Štítky článku: •  

Povstání ve vyhlazovacím táboře Treblinka

Když jsem pro svou práci o ozbrojené společnosti hledal prameny o židovském povstání ve varšavském ghettu, s překvapením jsem zjistil, že když se Židé jednou rozhodli se postavit tyranii se zbraní v ruce, rozprášeným povstáním to neskončilo (Waršava).

warsaw-transports.jpg (95,047 kiB)
Deportace Židů z Waršavy

Přeživší povstalci byli totiž odesláni do vyhlazovacího tábora Treblinka-II, kde pak také došlo k ozbrojenému povstání. Celé tři stovky vězňů dokázaly uprchnout (sto z nich uniklo i následnému „lovu“ SS-many) a koncentrační tábor byl prakticky zničen a o rok později zrušen.

K povstání v Treblince došlo 2. srpna 1943

Vyhlazovací tábor Treblinka II

Počátky koncentračního a vyhlazovacího tábora Treblinka se datují do roku 1942, kdy byly v rámci „Operace Reinhard“ vystavěny tři tábory smrti — poblíž Belzecu, Sobiboru a Treblinky. Treblinka začala oficiálně fungovat 23. července 1942, a vlastně se jednalo o tábory dva: Treblinka I byl koncentrační tábor, ve kterém byli i polští zajatci a partyzáni, kdežto Treblinka II byl tábor vyhlazovací, který za dobu svého fungování pozřel mezi 780 000 a 870 000 lidí; dlouhodobě v něm přežívalo pouze zhruba 850 až 1000 Židů, které si nacisté drželi na práci.

concentration-treblinka.gif (87,336 kiB)
Vyhlazovací tábor Treblinka

Všechny výše zmíněné tábory měly sjednocený řetězec velení. Zpravidla se jednalo o veterány z organizace „T-4“, později známé jako „Operace Euthanasie“; jejich úkolem bylo vraždění mentálně postižených jedinců a chronicky nemocných pacientů přímo v Německu; vraždění, podporované mediální kampaní, zdůrazňující, kolik stát ušetří na léčbě „zbytečných, neproduktivních občanů.“ Na nátlak aktivizujících se církví a zejména válečných veteránů, kteří se obávali, že by mohli být další na řadě, musela „T-4“ v Německu skončit — nu a její personál v čele s Christianem Wirthem, jenž měl dostatek zkušeností s masovým vražděním lidí plynem, byl převelen do Polska.

Na fungování každého z táborů dohlíželo cca 30 SS-manů a 120 ukrajinských strážných, kteří se rekrutovali jak z řad sovětských válečných zajatců, tak z řad dobrovolníků.

Vyhlazovací Treblinka II (stejně jako Sobibor) se skládala ze dvou částí oddělených zelení a náspy, aby z jedné nebylo vidět do druhé; stromy byly obehnány i některé vnější ploty, aby z vnějšku nebylo možné pozorovat, co se děje uvnitř tábora. K důvodům tohoto zastínění se ještě vrátíme — je ale snadné si je domyslet.

Většina Židů — nějakých 750–850 lidí — žila v oblasti ‚A‘, jež zahrnovala nástupiště, svlékací plac a dílny pro zručné řemeslníky, které nacisté využívali k různým pracím. V oblasti ‚B‘ pak byly plynové komory a spalovací pece, a přežívalo zde cca 150 Židů v roli tzv. „Sonderkommandos“, odklízecích čet a spalovačů mrtvol. Z oblasti ‚A‘ do oblasti ‚B‘ vedl z obou stran oplocený průchod široký 2 až 4 metry a zhruba 100 metrů dlouhý. Tábory byly takto malé proto, aby byl zajištěn co nejsnazší dozor: bez neustálého dohledu (zato s namátkovými inspekcemi a s informátory) se obešly jen dílny řemeslníků ve dne a ubikace v noci.

Proč nedošlo ke vzpouře lidí z transportů smrti?

deportation-to-treblinka-from-ghetto-in-siedlce-1942.jpg (70,372 kiB)
Deportace ze Siedlce 1942

O pár řádků výše byla zmínka o vizuálním oddělení částí ‚A‘ a ‚B‘. To bylo nesmírně důležité proto, aby si Židé až do poslední chvíle udrželi nějakou naději. Zní to humánně, že? Ale jen na první pohled: jediným důvodem bylo předejít vzpourám.

Když Židé z Varšavy dorazili do Treblinky, vítala je velká cedule tohoto znění:

»Všem Židům z Varšavy se na pozornost dává: Jste v tranzitním táboře (Durch-gangslager), ze kterého budete přeposláni do tábora pracovního (Arbeitslager).

Abychom zamezili epidemiím, musíte neprodleně předložit své oblečení a zavazadla k desinfekci.

Zlato, stříbro, cizí měny a šperky odevzdáte pokladníku proti potvrzení a budete si je moci vyzvednout později.

