Štítky článku: •  

Český úkol

Není mým úmyslem zraňovat nebo urážet city kohokoliv. Omlouvám se za délku textu. Ale i ten je možné přečíst a promyslet bez hněvu a zaujatosti.

Esej o diskuzi

Bezradnost vůči vlastní historii je nedůstojná. Čtvrtstoletí svobody stav ještě zhoršilo, protože namísto zodpovědné diskuze o faktech převážily nekonečné politizace účelových mýtů a mediálních zkratek. Bezradnost elit v této otázce poškozuje vytváření národního étosu, vědomí vlastních a sdílených civilizačních hodnot — a jejich ceny. Bez nich jsme pouze shlukem jednotlivců spojených jazykem a místem narození, ponecháni u váhání mezi strachem z příští mezinárodní krize a nedostatkem charakteru. Jen těžko lze v takovém případě mluvit o národu.

urban-jan.jpg (10,565 kiB)
Publicista Jan Urban

Velkou zvláštností českého společenského rozhovoru je jeho zahleděnost do minulosti, popisované však nerealisticky sérií obrazů a hesel, které mají k pravdivému popisu příčin a důsledků daleko. Budoucnost v tomto rozhovoru chybí. Jako by budoucnost sama o sobě byla neslušné slovo…

Češi se ještě jako nehotový národ rozhodli pro vytvoření národního státu, aniž by si připouštěli, že státy nemohou přežít bez snu o budoucnosti. Stát a jeho ústavní pořádek nejsou výsledkem pouhé racionální rozvahy. Hranice mohou být kresleny historií, ale v ní i náhodami, omyly velmocí nebo koloniální nevědomostí. Polozapomenuté jazyky mohou být v příhodné chvíli vzkříšeny i malou skupinkou nadšenců. 

Ale hranice a jazyk ještě netvoří stát a jeho smysl. 

Státy nemohou dlouhodobě existovat bez uvědomění skutečnosti, že kolektivní víra a přijetí často i iracionálního mýtu a étosu je neoddělitelnou součástí jejich vnímání sama sebe a toho, jak je vnímají ostatní národy. Vyrůstají a žijí ze sdílení společného étosu, vytvářeného tradicí. Anglický historik Hugh Trevor-Roper tradici trefně a cynicky definoval jako pouhou „halucinaci, udržovanou při životě tvrdými ekonomickými zájmy“. Co s takovou halucinací v době, kdy ekonomické zájmy jsou možná stejně tvrdé, ale stále méně národní?

Je osudovou volbou každého národa, zda se v období definování sebe sama shromáždí kolem pozitivního tvůrčího mýtu rozvoje vlastní obce (polis) – tedy „pro něco“, nebo kolem negativního mýtu nekonečného boje „proti někomu“. Moderní česká národní sebedefinice je, bohužel, navýsost negativní od samého počátku. Pozitivní mýtus a pozitivní identita představy českého „zemského národa“ byly nahrazeny mýtem jazykového etnika, jeho ukradené historické velikosti, utrpení a nekonečného boje se sousedy. Pro rozvoj národního étosu je pak lhostejné, zda protičeské tlaky německé a rakouské diskuze, se kterými se musel vyrovnávat, byly skutečně tak silné, že dovolovaly jen radikální ideologii odporu. Lék ukázal se ve svých důsledcích horší než sama nemoc. 

Českému národnímu vědomí chybí pozitivní mýtus a identita bytí „pro něco“. Z tohoto východiska lze odvodit tři určující charakteristiky českého mýtu — otočení se do minulosti určuje jeho úzký rámec, prosazování lží, zamlčování a dezinterpretace určují nástroje výkladu, a předstíraná „vědeckost“ či „racionalita“ jeho metodu. Všechny tři charakteristiky jsou logickými důsledky uměle omezeného rámce pro diskuzi. Stejně tak vysvětlují i překvapivě významnou nepropojenost mezi znalostí faktografie a jejím zpracováním historiky na jedné straně a společenským vědomím, včetně politiky, na straně opačné.

Národní obrození jako problém

Heroická dezinterpretace minulosti se stala jediným tématem i argumentem národního obrození. Národní budoucnost, organizace a hodnoty byly ponechány bez povšimnutí. Lež v domnělém národním zájmu se stala normou mravnosti a hrdinství. Patos způsobem obrany a výkladu. Realismus a věrnost pravdě skutečnosti pak národním zločinem. V důsledku takovéhoto nastavení se jakákoliv diskuze nutně stávala konfliktem a názorový oponent se měnil v nepřítele, jehož argumenty nesměly být slyšeny a váženy. Diskuze tak skončila ještě dříve, než skutečně začala. 

