Štítky článku: •  

Jean-Marie Le Pen: Komunismus a globalizmus

Když jsem v roce 2016 začal psát své paměti, rozhodl jsem se je rozdělit do dvou svazků. Každý z nich se měl věnovat období 44 let — první svazek období od mého narození až po Národní frontu, druhý svazek historii Národní fronty tak, jak jsem ji prožíval. Využiji příležitost vrátit se zpět ke svým začátkům na konci prvního svazku, abych nastínil jistou perspektivu.

Chronologie je více než přesnost, je to struktura historie a života. Stali jsme se jen tím, čím jsme byli, jak běžel čas. Někteří na to zapomínají. Někteří říkají: „Mohu být, čím chci.“ Další říkají: „Je to předurčeno, mektub.“ [1] Jsou to stejné omyly. Svůj život jsem psal, jak jsem jím šel. V každém jednom okamžiku jsem jednal na základě vlastního uvažování. Říkám věci tak, jak se staly, s duševním vybavením té doby. A podám věci více či méně chronologicky. To tvoří strukturu mých paměti. V tomto prvním svazku jsem mluvil o rošťárnách a dobrodružstvích malého Bretonce ve velké Francii. Musím rychle nastínit hlavní faktory: ty, které v tomto půlstoletí určovaly historii, a ty, které určovaly mé místo a roli. Nevyhnutelně musím zopakovat několik věcí, které jsem již uvedl. Ve shrnutí je to normální. Doufám, že mi to odpustíte.

Poválečné období bylo svědkem úpadku Evropy a zničení jejích impérií následkem toho, co se nazývalo dekolonizace. Tato dekolonizace byla podporována těmi, kteří se tehdy sami označovali jako supervelmoci [2] — Spojenými státy (USA) a Sovětským svazem (SSSR). Již před ukončením bojů Druhé světové války a ihned po jejich konci začala vznikat obchodní a institucionální globalizace (vytvoření OSN, Mezinárodní organizace pro normalizaci, Mezinárodního soudního dvora v Haagu, Světové zdravotnické organizace, Mezinárodního fondu pro děti v nouzových situacích, Rady Evropy, Všeobecné deklarace lidských práv atd.). V roce 1945 během konference v San Francisku Roosevelt navrhl, aby byla tato dvojitá hegemonie organizovaná mírovou a pokojnou cestou. Stalin dával přednost vzájemné „soutěži“, která se později nazývala studená válka, a která by vedla k dialektickému vztahu. To by postavilo Francie před složitou situaci, pokud jde o taktiku a strategii, jako například podpora našeho úsilí v Indočíně (Vietnam) ze strany Spojených států při boji proti komunismu, přestože celá americká politika měla zároveň tendenci k našemu vytlačování z Indočíny, Suezu, Alžírska a Afriky.

Vidíme, že existují dva způsoby, jak číst historii té doby. Oba jsou legitimní. Od roku 1947 udělal Marshallův plán z Evropy bohatý trh pro USA, zatímco Varšavská smlouva vytvořila semeniště chudých vazalů Sovětského svazu. To vedlo k dvojímu lisování našeho kontinentu. Studenou válku tedy můžeme označit jako dialektický proces využívaný dvěma supervelmocemi k tomu, aby si podrobili Evropu a otevřely cestu globalismu. Zároveň je však jasné, že tato dialektika vedla ke skutečným a strašným konfliktům a že komunismus je vnitřně zvrácený, jak to prohlásil papež Pius XI. ve své encyklice, a že komunismus v období, které pokrývá tato kniha [3], prošel velkolepou expanzí, jak územní, tak i intelektuální.

