Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Filosofie ozbrojené společnosti 4/8

Od tématu moci a jejího vyrovnání se odvíjí otázka zákazů zbraní, které jsou v některých případech motivovány právě snahou onu moc vyrovnat odzbrojením zločinců. Ve druhé části mého pojednání o ozbrojené společnosti jsem proto rozebral tento psychologický motiv, vnímání zbraní jako Symbolu zla a pokusil se vysvětlit a na historických příkladech doložit, proč jsou pokusy vyrovnat moc jedněch nad druhými skrze zákazy zbraní nesmyslné a vždy selžou.

Psychologie zákazů zbraní — a její selhání

Existují jen dva způsoby, jak narovnat nerovnováhu sil a tím agresorům a zlým lidem ztížit napadání nevinných: buď slušné lidi vyzbrojit tak, aby byli stejně silní jako zločinci — nebo se pokusit odzbrojit zločince, aby byli stejně slabí, jako slušní lidé.

Většina dospělých lidí má v našem civilizačním okruhu silnou averzi k boji a násilí a je zvyklá, že se o ně postará někdo jiný. Když se proto snaží zvýšit svou bezpečnost a podvědomě vyhodnocují výše uvedenou rovnici, zcela přirozeně se uchylují k pokusům vyřešit nerovnost sil tou cestou, že odzbrojí zločince, aby tito byli stejně slabí, jako oni.

pistole-cz-75b.jpg (31,058 kiB)
Pistole ČZ 75 B — New Edition

To má jediný háček: nefunguje to, nefungovalo to a nikdy to fungovat nebude. Zločinci totiž mají eminentní zájem na vytvoření a udržení oné nerovnosti. Nerovnost sil proti jejich oběti je základním předpokladem pro jejich „práci“, takže si vždy najdou způsob, jak být oproti napadenému občanu v přesile. K vytvoření nerovnosti, získání moci nad druhými nebo jejich zabíjení se totiž dá zneužít cokoli:

Všechno je zbraň

Český zákon naprosto brilantně definuje zbraň jako „cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.“

Zbraň je tak Boeing 767, když jej teroristé zneužijí k naletění do budovy. Zbraň byl nákladní automobil, když jej Hepnarová použila k najetí do a usmrcení lidí na tramvajovém ostrůvku. Zbraň je kanystr s benzinem, když se jím žhář snaží zapálit dům. Zbraň je svícen, který cholerický manžel popadne v ložnici a umlátí jím manželku přistihnutou in flagranti. Zbraň je pes, kterého majitel poštve na jiného člověka. Zbraň je kámen, když jej zaostalé kmeny užívají k ukamenování odsouzených k smrti. Zbraň je hrana dlaně karatisty, když jí přeráží ruku napadenému. Zbraň je lahev s kyselinou, kterou zhrzený nápadník v Pákistánu chrstá do obličeje ženy, která jej „zneuctila“ odmítnutím. Zbraň je struna do zahradní sekačky, když ji škrtič utáhne okolo krku své oběti. Zbraň jsou armáda a policie, když je ovládne totalitní politická strana a začne je využívat k vraždění Židů (jako nacisté), rolníků (jako Stalin), lidí s brýlemi (jako Rudí Khmerové) nebo třeba zrovna vás.

Zakážete tedy Boeingy, náklaďáky, kanystry, svícny, psy a pak ještě kamení, dráty, elektřinu, vodu, kyselinu a vůbec všechno, co se dá vzít do ruky? A přikážeme karatistům, že musejí chodit s dlaněmi obalenými ručníky?

Ty předměty jsou samy o sobě neškodné. Ba co neškodné: dokonce jsou užitečné. Škodlivé jsou jen tehdy, když je někdo zneužije.

Jít cestou zákazů znamená skončit ve vyšinuté společnosti, kde nikdo nesmí sáhnout vůbec na nic a všichni jsou navlečení do svěracích kazajek, protože nikomu nedůvěřujete, že by něco nezneužil.

Jenže zneužití jsou v poměru k užití správnému naprostá menšina.

