Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Proč nejsem Rusku vděčný za osvobození

Zpochybňovat statečnost a odhodlání vojáků z Východu by byla hloupost. Nakolik je ale třeba, aby Češi při příležitosti 70. výročí konce války projevovali Rusku vděčnost?

Co se v aktualizovaném textu Adama Drdy mimo jiné dočtete:

  • Část Rudé armády si počínala na území Československa jako v kolonii, v níž neplatí právo, nýbrž libovůle dobyvatelů
  • Místo úžasu nad počtem padlých vojáků Rudé armády je namístě vyjádřit spíš lítost, že obětí bylo tolik, a pochybnost, zda jich tolik opravdu být muselo
  • Koncem války bylo osvobození propleteno s počátky radikálního komunismu
  • Divoký odsun, tedy vyhánění Němců, mohlo Československo uskutečňovat jen díky přítomnosti sovětské armády a vůbec sovětské podpoře.

Miloš Zeman v Moskvě oslaví porážku nacismu, respektive projeví vděčnost ruskému lidu a jeho voleným představitelům…

zeman-putin-profimedia.jpg (11,081 kiB)
Photo: Profimedia

Vedla se jakási debata o tom, zda by se pan prezident měl nebo neměl zúčastnit v Moskvě vojenské přehlídky a kynout armádě, která se zrovna podílí na okupaci sousedního státu. Výsledek známe, na Rudém náměstí Zeman nebude, ale to už je v podstatě jedno – buď se bude Zeman zálibně dívat na Putina, nebo na Putina a na jeho vojsko. Jaký je v tom rozdíl?

Letos v lednu se americká politoložka a historička Anne Aplebaumová — v debatě, kterou pořádal deník Echo24 — ptala: „Financovali tu Němci někdy prezidentskou kampaň? Protože Rusové ano. Nemá snad Lukoil něco společného s vaším prezidentem? Lukoil je ramenem ruského státu, to není žádná soukromá firma. Hlavním poradcem vašeho prezidenta není zástupce Ruhrgasu v České republice, ale zástupce Lukoilu. Rusové se snaží kontrolovat vaši politiku, to vás neznepokojuje?“ Politickou odpověď dostává v těchto dnech.

Přes to všechno — tedy bez ohledu na Putina, Ukrajnu, Západ a vůbec aktuální situaci — je na místě otázka, nakolik je vůbec potřeba, aby Češi při příležitosti sedmdesátého výročí konce války projevovali Rusku vděčnost.

O myších, kocourovi a lidech

Termín osvobození může být chápán dosti rozsáhle, totiž tak, že kdo je osvobozen, získává úplnou svobodu  — osvoboditel je tedy ten, kdo ji druhému přináší a nenárokuje si přitom, že bude o osvobozeném dál rozhodovat (vyndám myš z pasti a nechám ji prostě běžet, kam se jí zlíbí).

Nebo je možné mluvit o osvobození od konkrétního zla, ovšem z takového osvobození následná svoboda neplyne, respektive plynout nemusí (seberu myš kocourovi, který se ji chystá sežrat, ale nepustím ji, zavřu ji do klece). Zhruba taková významová potíž je s debatami nad otázkou, jak vnímat sovětské osvobození Československa v roce 1945.

Zůstaneme-li v českých zemích, je zjevné, že nacisté chtěli Čechy po vítězné válce zlikvidovat: poněmčit, vyhladit, vysídlit. Kdyby Hitlerovo Německo tehdy vyhrálo, byl by protektorát se vší krutostí a terorem nejspíš jen jakousi předehrou ke „konečnému řešení české otázky“.

Nestalo se tak díky Spojencům, porážka nacismu nás, tj. národ, pravděpodobně zachránila, přežili jsme (i když zmrzačeni, především naše židovská část takové štěstí neměla). Osvobození od konkrétního zla je tedy nepochybné.

Největší část čs. území osvobodila Rudá armáda, o tom rovněž není sporu: vyhnala německé jednotky, utrpěla největší ztráty, lidé vítali „rudoarmějce“ spontánně a nadšeně. Zpochybňovat statečnost a odhodlání vojáků z Východu by byla hloupost, koneckonců to snad nikdo soudný ani nedělá.

Současně je pravda, že si část Rudé armády počínala na území Československa jako v kolonii, v níž neplatí právo, nýbrž libovůle dobyvatelů (rabování, krádeže, znásilňování), dělo se to v nemalém rozsahu, nesrovnatelném s ojedinělými incidenty v americkém „sektoru“.

rusaci-osvoboditele-n.jpg (70,492 kiB)
„Osvoboditelé?“

Nebylo to ovšem zároveň tak zlé, aby propukla nějaká intenzivní celonárodní protiruská nenávist: řádění odnesli nejspíš nejhůř němečtí civilisté (to jen odhaduji, téma totiž zatím nikdo podrobně nezpracoval), v řadách ostatního obyvatelstva převážila vděčnost.