Před pokračováním musíte projít tělesnou očistou ve sprchách.«

Tatáž informace byla opakovaně hlášena i z reproduktorů. Jak dojemná péče o zdraví a životy! Takto uvítaným lidem, zvyklým na celkem normální život v celkem normálním státě — jímž předválečné Německo vcelku bylo — nemohlo přijít na mysl nic jiného, než to, že se jedná o systém podobný běžným věznicím, ostatně Treblinka byla postavena nedaleko jedné z nich: po zatčení vám také uloží osobní věci proti potvrzení, očistí vás a vy pak pracujete na lepení obálek, dokud vás zase nepustí.

treblinka-slepa-kolej.jpg (47,349 kiB)
Stanice smrt

Zatímco Židé z „východních teritorií“, daleko náchylnější ke správnému zhodnocení situace, byli už od otevření dveří dobytčáků udržováni v šoku a hrůze za pomoci řevu, nucení do klusu, štěkotu — i kousání — psů a podobně, na Židy z Německa a Protektorátu byla od konce roku 1942 do roku 1943 používána šikovnější taktika: do tábora přijížděli v normálních vagonech a vystupovali na potěmkinovské nádraží s fiktivními ukazateli směru, ba i s takovými detaily, jako jsou falešné jízdní řády; když se jméno „Treblinka“ stalo obecně známým, potěmkinovská stanice změnila ceduli na „Ober-Majdan.“

Židé ze západu pak dostali zpáteční adresy a měli psát dopisy svým známým a příbuzným a ubezpečovat je, že je vše v pořádku. Ke psaní dopisů začali Němci záhy nutit i Židy z varšavského ghetta, protože se v něm začaly šířit zvěsti, že nacisté zavraždili všechny seniory a děti a práceschopné poslali do hloubi Ruska.

To vše mělo jediný účel, jímž bylo vytvoření zcela jasného a jednoznačného dojmu: tábory smrti? Takové bláznovské povídačky! Nikdo by přece nezabíjel práceschopné lidi, zvlášť když je ve válce a potřebuje každou volnou ruku, no ne? Hlavně se nebouřit, neprotestovat, nevyčnívat a člověk to nějak přestojí, přežije, a ve zdraví se vrátí domů…

Příslušníci SS strážící tábory museli podepisovat zvláštní přísahu mlčenlivosti; účel táborů zůstával neznámý i pro místní obyvatele. Pokud někdo utekl, pak zpravidla z transportu — ale takový člověk ještě nevěděl, co se děje v cíli. Z táborů samotných už se až na naprosté výjimky nikdo živý nedostal; dokonce je zdokumentováno, že nacisté popravili i omylem zatčenou Němku se dvěma árijskými syny a s úředním potvrzením o rasové čistotě: viděli příliš mnoho. Utajení bylo hlavní a vše ostatní muselo stranou.

Svědectví lidí z ghett potvrzují totéž: Samuel Rajzman vzpomíná, že ačkoli se zoufale snažili zjistit, kam směřují všechny ty vlaky s kapacitou tisíců lidí denně, německá cenzura byla dokonalá a ani ty největší pesimisty tehdy ve snu nenapadlo, co se doopravdy děje s lidmi po vystoupení v cílové stanici.

Právě proto nebyla povstání a vzpoury. Proto se nebouřil nikdo ze stovek tisíc zatčených; proto nedocházelo k povstáním v transportech. Proto Židé vystoupili z vlaků a v dobré víře, hýčkajíce si naději, poslušně prošli — až do plynu.

treblinka-nadrazi.jpg (46,764 kiB)
Před nádražím

Když se ovšem lidé dozvěděli, co je čeká — jako třeba Židé z Chelmu, kam předtím na nákladním autě z vyhlazovacího tábora utekl jeden Žid a vysvětlil místním, co je skutečným posláním Sobiboru –, tak lehkou práci s nimi nacisté neměli: neozbrojení lidé se masově snažili vyskakovat z transportu, vzdor německým ovčákům se nechtěli nechat vytáhnout z vagonů a i ve frontě na smrt se vzbouřili, napadli strážné a ti je naháněli a stříleli až k plotu.

Jen výjimečně se do předem prohnaného boje pod heslem „lepší zemřít, než…“ pustili i odvážní lidé neinformovaní o cíli cesty; ale i takové případy byly.

Ukrajinské stráže — na rozdíl od Němců, posedlých rasovou čistotou — měly ve zvyku vytahovat si z průchodu mezi oblastmi ‚A‘ a ‚B‘ pěkné židovské dívky a ženy, znásilnit je a až potom je dovést do plynové komory. Jednou se stalo nečekané: z proudu pochodujících nahých lidí vybočila dívka, přelezla plot z ostnatého drátu a utíkala směrem ke strážným. Ukrajinci ji začali honit, ale když už byli těsně u ní, dívka dokázala jednomu z nich vykroutit pušku a vystřelit: strážný padl. Ostatní se neodvážili střílet, protože by zasáhli své lidi; dívka tak dokázala vystřelit ještě jednou, a dalšího ze strážných zasáhla do paže, jež mu později musela být amputována.

