Štítky článku: •  

O demokracii

Dnes bych chtěl v tomhle článku vysvětlit, proč nepovažuji demokracii za dobrý a funkční systém, navzdory jeho současné oblíbenosti.

Říká se, že demokracie je jako když dva vlci a jedno jehně hlasují o tom, co bude k obědu. A to je skutečně zajímavá kritika, jelikož nám to připomíná fakt, že ne všechno, co schvaluje většina, musí být automaticky správné. Zastánci demokracie však tvrdí, že je rozdíl mezi demokracií, kde se hlasuje o všem a liberální demokracií, kde existuje nějaká ústava, a ta zajišťuje, aby byly určité věci, o kterých se nehlasuje. O kterých se prostě nesmí hlasovat. [1]

Lid nemůže hlasovat o tom, že někdo bude zavražděn nebo něčí dům spálen. Jsou zkrátka věci, které jsou „posvátné“, takže je nelze měnit hlasováním.

Dnes bych chtěl v tomhle článku vysvětlit, proč nepovažuji demokracii za dobrý a funkční systém, navzdory jeho současné oblíbenosti.

O čem můžeme hlasovat

Je to však matoucí. Kde je přesně ta hranice toho, co je ještě v pořádku odhlasovat, a co už je příliš „posvátné“ na to, aby o tom rozhodoval lid? Existuje přesné vymezení těchto hranic? Existuje jednoznačná definice toho, co je v pořádku a co nikoliv?

Když to srovnám s anarchokapitalismem, anarchokapitalisté obvykle věří v princip neagrese (čili NAP). Tento systém má velice daleko k dokonalosti, ale víceméně vymezuje tyto hranice docela přesně. Říká, že nesmím zasahovat do majetku druhých lidí, takže nesmím nikoho zabít, protože lidé vlastní svá těla. A nesmím nikomu zapálit dům, ani mu nic krást. Zkrátka a dobře, nesmím zasahovat do cizích majetkových práv.

Existují však podobná vymezení v demokracii? V ústavě? Nikoliv! Proč je v pořádku odhlasovat parlamentní stranu, která rozhodne, že se zvýší daně, čili že mi budou zcizeny mé peníze, zatímco třeba znárodnit celý můj majetek už by bylo pro mnoho lidí „přes čáru“ a nejspíše i „protiústavní“? [2] Jak to, že si lidé mohou odhlasovat stranu, která zakáže kouřit marihuanu, což znamená, že má právo mě zavřít do cely mezi čtyři stěny. Zatímco třeba hlasovat o tom, že dostanu kulku do hlavy je „příliš“ a „o tom už nelze hlasovat“?

Není v tom nic jiného, než jen nějaký neurčitý nejasný pocit. Pocit člověka, který vnímá, že něco je ještě „v pořádku“ a něco už je „příliš přes čáru“ a podle toho určuje, jestli je něco ještě „demokratické“ či nikoliv.

A zde demokracie selhává, protože obyčejný pocit nestačí. Pocity jsou subjektivní. A proto pokud někdo tvrdí, že vlci si nemůžou odhlasovat, že sní jehně, protože je to přes čáru, potřebuje víc, než pocit. Potřebuje pevně vymezit a definovat, co je přijatelné a co nikoliv.

Já tvrdím, že se nehlasuje o ničem. Tvrdím, že každé hlasování — pokud není všemi dobrovolně přijato — je „přes čáru“. Každé majetkové právo je „posvátné“.

Boj proti lidské individualitě

Další selhání demokracie vidím v tom, že nerespektuje individualitu člověka. Často se používá obrat „my jsme si odhlasovali“ — odhlasovali jsme si Babiše. Zvolili jsme si prezidenta Miloše Zemana. Jedná se však o jakousi kolektivní vinu, do které bývají zahrnutí i ti, kteří pro dané kandidáty nehlasovali, případně nehlasovali vůbec.

Neplatí, že jsme si odhlasovali Hnutí ANO. To jen někteří si ho odhlasovali. Ve skutečnosti si Hnutí ANO odhlasovalo něco kolem 20–30 % z těch, kteří volili, což z celkové populace může být třeba 10–15 % lidí. [3] Vítěz voleb se tak stává vládcem všech. Ne jen těch, kteří pro něj hlasovali, ale i těch, kteří nikoliv. Říká se, že bychom měli respektovat vítěze voleb. Vážně? A co naopak? Co kdybychom respektovali ty, kteří si nepřejí onoho vítěze za vládce? Proč by mi měl vládnout někdo, kdo jen vyhrál soutěž popularity?