Je smutnou ironií, že vítězná tendence národního obrození sama vytvářela potřebu nepřítele jako součást české národní definice. Tato strategie vylučovala nejenom přinášení vlastních témat, ale zužovala české politické myšlení na pouhé reagování na ať už skutečné, nebo jen domnělé projevy vnějšího ohrožování české věci. Takové pojetí autocenzurního pseudovlasteneckého ratio se v politice prosazující národní zájmy rovná nerozumu a odmítání vědění — i podílu na vlivu. Národní obrození, vytvářející obsah, hodnoty i pravidla diskuze nové české společnosti, se obrátilo proti kritické sebereflexi skutečné modernity a občanskosti. Forma vlastenectví se stala důležitější než jeho obsah.

Ve snaze napomoci české národní věci byla v kritické chvíli přijata ahistorická interpretace dějin jako věčného a nikdy nekončícího česko-německého střetávání. Pozitivní aspekty více než půl tisíciletého soužití nikdo ani nezkoumal. To, co by v kritickém prostředí bylo pouhou nedůstojnou epizodou, rychle vyvrácenou odbornou diskuzí, se v případě podvodu takzvaných Rukopisů naopak stalo základem národoveckého politického i kulturního narativu na desítky let. Pateticky vzývaná lež se stala pracovní metodou a vlasteneckou povinností. Víra v hodnotu účelové nepravdy a její omlouvání se staly základem české politické kultury stejně vlivným jako nezodpovědnost plynoucí z desítek let trvající nezvládnuté nerovnováhy vztahů s císařskou mocí ve Vídni.

Moc nemůže a nesmí být interpretem dějin. V českém případě získala hluboká potřeba nepřítele, vytvořená už v době národního obrození, brzy svůj výkladový rámec — otevřeně podvodnou či předstíranou „vědeckost“ české politiky. V tomto ohledu není rozdílu mezi „vědeckou“ zahraniční politikou (sociologií vztahů mezi státy) Edvarda Beneše, historickým determinismem českého komunismu a fašismu a polistopadovou ideologizací „ekonomické reformy“ devadesátých let dvacátého století. 

Tomáš G. Masaryk byl v českém příběhu prvním, a na dlouhou dobu posledním státníkem, který si uvědomoval existenci a nutnost podpory ne-racionální součásti státnosti. Vycházel z pocitu nutnosti odpoutání českých zemí a Slovenska od monarchistického Rakousko-Uherska a jejich přetvoření v moderní mnohonárodní republiku, která by zaručovala rychlejší ekonomický rozvoj, občanský princip strukturování společnosti a rovnoprávnost před zákonem. Historická smysluplnost tohoto pokusu ještě musí být znovu zhodnocena, faktem však zůstává, že tato radikální myšlenka rozbití ve válce poraženého rakousko-uherského soustátí v rozhodující chvíli široce oslovovala především mladou generaci a odpovídala na hlad po českém národním poslání jako vítězného většinového národa v novém státě. Rezignace na původní Masarykovu myšlenku, aby se historické české země staly motorem demokratizace podunajského soustátí, se ukázala tragicky chybnou.

(Nelze přitom přehlížet fakt, že některá města a oblasti v Sudetech, na Těšínsku a na východním Slovensku musela československá armáda dobývat silou. Nový stát tak vznikl proti vůli nemalé části obyvatelstva, které nechtělo přistoupit na ne-etnický princip domněle občanského státu. Ani ten, jak ukázala pozemková reforma, jejímž provedením ztratil německý velkostatkový majetek přes čtyřicet procent rozlohy, nebyl bez chyb, a německé zemědělské obyvatelstvo pozemkovou reformu nikdy nepřestalo vnímat jako trvalou národní křivdu.)