Dívka za svou odvahu draze zaplatila: těžce ji zmlátili, mučili, poplivali a nakonec zabili. Členové Sonderkommanda si ji ale zapamatovali a vyprávěli o ní dalším generacím: říkali jí „naše bezejmenná hrdinka.“

Hledáni cest

Častěji se ovšem bouřili ti, kdo neměli jen pár posledních minut mezi dveřmi vagonu a plynové komory: Židé z pracovních komand, kteří věděli, co se děje a co je čeká. Kromě toho, že byli zbaveni iluzí, také měli čas a možnost plánovat — a tedy mít na rozdíl od „bezejmenné hrdinky“ alespoň malou šanci na úspěch.

Prvním, kdo se v Treblince postavil nacistům, byl jistý Meir Berliner; jeho vzpoura ještě ale byla neplánovaná a nedopadla dobře.

tovarna-na-smrt.jpg (46,441 kiB)
Fronta na smrt

Tehdy platilo, že z každé vlny dorazivších Židů byla vyčleněna malá skupinka, která přebrala obsah odevzdaných zavazadel. Když splnila svůj úkol, skupinka přebíračů byla odvelena do plynu a na její místo nastoupila skupinka nová, z další vlny. Večer 10. nebo 11. září 1942 končila svou práci skupinka, v níž byl Meir Berliner. Dozorce, SS-man Max Bialas, nařídil: „Seřadit!“ Meir si domyslel, že míří do plynu; vyskočil a bodl SS Unterscharführera Bialase nožem. V následném zmatku postříleli ukrajinští strážní 10 vězňů; když na místo dorazil šéf-plynovač, Christian Wirth, bylo exemplárně popraveno dalších 10 vězňů, a dalšího rána bylo ještě dalších 150 vězňů-pracovníků odvedeno do lazaretu, kde byli též zastřeleni. Bialasovi to však nepomohlo: zemřel po cestě do nemocnice.

Po této zkušenosti nacisté přestali využívat skupinky z transportů a zavedli permanentní pracovní čety; jejich členům pak dali sice nepatrnou, ale přece jen naději: popravovali je jen za trest — ovšem za sebemenší přestupek — nebo pokud byl pracovník tak vysílen, že nestačil tempu.

I přesto členové pracovních komand dobře věděli, co je dříve či později čeká, a byli ke vzpouře mnohem náchylnější, než čerství příchozí; zkušenost Meira Berlinera a poměr 170 Židů zavražděných za zabití jediného SS-mana však ukazovala, že skrze spontánní útok cesta nepovede.

To znovu prokázali Židé z oblasti Grodna. Podobně jako Chelmští, i oni nějak zjistili, co se v Treblince děje; když navečer dorazili na nádraží a za obvyklého doprovodu řevu, střelby do vzduchu a agresivních psů jim bylo nařízeno se svléknout, záhy se ozvaly výkřiky: „Neposlouchejte Němce!“, „Nesvlékejte se!“ Namísto toho se lidé z transportu vrhli na okolostojící stráže s noži a klacky, a podle některých zdrojů dokonce někdo z nich vrhl i jeden granát (Wiernik však ve svých vzpomínkách uvádí, že vzbouřenci z Grodna neměli žádné zbraně, než kusy dřeva, které získali rozbitím beden a prkenných stěn.)

Ať již byli Grodenští ozbrojeni jakkoli, strážné by se jim snad ještě přemoci podařilo; vinou ostnatého drátu však nebylo kam utéci a strážní na věžích vzbouřence pokosili z kulometů. Po době, kterou židovští pracovníci, zavření v ubikacích, vnímali jako několik hodin, bylo shromaždiště plné mrtvol a mezi nimi leželi jen tři mrtví strážní a jeden zraněný (Wiernikovo svědectví tedy asi bude přesné: s noži, nemluvě o granátu, by Židé patrně byli úspěšnější).

Vzdor brutální persekuci, exemplárním trestům a uplatňování kolektivní viny, tak oblíbené u nacistů, se z Treblinky neustále snažila uprchnout řada lidí. Několika se to i podařilo, ale naprostou většinu z nich záhy chytili v blízkém okolí, nejvýše pár kilometrů od tábora. Nejúspěšnější byli ti uprchlíci, kteří se skryli ve vlacích a automobilech, jezdících do a z Treblinky.

Většina úspěšných útěků se odehrála v prvních měsících existence tábora. Němci v reakci na útěky a pokusy o ně postupně zlepšovali organizaci a bezpečnostní opatření: v Treblince nakonec byly tři linie ostnatého drátu a šest strážních věží; v Sobiboru ještě navíc položili minové pole (to bránilo v útěku také ukrajinským strážným, snažícím se dostat „ke svým“, bojujícím nedaleko). Procento úspěšných útěků pak rychle klesalo; přispělo k tomu také to, že nacisté za každého uprchlíka popravili 10 Židů z tábora. Jak podotýká Wiernik, jehož čtyři spoluspiklence chytili při pokusu vykopat tunel, Němci dopadené uprchlíky celý den mučili, což byl „osud horší, než smrt.“

Neefektivita improvizovaných vzpour neozbrojených lidí, stejně jako pokusů o útěk, trestaných desetinásobně na těch, kteří neutekli, byla tragická: bylo zjevné, že když odpor, tak jedině s palnými zbraněmi a výbušninami a organizovaně.