Odmítám tuto kolektivní vinu. Odmítám, aby někdo popíral mou individualitu kolektivními slovními obraty jako je: „my jsme si odhlasovali“ a „my jsme souhlasili“ a podobně.

Nemám nic proti faktu, že každý individuální jedinec je součástí nějaké společnosti a pro fungování musí spolupracovat s ostatními. Lidé vždy byli „tlupa“, kde lidé obchodují, pomáhají si a dělají věci společně. Nic z toho však neznamená, že za mě někdo může mluvit. Nejsem ničí majetek.

Demokracie nechrání menšiny

V demokratických volbách obvykle vítězí to, co si odhlasuje většina, což znamená, že pokud patříte k nějaké menšině, nemáte příliš velký vliv a šanci si prosadit svou vůli. Jiný příběh je, pokud máte zrovna to štěstí, že patříte k menšině, kterou se většina rozhodne podporovat. Bez podpory většiny však máte smůlu.

Pokud většina souhlasí s tím, aby se platily daně, ale menšina si to nepřeje, musí se tato menšina podřídit většině a daně platit proti své vůli. Pokud většina lidí chce různé regulace, zatímco menšina nikoliv, pak jednoznačně vyhrává hlas volající pro regulace.

Menšina tedy prohrává navzdory časté rétorice, že demokracie chrání menšiny. Každý systém (i anarchokapitalismus) je založený na tom, že se vždy prosadí obvykle to, co chce většina lidí. Přesto neshledávám úplně vždy správné, když bude většina menšině vnucovat svou vůli.

Demokracie prakticky chrání pouze ty menšiny, o kterých většina rozhodne, že by se měly chránit. Pokud se většina shodne, že je nutné chránit homosexuály, tak se nepochybně objeví různé zákony na jejich ochranu. Nicméně tato skupina sama by si to bez podpory většiny neprosadila.

Respektovat cizí názor

Většina lidí o sobě tvrdí, že umí respektovat cizí názor, což osobně shledávám jako něco, co se v praxi neukazuje být zcela pravdivé. Jakožto anarchokapitalista o tom vím svoje. Ovšem troufám si tvrdit, že lidé by byli daleko tolerantnější k cizím názorům, kdybychom nežili v systému jako je demokracie.

Obvykle nám nevadí cizí názor, který nás neohrožuje. Líbí se mi Metallica, ale kamarád má raději Iron Maiden? Inu, každý má nějaký vkus. A jelikož chápeme, že je to subjektivní, nevyvolává v nás fakt, že někdo má rád jinou kapelu než my, žádnou zlost.

Oproti tomu — pokud jeden člověk tvrdí, že by se kouření v hospodách mělo zakázat, zatímco druhý nesouhlasí, vznikne obvykle konflikt, hádka a bouřlivá diskuze.

Není divu — lidé vnímají názor druhého člověka jako ohrožení své svobody. Vy víte, že jeho názor se může proměnit v realitu. Odpůrce kouření si může svůj názor prosadit za pomocí demokratických voleb, a proto jeho názor nelze tak jednoduše respektovat.

Rozdělená společnost

A díky tomu máme rozdělenou společnost. Vidíme, že na straně jedné jsou fanoušci prezidenta Miloše Zemana, a na straně druhé jeho odpůrci. Máme tu odpůrce a zastánce EU. Odpůrce a zastánce různých zákazů. A odpůrce a zastánce téměř všeho.

Lidé se dělí na různé tábory a bojují spolu. Lidé se však spolu budou přít vždycky — v jakémkoliv systému — v demokracii, v monarchii, ale třeba i v anarchokapitalismu. Jenže přesto si dovolím tvrdit, že demokracie tohle rozdělování podporuje už z principu.