Trvalo dlouhých padesát let, než se objevily nové skromné pokusy definovat „nevědeckou“ stránku české národní politiky a státnosti. Prezident Václav Havel, který určitě měl schopnost ovlivnit diskuzi o národním obsahu, však byl, bohužel, bytostným nepolitikem, odmítajícím nevyhnutelnou institucionalitu parlamentarismu a jeho pravidla jako celek. Úctyhodné snažení osamělých jednotlivců v polistopadové politice, jako byli Pavel Tigrid, Jiří Gruša, Petr Pithart, Jan Kalvoda nebo Josef Lux, pak bylo znovu potlačeno, tentokrát „vědeckou“ a „racionální“ prezentací ideologizujících klišé „ekonomické reformy“ a „opoziční smlouvy“. Pozitivní výklad české národní politiky tak ještě i v jednadvacátém století stále musí čekat na svoje dotvoření. 

Národ a luza

„Jdi k čertu, ohavný zrádče, přimkni se se svou pochybnou duševní troškou a se svou mravní mizerií, ke komu chceš. Jen neopovažuj se už ani užívati našeho posvátného jazyka a pokáleti jej svým podlým duchem a otravným dechem. Jdi, přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš. Zapomeň, že jsi kráčel po české půdě. My tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu. Jdi, utec z této svaté země, než se pod tebou otevře, aby tě pohltila.“

Takto pravily v roce 1900 oblíbené a tón české společenské debaty určující Národní listy ve veřejné klatbě nad profesorem Tomášem G. Masarykem. Opovážil se totiž nejenom vystoupit proti vylhanosti Rukopisů, ale v ten čas dobrovolně hájil obžalovaného dvaadvacetiletého židovského tuláka Leopolda Hilsnera, o kterém celý národ bez důkazů a soudu „věděl“, že spáchal rituální vraždu. Primitivní antisemitská nenávist českého „národa“ byla krutá.

Sedm let profesor Masaryk prakticky nemohl vést univerzitní přednášky, protože stovky „vlasteneckých studentů“ na jeho přednáškách vytrvale bučely a pískaly, a nelze ani spočítat, kolikrát opilí čeští „vlastenci“ vytloukli okna v jeho bytě v Thunovské ulici. Měl přitom ve všem pravdu — Rukopisy byly pouze na svoji dobu skvěle provedenými padělky, ale jejich nedůstojná podvodnost neměla s historickou pravdou nic společného. Hilsneriáda byla jen tmářským řáděním lůzy, kterému domnělá národní elita odmítala oponovat. Jako jedna z nejpodivnějších linek moderní české historie, a zároveň jeden z nejdrsnějších symbolů nezralosti české národní diskuze, je pozdější snadná proměna stejného TGM z nejnenáviděnějšího symbolu cizáctví v nejzbožňovanějšího Prezidenta-Osvoboditele a „tatíčka“. 

Národ si umí pamatovat i svoje selhání, učí se je zpracovávat a pochopit. Umí pracovat i s projevením lítosti nad svými chybami, omyly a zločiny. A stejně tak dokáže přemýšlet o chybách, omylech a zločinech jiných. Neodmítá projevenou lítost a připouští i odpuštění. Je to obtížné a může to trvat i mnoho desetiletí. Jenom luza předstírá nikdy nekončící nevinnost a pronásleduje každý pokus o diskuzi. Nevyhnutelně musí pociťovat vlastní slabost — a vůči světu věčnou nedůvěru a nenávist. Sebevědomý a duchovně silný národ by traumata a selhání, jako byly Mnichov, Druhá republika, odsun německy mluvícího obyvatelstva nebo komunismus, dokázal po čase diskuzí dovést k potřebným rituálům přiznání selhání i zločinů, či k omluvě za spáchané zločiny. Novonárod, vznikající rozdáváním majetku a společenských pozic poslušným a loajálním, toho schopen není.

Počítání času

Kletbou představ modernismu je víra v důležitost nejnovějších problémů a posledních řešení. Řečeno jinak, pokud je neřešený problém dostatečně starý, přestává být důležitý — a nemusí být proto nadále promýšlen a řešen. Nehotové a negativně strukturované české sebevědomí nereaguje na podněty a problémy jejich klidnou analýzou a řešením, ale ideologizací a vytvářením dojmu krizí. Neschopnost pojmenování zločinu, uznání vlastní porážky anebo omylu, tuto slabost jenom prohlubují. Vedle přetrvávání původního problému pak vyvstává zcela nová vrstva zbytečně vyvolaného boje za potvrzení správnosti ideologické interpretace výmluv — anebo vynucované mlčení. 