Organizační výbor začíná

Individuální útěky ale nejsou předmětem této mini-monografie: ta se zabývá povstáním. Přeskočme tedy do zimy na přelomu let 1942 a 1943.

Téměř všichni Židé na území Generálního gouvernementu už byli zlikvidováni a transporty smrti se prakticky zastavily — jen občas dorazí nějaký z distriktu Bialystok-Grodno (Generalbezirk). Jedním z důsledků je také hlad a nouze, neboť Židé, pracující v táboře, již nemohou přežívat z toho, co naleznou v zavazadlech likvidovaných.

V únoru 1943 se obyvatelé tábora od chlapců, pracujících v ubikacích SS, dovídají o porážce nacistů u Stalingradu.

Nadšení ale záhy střídají obavy: pokud Německo prohraje, dá se s jistotou očekávat, že se pokusí zlikvidovat tábory i s jejich osazenstvem, aby zahladilo všechny stopy po svých zločinech.

Na základě analýzy předchozího odporu i útěků Židé v několika nezávislých skupinách vidí, že šanci má jedině koordinované, ozbrojené povstání.

Jedna ze skupin přitom ani nepomýšlí na útěk; jejím cílem je pomstít zvěrstva nacistů a zničit a vypálit celý tábor — a pobít alespoň ty nejhorší z dozorců; pro tento cíl jsou Židé více než ochotni obětovat své životy. Vzpomíná na to ve svých pamětech Samuel Rajzman: přežil díky tomu, že jej z fronty k plynovým komorám vytáhl jeho přítel z Varšavy, inženýr Galewski, který si jej na SS-manovi vyžádal do pracovní skupiny. Razjman rychle pochopil, že se jedná o tábor smrti, a byl svému příteli vděčen.

To se ovšem brzy změnilo: nováčci byli nuceni běhat s těžkými břemeny „uličkou“ mezi dozorci, kteří je mlátili do obličejů. Po celém dopoledni měl Rajzman obličej tak oteklý, že by jej vlastní matka nepoznala, a svému příteli si v pauze na oběd stěžoval, proč jej nenechal umřít.

Galewski odpověděl jasně a tvrdě:

»Nezachránil jsem tě, abys přežil — ale abys prodal svůj život mnohem dráž. Odteď jsi členem podzemní organizace, která plánuje povstání — a proto musíš žít.«

Skupiny se ale záhy spojily a to zejména potom, co si — z části i skrze inspiraci židovským povstáním ve varšavském ghettu, z něhož v průběhu povstání dokázalo jisté množství Židů utéci — uvědomily, že se mohou nejen pomstít nacistům, ale že by mohl vyjít i ozbrojený útěk.

Záhy tedy vzniká tzv. „Organizační výbor“, a ihned se pouští do práce. Jeho členy jsou Dr. Chorazycki, bývalý kapitán polské armády, který je zařazen jako ošetřovatel SS-manů; Zeev Kurland, kápo lazaretu; Zelo Bloch, poručík Československé armády, který dorazil z Terezína; Salzberg ze skupiny krejčích; agronom Sadowicz; a další.

Ještě než je zformulován jakýkoli pevný plán, Organizační výbor už shání zbraně: je jasné, že bez těch je jakýkoli odpor marný.

treblinka-nazi-camp.jpg (85,554 kiB)
Treblinka v zimě

První nadějí se zdají být ukrajinští strážní: ti neustále kradli, co mohli, a co ukradli, to hned vyměnili za alkohol. Židé pracující na třídění zavazadel cenností zavražděných si dokázali ukrýt a nahromadit určité rezervy; jistý Moše z čety tesařů se tedy snaží koupit za ně od strážných zbraně. Jeden strážný souhlasí, že Židům prodá pistoli; peníze si bere, ale zbraň nedá. Zatímco pokusy uplatit Ukrajince pokračují, Organizační výbor dochází k rozhodnutí, že bude potřeba ukrást Němcům zbraně přímo ze zbrojnice.

A přeje mu obrovské štěstí, neboť pouhé čtyři dny po tomto usnesení byl židovský zámečník poslán, aby opravil dveře zbrojnice. Zámečník si dokázal obtisknout klíč a během dalších čtyř týdnů práce vypiloval pro povstalce tolik potřebný duplikát, odemykající zbrojnici.

Po štěstí přichází smůla. Ve druhé polovině března 1943 dostává povstání první těžkou ránu: Zelo Bloch, který měl v Organizačním výboru na starosti vojenskou stránku věci, je odvelen z části ‚A‘ do části ‚B‘. Po Himmlerově návštěvě tábora totiž v této době začalo pálení mrtvol zakopaných v roce 1942, aby byly zahlazeny důkazy o zvěrstvech; v části ‚B‘ tedy bylo potřeba více pracovních sil. Situace byla o to horší, že v téže době tamní pracovníky pokosila epidemie tyfu.