Za 94 let byly zločinci jako zbraň-střela zneužity tři Boeingy — přičemž desetitisíce dalších létají ku prospěchu všech zúčastněných. Za 122 let bylo u nás vražděno jedním náklaďákem, zatímco desetitisíce jiných denně slouží ku prospěchu. Vodou a kamením bylo spácháno více zločinů (a stalo se nehod — ročně se v USA v bazénech utopí řádově 100× více dětí, než se stane obětí nehody se zbraní), ale o to více dobrých použití mají.

A co do palných zbraní — v USA mají civilisté zhruba 250 milionů zbraní.[1] Každý rok se takovou zbraní ubrání 2,5 milionu obyčejných lidí, jako vy nebo já, kteří tak zastaví zločince. A zneužito k vraždění je ročně 9146 zbraní.[2] Tedy, ještě jednou: 250 milionů zbraní — 2,5 milionu zachráněných životů — 0,009 milionů zmařených životů.

Navíc se ukazuje, že

Zákazy nefungují, protože je zločinci ignorují

„Kdo chce, ten zbraň nelegálně má — samozřejmě mluvím o člověku, který má alespoň základní napojení na ‚podsvětí‘“.

„Vlastní zkušenosti s tím mám poměrně staré, to je pravda, ale nepředpokládám, že by to dnes bylo jinak, než řekněme před 10 lety. Tehdy jsem měl kontakty na ‚malé ryby‘ co se týče ‚organizovaného zločinu‘, ale i tam platilo, že kdo chtěl, ten měl… a samozřejmě nejen zbraně, ale i drogy, a podobně.“ — z veřejné diskuse

„Nestarám se o to, že mi vláda říká, že nesmím nosit zbraň. Stejně ji budu mít.“ — těžký zločinec zpovídaný reportérem ABC news Donem Dahlerem

Když se stane nějaká děsivá událost (kterou média v honbě za sledovaností ještě patřičně vystraší společnost), politici v atmosféře všeobecné hysterie a nejistoty rádi volí první řešení, které je napadne a v médiích vypadá tak dobře: nebezpečnou věc zakážou. Ať se jedná o zbraně nebo alkohol. (A zakážou je tím raději, pokud je již dávno zakázat chtěli — jak otevřeně prohlásil starosta Chicaga a bývalý Obamův poradce, Rahm Emanuel: „Nikdy nepromrhejte vážnou krizi, protože vám umožní prosadit věci, o kterých si myslíte, že by vám jinak neprošly“).

Problém je, že kde je poptávka, tam je vždy i nabídka. Nedávno jste měli příležitost na vlastní oči sledovat, jak se lidé tráví metanolem i po zákazu tvrdého alkoholu — kdo chtěl pít, jednoduše si našel zdroj navzdory zákazu; zdroj ilegální. Se zbraněmi tomu není jinak.

V Británii se v roce 1996 odehrál masakr, ve kterém Tomas Hamilton postřílel 16 dětí. Vláda vzápětí s radostí zakázala a zabavila zbraně — jen aby zjistila, že zbraně z rukou neoprávněných držitelů v žádném případě nevymýtila, jen odzbrojila ty slušné a vydala je napospas gangům: sehnat v Británii nelegální samopal je záležitost jednoho dne i pro reportéra bez vazeb na podsvětí. S takovou se není co divit, že od zákazu zbraní počet zločinů spáchaných s nelegálními zbraněmi utěšeně roste a i stanice BBC — která zákazy obyčejně podporuje — musela uznat, že zneužití zbraní ke zločinům vzrostlo po jejich zákazu o 40 %. Guardian pak cituje jednoho z překupníků, že nelegální zbraně má každý dětský gang, mladiství si s nimi vyřizují spory na hřištích a je to horší, než v USA. Kriminalita — včetně té páchané nelegálními zbraněmi — pak utěšeně rostla, až byla Británie v roce 2003 prohlášena za nejnásilnější zemi západní Evropy[3] — protože zločinci správně pochopili, že se jim občané nesmí a nemohou bránit.

