Štítky článku: •  

Jakápak charita?

Brzy přijdou soudruzi a přikáží, aby potraviny darovaly neziskovkám také domácnosti!

V poslední době zažíváme mnoho paradoxů. Česká ekonomika šlape, práce je dostatek, rostou mzdy i státní prebendy, kterými si dnešní vládní garnitura kupuje náklonnost voličů. Na druhé straně můžeme každý den sledovat, jak si náš národ zvyká na postupnou degradaci principu svobody a soukromí.

Vždyť evropská i česká vládní mašinérie přilévá do našeho legislativního prostřední jednu zbytečnou regulaci za druhou, enormně roste byrokratická zátěž živnostníků i občanů a nade vším čím dál zřetelněji vládnou byrokraté, inspektoři a kontroloři vybaveni stále většími kompetencemi a možností subjektivního pokutování.

Do toho sem tam vstoupí i Ústavní soud, který má být garancí ústavnosti a ochrany těch nejvyšších práchních principů v naší zemi. I když je v každé demokratické společnosti naprosto správné, abychom všichni respektovali pravomocná rozhodnutí soudů, nezbavuje nás to možnosti mít především v oblasti základních principů fungování naši země třeba i kritický názor.

A přesně to je můj případ, když pročítám nález Ústavního soudu, který shodil ze stolu stížnost skupiny 25 senátorů, jež jsem měl tu čest zastupovat. U nejvyšší soudní instance jsme se domáhali zrušení té části novely zákona o potravinách, která nařizovala supermarketům nad 400 metrů čtverečních, aby povinně nabízely a zdarma odevzdávaly neprodané zboží potravinovým bankám — resp. neziskovým organizacím, které je pak dále budou přidělovat humanitárním či charitativním organizacím.

Vzpomínám si, že už při projednávání zákona v Senátu a následné iniciaci ústavní stížnosti nad námi mnozí rádoby aktivisté a humanisté ohrnovali nos s tvrzením, že je přeci správné, aby potraviny, které by jinak skončily v kontejneru nebo na skládce, pomohly lidem, kteří nemají dostatek peněz na nákup jídla. Ano, i já jsem přesvědčen o tom, že pomáhat je normální a správné, dokonce by to měla být společenská odpovědnost každého úspěšného podnikatele. Ale musím z principu naprosto odmítnout to, že by tato povinnost měla být ukládána zákonem.

Nakázat někomu, že potraviny, které řádně nakoupil a zaplatil, musí v případě, že je neprodá, zdarma přenechat neziskovým organizacím pod pohrůžkou finanční sankce, je nehoráznost. Nejde navíc jen o symbolickou pokutu. Za to, že prodejce povinně neodevzdá nevyužité zboží, mu hrozí až desetimilionové sankce! A to pokládám za naprosto fatální pošlapání jak principu ochrany soukromého vlastnictví, tak principu, na kterém by mělo stát dobrovolné donátorství a pomoc bližnímu. Ta se nemá vynucovat zákonem, ale ta má být vštěpována výchovou a kulturními hodnotami, které budeme rozvíjet, nikoliv však degradovat nesmyslnými legislativními požadavky.

Navíc samotné zarámování zákonné povinnosti přenechávat neprodané potraviny neziskovým organizacím jen pro podnikatele s prodejní plochou větší než 400 metrů čtverečních je samo o sobě více než zarážející. Proč právě 400 metrů? Proč ne 300 metrů, 100 či 50? V takovýchto provozech jsou snad jiné potraviny, které se bez sankcí mohou vyhodit? Vždyť je to naprosto absurdní a ničím neopodstatněné. A současně také nebezpečné. Pokud totiž jednou akceptujeme toto „vyvlastnění“ pro obchody nad 400 metrů čtverečních, můžeme se brzy dočkat toho, že někoho napadne, že např. také domácnosti zbytečně plýtvají potravinami.

V tomto případě si dokážu představit situaci, kdy je začneme dostávat na příděl, a zákon nám stanoví, že kolik gramů masa či zeleniny denně na osobu můžeme nakoupit. Případně může některý moudrý sociální inženýr nařídit domácnostem, aby nespotřebované potraviny zdarma předávaly neziskovým organizacím.

Kam až podobná nařízení mohou zajít a jak mohou skončit, těžko pomyslet. Již před čtyřmi lety jsem napsal, že demokracie, o které jsme dlouhá desetiletí snili, se proměňuje v novodobou regulokracii, ve které bude stát chtít regulovat a řídit každý krok v našich životech. Tento stav se bohužel stále prohlubuje. Navíc se nemohu ubránit dojmu, že dalším znakem této regulokracie bude také chuť státu diktovat, co máme dělat se svými soukromým majetkem a po vzoru totalitních soudruhů naše vlastnictví opět „spravedlivě“ přerozdělovat.

Slovácký senátor Ivo Valenta · FCB


Pozn. red.: Povinnost darovat === loupež.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 199 × | Prestiž Q1: 9,20

+15 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top