Spolu s Blochem je do části ‚B‘ odvelen i další spiklenec z Výboru, Adolf Friedman.

Povstání plánované Chorazyckim na 21. dubna pak dostává ještě druhou těžkou ránu: Dr. Chorazycki umírá. Podle některých zdrojů u sebe měl peníze na koupi zbraní od ukrajinských stráží, a na základě udání pak na ošetřovně Kurt Franz peníze objevil; druhá verze, kterou uvádí Rajzman, říká, že 19. dubna Chorazycki nezasalutoval dostatečně správně Franzovi, který jej udeřil do tváře jezdeckým bičíkem, a v tu chvíli Chorazyckimu povolily nervy.

Obě verze se shodují v popisu dalších událostí: Dr. Chorazycki uchopil skalpel a vrhl se na Franze. Tomu sice nezpůsobil ani škrábanec (Rajzman zaznamenal, že Franz vyskočil oknem), ale když Franz zařval, že Chorazycki musí být chycen živý, doktor polkl kapsli s jedem, jsa si vědom, že by z něj SS mučením dostalo jména dalších povstalců a celá síť by byla dekonspirována a popravena.

První pokus nevyšel

Prořídlé řady Organizačního výboru doplňují „stařešina tábora“ Rakowski a garážmistr Radek Lubernicki; je rozhodnuto využít klíč od zbrojnice k improvizovanému povstání.

Zbrojnice se nacházela mezi dvěma německými kasárnami, se kterými byla spojena průchody. Ve dne ovšem Němci v kasárnách nepobývali, takže Organizační výbor pověřil židovské chlapce, kteří SS-manům čistili boty, aby ze zbrojnice nějaké zbraně propašovali.

Skupina čtyř chlapců, vedená jistým Markusem z Varšavy, propašovala ze zbrojnice dvě bedny granátů a donesla je do dílny ševců. Když ale povstalci prohlédli granáty, zjistili, že v nich nejsou rozbušky: ty byly uloženy zvlášť. Chlapci tedy dostali za úkol granáty vrátit stejným způsobem, jakým je propašovali ven, aby Němci na nic nepřišli.

To se sice povedlo, ale povstání bylo v důsledku toho odloženo a odbojová aktivita poklesla.

Někteří ze členů Organizačního výboru vzdali plány na otevřené povstání a znovu se pokusili utéci na vlastní pěst.

Patřil mezi ně i stařešina tábora Rakowski, který se pokusil uplatit ukrajinské strážce. Němci ale objevili peníze, které měl připravené na úplatky, a ačkoli se Rakowski vymlouval, že peníze patřily Chorazyckému, který místnost obýval před ním, Němci jej popravili.

Místo Rakowského byl stařešinou tábora určen inženýr Galewski, který již jako stařešina tábora fungoval a to právě před Rakowským.

V dubnu 1943 také do tábora začínají přijíždět Židé z varšavského ghetta, kde nacisté porazili první židovské povstání a plamenomety potlačují druhé. S přeživšími povstalci z Varšavy bylo zacházeno zvláště brutálně; se ženami hůře, než s muži. Dozorci se podle pamětníka Wiernika bavili tím, že vodili ženy s dětmi k pecím na mrtvoly a pásli se na jejich strachu; když některá z žen omdlela hrůzou, hodili ji přímo do plamenů, i když se hýbala. Také tam házeli děti a vysmívali se ženám, že nejsou „dost statečné, aby skočily pro své dítě.“

Ohledně Židů, přeživších povstání ve varšavském ghettu, se zdroje neshodují: někteří (např. Arad) tvrdí, že přeživší povstalci a obyvatelé ghetta byli naprosto zoufalí a šířili kolem sebe atmosféru beznaděje a zmaru. Podle zdrojů jiných ale poražení povstalci přijížděli „s granáty a zbraněmi v kapsách namísto slz“ a s aurou odhodlání k boji a zarputilé naděje.

Skutečnost bude patrně taková, že se mezi zajatci našlo oboje: deprese i odhodlání k boji. Jen ony „granáty a zbraně“ nejsou jisté; granáty jsou prakticky vyloučené, ale i z dalších informací to vypadá, že nejméně jedna pistole z Varšavy dorazila: jelikož oblečení svlečených dorazivších Židů přebírali mj. členové odboje, pokud byly v kapsách nějaké zbraně, dovedli je povstalci propašovat.

Květnový restart

V květnu 1943 do tábora přijíždí Dr. Lecher, chirurg z Wegrova a taktéž bývalý důstojník polské armády; po několika dnech se uvoluje převzít velení hnutí odporu.

