několikrát opakovalo.

Protože jsem tady žila, dostala jsem strach a šla jsem od náměstí domů do Předlic pěšky. Ještě u Chemičky, jak ulici přejíždí vlečka do továrny, jsem viděla Němku s bílou páskou, kterou jsem od vidění znala a věděla jsem, že pochází z Trmic. Tuto paní muži v civilu kopali do zadku. Žena šla po ulici a viděla jsem, jak ji muži asi třikrát nakopli. Ještě jsem viděla, jak podobným způsobem kopali ještě jiné Němce s páskami, ale nic jiného jim nedělali. Pak už nebylo nic a za Chemičkou byl už klid. Do Předlic jsem se dostala v pořádku.“

V podnikovém archivu firmy Setuza, a. s., dříve Jiří Schicht, v Ústí nad Labem byl nalezen seznam pracovníků firmy „nezvěstných ode dne 31. VII. 1945 (události v Krásném Březně)“. Seznam jmenovitě uvádí sedmnáct obětí masakru, vesměs technických a hospodářských pracovníků, kterým končila pracovní doba kolem půl čtvrté, a v době masakru přecházeli Most dr. E. Beneše.

Ústecký historik Jan Havel objevil v Památníku Terezín v kremační knize zápis z 1. srpna 1945 o zpopelnění 24 „neznámých Němců z Ústí nad Labem“ – obětí masakru. Jejich popel byl uložen ve společném hrobě. Tito mrtví z Ústí byli jedni z posledních spálených v terezínském krematoriu. Zápisy v kremační knize končí 4. srpna 1945.

Pracovník Archivu města Ústí nad Labem Jan Houžvička našel při pořádání fondu ONV Ústí nad Labem v roce 1992 anonym odeslaný „Očitým svědkem legionářem“ 2. srpna 1945 ministerstvu vnitra. Z pražského ministerstva vrátili originál označený červenou tužkou jako „Tajné!!!“ Okresní správní komisi v Ústí nad Labem „na vědomí a k dalšímu prošetření“.

Totožnost odesilatele se nepodařilo zjistit a tak tento pozoruhodný dobový dokument zůstal uložen bez povšimnutí v registratuře do doby nálezu. Vzhledem k nedokonalé stylistice lze na první pohled předpokládat, že pisatelem je osoba německé národnosti. Styl dopisu však vůbec neodpovídá stylu dopisů Němců zběžně ovládajících český jazyk. Pisatel byl pravděpodobně Čech, silně psychicky rozrušený zážitky z masakru. Uvádíme v transliterované podobě celý text dopisu:

„Ku událostem v Ústí nad Labem.

K výbuchu v minulých dnech v Krásném Březnu byl jsem očitým svědkem. – Příčina výbuchu dosuď není známa jen to mělo neblahé následky pro dělnictvo Šichtových závodů a jiných občanů něm. národnosti v Ústí. Sám jsem zarytým Čechem ale tomuto řádění přece nemohu přihlížet poněvadž to přesahuje meze lidské důstojnosti a je autorita demokratické republiky šlapaná do zemi.

Viděl jsem že dělníci který jinak česky nedovedou byly ihned fackované, to stupňovaly, když některý stráže N. S. B. a Sv. si připily a pak lahvemi tloukli nic netušící dělníci staré utahané a kopaly nestydatě ženy i děvčata a ubíjeli na ulici.

Rvačka neustála lidí němci byly zhazovaní z vys. labského mostu a po plovoucích bylo stříleno – ‚je to důstojné jednání prospěje nám to ke státní konsolidaci neměli by jsme byti lepší našeho nepřítele‘. Vždyť oheň a výbuch mohl při dnešním nepořádku v prac. nasazením a nedbalém vykonáváním platných předpisů způsoben oharkem odhozeným kuřákem a. p.

Pánové pošlete do pohraničí starší zkušení lidé s trochu lidské důstojnosti a více spravedlivého jednání, jít proti bezbrannému prac. lidu je největší prohřešení kterého se dopouštíme a na co s určitostí jednou špatně doplatíme. Bylo by správněji nevodit reg. vojsko a stáhnout rozpálené tyto hlavy mladých nerozvážlivců chceme uchovat čistý štít našeho státu.

