Štítky článku: •  

10 let euro, 9 let krize

První měsíce po zavedení eura lidé sice pociťovali zdražení (co stálo dříve 19 korun, pak stálo 99 centů apod.), ale to se během roku usadilo a výhody společné měny jsme si mohli začít naplno užívat.

Dnes před deseti lety se Slovensko stalo součástí měnové unie a zavedlo společnou měnu euro. Dobře si vzpomínám na tu velkou euforii a oslavné ódy a také jsem patřil k těm, kteří považovali za výhru patřit do elitního klubu, kde platí pravidla. Až na pár jednotlivců, kteří dohlédli dál než na špičku svého nosu, kritické hlasy neexistovaly.

První měsíce po zavedení eura lidé sice pociťovali zdražení (co stálo dříve 19 korun, pak stálo 99 centů apod.), ale to se během roku usadilo a výhody společné měny jsme si mohli začít naplno užívat. Ty výhody byly a jsou nesporné — žádné kurzové ztráty, žádné náklady na výměnu měny, stabilnější prostředí pro investory a jiné.

Ale nepřešel ani rok a dostavila se první krize — Řecko. Na podzim 2009 řecký premiér Papandreu ubezpečoval svět, že vše je v nejlepším pořádku, to jen deficit bude mírně vyšší, než se očekávalo, neboť převzali vládu po socialistech. Pak už musel přiznat, že deficit bude mnohem vyšší než povolená tři procenta, ale že Řecko si poradí samo. Poté, v lednu 2010 to měla být pomoc skromných 30 miliard eur, o pár týdnů později 80, nakonec to bylo 110 miliard eur a to byl pouze první ze tří záchranných balíků.

Na prvním záchranném balíku trvalo zejména Francie, neboť francouzské banky měly nakoupené obrovské množství řeckých dluhopisů a Němci celkem rádi souhlasili, neboť i německé banky měly ve svých portfoliích řecké dluhopisy za miliardy eur. Namísto poctivého řešení, tedy aby Řecko vyhlásilo platební neschopnost a zkrachovalo, jak to za posledních 200 let udělalo 5krát, bylo přijato řešení nepoctivé, a jak ukázaly další roky, řešení mimořádně nebezpečné.

Slovensko se jako jediná země eurozóny neúčastnilo tohoto prvního záchranného balíčku pro Řecko, protože to zaprvé nebylo skutečné řešení, ale jen drahé kupování času a za druhé, bylo to v rozporu s duchem článku 125 SFEU, tedy evropské ústavy. Navíc v Programovém prohlášení vlády (PVV) jsme měli napsáno, že nebudeme podporovat nezodpovědně hospodařící země.

Jelikož první záchranný balík, jak jsme správně předpokládali, ani zdaleka nestačil, došlo k druhému záchrannému balíku pro Řecko. Na rozdíl od prvního, který byl ještě souborem bilaterálních smluv (jakože jednotlivé státy eurozóny samy od sebe a čirou náhodou všechny najednou se rozhodly půjčit Řecku peníze), druhý záchranný balík už byl organizován přímo eurozónou a tedy přímo v rozporu s článkem 125 Smlouvy.

Zatímco strana Svoboda a Solidarita byla důsledná a ve smyslu Programového prohlášení vlády nadále odmítala poskytnout peníze Řecku, naši koaliční partneři otočili a najednou byli pro druhý záchranný balík. Ivan Mikloš navíc prokazatelně lhal národu o výši našeho podílu.

Ivan Mikloš lhal národu i o tom, že vyjednal nižší podíl Slovenska v trvalém eurovalu. Vyjednal pouze dočasné snížení podílu a už příští rok budeme muset vše doplatit. Se směšným odůvodněním, že „trhy jsou nervózní“ tak Slovensko vystavilo neodvolatelné a bezpodmínečné záruky za cca 1,15 miliardy eur a tato částka okamžitě navýšila náš státní dluh.

Toto jsou fakta a řádně zdokumentované události a oproti tomu Ivan Mikloš dnes uvádí jen mlhavé argumenty o jakési „architektuře, která vznikla“ a že po provalení problémů v jiných zemích už nebylo cesty zpět. Mikloš uvádí, že například Itálie byla příliš velká na zachraňování, že by se krize rozšířila, že by došlo k úplnému kolapsu a podobné strašidelné a ničím nepodložené scénáře.