Židé v táboře vidí, že transporty už prakticky přestaly; také již byly vyhrabány a spáleny téměř všechny mrtvoly z masových hrobů — je tedy jasné, že tábor asi brzy skončí, a oni budou smeteni ze světa spolu s ním. Myšlenka na povstání tak dostává nový impuls; do reaktivovaného Organizačního výboru se přidává Galewski a s ním i Varšavan jménem Monik, který byl kápo řemeslníků.

Zejména díky tomu, že mezi nimi bylo tolik kápů, se Organizačnímu výboru stále dařilo tajit své plány a navzdory donašečům se řady povstalců rozrůstaly. V předvečer povstání tak bylo v bloku ‚A‘ asi 60 organizovaných povstalců — tj. asi 10 % vězeňské populace –, organizovaných do skupin o pěti až deseti lidech, každá s vlastním velitelem.

Zelo Bloch, převelený do „plynové a kremační“ části ‚B‘, mezitím nelenil, a jakmile se dokázal přizpůsobit tempu a organizaci nového prostředí, začal na přelomu května a června organizovat povstání i tam; pomáhal mu již zmíněný Adolf Friedman.

Problém byl ve zbraních: v části ‚B‘ se povstalci nemohli dostat k ničemu jinému, než ke svému pracovnímu náčiní — k lopatám, sekerám a rýčům. Bylo tedy zjevné, že povstání v části ‚B‘ nemá šanci bez spolupráce a koordinace s částí ‚A‘.

Ale jak to zařídit, když cesta z ‚A‘ do ‚B‘ vedla jen jedním směrem a končila v plynové komoře?

Výjimku z tohoto pravidla měl Jákob Wiernik, řemeslník, který sice spadal do oblasti ‚B‘, ale vzhledem ke svým výjimečným schopnostem byl žádán i v oblasti ‚A‘ (nacisté jej dokonce nepopravili ani když byl nemocný, protože potřebovali, aby jim spočítal materiál na strážní věž). Ve Wiernikovi (který o svém pobytu v Treblince napsal velmi zajímavou knihu) tak odbojáři zázrakem dostali svou spojku.

Musíme povstat, a hned!

V červenci 1943 bylo lidem z oblasti ‚B‘ jasné, že je nacisté brzy zlikvidují. Sice dorazilo ještě několik transportů obsahujících celkem cca 1000 Židů a 2000 Cikánů (k těm se vztahuje zajímavé svědectví: Cikány přivedli dva ukrajinští strážní v německých uniformách, kteří si sami zjevně mysleli, že je vedou do normální věznice: když vězně přivedli do Treblinky, chtěli potvrzení o příjmu — tomu se SS-mani smáli jako skvělé zábavě — a když jim strážní z tábora vysvětlili, že se jedná o tábor vyhlazovací, oba Ukrajinci „zbledli jako stěna“ nad tím, na čem se podíleli.), ale bylo jasné, že tábor končí: Němci dokonce uspořádali oslavu „ukončení své mise.“

Bloch s Friedmanem tedy urgovali Organizační Výbor z oblasti ‚A‘, aby stanovil jasné datum povstání; když se do toho Organizačnímu výboru nechtělo, pohrozili ultimátem: pokud Organizační výbor nestanoví konkrétní datum povstání, lidé ze skupiny ‚B‘ se v sebevražedném boji a bez naděje na úspěch vzbouří sami, než aby trpně čekali na svůj konec.

Organizační výbor se nechal přesvědčit a stanovil datum povstání na 2. srpna v 16:00.

Volba času byla velmi důležitá, protože pouze během dne bylo možné ukrást zbraně a pod záminkou běžných prací je distribuovat povstalcům; zároveň bylo ale nutné provést povstání a útěk co nejpozději navečer, aby uprchlíky před stíháním skryla tma. Navíc také bylo nutné počítat s časem potřebným na útěk celého tábora, protože bylo jasné, že Němci popraví všechny, kdo jim padnou do rukou, ať už budou sami uprchlíky nebo ne.

Plán měl tři fáze a začínal v oblasti ‚A‘: jako první měly být mezi 14:00 a 16:30 získány zbraně. Bojové jednotky se měly přesunout na dostřel od primárních cílů — velení tábora, budov SS, ukrajinských strážných a strážných věží. Souběžně s tím měli být pod různými záminkami do dílen voláni SS-mani, aby je mohli povstalci po jednom tiše likvidovat.

V 16:30 měl začít samotný útok: současně mělo být napadeno velitelství a ubikace SS a strážných, přerušeno telefonní vedení, aby si nacisté nemohli přivolat posily, a měly být postřelovány strážní věže s kulomety, aby se na nich strážní museli krýt a nemohli zmasakrovat povstání kulometnou palbou seshora.

Ukrajinští strážní měli být odzbrojeni a zavřeni ve svých ubikacích; následně se povstalci měli dozbrojit zbraněmi strážných a mrtvých Němců, začít ničit tábor a osvobodit spolubojovníky z oblasti ‚B‘.

