Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku: •  

Evropa není na recesi připravená (1/2)

Kdekdo dnes hovoří o tom, že ekonomický propad je na dohled. Nastat však nemusí a měli bychom se za to modlit.

Předpovědi, co se stane v příštích letech, jsou stále populární, neboť toužíme vědět, co nás čeká. Často se však nenaplní. Člověk má sklon prodlužovat právě se odehrávající trend. Když byl v 19. století objeven telegraf, populární časopisy přinášely vize dálkového přenosu zvuku, a dokonce obrazu. Šlo o jednu z úspěšnějších předpovědí své doby.

Kdybychom člověku z konce 19. století ukázali televizi, telefon nebo internet, zřejmě by na něho udělaly dojem, ale nebyl by šokován. Možná by se zeptal, kde máme zaparkované osobní letadlo, jak jsme pokročili s ovládáním počasí a zda jsme již zavodnili a kolonizovali Saharu.

Člověk z roku 1950 by se ptal po létajících automobilech, domácích robotech, léku na rakovinu a na kolik přijde dovolená na Měsíci. To vše ve své době vypadalo jako realistická vize blízké budoucnosti, přihlédneme-li k tehdejšímu vědecko-technickému vývoji. Od elektronkového počítače k umělé inteligenci se zdál jen krůček, stejně jako od letectví k meziplanetárním letům.

Orwell a Huxley

Jsou-li s předvídáním technických vymožeností potíže, úspěšné prognózy společenského vývoje bývají extrémně vzácné, například romány britského spisovatele George Orwella (1903–1950) 1984 a Farma zvířat. Jenže popisoval jen mírně literárně upravenou realitu tehdejší sovětské vlády. Ani si nemusel příliš vymýšlet.

Skutečnou vizi budoucnosti podal anglický spisovatel Aldous Huxley (1894–1963) ve svém dystopickém románu Brave New World z roku 1932, v češtině známém pod titulem Konec civilizace. Ve svém dopisu Orwellovi z roku 1949 píše: „Věřím, že během další generace světoví vůdci zjistí, že ovlivňování dětského intelektu a narkohypnóza jsou účinnějšími nástroji vládnutí než obušky a vězení a že touha po moci může být právě tak plně uspokojena tím, že lidé budou přesvědčeni, aby milovali své otroctví, jako bičováním a kopanci.“

Na tom může něco být. Úmyslné snižování inteligence dětí v prenatálním stadiu se sice neprovádí, ale tlak na legalizaci měkkých drog o něčem vypovídá. Tvrzení „zhulený občan je spokojený občan“ by mohlo být neformálním heslem části politického spektra, které není úplně bez vlivu.

Nicméně dominantní omamná droga se zásadním politickým významem není chemického původu. Hlavní drogou současnosti schopnou přesvědčit lid, aby miloval své podřízené postavení, jsou sociální jistoty — dávky, podpory, garance, výhody, slevy, vymoženosti všeho druhu. Výměnou za sociální výhody je člověk ochoten vzdát se svých názorů, hrdosti, hodnot, tradic a svobody. Sociální stát je moderním opiem lidstva, zejména na Západě, především v západní Evropě.

Relativní novinka

V této souvislosti je třeba vyvrátit jeden mýtus a upozornit na jednu nesprávnou předpověď z 30. let 20. století. Podle tohoto mýtu se často považuje za nezpochybnitelnou pravdu, že v Evropě je sociální stát dlouholetou tradicí, která vznikla těsně po druhé světové válce. Někdy se dokonce jeho vznik datuje až do Bismarckových dob na konci 19. století.

Ve skutečnosti je „tradiční“ evropský sociální stát relativní novinkou. Jeho současná podoba spadá do poloviny 70. let. Tehdy se Západ v důsledku první ropné krize potýkal s hospodářskou recesí. Zároveň byly ještě v živé paměti demonstrace ultralevicových studentů v roce 1968. Západní politiky vyděsila možnost sociálních nepokojů, a proto provedli zásadní reformy — podstatně zvýšili veřejné výdaje, posílili sociální stát a ochranu pracovního trhu a podobně. Šlo o nejdražší hospodářské reformy v historii.

