Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku: •  

Don‘t Cry for Me Argentina

Když byl v minulých dnech jmenován nový prezident Argentiny Brazílie a mnozí z nás poněkud pookřáli při četbě jeho inauguračního projevu, případně sledovali několik otitulkovaných videí z jeho předvolebního klání, obsahující sžíravé invektivy k různým levicovým progresivistům, uvědomil jsem si, že vlastně naše znalosti a vědomosti o Argentině Jižní Americe jsou převážně jen velmi kusé a chabé. Někdo si možná vzpomene na argentinské maso na steaky, jiný možná na fotbal, někomu se možná vybaví socha Ježíše Krista nad Buenos Aires, jinému snad nezdařená válka s Británií o Falklandské ostrovy… a dál… no, skoro nic. (Jak se podařilo předvést názorně zrovna mně.)

Někdo snad možná opráší zvetšelé školské vzpomínky, které, popravdě, jsou v naší generaci spíše určitou sbírkou propagandistických mystérií, než nějakými reálnými údaji. Ostatně popatřeme takovou ukázku:

„Od roku 1536 se území dnešní Argentiny stalo součástí španělských koloniálních držav, od roku 1776 samostatným místokrálovstvím v rámci koloniální říše Madridu. V roce 1810 obyvatelstvo povstalo a zahájilo národně osvobozenecký boj proti španělské nadvládě, který byl vítězně završen vyhlášením nezávislosti země v roce 1816. Od druhé poloviny 19. století se v Argentině upevňují kapitalistické výrobní vztahy, v té době začíná do země výrazně pronikat i zahraniční, především britský kapitál. Od počátku 20. století usilují o získání ekonomických pozic v této latinskoamerické zemi rovněž USA. V letech 1917 až 1922 dochází v zemi pod vlivem VŘSR k rozmachu dělnického hnutí, v roce 1918 vzniká komunistická strana Argentiny … Argentina je kapitalistický, průmyslově-zemědělský stát, patřící k nejvyspělejším v celé Latinské Americe … V zemědělství převládají ještě mnohde polofeudální vztahy, většina půdy je v držení velkých pozemkových vlastníků a zahraničních monopolů … Dobré a oboustranně výhodné ekonomické styky udržuje Argentina se zeměmi RVHP…“

[Atlas světa, kolektiv československé a sovětské redakce Nové doby, 1984, vydala PRÁCE, nakladatelství ROH]

Nuže zanechme propagandy a věnujme se raději faktům: Argentina (název odvozen z latinského Argentum — stříbro) se rozkládá v jihovýchodní části jihoamerického kontinentu, o rozloze 2 780 400 km2 (osmá největší země světa) a je rozdělena na 23 provincie (s vlastní ústavou!), autonomní město Buenos Aires a federální distrikty. Jen hlavní město BA (i s provincií BA) má pro nás těžko představitelných 16,6 mil. obyvatel (v r. 1984 je udáno jen 8,7 milionu obyvatel). Na tak obrovském území celého státu žije v současnosti cca 44,3 milionu lidí, (v roce 1984 to však bylo pouze 27 milionů obyvatel), z čehož většina jsou potomci evropských přistěhovalců. Ačkoliv úřední řečí je španělština, tak hlavně Italů — cca 55 %, Španělů — cca 20 %, 17 % Francouzů a 8 % Němců, ne nevýznamnou měrou jsou zastoupeni i Arabové a Asijci, původních obyvatel zbylo jen kolem 30 000 a cca 600 000 tvoří mesticové. (Zdroje se sice poněkud v procentech rozcházejí, ale trefná je asi charakteristika, že: dnešní Argentinci jsou Italové hovořící španělsky, vychovaní po francouzsku, což krásně hraje do not všem těm mutli-kutli. Ostatně papež Franta je Argentinec, což patrně hovoří také za mnohé.)

Ale abych nepřeskakoval, podívejme se nejprve na historickou osu: pokud shrneme do úhledné krychličky vývoj od prvního vylodění Španělů a Portugalců (1516, Solísova výprava), až do vyhlášení samostatnosti na Španělsku (1816), tak kolonizátoři při hledání Stříbrné Hory genocidně vymlátili původní domorodé obyvatelstvo jak Inků, tak Arkuánců a Patagonců. Punktum. Z celé slávy říše Inků tak zůstalo jen poněkud alibistické vyobrazení vycházejícího zlatého slunce na středním pruhu současné argentinské vlajky.

Hned na to vypukla vleklá občanská válka mezi federalisty a centristy. Až v roce 1819 zvítězilo federativní křídlo a byla vyhlášena federace. Poté následoval prakticky stoletý raketový rozvoj, dá se říci klasicky-kapitalistického hospodářství Argentiny, prakticky až do velké hospodářské krize ve dvacátých letech minulého století. Na konci krize se moci chopily agrární konzervativní kliky a prakticky až do války se u moci střídaly s konzervativními kruhy vojenskými.