Volám v pravý čas a varuji před dalšími podobnými událostmi, které se zde odehrály v tom našem krásném pohraničí. Je nejvýš na čase s… n…

Ústí 2. VIII. 1945 Očitý svědek legionář


Otřesné svědectví o ústeckém masakru podal v roce 1994 svědek J. H. z Prahy:

„Sděluji vám mé svědectví o 31. červenci 1945. V krátkosti, jak jsem se dostal do Ústí nad Labem. Přijel jsem z nasazení v Rakousku do České Třebové až 10. června 1945. Matka nebyla doma, protože odjela s evakuovanými Němci začátkem května. Vrátila se jako repatriantka asi 29. července. Protože měla obavy, odejel jsem s ní asi 30. července do Ústí nad Labem k její sestře A. Gaudekové. Vzhledem k tomu, že bylo v okolí Ústí nad Labem k dostání ovoce, jel jsem s velkým kufrem 31. července ráno do jedné vesnice před Ústí nad Labem, jejíž jméno si již nepamatuji. Odpoledne jsem šel ještě s jinými lidmi k vlaku. Paradoxem bylo, že nás zastavila hlídka, která nám odebrala ovoce a nechala nám jen pár kg.

Na cestě k zastávce jsme uslyšeli silný výbuch a viděli stoupající kouřový mrak. Nevím jistě, zda vzdálenou střelbu ze samopalů bylo slyšet již v té vesnici nebo až při jízdě vlakem. Protože k výbuchu došlo asi v 15:30, domnívám se, že jsme do Ústí nad Labem přijeli okolo 16:30, možná i dříve. Střelba trvala dost dlouho, až ve vlaku jsme se dozvěděli, že ve městě je pogrom na Němce, kteří byli původci výbuchu. Při východu z nádraží jsme šli mezi několika mladíky, kteří se ptali ‚Jsi Čech nebo Němec‘. Viděl jsem, jak odvlékli a bili dva starší muže. Nedovedl jsem pochopit, co se děje. Všude okolo byly hole, berle, tašky, zkrvavené oděvní součásti, klobouky, protézy, uřezané uši a hodně krve… Jeden mladík na mě zařval ‚Co jsi zač!‘ Odpověděl jsem ‚Co bych byl, jsem Čech!‘ Křičel výhružně ‚Tak bych to řek hned‘. Když jsem tam tak stál a díval se na tu spoušť, přišel ke mně starší pán a říkal mě, že nejhorší to tady před nádražím bylo hned po výbuchu, kdy Němci vycházeli z nádraží nebo před nádražím procházeli. Vzhledem k množství věcí, které jsem na zemi viděl, bylo obětí hodně.

Od nádraží jsem šel k mostu, ze kterého se ozývaly ještě ojedinělé výstřely. Před mostem jsem viděl vysokého mladého muže v bílé košili, rajtkách a holínkách, který držel dlouhou tyč, jejímž koncem procházel silný dlouhý hřebík. Tyč i jeho košile byly zakrváceny. Díval se vítězoslavně kolem sebe a chlubil se: ‚S tím jsem likvidoval Germány‘. Počet obětí, který tenkrát řekl, si už nepamatuji. Řekl jsem ‚To je přece hrozné‘. ‚Co je hrozné‘ zařval, ‚chceš jít za nimi‘?

Blíže k mostu jsem viděl hromadu ženských těl. Jedna z těchto lynčovaných žen zvedla hlavu a podívala se na mne nechápavým kalným pohledem. Zřejmě byla v agónii. Za dané situace jsem ji nemohl pomoci. Požádal jsem proto civila s puškou, aby její trápení ukončil. Podařilo se mu to až třetí ranou. Ještě po druhém výstřelu zvedla hlavu a opět se na mne podívala. Ještě dnes vidím v duchu ten její pohled. Na mostě jsem viděl vojáky Svobodovy armády. Při pohledu z mostu jsem viděl u břehu mrtvá těla zastřelených obětí, v zoufalé poloze dosáhnout břehu.

Ve městě se říkalo, že je vyhlášeno stanné právo a že všichni Němci budou zítra vyhnáni z Ústí nad Labem. Ani nevím, jak jsem se dostal k tetě. Nevěděli, co se děje a měli velký strach. Teta měla obavy o mladou snachu, která dosud nepřišla z práce domů. Já jsem ji neznal. Na zarámované fotografii na stěně jsem však poznal mladou ženu, která se na mě dívala. Tetě jsem o tom neřekl…“


Dosavadní nově nalezené české archivní prameny a výpovědi očitých svědků dovolují poněkud demytizovat jednostrannou interpretaci ústeckého masakru sudetoněmeckou historiografií a publicistikou. Jednak prokazují, že náhodní účastníci masakru z řad ústeckých Čechů se snažili pomoci obětem násilí, varovali ostatní německé spoluobčany a podle svých možností se pokoušeli zjednat na vládních orgánech nápravu situace v pohraničí.

Pachatelé masakru prokazatelně nebyli ústečtí Češi. Jednalo se o příslušníky RG, vojáky Svobodovy armády, Rudoarmějce a velké množství těsně před masakrem do Ústí přibyvších civilistů, kteří podle skandování u požární nádrže na náměstí projevovali vůči ústeckým Čechům nenávistné stanovisko.