Překážkou objektivního pohledu a zkoumání československých a českých dějin je však už samo spoléhání na lineárnost řazení událostí v čase, které předem znemožňuje hlubší analýzu. Jde především o domnělou logičnost a návaznost výkladu „moderní doby“ na časové ose První republika — Druhá republika — Protektorát — období let 1945—48 a dále. Samo toto dělení však některé problémy spíše zatemňuje.

Mírový rozvoj Československa skončil symbolicky abdikací prezidenta Masaryka, který v roce 1935 nedokončil svoje už čtvrté volební období v nejvyšší funkci. Jeho nástupce Edvard Beneš neměl žádnou z Masarykových státnických kvalit a po celé svoje prezidentství pouze doktrinářsky a neobratně reagoval na nástup fašismu v Německu a následné mezinárodní krize. Od roku 1935 tedy československá myšlenka pouze driftuje, veze se v mocnějším proudění, které není ochotná chápat, aniž by chtěla a byla schopná držet se původního kurzu a étosu svého vzniku. Smyslem udržení a rozvoje státu se postupně staly výlučně antiněmectví a snaha o etnickou očistu území v případě vojenské porážky Německa. A to je pro demokracii trochu málo. 

Slepé a neprozíravé soustředění české politiky na etnizaci státu dovolilo stalinské Moskvě zcela podřízeným československým komunistům vytvářet přípravné struktury totalitního státu už od okamžiku návratu na československé území v roce 1944. Již v roce 1945 musela každá stanice Sboru národní bezpečnosti podávat měsíční hlášení o smýšlení obyvatelstva a jedincích vystupujících proti KSČ. Popis působení Rudé armády na našem území v letech 1944—1946 jako jednovýznamového „osvobození od fašismu“ je pak jenom dalším z mnoha mýtů, které si česká národní politika sama vytvořila.

Programové vyhnání historického německy mluvícího obyvatelstva z území Československa vytvořilo na vyprázdněných územích unikátní situaci, která v žádném smyslu nesouvisela s původním vývojem. Na vyklizeném území vznikl milionový, česky se pouze tvářící Novonárod, jehož jedinou kvalifikací k získání ukořistěného majetku byla loajalita ke stalinistické komunistické straně, která ovládala Osidlovací úřad. Volební výsledky KSČM v těchto oblastech ještě v jednadvacátém století potvrzují nemravnou moc korumpování loajalistů. Stejný model vytváření mocenské základny rozdáváním cizího majetku se opakoval i v devadesátých letech dvacátého století při vzniku „nových“ finančních skupin.

Driftování

Jestliže hlavním obsahem české politiky bylo bránit se a škodit „nepříteli“, na hledání pozitivního obsahu už v turbulentních časech dvacátého století nezbyl čas. České politické myšlení tak připomíná ledovou kru, která bez vlastní vůle a cíle driftuje oceánem, plně podřízena proudům a větru. Potřebujeme kotvu, která by se ale v bahně mýtů a lží o vlastních motivech a historii stejně nemohla ani zachytit. Chybí pevný neoddiskutovatelný bod. Prezident Masaryk postavil koncepci nového demokratického státu ve Střední Evropě na, jak se později ukázalo, nerealistickém přání padesáti let míru po první světové válce. Byla to osudová chyba úsudku. 

Ve chvíli jeho abdikace, tedy po pouhých sedmnácti letech samostatnosti, československá společnost nebyla ještě dostatečně silná a sjednocená ve víře ve svoji novou identitu. Nedokázala ještě ani vyrůst z mýtů etnického kultu národního obrození a překonat je skutečnou „baťovskou“ modernizací regionů vlastními silami a zdola. Výjimečné výkony při tvorbě této státní identity, které v té době můžeme sledovat u armády, v kultuře nebo v rozvoji průmyslu, nestačily k tomu, aby se nezralá společnost nezhroutila hned v první historické zkoušce. Etnizace politiky nacismu pod heslem krve a půdy byla jistě mohutným útokem na nehotový občanský základ československého státu, ale ten, přesně ve stylu nejhorších chyb národního obrození, nedokázal nalézt jinou než etnickou odpověď, plnou násilí, hurávlastenčení, ideologizace a sociálního inženýrství.

Driftování, započaté v roce 1936, znamenalo zároveň totální a konečný odklon od masarykovského pojetí státní a národní identity, zakončený už jenom formálně rozpadem svobodného Československa na dva etnické státy v roce 1992. I tento rozpad proběhl velmi postmoderně — na základě argumentů a myšlení devatenáctého století. České země tak na konci této neslavné periody poprvé v historii tvoří etnicky čistý stát — a driftování, přes strategicky a historicky významné zakotvení v integračních a obranných strukturách západní Evropy, stále pokračuje. 