Na počátku 20. století byla Argentina sedmou nejbohatší zemí světa. Ve 30. letech však přišel hospodářský rozvrat následovaný politickým chaosem. Výsledkem bylo dlouhé období diktátorských režimů vojenského typu, nejznámějším a nejúspěšnějším z těchto diktátorů byl Juan Perón. Jeho ideologie tzv. perónismu se stala významným rysem argentinského politického systému a hlásí se k ní i řada demokratických politiků současnosti. Éra diktátorských vlád, doprovázená řadou násilností (tzv. špinavá válka), skončila až roku 1983. Od té doby je Argentina demokracií (nutno zdůraznit, že presidentskou — president je zároveň šéfem vlády).

Zmíněného Juan Domingo Peróna (a jeho známou manželku Evitu, či Evu) si poněkud přiblížíme. Než se však pustíme do střízlivějšího hodnocení, ocitujme si opět něco poměrně opatrných formulací z výše zmíněného komunistického Atlasu:

„Vnitropolitický vývoj po druhé světové válce ovlivnila především armáda: výraznou osobností politického života v poválečném období byl v Argentině především generál Juan Domingo Perón, který zastával prezidentský úřad v letech 1946 až 1955. Řadou sociálních reforem si získal širokou popularitu, nakonec však byl sesazen a žil dlouho v exilu. Do vlasti se vrátil až v roce 1973, kdy se znovu stává hlavou státu. Po jeho smrti byla v roce 1974 zvolena prezidentkou Maria Estela Martinezová Perónová, kterou však 24. března 1976 svrhla armáda. Nezdařený pokus o připojení Falkland (Malvín) v roce 1982 urychlil demokratizační proces a 10. prosince 1983 převzala moc civilní vláda Radikálního občanského svazu.“

Poněkud objektivnější obraz nám poskytuje formulace, že dvakrát zvolený Juan Perón byl sice reformátorem, ovšem do značné míry sociálně populistickým a nepochybně otevřeně sympatizujícím s fašismem (máme historicky doloženo, že po ukončení II. WW zmizeli právě v Argentině nacističtí zločinci, a to nejen Adolf Eichmann a Josef Mengele). Jen úsměvné je, že jeho inklinace k fašismu ve výše zmíněné citaci soudruhům až tak dalece nevadila (a možná ani ti nacističtí zločinci ne), protože jeho politika byla založena na rozsáhlém znárodňování, podpoře odborů, vylepšování sociální pozice a politických práv dělníků a chudých venkovanů, samozřejmě posilování vlastní vůdcovské autority a do značné míry antiklerikalismus (až do té míry, že byla celá jeho vláda v jeho druhém funkčním období 1952–1958 papežem Piem XXII. exkomunikována).

Ačkoliv jeho prolevicové reformy se světovým socialistům zamlouvaly, na druhé straně v Argentině rostly bouře a to nejen bývalých vlastníků, ale logickým úpadkem ekonomiky i dělníků, takže nakonec Perón skončil ve španělském exilu v náručí fašizujícího generála Franka. Další vývoj Argentiny se zmítal v dlouhé řadě vojenských pučů, terorismu a násilí a to až do 73. roku, kdy se Perón ještě jednou vrátil z exilu a stal se znovu prezidentem Argentiny. Kam by dále směřovaly jeho kroky lze jen těžko domýšlet, poněvadž zemřel hned první rok v tomto funkčním období.

Po jeho smrti krátce (a jen formálně) vedla vládu Péronova manželka (komunistický atlas si poněkud upravil její jméno, správně je asi Isabelita María Estela), kterou už v březnu 1976 svrhly opět vojenské kruhy a zahájily takzvanou „špinavou válku“, do značné míry podobnou nebo kopírující praktiky chilského diktátora Pinocheta. Zdrojem samozřejmě bylo gradující násilí peronistické ozbrojené socialistické levice — Montoneros (jak už to tak bývá, když není po jejich). Ne, že bych chtěl nějakým způsobem glorifikovat nástroje vojenské junty, která s nimi zahájila velmi tvrdý a bezohledný boj, ve kterém přišly o život (podobně jako v Chile) spíše velké tisíce lidí, ale stále více se kloním k názoru, že pokud se tito militantní levičáci nepotlačí ihned zárodku, pak nakonec dosáhnou svržení jakéhokoliv tržně-kapitalistického režimu a socialismus zavedou.

Přestože se v procesu takzvané Národní reorganizace (Proceso de Reorganización Nacional) angažovaly i Spojené státy, politická ani hospodářská situace se příliš stabilizovat nedařila a některé zdroje tvrdí, že celá válka o Falklandy (duben 1982) byla pouze krycí zástěrkou, která měla posílit nacionální cítění Argentinců a zakrýt vnitřní domácí problémy. Ostatně je to běžný trik každé moci, že se k zastírání vnitřních potíží vytvoří buď vnější anebo vnitřní nepřítel. I dnes to v názorné podobě vidíme, když Evropská unie odvrací pozornost od vnitřních nesnází vytvářením nepřítele Trumpa i nepřítele Putina. Ale zpět.