Umím si představit, že v anarchokapitalismu kuřáci půjdou do kuřáckých hospod a nekuřáci do nekuřáckých, přičemž boje a rozepře budou minimální. Velký boj mezi odpůrci a zastánci je daný čistě tím, že se vede diskuze o tom, jak to zavést celoplošně, kde si můžeme vybrat jen jedno nebo druhé. [4]

Představte si, že by existoval politik, který by se rozhodl zavést celoplošně, že se zakáže buď Metallica, nebo Iron Maiden. Jedno, nebo druhé. Najednou by nešlo jen o osobní vkus. Fanoušci Metallica a fanoušci Iron Maiden by spolu začali bojovat, nadávat si na sociálních sítích a vznikla by celonárodní diskuze. A přitom nikoho by nenapadlo snadné řešení: nezavádět něco celoplošně, ale nechat to na každém, ať si o tom rozhodne sám.

Demokracie je diskuze

Myslím, že to byl Masaryk, kdo prohlásil, že demokracie je diskuze. Je to diskuze na rozdíl od starších systémů minulosti, jako byla kupříkladu monarchie, kde měl hlavní slovo nějaký mocnář, nebo nějaká skupina lidí. V demokracii může diskutovat každý. Lidé diskutují v hospodách a na sociálních sítích. Politici diskutují ve sněmovně či senátu. A vše je krásné.

Romantický pohled na demokracii je tedy takový, že lidé zkrátka budou debatovat, ovlivňovat se a pak budou hlasovat podle toho.

Jenže svoboda není jen o tom, že lidé mohou o věcech veřejných diskutovat. Aspoň dle mého názoru je důležitější něco jiného, a to je dobrovolnost. Čili je lhostejné jaký závěr debatující společnost učinila, pokud je mi výstup takové diskuze vnucen silou, není to zase o tolik lepší systém, než totalitní systémy bez diskuzí.

Pokud lidé budou diskutovat o tom, jestli mi zapálí nebo nezapálí dům, není taková diskuze bez mého souhlasu etická.

Napsal 13. 1. 2019 pan Matthias Lukl na mises.cz


[1] Pozn. red.: Musím se přiznat, že tu interpretaci tzv. liberální demokracie tady vidím poprvé a vcelku s úžasem koukám na to, že podle její údajné doktríny prostě lidé nesmí hlasovat o všem, jen o tom o čem hlavy pomazané dovolí. Hned jako první se tedy musím ptát, proč například lid směl rozhodnout o vstupu do Evropské unie, ale tentýž lid už není dostatečně kompetentní k tomu, aby rozhodl o vystoupení. Nebo že lid je kompetentní zvolit politiky, kteří jej budou (rukou nerozbornou) okrádat na tzv. mandatorní výdaje státu, ale už není kompetentní hlasovat o tom, že si takovou ekonomickou tyranidu nepřeje. Ne, ne, ne! V liberální demokracii jde o něco jiného. V liberální demokracii jde o to, aby to navenek vypadalo jako demokracie, ale ve skutečnosti aby se jednalo o vládu elit, do značné míry samozvaných, a pochopitelně držících světlo jediné pravdy ve svých rukou. Jenže já už tyto samozvance velmi důvěrně a dlouhá léta znám.

[2] Pozn. red.: A kde je hranice ústavnosti??? Nikde v Ústavě procentní mez stanovena není. Kolik je ještě ústavních? 75 %? 80 %? 99 %???

[3] Pozn. red.: V případě Hnutí ANO jde přesně o 18,033 % právoplatných voličů a dokonce jen o 14,56 % všech občanů ČR. V případě ČSSD jen o tragických 4,423 %, resp. 3,576 %. Čímž se ocitáme v režimu diktatury menšiny nad většinou, resp. diktatury nejmenší většiny.

[4] Pozn. red.: Kdyby demokracie byla schopna omezit se pouze na okruhy, které nesnesou z principu více řešení, byla by ještě přijatelná. Jenže, jak se říká, s jídlem roste chuť, a tak každá demokracie časem rozšiřuje paletu otázek, o kterých je možno hlasovat, až do oblastí výsostně soukromých, kde naopak mnoho různých řešení je nejen možných, ale dokonce výsostně žádoucích. Demokracie se tím mění v despocii, přesně tak, jak předpovídali Platón, či Sókratés. Můžeme-li najít na zastupitelské demokracii alespoň nějaký klad, pak spočívá v tom, že do jisté míry umožňuje nekrvavé předávání moci mezi ovládanými a ovládajícími. Ovšem pouze v ideálním případě a jen do jisté míry. Některé skupiny zůstanou ovládanými navždy.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 136 × | Prestiž Q1: 5,43

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top