Povstalci v oblasti ‚B‘ měli jako signál smluvený výbuch granátu: na ten měli vyběhnout, napadnout stráže a sebrat jim zbraně a pokusit se dobýt kulomet na strážní věži. Po ovládnutí oblasti ‚B‘ ji měli ihned začít ničit, než se k nim probojují posily z oblasti ‚A‘.

Poslední plánovanou fází pak byl hromadný exodus všech vězňů.

Pondělí 2. srpna: den ‚P‘ jako „Pomsta“

Povstalcům hrálo štěstí do karet, a to až zázračně: 2. srpna po poledni se zástupce velitele Kurt Franz zvedl i se skupinou SS-manů a 16 ukrajinských strážných a jeli se vykoupat do tři kilometry vzdálené řeky Bug: to oslabilo ostrahu tábora.

Zároveň poblíž zbrojnice pracovala velká skupina zedníků, takže bylo možné přijet k ní s kolečkem „na odvoz suti“ a bezpečně a rychle odvézt zbraně. V místnosti sousedící se zbrojnicí byl jakýsi Unterschaführer, který by krádež zbraní snadno zmařil — stačil sebemenší hluk; právě tento Němec však měl celkem slušný vztah s inženýrem Sudowiczem, a ten jej díky tomu mohl snadno vylákat ven, aby nic neslyšel.

Do jednoho z bojových oddílů také spadal pracovník, který postřikoval budovy dezinfekcí. Za pomoci garážmistra se mu povedlo naplnit dezinfekční přístroj benzinem a pěkně jím prosytit „dezinfikované“ budovy: až dojde k povstání, bude snadné je podpálit a budou dobře hořet. Zázrakem se to povedlo i navzdory tomu, že na dezinfikování budov dohlížel SS-man: ten si ničeho nevšiml, nic necítil.

Rudek Lubernici a Srenda Lichtblau také v garážích sabotovali obrněné vozidlo.

Ve 13 hodin dohlížel stařešina tábora na nástup odpolední směny. V té byly už potřebné změny: bojové jednotky byly rozmístěny tak, aby se každá dostala do svého nástupního prostoru (kupříkladu jednotka ve skladu brambor měla zaútočit granáty na velitelství tábora).

Ve 14:00 vyřízli povstalci pod velením Sadowicze z Organizačního výboru okno ze zbrojnice naproti dveřím a na kolečka na odvoz suti začali v pytlích nakládat zbraně a granáty. Ty byly odvezeny do garáže, kde již čekali členové Organizačního výboru Lubernicki a Lichtblau a odkud byly zbraně distribuovány bojovým skupinám — zatím ještě tajně, např. pod stavebním materiálem apod.

Až do 15:30 šlo vše přesně podle plánu. Pak ale na ubikaci Židů č. 2 přišel SS-man Kurt Kuttner, hlavní špicl tábora, a promluvil si s udavačem Kubem, který ubikaci velel. Na základě toho udeřil na jednoho židovského mladíka, a v jeho kapsách nalezl peníze: i vězni neúčastnící se povstání vycítili, k čemu se schyluje a nashromáždili peníze a cennosti, které jim měly napomoci v útěku.

Velitelé povstalců, řídící doposud celou akci z placu před lazaretem, se rozhodli, že než aby Kuttner z mladíka mučením dostal informace o povstání a zalarmoval vedení, bude lepší okamžitě spustit fázi dvě — vzdor tomu, že ještě ze zbrojnice nepropašovali všechny zbraně a ke všem skupinám ještě zbraně nebyly rozvezeny.

Povstání v Treblince tak začalo jen se zhruba 20 puškami, několika revolvery a granáty z místní zbrojnice, plus zřejmě pár dalšími zbraněmi — a se všemi nástroji, které mohli k boji použít židovští řemeslníci.

Člen Organizačního výboru Salzberg předal rozkaz povstalcům v okolí ubytoven, a jeden z mužů zastřelil Kuttnera jednou ranou z pistole. Výstřel u ubikací byl signál: povstání začalo.

Od této chvíle bylo vše plně v rukou velitelů samostatných bojových skupin; Organizační výbor mohl jen čekat a doufat.

Crash and burn

Velitel tábora Szangl viděl z okna, jak ozbrojení Židé seskakují se střech mimo vězeňskou část. Chtěl zavolat posily, ale v tom okamžiku Rudek Lubernicki a Stenda Lichtblau odpálili velkou palivovou nádrž. Ta explodovala a zapálila všechny okolní budovy.

Povstalci zapálili i ubikace a naházeli granáty do ubikací SS. Detonace bylo slyšet po celém táboře. Budovy postříkané předem benzinem vzplály v bouři plamenů. Vzápětí explodovala zbrojnice. Hoří vše až na plynové komory, ke kterým se povstalci žádným způsobem nemohli dostat.

Ukrajinští strážní a SS-mani začali střílet po všem, co se hnulo. Ozbrojení povstalci opětovali palbu; zasáhli několik Ukrajinců a vzali jim zbraně.