Především pak je nutno podstatně redukovat počet obětí masakru. Mrtví, kteří byli ubiti u nádraží, na Předmostí, či utopeni v požární nádrži, byli sneseni na hromadu u železničního viaduktu na Předmostí a v podvečer odvezeni nákladním automobilem do terezínského krematoria. Jejich počet nepřesahuje 24.

Sedmnáct úředníků Schichtových závodů zastihla smrt na Mostě dr. E. Beneše při cestě z práce. Dalšího mrtvého Němce ze Střekova uvádí střekovská úmrtní matrika. V zápisu z mimořádného zasedání MNV z 31. července je záznam o sestřelení Němce z mostního oblouku, který po výbuchu provolával slávu třetí říši.

Kromě nich zde přišel o život nezjištěný počet jiných osob německé národnosti. Podle přírodních zákonů utopenci z Ústí nad Labem vyplouvali na hladinu po třech dnech, zhruba v oblasti Pirny. Podle výzkumů matrik zemřelých pobřežních obcí a měst na saské straně bylo zjištěno pro kritické období asi osm desítek blíže neidentifikovatelných mrtvých vyplavených Labem.

pametni-deska-v-brezne.jpg (25,725 kiB)
Pamětní deska v Březně

Nemuselo se však výhradně jednat o oběti ústeckého masakru, ale i o oběti pochodů smrti na konci války a další mrtvé z května 1945. Počet obětí ústeckého masakru tedy činí podle výše uvedených skutečností 43—100 osob.

V případě ústeckého masakru není počet obětí rozhodující. Každá skončená válka vede sice k radikalizaci militantního nacionalismu a násilnostem. Ústecký masakr, který se udál v demokratickém Československu, je ne­o­mlu­vi­tel­ným faktem a hrubým porušením demokracie v této zemi.

Demytizace ústeckého masakru co do počtu obětí přinesla však mnohem nepříjemnější zjištění. Průběh masakru před ústeckým nádražím, kde vraždění začalo několik sekund po první detonaci, aniž pachatelé mohli zjistit, co se vůbec stalo, může nasvědčovat tomu, že výbuch muničního skladiště v Krásném Březně se mohl stát signálem k provádění masakru, který vznikl souběžně nezávisle na třech místech – nádraží, Mostě dr. E. Beneše a u protipožární nádrže na Mírovém náměstí.

Dobovou československou propagandou uvádění „rozjitření poškození“, kterým výbuch zničil v Krásném Březně jejich živnosti a nově navrácené majetky, a kteří „Němcům odpláceli“, v době masakru ještě ani nebyli schopni zjistit rozsah škod, ani co se vůbec přihodilo, navíc není nikde doloženo, že by se krásnobřezenští Češi na masakru podíleli.

Výbuch muničního skladiště dobová propaganda vysvětlovala jako jednoznačný důkaz toho, že Němci budou Československé republice sabotážními akcemi vždy a ustavičně škodit, dokud nebudou z Československa odsunuti. Masakr zároveň značně poškodil zahraniční renomé poválečného demokratického Československa. Dokazoval však přesvědčivě světu, že Češi a Němci již nikdy nejsou schopni žít spolu v míru, a že pokud nebudou od sebe odděleni, bude stále docházet k podobným nelidskostem. Ústecký masakr, pokud byl inscenován, mohl posloužit našim politikům jako podpůrný argument pro prosazení rychlého termínu transferu Němců z Československa na právě probíhající postupimské konferenci.

Prameny

Uváděná svědectví jsou uložena v Archivu města Ústí nad Labem, sbírka soudobé dokumentace. Na přání svědků, podáváme jejich jména pouze iniciálami. Anonymní svědectví z 2. srpna 1945 je uloženo ve fondu ONV Ústí n. L. 1945—1949, inv. č. 439

Literatura

  1. J. Havel, V zájmu pravdy… Lidové noviny, 13. 7. 1990
  2. V. Kaiser, Výbuch v Krásném Březně po 45 letech, in: Dialog (Ústí n. L.), 1990, č. 4, s. 4—5
  3. V. Kaiser, Nové pohledy na události v Ústí nad Labem 31. července 1945, in: Češi a Němci, historická tabu, Praha 1995
  4. T. Staněk, Co se stalo v Ústí nad Labem 31. července 1945 in: Dějiny a současnost, 1990, č. 2, s. 48—51
  5. G. Reißmüller Das Massaker von Aussig, in: Frankfurter Allgemeine Zeitung, Nr. 163, 17. 7. 1993
  6. Z. Radvanovský, Nad hladinu Labe vyplouvala mrtvá těla., in: Severočeské noviny, 27. 7. 1993, s. 4.

Zdroj: Ústí nad Labem, dějiny

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 925 × | Prestiž Q1: 4,96

+1 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Výbuch muničního skladiště

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top