Myšlenka mnohonárodního občanského Československa měla řádově jiný obsah, étos a potenciál růstu a smyslu změn. Etnicky čistá Česká republika je zajímavý fenomén zbytkového státu. Stát, který nevznikl proto, že by chtěl být a prosazovat svůj sen. Prostě jenom zbyl — Zbytkostán, téměř neprojevující zájem o přežití, pokud by v sobě mělo zahrnovat i rizika. 

To je v ostrém rozporu i s vývojem myšlení v Západní Evropě, která v reakci na druhou světovou válku prošla tvrdou a dlouhodobou změnou chápání principů národní a státní suverenity. Identita národního státu, tak, jak se petrifikovala v devatenáctém století v reakci na průmyslovou revoluci a rozvoj obchodu, se přežila. Evropská spolupráce v současnosti jistě zahrnuje i obrovská rizika, především nezvládnutou integraci masového přistěhovalectví z islámských zemí. Sedmdesát let bez války mezi mocnostmi Evropy — nejdelší takové období v evropských dějinách — je však až příliš přesvědčivým argumentem pro udržení tohoto stavu, jeho dynamiky a rozvíjení hodnot, které k tomu slouží. Nedokončené české sebepoznání v hodnotách a slovníku devatenáctého století ke své škodě vytrvalo. Právě to v současnosti představuje největší omezení na cestě k dozrání národa a jeho otevření se.

Legendy a beatifikace traumat

Příčiny zbahnění českého nesebevědomí jsou výhradně domácí. A stejně domácí je usilovná snaha hledat výhradně vnější příčiny našich národních selhání, která jsou ve skutečnosti často pouhým selháním politických, nebo přesněji mocenských elit. Jenomže elity jsou tím, kdo píše a interpretuje dějiny. A tak máme namísto skutečných dějin jenom věčně přepisované legendy a namísto pravdy víru v neposkvrněnou mravnost nevinné a nemohoucí oběti.

Demokratické zvyklosti v Československu byly zničeny už za Edvarda Beneše, ne až po nástupu komunistů k moci. Pro demokrata, který má na mysli především zájem státu, je nemyslitelným zločinem nepřipravit se na příchod dlouho očekávané krize. Jedině tak je politik v okamžiku krize připraven i na nepředvídatelné náhody a improvizace. Smrtelné nebezpečí pro demokratické Československo ze strany nacismu bylo viditelné nejpozději od roku 1935, kdy v průběhu několika měsíců Německo v rozporu s mírovou smlouvou připojilo Sársko, obnovilo Luftwaffe, zavedlo všeobecnou brannou povinnost a obsadilo Porýní — vše bez jakékoliv reakce našich spojenců. Informací o agresívních záměrech nacismu měla československá vláda v dalších více než dvou letech víc než dost. 

Tváří v tvář nebezpečí pracovalo vedení státu na opatřeních k odvrácení války zmateně, převážně opožděnou a zcela neúspěšnou diplomatickou snahou o potvrzení spojeneckých záruk. Zpravodajci přitom opakovaně prezidenta i vládu upozorňovali na to, že obnovením německé armády a především remilitarizací Porýní ztratila Francie schopnost proniknout do hloubky německého území. Doma se, kromě mimořádně kvalitní kontrarozvědné práce, už jenom urychleně stavěla soustava pohraničních a záložních opevnění, která nikdy nebyla dokončena. Nikdo nepromýšlel a nepřipravoval opatření pro možnost neúspěchu diplomacie nebo vojenské porážky. Hitler tak získal ještě před začátkem války obrovské kapacity československého zbrojního průmyslu bez jediného škrábance, stejně jako úplnou výzbroj a zásoby munice celé československé armády. 

Už jenom tento fakt mimořádně poškodil pozici Československa vůči pozdějším spojencům a do značné míry překryl špatné svědomí, které mohli mít po Mnichovu. Útěk čtrnácti vojenských zpravodajců do Londýna, zorganizovaný těsně před okupací Prahy v březnu 1939 Františkem Moravcem, byl jediným aktem odporu oficiálních složek patnáctimilionového státu. Dokumenty, kartotéky a valuty, které zpravodajci vzali sebou, byly dokonce ukradeny v rozporu s rozkazy nadřízených. Demokratická česká politika zradila v roce 1938 svůj lid. Nikdo z českých politiků nepřipravil možnost odboje, ani neukryl potřebné doklady a výzbroj. Nezůstal nikdo, kdo by mohl sloužit společnosti jako vzor státníka sice poraženého, ale vzdorně a tvrdošíjně hájícího hodnoty masarykovské republiky — a především lidskou slušnost. Československý národ přestal existovat. Český národ zmizel a veřejný prostor Protektorátu ovládla luza. 