V závodech v utrácení držely prim skandinávské státy, následované Francií a Německem. Zahanbit se nenechala Itálie, čerstvě demokratizované Španělsko ani prakticky všechny západní státy evropského kontinentu s výjimkou Švýcarska. Důsledky přišly zanedlouho. Veřejné výdaje rostly, a tudíž i daně musely růst podobným tempem. Protože nárůst daní zpomalil hospodářský růst, vznikla další novodobá tradice — trvalé a rozsáhlé státní zadlužení. Francie měla přebytkový rozpočet naposledy v roce 1974.

Ochrana pracovního trhu přinesla problémy evropským zaměstnavatelům, kteří se od těch dob snaží minimalizovat přijímání nových pracovních sil, nahrazovat práci automatizací a přesouvat výrobu do zahraničí. Vznikla další novodobá evropská tradice vysoké nezaměstnanosti. Ta si vyžadovala další zvýšení výdajů sociálního státu, čímž se zhoubný cyklus uzavřel.

Tím se dostáváme ke zmíněné nesplněné předpovědi. Anglický ekonom John Maynard Keynes (1883–1946) v eseji Economic Prospects for our Grandchildren (Ekonomické výhledy pro naše vnoučata) z roku 1930 předpověděl, že během příštích sta let podstatně poklesne pracovní doba, dokonce až na pouhých 15 hodin týdně. Nestalo se.

Zčásti za to může globalizace — nelze konkurovat Číně, Jižní Koreji, Mexiku a dalším, nově industrializovaným zemím, kde se pracuje naplno. Z velké části ale za to může sociální stát. Když stát sebere pracujícím téměř polovinu jejich superhrubých mezd na daních a odvodech, je třeba pracovat osm hodin denně, pět dní v týdnu. Jinak bychom pracovali jen na sociální stát a nezbylo by nám na živobytí.

Úspěšné předpovědi

Vraťme se k problému nejistoty v sociálním a politickém vývoji. První světovou válku předpověděl pouze britský admirál John „Jackie“ Fisher (1841–1920), velitel britského námořnictva, který v roce 1911 prohlásil, že v říjnu 1914 začne válka. Tehdy totiž měl být otevřen Kielský kanál umožňující německým válečným lodím cestu mezi Baltským a Severním mořem. Tím by Německo získalo strategickou výhodu a nastal by vhodný čas pro vyhlášení války, o níž němečtí generálové uvažovali již od roku 1887. (Válka začala o několik měsíců dříve kvůli urychlenému dokončení kanálu.)

Charakter této války pak s velkým předstihem předpověděl ruský bankéř polského původu Jan Gotlib Bloch (1836–1901) již v roce 1901. Uvědomil si totiž, že palebná síla nových zbraní vyřadí z boje jezdectvo a že typickým rysem války se stane klikatý zákop. Příští válka bude vyžadovat miliony mužů, bude nesmírně drahá a může vést k finančnímu a sociálnímu zhroucení některých států. To vše se stalo. Politici a vojenští stratégové se jen divili.

Bolševickou revoluci nepředpovídal nikdo. Po roce 1917 nebyla hodnocena jako zásadní, fatální změna. Dokonce ani první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), který měl s bolševiky osobní zkušenost, nedokázal dohlédnout míru jejich radikalismu a ani ve svých poválečných publikacích si neuměl představit totalitu, k níž povede. Totéž platilo pro nástup Hitlera a následující události — pouze „válečný štváč“ Winston Churchill (1874–1965) viděl nebezpečí včas.

Kolaps Sovětského svazu

Mohli bychom pokračovat řadou nečekaných zvratů v historii 20. a 21. století, včetně rozpadu britského impéria, vzniku východního bloku a jeho rozpadu. Úpadek Sovětského svazu však rovněž předpověděla jediná osoba — americká ekonomka Judy Sheltonová v knize The Coming Soviet Crash (Přicházející sovětský krach) z roku 1989.