Problém je v tom, že armády se řídí politickými příkazy a úmysly, jejichž podstatu vnímali Češi a Moravané ve vypjatých posledních dnech války jen omezeně. Vděčnost sovětským vojákům-osvoboditelům pro ně mnohdy znamenala totéž, co vděčnost Sovětskému svazu a J. V. Stalinovi, od vděčnosti k vyčerpaným pěšákům se odvíjely iluze o Moskvě.

Lítost místo úžasu

Náklonnost posiloval i ohromující počet padlých: jen na čs. území to bylo asi 140 tisíc. Teprve s odstupem mnoha let začalo být patrné, co napsali historici Vít Smetana a Jaroslav Hrbek v knize Draze zaplacená svoboda — Osvobození Československa v letech 1944—1945: „v globální válce … vyřadili Spojenci z boje za cenu několikanásobně menších ztrát téměř stejný počet nepřátelských vojáků jako Rudá armáda. Proto místo úžasu nad počtem padlých je namístě vyjádřit spíš lítost, že obětí bylo tolik, a pochybnost, zda jich tolik opravdu být muselo.“

Jinak řečeno, je legitimní ptát se, nakolik přispěl k počtu obětí sovětský způsob válčení (na životy jednotlivců generalita dvakrát nehleděla) — a naopak je absurdní automaticky odvozovat od počtu mrtvých „sovětskou nezištnou obětavost“.

Řadoví vojáci Rudé armády na tom se znalostmi politických cílů nebyli o moc líp než lidé na dobytých územích: sice věděli, proti čemu vedou válku, často však neměli valné ponětí, za co bojují, tedy jaké jsou plány moskevského politbyra.

Svoboda států východní a střední Evropy k těm plánům určitě nepatřila, a od chvíle, kdy se stalo zjevné, že Němci válku prohrávají, přizpůsoboval Stalin veškerá vojenská rozhodnutí sovětským imperiálním zájmům.

Řečeno příměrem z úvodního odstavce, měl sice v úmyslu zardousit zlého kocoura a zachránil tak většině myší život, rozhodně však nehodlal pustit myši na svobodu.

Typický je v tomto směru polský příklad. V roce 1939, po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov, přepadli Němci a Sověti společně Polsko a zničili je. Počínali si přitom s nebývalou brutalitou, ta sovětská si s nacistickou v některých případech nezadala, stačí zmínit Katyň.

Hitler pak napadl Sovětský svaz, ze Stalina se stal spojenec Západu, avšak v roce 1944 navzdory veškerému válečnému vývoji „generallisimus“ uvažoval a jednal stále stejně: zastavil Rudou armádu na Visle a nechal vykrvácet Varšavské povstání, jehož aktéři zoufale potřebovali pomoc.

Učinil tak jen proto, aby v zemi snáz instaloval loutkovou vládu a zařadil zdecimované Polsko, zbavené odbojných nekomunistických elit, do sovětského impéria. Kdyby Rudé armády nebylo, polský národ by nejspíš přestal existovat (Poláci stáli ve zrůdném nacistickém žebříčku slovanských národů ještě níž než Češi) — avšak zároveň může jen těžko někdo tvrdit, že Rudá armáda přinesla Polsku svobodu.

Osvobození, ale ne svoboda

S Československem se věci měly trochu jinak, ale i v našem případě platí, že Rudá armáda přinesla osvobození, svobodu nikoli.

Dodnes se občas objevuje názor, že o čs. pádu do sovětského područí rozhodli spojenci na Jaltské konferenci v únoru 1945 (tak jako v Mnichově „o nás bez nás“). Přitom Západ, tj. Britové a USA, na Krymu Československo neobětoval a žádné rozdělení sfér vlivu nepřijal.

Zásadní podíl na vzniku „sovětské ČSR“ měla exilová politická reprezentace v čele s prezidentem Edvardem Benešem, která v úzkých vztazích s Moskvou spatřovala jedinou možnost zajištění národní bezpečnosti.

Ještě jeden citát historiků Hrbka a Svobody: „Je nepochybné, že se Československo do sovětské sféry zařadilo nejpozději koncem roku 1943 víceméně z vůle vlastních politických představitelů, a západní Spojenci to byli postupně nuceni akceptovat jako danou věc. (…) Jako jediný stát regionu, který za války uzavřel se Sovětským svazem spojeneckou smlouvu pro období poválečné, patřilo Československo k pilířům nově budované sovětské sféry vlivu a Moskva je tak od samého počátku vnímala.“

Stalin tedy v roce 1945 dobře věděl, že vyhání nacisty z „vlastního“ území (proto taky musela Prahu osvobodit Rudá armáda, ačkoli Američané mohli být v hlavním městě dřív).

Navíc už v dubnu 1945 schválila budoucí vláda Národní fronty tzv. Košický vládní program, který, slovy historika Emanuela Mandlera „spojoval komunistickou ideologii s vypjatým protiněmeckým a protimaďarským nacionalismem“.