Přesto je Mnichov i po téměř osmdesáti letech vnímán a interpretován českou politikou a veřejným míněním jako spojenecká zrada nevinného, zcela bezmocného a vždy věrného Československa. Národ prý nikdy neselhal a válku vyhrál. Selhání a nedůstojnost kapitulace politiky jsou překrývány ponurou nedotknutelností utrpení obětí. Traumata jsou vykládána s patosem zabraňujícím hledat a pojmenovat skutečnost. V ní Edvard Beneš selhal a do konce svého života byl už jenom bezmocným zajatcem svých vlastních pochybení. Otevřel Stalinovi cestu do Střední Evropy. Odmítl spolupráci s polskou vládou, a dokonce o ní Sovětům předal dlouhou řadu informací. Odmítl jednat se sudetoněmeckým i rakouským protihitlerovským exilem.

Nešlo mu o demokracii, ale o moc. Jeho „vědecká“ orientace na neexistující mytické Rusko a stále užší spolupráce s československými komunisty proti demokratickým základům státu zničily československou samostatnost a demokracii. Ještě před koncem války podřídil československou armádu a zpravodajské služby Sovětům a komunistům odevzdal řízení klíčových resortů v první poválečné vládě. I on byl spolutvůrcem a vůdcem Novonároda, dravého společenství bez občanských hodnot, které jeho samotného nakonec zesměšnilo a uvrhlo do hanby.

Český úkol

Je třeba otevřít a vyčistit minulost ve jménu svobodné budoucnosti. Bez hněvu a ideologických předpojatostí — a hlavně mimo českou politiku a proti ní. V dnešní době se svobodná česká společnost konečně osamostatňuje a začíná si stále větší prostor sebevědomě organizovat sama a mimo politiku. Je to správná chvíle, kdy začít uklízet veteš desítek let novonárodovecké malosti, neslušnosti, poraženectví a kolaborace. 

Poprvé od doby národního obrození má společnost možnost najít svůj hlas a identitu a ukončit tak období desítek let driftování. Nebude to snadné. Iracionální české rusofilství, antisemitismus a podpora likvidace československých Židů v době Druhé republiky a Protektorátu, vyhnání Němců a státní mocí organizované zločiny v jeho průběhu, interpretace období 1945—48 a nejednoznačnost sovětského „osvobození“, neochota zkoumat zločiny komunismu, naivita Pražského jara, dopady takzvané ekonomické reformy po roce 1989, nebo rozdělení Československa — to je jenom zkrácený výčet lží překrývaných témat, čekajících na otevření. Teprve potom přijde na řadu budoucnost. 

Rok 2015 je možností začít. Bylo by důstojné využít sedmdesáté výročí konce Druhé světové války k uznání československým státem organizovaných, armádou demokratického státu prováděných a nikdy nepotrestaných masových zločinů při vyhánění německého obyvatelstva z republiky. Prezident Joachim Gauck je zatím posledním z dlouhé řady německých politiků, kteří se dokázali omluvit za zločiny, které hitlerismus spáchal na nás. Omluvu symbolicky vyslovil v Lidicích. 

Ponižující je myšlenka, že Miloš Zeman podobnou omluvu vyslovit nedokáže — třeba na Švédských šancích u Přerova, kde československá armáda v červnu 1945 popravila za jedinou noc bez soudu víc bezbranných německých civilistů než nacisté těch českých v Lidicích. Bylo mezi nimi i sto dvacet žen a sedmdesát jedna dětí. Nejmladšímu popravenému bylo pouhých osm měsíců.

Teprve národ, který sezná, že nemůže zamlčovat takovou hanbu, může přemýšlet o budoucnosti. A teprve potom začneme skutečně hledat a objevovat to pozitivní, co může stvořit a udržovat svobodný demokratický národ.

Jan Urban, psáno pro investigativní projekt HlidacíPes.org

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 546 × | Prestiž Q1: 6,01

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top