Sheltonová, která byla ekonomickou poradkyní amerického prezidenta Donalda Trumpa, jenž ji nedávno dosadil na post americké výkonné ředitelky Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD), tehdy analyzovala oficiální sovětské statistiky a našla v nich rozpory, kterých si dříve nikdo nevšiml — Sovětský svaz je natolik vnitřně předlužený, že bankrot je jen otázkou několika let. Jakékoli pokusy o perestrojku v 80. letech byly předem odsouzeny k nezdaru.

S výhodou zpětného pohledu má vše neotřesitelnou historickou logiku — pokud navíc známe finanční a ekonomické podkladové informace, pak přesně tak se to muselo odehrát. V určitých zlomových okamžicích se tok dějin dal změnit. Například kdyby německý kancléř Heinrich Brüning (1885–1970) zareagoval správně na hospodářskou krizi v roce 1931, Hitler by nemusel dostat příležitost a jeho jméno by dnes v podstatě nikdo neznal.

Jenže Brüning nechápal všechny ekonomické souvislosti a nezachránil Německo před nejhorší hospodářskou krizí 20. století. Jednal, jak uznal za vhodné a jak to odpovídalo jeho vzdělání, zkušenostem a přesvědčení.

Nemožnost krachu eura

Je možné v současnosti, na začátku roku 2019, uvažovat podobně jako admirál Jackie Fisher, Jan Gotlib Bloch, Winston Churchill nebo Judy Sheltonová? Je možné nahlédnout do budoucnosti s použitím aktuálních znalostí o světě a logice dějin? Je to extrémně obtížné, ale zkusme to.

Dejme nejprve slovo Judy Sheltonové, neboť jediná z uvedeného seznamu úspěšných vizionářů dnes žije a pracuje: „Má práce o Sovětském svazu spočívala v analýze bankovního systému: jak sovětské bankovnictví fungovalo jako kanál pro úvěrování státních institucí a podniků. A obávám se, že se banky nyní stávají partnery státu v řízení ekonomiky.“

To Sheltonová řekla v rozhovoru pro časopis Fortune v srpnu 2016 a adresovala to americkým bankám. Její obavy ohledně „sovětizace“ amerického bankovnictví dnes již nejsou namístě. USA si svou finanční krizi vyřešily, měnová politika jede opět ve víceméně normálních kolejích. To ovšem neplatí pro Evropu, zejména její část, kde se platí eurem.

Evropská centrální banka (ECB) v prosinci 2018 ukončila masivní program nákupu dluhopisů, který držel úrokové sazby v Evropě velmi nízko a jenž dotoval dlužníky — od domácností s hypotékami přes podniky až po evropské vlády. Jak se bude evropská ekonomika vyvíjet po odpojení z této finanční umělé výživy?

Sheltonová zatím nezveřejnila knihu ani článek Přicházející krach eura a kvůli svému nynějšímu postu by ani nemohla. A i kdyby mohla, nezveřejnila by je z jednoduchého důvodu — euro je pouhou měnou, která z podstaty věci nemůže „zkrachovat“. Mohla by zaniknout, jen kdyby se členské státy eurozóny dohodly. Vyloučit členský stát není možné. Vystoupit sice možné je, ale žádný stát to neučiní, neboť by se vystavil velkému tržnímu riziku. K vystoupení z eurozóny se neodhodlalo ani Řecko za největší finanční krize.

Nemožnost „krachu eura“ si po celou finanční krizi neuvědomovala většina euroskeptiků ani eurooptimistů. Můžeme tedy pracovat s prognózou, že euro zůstane. To však nezaručuje, že eurozóna bude fungovat bez problémů. Jeden se může projevit v roce 2019. Evropská centrální banka oznámila ukončení programu nákupu státních dluhopisů, čímž skončí několikaletá éra dotací evropským dlužníkům. Tato událost se bude nejvíce týkat Itálie, která je momentálně nejproblémovějším členem eurozóny.

(pokračování zítra)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 185 × | Prestiž Q1: 8,42

+14 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Evropa není na recesi připravená (1/2)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

top