Dál ale věci nejdou dobře: povstalcům rychle dochází střelivo a těch pár granátů, které měli; nepodařilo se také vyřadit strážné na věžích s kulomety, a ti masakrovali davy lidí pod nimi. Kvůli urychlenému začátku povstání a nedostatku zbraní a střeliva se boj změnil v chaos a chaos v paniku.

Uprchlíci se pod kulometnou palbou hrnuli k branám do tábora a přes jejich ostnatý drát přehazovali deky a drápali se ven. Z 850 Židů žijících v táboře se na svobodu dostalo něco mezi 150 až 300 — zhruba polovina z ostatních zemřela v palbě nacistů, a zbytek byl zajat a popraven.

Svými životy zaplatili i všichni velitelé povstalců, kteří s útěkem čekali jako poslední. Galewskému se sice povedlo dostat mimo tábor, ale došly mu síly a než byl obklíčen, spolkl kapsli s jedem. Ostatní byli postříleni. Samuel Rajzman uvádí, že konce války se dožilo pouze 12 uprchlíků; zbytek Němci později dopadli a zavraždili.

I přes krutou daň na životech ale povstání svůj účel splnilo. Jak popisuje Stanislaw Kon:

»Je noc. Boj už trvá přes 6 hodin. Němcům dorazily posily a nás je stále méně a méně. Dochází nám střelivo. Ale náš úkol byl splněn. Zničili jsme tábor a vrahy jsme zabili. Zabili jsme na dvě stě německých a ukrajinských fašistů [sic]. Dostali jsme rozkaz uprchnout do lesa. Většina našich „bojovníků“ je mrtvá. Ale mrtvá je i spousta Němců. Jen pár nás přežilo.«

Zajímavá je i zmínka jednoho z vězňů o „hrdinství“ Němců, kteří stíhali uprchlíky:

»Němci nás naháněli na koních a v autech. Někteří z nás, kteří jsme utekli, měli zbraně. I já jsem běžel se skupinkou, v níž měli pušku a revolvery.

Naši opětovali německou palbu, načež se Němci stáhli. Díky tomu jsme se dostali do lesa, který se táhl poblíž tábora.«

Jak tedy vidno, Němci měli odvahu jen když šli po bezbranných vězních: jakmile šlo o krk, najednou se jim do chytání uprchlíků nechtělo.

Doslov

Jakkoli jsou nepříliš známá, k povstáním v koncentračních táborech docházelo a jsou zdokumentovaná pamětníky i historiky. Jsou to úžasné příběhy odvahy a hrdinství v boji na smrt proti sadistickým a mnohanásobně silnějším nepřátelům, které by neměly být zapomenuty — právě naopak.

Němci došli k závěru, že Treblinku nemá smysl opravovat; přešli tedy rovnou do fáze likvidace tábora a během 11 měsíců, kdy tábor ještě v omezeném režimu fungoval, zdokumentovalo vedení tábora vše, co šlo dovnitř a ven.

Do tábora nacisté přivezli 120 000 Židů z Německa, 40 000 z Rakouska, 1 500 000 z Polska, 100 000 z území bývalého Československa, 14 000 z Bulharska a 1 000 000 z Ruska; celkem 2 774 000 duší.

Z tábora byly do Německa oficiálními kanály odeslány devizy a cennosti v hodnotě několika set milionů dolarů; další kufry plné cenností si odvezli strážní.

Sadistický zástupce velitele Kurt Franz přežil konec války a vrátil se ke své práci kuchaře; až v roce 1959 byl zatčen. Tvrdil, že nikdy nikomu neublížil, ale při prohlídce jeho domu se našlo fotoalbum zvěrstev v Treblince s titulkem „Krásná léta“. Byl odsouzen za masovou vraždu nejméně 300 000 lidí, 35 případů vraždy zahrnující nejméně 139 lidí a odsouzen na doživotí. V roce 1993 byl ovšem propuštěn na svobodu ze zdravotních důvodů; zemřel přirozenou smrtí v roce 1998.

Dá se odhadnout, že vězení jej patrně jen zachránilo před Mossadem, jehož agenti by jej jinak nejspíše zabili — a to by v tomto případě bylo nanejvýš adekvátní.

Povstání v koncentračních táborech se věnuje nemálo historiků a různých literárních pramenů.

Já jsem si bohužel nastavil upomínku na výročí povstání v Treblince na pouhý den předem, takže jsem měl zoufale málo času na sepsání této mini-monografie k 70. výročí; ač jsem se snažil ze všech sil, mohu v ní mít nějaké nepřesnosti, neboť zdroje si odporují a jen některé z nich (např. Yitzhak Arad) ony rozpory rozebírají a adresují.

Další zdroje

Chcete-li se o povstání a odporu ve vyhlazovacích táborech dovědět více, vizte odkazy níže; je skutečně o co stát, pamětníci událostí zaznamenali nesmírně zajímavé a užitečné podrobnosti a jeden z nich, Yankel Wiernik, sepsal i knihu.

Autorem článku je fCrash alias Cover72

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 728 × | Prestiž Q1: 6,04

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top