V podstatě jsou jen tři možné „hrozivé“ scénáře:

  1. Investoři se začnou v panice zbavovat již koupených dluhopisů

Tehdy by se nestalo v prvním okamžiku prakticky nic, protože stát už peníze dostal a dluhopis není ještě splatný, jen jeho aktuální cena klesla.

  1. Investoři přestanou kupovat dluhopisy nemocných (rozuměj předlužených) zemí

Tyto vyhlásí platební neschopnost, stanou se členy takzvaného Pařížského klubu, kde se dohodne míra odpisu pohledávek (to je ztráta investorů a také přirozené riziko, za které roky inkasovali vyšší úrok) a nový splátkový kalendář.

Ano, i Itálie by mohla vyhlásit platební neschopnost, i když by to bylo trochu směšné, protože vlastní třetí největší zásoby světa zlata a (přímo stát) nemovitosti za stovky miliard eur. Své splatné závazky by tedy několik let měla z čeho platit.

  1. Investoři přestanou kupovat i dluhopisy zdravých zemí

V tomto případě může nouzově a výjimečně zaskočit Evropská centrální banka. Konec konců tak i udělala — v roce 2012 spustila OMT program, kterým garantuje výkup všech obligací vystavených v eurech, v roce 2015 začala pod nevinným názvem QE vykupovat státní dluh a v roce 2016 snížila základní úrok na nulu. Právě pro tyto možnosti se emisní bance mluví také „Lender of last resort“ — věřitel poslední instance.

Jenže s největší pravděpodobností by se stalo něco jiného. Pokud by Řecko zkrachovalo nebo dokonce opustilo eurozónu, Itálie by zpozorněla a začala šetřit. Lidé by si nezvolili populisty, kteří slibují modré z nebe, ale reformátory. Ale ne, Ivan Mikloš a jemu podobní podpořili morální hazard a na příkladu Řecka dokonale ukázali, že hospodařit zodpovědně netřeba. A tak dnes italská vláda nemá nejmenší snahu snižovat deficit a zápasí s EU o jeho maximální výšce. Přičemž zodpovědná vláda by se sama snažila dluh alespoň nezvyšovat.

Francouzský prezident Macron protesty žlutých vest vyřešil, jak jinak, dalšími dluhy. Francie již 40 let neměla vyrovnaný rozpočet a nemá ho ani v době, kdy se světové ekonomice daří.

Španělsko je na tom také špatně. Sice má mírný hospodářský růst, ale ten není způsoben růstem konkurenceschopnosti, ale novými dluhy. A to Španělsku škodí, neboť růst je generován zejména stavebnictvím (financovaným na dluh) a službami, což žene nahoru platy, a vyšší platy konkurenceschopnost na světových trzích snižují.

Po Řecké krizi přišly další a další krize a stále více se začaly ukazovat konstrukční chyby eura. Největší problém je, že v měnové unii jsou ekonomicky příliš rozdílné země. Například Itálie desítky let vyrovnávala nedostatečný nárůst konkurenceschopnosti oproti Německu devalvací své liry oproti marce. Zatímco v roce 1970 stála jedna marka 200 lir, v době přijetí eura to bylo už 1000 lir, které bylo třeba zaplatit za jednu marku.

Tímto průběžným znehodnocením vlastní měny dokázala být Itálie dlouhodobě konkurenceschopná Německu. Pokud by euro zavedeno nebylo, stála by dnes jedna německá marka cca 1800 lir. Avšak v roce 2000 tvůrci společné měny jednou provždy, ve stylu „Poručíme větru, dešti“ zafixovali směnný kurz na 1 ku 991.

kurz-dm-lira.jpg (43,273 kiB)
Kurz DM/lira

Výsledek je, že například italský automobilový průmysl se scvrkl ze 2 milionů vyrobených vozů ročně na méně než 400 tisíc a obecně se v Itálii o období v měnové unii hovoří jako o dvou ztracených desetiletích.

Dalším obrovským problémem je rozhodování v bankovní radě ECB, kde má každá země jeden hlas (a každý ze šesti ředitelů také jeden hlas). Maličká Malta má tedy jeden hlas, stokrát větší Německo (se stokrát větším podílem na ručení za ztráty) má dva hlasy, pokud započítáme i hlas německého ředitele. Výsledek je, že dlužníci dokáží přehlasovat věřitele a to se i reálně párkrát stalo.