Bezprostředně v poválečných letech až do 60. let byla mapa světa pokryta výboji režimů, které byly buď komunistické, nebo podporované komunisty: v Evropě (Německo, Maďarsko, Československo, Rumunsko, Bulharsko a pobaltské státy, přičemž Řecko uniklo tomuto osudu jen za cenu hrozné občanské války), v Asii (Čína, Indonésie; Malajsie byla pod neustálým ohrožením) a v Africe. Navíc veřejné mínění byla neustále masírováno vlnou marxoidních myšlenek v novinách, umění a publikacích. [4] Toto myšlení dávalo přednost pevné spolupráci ve Francii a celé Evropě mezi třídou intelektuálů a mezinárodním komunismem a jejich buřičskými operacemi ve Francii. Marguerite Duras [5] správně řekl: „Dělali jsme to, co dělali během války kolaboranti s Němci. Kolaborovali jsme.“

Bylo to skutečně tak, navíc bez omluvy okupací. Finanční a hierarchické vazby mezi Moskvou a francouzskou komunistickou stranou, které jsme v té době odsoudili, byly vyneseny na světlo. Hegemonie komunismu v rozporuplných metodách studené války a dekolonizace zůstává hlavním strukturálním faktem této doby. V žádném případě nelituji, že jsem v té době označil komunismus za primárního nepřítele. Hrozba, kterou představovala Rudá armáda, byla bezprostřední. Gulagy a tábory laogai (zkratka pro čínský výraz „Láodòng Gâizào“ (劳动改造; 勞動改造), který znamená „náprava prací“ a byl sloganem čínského trestního soudního systému) měly na svědomí útlak a vraždy lidí v masivních rozměrech. Historie nejsou pouze události, jsou to i lidé. Komunistický blok byl pro lidi horší možnost, než tzv. „Svobodný svět“.

Mnoho hlasů svědomí se začalo zvedat až po smrti Stalina a distancovalo se od něj. Daleko více hlasů, jako například Sartre, Picasso a další, menší ryby, se vyznačovalo zpíváním ód na Stalina i po jeho smrti, nebo kreslením jeho portrétů při této příležitosti. Mimochodem, destalinizace neznamenala nic: velký destalinizátor Chruščov utopil Budapešť v krvi a postavil berlínskou zeď. Ba co víc, věrní nohsledi komunistické strany se nikdy nečinili pokání a, co je ještě horší, dlouho zůstávali hlavními, ne-li jedinými uznávanými tvůrci veřejného mínění toho období. Přinejmenším byly nejvíce slyšet. V tomto směru je velmi zábavný případ Alexandra Adlera [6]. Dokážeme si představit, jak Bormann hovoří o excesech Hitlerismu ve Francouzské kultuře? [7]

Zdroj: Counter Currents, překlad: ::prop. Poznámka překladatele: Následující text je překladem ze závěrečné kapitoly knihy Jean-Marie Le Pen Mémoires: Fils de la nation (Paříž: Muller, 2018), strany 389-391. Název je redakční.

Uvádí slovenský ProtiPrúdu.org


[1] Arabský výraz pro tento pojem.

[2] Překlad z výrazně francouzského výrazu pro tyto dvě mocnosti, který používal i Raymond Aron: les deux grands.

[3] 1928 až 1972.

[4] [U]ne pensée unique marxistoïde – ve francouzštině pejorativní označení mainstreamového ideologického konformismu (pensée unique), v tomto případě marxistického. Dnes bychom výrazem „pensée unique“ mohli označit propagaci multikulti – mimochodem, také marxistickou. Pozn. redakce.

[5] Francouzský spisovatel a filmař, který je známý scénářem k filmu Hiroshima mon amour (1959). Během války pracoval pro režim ve Vichy jako člen výboru přerozdělujícího papír pro vydavatele (během války byl papír pro tiskárny velmi úzkým profilem – pozn. red.), což byla činnost, která znamenala de facto cenzuru. Pak vstoupil do francouzské komunistické strany, z níž byl v 50. letech vyloučen za to, že byl příliš kritický.

[6] Židovský akademik a novinář, který byl členem a aktivistou komunistické strany od roku 1968 do roku 1979. Poté se z něj stal neokonzervativní „jestřáb“ specializující se na „geopolitiku“ a píšící pro Libération, Courrier international a Le Figaro. Adler se stal čelním představitelem politiky proti „antisemitským“ diskusím, podílel se na stíhání Daniela Mermeta a odsoudil Dieudonného.

[7] Národní rozhlasová stanice.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 191 × | Prestiž Q1: 5,42

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top