Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Evropa není na recesi připravená (2/2)

Kdekdo dnes hovoří o tom, že ekonomický propad je na dohled. Nastat však nemusí a měli bychom se za to modlit.

Italské problémy

Italský státní rozpočet na rok 2019 je navržen se schodkem 2,04 procenta HDP a vláda jej označuje za „prorůstový“. Zda se Itálii podaří nastartovat růst po řadě let stagnace, je otázka, na niž lze odpovědět, že je to málo pravděpodobné. Odpověď na další otázku — bude-li schopna financovat svůj dluh bez podstatné podpory ECB — by byla vysoce spekulativní. Jsme v době, kdy makroekonomické ukazatele naznačují zpomalení ekonomiky v Evropě i v celém světě a investoři začínají preferovat bezpečné investice, mezi něž italské dluhopisy nepatří.

Itálie zápasí se svým státním rozpočtem každý rok. Zde je třeba zmínit toho, kdo uvedl tuto bohatou zemi do takové nezáviděníhodné situace. Má se za to, že viníkem je lehkomyslnost Italů, ať vrozená, nebo kulturní. Pravda je zajímavější. Odpovědnost za italský státní dluh, převyšující 130 procent HDP, nesou dávno již neexistující vlády ze 70. a 80. let. Ty, vedené až na několik výjimek křesťanskými demokraty, zadlužily zemi, a navíc zavedly zákony na „ochranu“ pracovního trhu, které jej ničily.

Od začátku 90. let si italské vlády vedly mnohem zodpovědněji, ale bylo pozdě. Dluh už byl vytvořen a navzdory podstatně odpovědnějším rozpočtovým politikám se jej v uplynulých téměř 30 letech nepodařilo zredukovat do zvládnutelných rozměrů. K tomu lze přidat dosud nezvládnutou bankovní krizi, kterou Itálie řeší již více než deset let, a máme chmurný obraz. Může být ještě hůře? Může, stačí se podívat na italský penzijní systém.

Itálie má velmi nepříznivou demografii a velmi štědrý penzijní systém. Kdyby se italské penze dařilo držet v poměru k velikosti ekonomiky na úrovni Česka, problém by byl vyřešen. Rozpočet by byl přebytkový, a Itálie by si mohla dokonce dovolit mírné snížení daní. Jenže to je neprůchodné za jakékoli politické konstelace. Důchodci a lidé v předdůchodovém věku mají takovou politickou sílu, že jít proti jejich zájmům znamená volební porážku.

Itálie není jediná země v Evropě s demografickým problémem. Německé veřejné rozpočty jsou sice ve srovnání s Itálií zdravé, ale projekce pro vzdálenější budoucnost nejsou dobré. Míra plodnosti je od začátku 70. let pod demografickou udržitelností. Poměr závislosti (podíl počtu obyvatel v penzijním věku k počtu lidí v produktivním věku) je třetina, což patří k nejhorším mezi vyspělými zeměmi.

Co ještě vydrží Německo

Německá kancléřka Angela Merkelová nikdy veřejně nepřipustila, že její velkorysý postoj k migraci může být řešením demografické krize, ale všechny indicie směřují k této myšlence. Důsledky nejsou zatím povzbudivé. Míra zaměstnanosti azylantů v Německu činí 31,6 procenta ve srovnání s 69,4 procenta u Němců (listopad 2018). O nějakém přínosu migrace pro ekonomiku nelze zatím mluvit.

Německý ekonom Bernd Raffelhüschen v roce 2017 spočítal, že každý migrant přijde Německo v průběhu svého života v čistém vyjádření na zhruba 450 tisíc eur. Německá Nadace pro tržní ekonomiku (Stiftung Marktwirtschaft) očekává, že finanční situace Německa se počínaje rokem 2020 dostane do kritických problémů. Německo bude muset buď šetřit na výdajích (politicky problematické) a zvyšovat daně (je otázka, jakou daňovou zátěž Německo ještě unese), nebo vytvořit podmínky pro hospodářský boom, který vše zaplatí.