„Okamžitě po válce měla být republika zbavena tří milionů Němců a Maďarů, velkých vlastníků a kolaborantů s nacisty, ale také opozice, tj. nežádoucích politických stran,“ pokračuje Mandler. „Od května 1945 do srpna probíhal počátek etnické čistky Němců, tzv. divoký odsun, při němž bylo vyhnáno z Československa na půl milionu Němců a několik desítek tisíc jich bylo bez soudu usmrceno.

Jak je vidět, koncem války bylo osvobození propleteno s počátky radikálního komunismu. Hodilo by se nám hodnotit ‚tyto věci odděleně‘, ale mnohdy to ani nejde. Československé zestátnění nejen velkých, ale i středních podniků a všech bank — nesouviselo snad s počátky komunismu?

Stejně jako zákaz mnoha politických stran; nemluvě ani o divokém odsunu, jehož účelem bylo zejména postavit před hotovou věc konferenci vítězných velmocí (v Postupimi), aby snáze schválila tzv. odsun Němců. Zde se opět projevily dvě stránky sovětského osvobození.“

Mandler dovozuje, že divoký odsun, tedy vyhánění Němců, mohlo Českosovensko uskutečňovat jen díky přítomnosti sovětské armády a vůbec sovětské podpoře.

Deprimovaný vězeň Masaryk

Čs. politika, nejen ta komunistická, u níž se to rozumělo samo sebou, se Stalinovým přáním podřizovala prakticky ve všech ohledech, a kromě mnoha jiných situací to vystihuje i smutná příhoda z konference OSN v San Francisku na jaře 1945, které se účastnil ministr zahraničí Jan Masaryk a z níž Anthony Eden telegrafoval do Londýna: „Chudák Masaryk je tu deprimovaným vězněm Rusů.“

Po jednom jednání tamtéž si Masaryk stěžoval americkému diplomatovi Charlesi Bohlenovi: „Bohlene, co může člověk dělat s těmihle Rusy? Zčistajasna jsem dostal od Molotova nótu, která pravila, že Československo musí hlasovat pro sovětský návrh ohledně Polska, jinak ztratí přátelství sovětské vlády. Co je to za způsob chování k zemi, která se snaží být přátelská?“

Demokratičtí politici věděli už v roce 1945, co v praxi znamená úzká orientace země na Moskvu, dokonce Československo ani nebylo obnoveno ve svých původních hranicích, protože Podkarpatskou Rus si Stalin jednoduše vzal. Přesto z toho nebyli schopni vyvodit důsledky, nedokázali se sovětské vůli vzepřít (jako další příklad může sloužit čs. postoj k Marshallovu plánu) — a vydláždili tak cestu k vládě KSČ, k únoru 1948.

Čili co z toho na závěr vyvodit? Můžeme si teď připomínat výročí osvobození od nacismu, můžeme vzpomínat na vojáky Rudé armády, kteří za nás bojovali a umírali. Měli bychom tak ale činit s vědomím, že s jejich příchodem začalo další dlouhé období nesvobody, kterou jsme si — ovšem — do značné míry přivodili sami.

A ještě drobný autorův dovětek: Vyrůstal jsem za normalizace, a od chvíle, kdy jsem začal brát rozum, mi byly veškeré projevy vděku sovětským vojákům-osvoboditelům z roku 1945 neobyčejně protivné.

Pro moje rodiče — matka i nevlastní otec se narodili po válce — představovala klíčový životní zážitek ruská okupace v srpnu 1968: každou chvíli se o ní mluvilo, uchovávaly se časopisy a noviny z té doby, v bytě mé babičky visela na zdi knihovna, prostřelená projektilem „spřátelené armády“ — uvízl, pokud se pamatuji, v indiánských pohádkách.

Soustavně vynucovaná celonárodní vděčnost „sovětským zachráncům před fašismem“ (vděčnost na věčné časy) byla v mých očích čiré pokrytectví: měla zastřít skutečnost, že se osvoboditelé dávno proměnili v okupanty.

Všechny ty hnusné pomníky, jimž v Praze vévodil tank číslo 23, nesymbolizovaly v mých očích vděk za svobodu, nýbrž opak. Je mi líto, ale člověk je věrný svému prožitku: jinak už to vnímat nebudu. Vděčnosti už bylo dost. Naprosto nechápu, proč by jí měli dodnes vyžadovat a zneužívat političtí gangsteři jako je Vladimir Putin.

(Text — kromě úvodní pasáže — byl napsán pro publikaci „Pětačtyřicátý — studie, eseje, metodické materiály a prameny k událostem dramatického roku 1945″, kterou na začátku května 2015 vydalo Občanské sdružení PANT.)

Autorem textu je Adam Drda

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 233 × | Prestiž Q1: 5,51

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Proč nejsem Rusku vděčný za osvobození

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top