TARGET2 je také velký problém, jen se o něm neví. Jde o zúčtovací systém mezi jednotlivými zeměmi eurozóny. Pokud si řecký podnikatel koupí německé auto, tak se nepřesouvají fyzicky žádné peníze mezi Řeckem a Německem, ale předpokládá se, že naopak budou z Řecka do Německa dodány například olivy a stav na TARGET2 se vyrovná. To i první roky fungovalo, ale od první mezibankovní krize vznikají nerovnováhy, neboť jihoevropské země již nedokáží samy financovat negativní salda svých obchodních bilancí. Německo má mezitím na TARGET2 téměř jeden bilion eur pohledávek.

target2-saldo.jpg (38,420 kiB)
TARGET2 saldo

Tyto pohledávky jsou úročeny základní sazbou, ale protože dlužníci v bankovní radě rozhodli, že základní sazba je nula procent, německá Bundesbank nedostává za poskytnutý úvěr nic. A to ještě Němci mohou být rádi, protože ECB jedno období zvažovala zavést negativní úrok, tedy stanovit negativní základní úrokovou sazbu a v tom případě by Němci museli půjčovat a ještě i za to platit.

Chování rady ECB, totiž toho orgánu, který řídí celý náš měnový systém, situaci ještě více zhoršuje. Je to zejména výkup státních dluhopisů v obrovské výšce a za nulový úrok, čímž se jen podporuje nezodpovědné hospodaření zemí, protože zadlužování je systematicky usnadňováno tím, že zaprvé je dostatek peněz a zadruhé téměř nic nestojí.

Původní záměr byl však takový, že jihoevropské země, které trpí kvůli vysokým úrokům, budou konkurenceschopnější, pokud jim úroky klesnou. Úroky skutečně klesly, už po závazném ohlášení společné měny na summitu v Madridu začaly úroky masivně klesat. Docházelo k takzvané úrokové konvergenci, kdy se úroky ve všech zemích budoucí eurozóny začaly přibližovat k úrokům, které platil nejlepší dlužník, tedy Německo.

V Itálii například klesly úroky o 5 procentních bodů a to by vystačilo na zrušení italské DPH nebo na splacení (dodnes) poloviny italského dluhu. Ani jedno se nestalo, naopak, dluhy se od té doby více než zdvojnásobily:

italske-dluhy.jpg (38,174 kiB)
Italský dluh

Dělání dluhů se týká prakticky všech jihoevropských zemí, jmenovitě Francie, Španělska, Portugalska, Itálie a Řecka (Kypr a Malta jsou zanedbatelné) a zároveň postupuje, potichu ale jistě, společné ručení. Angela Merkel, resp., německá vláda se tomu jakože brání, neboť odmítá eurobondy, ale s QE či OMT souhlasila, což není nic jiného, ​​než společné ručení za veřejný dluh zemí eurozóny přes ECB.

Zároveň však narůstají nerovnováhy na TARGET2 systému a také částka vykoupených státních dluhopisů Evropskou centrální bankou. K tomu je třeba zohlednit různé nástroje jako jsou ELA, ANFA a mnohé další s moudře znějícími názvy, přes které si členské země mohou de facto tisknout svá eura sami.

Oproti těmto reálným a konkrétním možnostem dělat dluhy stojí evropská pravidla, podle kterých se dělat nemají, zejména Pakt stability a růstu. Problém je, že tato jsou pravidelně porušována a zatím nedošlo ani jednou k sankcím. Naopak, když Francie před dvěma lety opět nedodržela tříprocentní hranici pro deficit, předseda komise Juncker řekl, že on Francii nebude sankcionovat, neboť je to Francie. A bylo vyřešeno.

Proto, po zohlednění všech faktů a dostupných informací i dosavadního vývoje očekávám, že momentálně je jen ticho před bouří a že další krize eura je jen otázkou času. Nevíme, kdy to bude, ani jak přesně se projeví, ale vše nasvědčuje tomu, že jednou se tak stane.

Píše pan Richard Sulík na komentare.hnonline.sk [zdroj: TASR]

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 322 × | Prestiž Q1: 12,52

+24 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 2 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.
Solium

Tu sa ukazuje, akou chybou bol zavedenie €. Politika CZ, HU ci PL je toho dokazom!

PeTaX

Oni (€U) se vcelku netají tím, že to je měna politická a ne ekonomická. Jinými slovy: z €U ještě jde nějakým svízelným postupem vystoupit a na brexitu vidíme, jak zlostně a pomstychtivě €U postupuje. Z eurozóny není vystoupení vůbec ani popsáno. Jde vlastně jen o pojistku trvalého členství. Moc dobře vědí, že z této „liberálně socialistické“ podoby €U by jim státy utekly.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top