Pokud jde o hospodářský boom v roce 2019 nebo v pozdějších letech, je málo pravděpodobný. Prognóza růstu německé ekonomiky byla v průběhu předchozího roku postupně snižována ze dvou na 1,4 procenta a je otázkou, zda skutečnost nebude ještě horší. Prosperita Německa závisí na dvou faktorech — schopnosti vyvážet a tvorbě úvěrů.

O konkurenceschopnost německé produkce není třeba se obávat, ale spíše o mezinárodní poptávku. Automobilový průmysl, pilíř německé ekonomiky, v poslední době klesá. Počet nově registrovaných osobních vozů v Evropské unii v listopadu 2018 meziročně poklesl o osm procent, přičemž šlo již o třetí měsíc meziročního poklesu za sebou. Tato skutečnost nemusí mnoho znamenat (zkresluje ji zavedení přísnějších emisních testů v září), ale již probleskují informace o propouštění v subdodavatelských firmách.

V případě tvorby úvěrů se Německo po delší době úvěrové deflace, která začala v lednu 2009, dostalo na růstovou trajektorii na podzim 2015. Od té doby roste objem úvěrů nefinančním podnikům tempem 4,5 procenta ročně, což stačilo na dosavadní hospodářskou konjunkturu. Tento mírný, ale nezanedbatelný úvěrový boom byl vydatně podpořen růstem objemu úvěrů na bydlení, jež se vzpamatovaly již v roce 2010 a rostly od té doby tříprocentním ročním tempem.

Úvěry jak na bydlení, tak pro německý průmysl byly vydatně dotovány extrémně expanzivní měnovou politikou, s níž však ECB v prosinci 2018 skončila. Je možný růst tržních úrokových sazeb, který by prodražil úvěry soukromé sféře. Navíc německé banky mají problémy. Nejde o podíl špatných úvěrů, který alespoň zatím zůstává nízký, ale o systémové riziko v jeho hlubším smyslu.

Největší německá banka Deutsche Bank ztratila 94 procent burzovní hodnoty od svého maxima v roce 2007. Evropský index bankovních akcií Stoxx 600 Banks přišel za stejnou dobu o 75 procent hodnoty. Jen za rok 2018 klesly akcie evropských bank o více než 28 procent a jsou na úrovni srovnatelné s nejhlubším bodem finanční krize na jaře 2009.

Viníkem je drahý stát

Pokud jde o druhou největší evropskou ekonomiku, Francii, ještě v roce 1980 dlužila jen 21 procent HDP. Pak dluh narůstal. Nějakou dobu se zdálo, že euro zavede rozpočtovou disciplínu, ale byla to iluze. Dluh nyní sahá k 97 procentům HDP, což je o dvě třetiny více, než když Francie přijímala euro.

Navíc je zde soukromý dluh. Aby francouzské podniky, zatížené daněmi, regulacemi a aparátem pokročilého sociálního státu, mohly fungovat, musejí se zadlužovat. Soukromé firmy dluží 193 procent HDP, což je dluh více než dvojnásobný ve srovnání s rokem 1980. Navzdory tomu je francouzská průmyslová výroba co do objemu na úrovni roku 1999.

Vysoké náklady na pracovní sílu vedou k automatizaci a k přesunu výroby do levnějších zemí. To je ona proklínaná „délocalisation“, proti níž brojí francouzská levice i extrémní pravice, přičemž si neuvědomují, že viníkem je drahý a zbyrokratizovaný stát.

Německo, Itálie, Francie i ostatní evropské ekonomiky závisejí na bankách. Ty vykazují nízké zisky a vysoké náklady, jsou zatížené potenciálně vysokými riziky, z předchozí finanční krize se nepoučily a na případnou budoucí hospodářskou recesi nejsou připravené. Může se stát, že i mírná recese pokazí úvěrovou kvalitu evropských a především německých bank natolik, že další bankovní krize bude nevyhnutelná.