Prohraná Malvínská válka nakonec vedla ke svržení vojenské junty a na podzim příštího roku se již konaly svobodné prezidentské volby. Vítězem se stal odpůrce vojenské vlády Raúl Alfonsín. Na světlo boží se dostaly, podobně jako v Chile, represivní metody minulé vlády (uvádí se až [jen?] 30 000 obětí). V každém případě došlo k několika dlouholetým rozsudkům nad viníky za porušování lidských práv, ale pod tlakem armády byl nakonec prezident Alfonsín nucen vyšetřování významně omezit. Až v letech 2003 až 2007 za vlády levicového prezidenta Néstor Kirchnera byly procesy s generalitou obnoveny a pokračovaly i následně za prezidentky Cristiny Fernándes de Kirchner až do roku 2015.

Pokud se ale vrátíme ještě krůček zpět, ještě do předchozího období, je třeba zmínit prezidenta Carlose Menema (1989–99), který ač formálně je pokládán za jistého nástupce perónismu, spustil výraznou ekonomickou reformu, zejména rozmetal přebujelou byrokratickou správu země a podařilo se mu snížit inflaci. Poměrně nezaslouženě do jeho reforem zasáhly finanční krize sousedních jihoamerických států a Asie a způsobily hlubokou krizi reformujícího se hospodářství, která vyústila ve vysokou nezaměstnanost a v důsledku toho i poměrně významnou politickou nestabilitu (a čtyři presidenty) v následných letech 2001 až 2003.

Protože však nechci aby článek byl příliš dlouhý, nebo dokonce aby vyšel na dva díly, tuto krizi ponechám jenom v této stručnosti, protože mám připravený rozsáhlý článek o jejích společenských dopadech, protože byla skutečně významná a poměrně ji málo známe. Zejména ve smyslu, co dokáže skutečně hluboká krize v rozvinuté společnosti s návykem na sociální stát, a která visí jako Damoklův meč nad hazardně předluženými státy dneška.

Shrnul bych to tedy tak, že pokud se podíváme na politický vývoj (nejen) Argentiny, pak sledujeme typickou jihoamerickou inklinaci k levicovým řešením, která je obvykle střídána, nejen v Argentině, různými vojenskými klikami, v některých státech brutálnějšími, v některých méně. Přitom paradoxně jde o státy relativně nerostně bohaté, vyspělé a přitom vytvořené před stovkami let víceméně stejnou imigrací, jako Spojené státy americké, kde ty vojenské vlády nebývají. I když i ty USA k socialisticko-fašistickým konceptům tendují v poslední stovce let také a dá se říct, že prezidentstvím Husseina Obamy významně vygradovaly.

Takže na závěr snad jen dodám, že loni na podzim se Bolsonaro několikrát vyjádřil, že by bylo záhodno vojensky svrhnout socialistické režimy ve Venezuele a na Kubě. Jako, proti svržení jakýchkoliv socialismů nenamítám ničehož nic, ale že by se měly pořádky nastolovat v cizích státech vojenskou silou, to zrovna není řešení podle mého gusta. Spíše naopak. Takže se nechme překvapit budoucností, zda šlo jen o osvalené předvolební fráze, anebo jestli Argentina Brazílie, také tradičně vojensky značně agilní, k tak nešťastnému řešení přistoupí. Řekl bych, že Bolsonaro bude mít plné ruce práce s domácí pátou kolonou neosocialistů a progresivistů a bude jen dobře, pokud se mu očista podaří bez házení lidí z vrtulníků do moře. Ať živých nebo mrtvých (protože „to už je v Jižní Americe taky zvyk“, jak rád píše Větva).

PeTaX


Edit: Správně jsem byl upozorněn, že Bolsonaro je BRAZILSKÝ president. Omlouvám se za neúmyslnou mystifkaci.

Když už jsem se dopustil toho nechtěného uvedení v omyl, zítra připravím opravný článek týkající se opravdu Brazílie. (Uvedená data o Argentině jsou samozřejmě správně.) PeTaX

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 250 × | Prestiž Q1: 7,29

+11 plus Známkuj článek minus –2

Interní diskuse

Don‘t Cry for Me Argentina

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)
Tom-M:
C - 5) True, but the article doesn't say that those industries were producing a lot less than they used to (just an example, we have 10M cows less in …
Tom-M:
B - 2) This is true, but in my opinion not nearly enough. The previous government hired 1M+ workers in the public sector since 2011 to basically hide …
Tom-M:
A - First of all, you should know Telesur is owned by some Latin American goverments (I'm pretty sure the have their action share or something like th…
PeTaX:
Hmmm. Tak se omlouvám, ale chyba byla asi na mé straně. Po celou dobu provozu jsem si nevšiml, že nemám řádně ošetřeno escapování potenciálně nebezpeč…
top