Je třeba zdůraznit rozdíl mezi recesí a krizí. Recese je pokles ekonomické aktivity nejméně dvě čtvrtletí po sobě. Nemusí mít trvalé následky. Krize je mimořádná situace, která postihuje strukturu ekonomiky a vždy má trvalé následky, jež se obvykle týkají bankovnictví.

Pozdě na perestrojku

Evropa nepřiměřeně závisí na bankách. Hospodářský vývoj za uplynulých sto let vedl k odklonu od burz a kapitálových trhů k bankovnímu úvěrovému financování. Dlouhou dobu se tento hospodářský model zdál rozumný — výkyvy burzovních kurzů jsou potlačeny ve prospěch střízlivé úvahy finančních profesionálů v bankách.

Dramatické události počínající rokem 2007 však ukázaly slabiny tohoto modelu. Padají-li burzovní indexy, akcionáři chudnou, ale další katastrofa následovat nemusí. Recese skončí, pokles odezní a vše je opět v pořádku. Jakmile však vážnější recese naruší stabilitu bankovních bilancí, může začít dominový efekt — jedna banka ohrozí další, ta zase další a tak dále. Úvěrová aktivita rázem bez varování klesá, následuje zhoršení recese, z níž vyplývají další problémy pro banky. Nastává krize. Nakonec musí zasáhnout vláda a centrální banka.

To vše se v Evropě již stalo a může se opakovat, protože politici ani úředníci si z těchto událostí nevzali žádné poučení. Brusel věnoval velkou energii na vybudování „obranného valu“ pro „záchranu eura“, aniž by si kdokoli na dostatečně vrcholném postu uvědomil, že podobných opatření není třeba.

Na rozdíl od USA, kde se podařilo závislost na bankách od roku 2007 zmírnit, se v Evropě nic podobného nestalo. Finanční odvětví je zaplavováno stále novými direktivami, které namísto podpory hospodářského růstu a stability jim brání. Jediným hmatatelným činem byl již zmíněný program ECB, který pomocí masivního nákupu dluhopisů snížil tržní úrokové sazby. Ale lze ještě vůbec hovořit o „tržních“ sazbách?

Rekapitulujeme-li ekonomický vývoj eurozóny, dospějeme k těmto závěrům: sociální stát je drahý a bude ještě dražší; ekonomika roste jen díky bankovním úvěrům; na příští recesi není eurozóna rozumně připravená; v roce 2019 odpadne důležitý podpůrný motor růstu, intervence Evropské centrální banky; zdražení úvěrů i státních dluhů je pravděpodobné.

Nemusí nastat nejhorší, recese nemusí přijít v roce 2019, z dlouhodobého hlediska však kombinace těchto faktorů nevypadá příznivě. Dosavadní trend není udržitelný, na „perestrojku“ je pozdě. A létající auta jsou stále v nedohlednu.

LN, 5. 1. 2019

Autor je spoluvlastníkem akciové společnosti Algorithmic Investment Management, Robot Investment Calculator

Píše pan Pavel Kohout na NP

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 152 × | Prestiž Q1: 6,73

+9 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Evropa není na recesi připravená (2/2)

PeTaX:
Ba právě. A to nemluvím o absurdním provázání ekonomiky téměř výhradně na automotive a BRD. A stejně tak je třeba tlumit nadšení zdejších lidí, že Ž…
Rajchenberk:
Ano, přesně tak situace v Eurozóně je opravdu už dnes dost špatná, případná krize některé země těžce zasáhne (a nás částečně s nimi).

V interní diskusi je 2 příspěvků | poslední příspěvek 11. 1. 2019 15:57 || Diskutovat interně

Facebook diskuse
top