Můžete dostat čistou (nepoužitou ke zločinu) devítku pistoli za £ 1500, Glocka za pár tisíc nebo si objednat MAC-10. Nebo upilovanou brokovnici za £ 150. Ty seženete nejsnáze. Najdete je v kterékoli chudinské čtvrti, v každé části Londýna a ještě snáze v Manchasteru, kde jsou celé oblasti, do kterých policie vůbec nechodí. (…) je zde příliv zbraní z východní Evropy a zejména z Polska, a také jich spoustu přivezou lidé, kteří sloužili v Afghánistánu a Iráku. V Liverpoolských docích si můžete objednat 10 zbraní i nějaké granáty a řeknou OK a za dva týdny je tam máte. Většinu zbraní si pořizují ti, co jedou ve drogách - na loupení i na ochranu když kšeftují. Každej, hlavně děcka, chce být gangsta. Sdružují se do skupinek po pěti, po šesti a jeden z nich má bouchačku. — britský překupník s nelegálními zbraněmi pro Guardian

Dokonce i jeden z nejhlasitějších propagátorů britského zákazu zbraní, Ian Bell, měl tolik cti, že v roce 2007 v komentáři pro deník Scotland Sunday Herald veřejně přiznal, že „Zákazy zbraní naprosto selhaly“ a že představa, že zákaz zbraní sníží počet zločinů s nimi spáchaných, nefunguje: doslova napsal, že tvrdě bojoval za to, aby z celé země zmizely zbraně s myšlenkou, že zmizí i násilí, jen aby dospěl k poznání, že „má idea nefungovala“ a „zbraně se od zákazu staly rozšířenými. Tak rozšířenými, že každý terorista hodný svého jména musí být ozbrojený až po zuby.“

Nakonec Ian Bell došel k hořkému poznání: „je jednoduché něco zakazovat zákona dbalým občanům. Zločinci se ovšem, jaksi z principu, o dobře míněné zákony moc nezajímají. Když se rozhodnou se ozbrojit, zatímco se zbytek společnosti odzbrojuje, rozhněvaní komentátoři novin a jejich rychlé pokusy o řešení celou situaci jen zhoršují.“

Kéž by byli stejně upřímní, pokorní a pravdomluvní byli i ostatní reportéři!

Bohužel, emocionální či mocenské důvody pro zákazy zbraní jsou silnější než rozum. Prostorem, jaký masmédia věnovala vrahu Hamiltonovi se prokazatelně „inspiroval“ jistý Martin Bryant, který si — ačkoli neměl zbrojní průkaz — skrze inzerát pořídil pušku a 28. dubna 1996 se rozhodl získat svých pár hodin mediální slávy zavražděním 35 lidí v australském Port Arthuru.

Média opět zahájila hysterickou kampaň věnovanou vrahu a čerstvě zvolený předseda vlády, John Howard, okamžitě vrhnul všechnu svou energii do toho, aby státům vnutil zákazy zbraní (nemohl jim to přikázat, protože zbraňovou politiku si oficiálně každý stát Austrálie dělal vlastní a Tasmánie a Queensland se zákazy zbraní nesouhlasily).

To se nelíbilo stovkám tisíc farmářů a sportovních střelců, které se Howard jal „přesvědčovat“ tak, že s nimi uspořádal meeting, na který demonstrativně přišel v neprůstřelné vestě — vyslav tak jasný signál, že všechny střelce považuje za vrahy. Tato ostentativní nedůvěra samozřejmě střeleckou veřejnost pobouřila, čehož se s gustem chopila média, která celou střeleckou komunitu vykreslila jako agresivní, paranoidní šílence.

Australská vláda pak ustanovila striktní legislativu a zvýšila zdravotní daně, aby mohla provést „nedobrovolný výkup“ stovek tisíc zbraní. Co se stalo se zločinem, asi uhodnete: Australský Institut Kriminologie, tedy instituce, která volala po zákazu zbraní, ve svém vlastním grafu výskytu vražd ukazuje, že zatímco do zákazu v roce 1996 počet vražd klesal (násilí na počátku 90. let měly na svědomí války motorkářských gangů), od zákazu zbraní počet vražd prudce rostl a špičky dosáhl v roce 2002; počet vražd spáchaných s palnou zbraní jejich zákaz vůbec nijak neovlivnil, protože ten klesal od 70. let zhruba stejně. Zákaz zbraní se tedy nejenže minul cílem, protože nepřinesl žádné zlepšení, ale naopak vydal slušné lidi všanc zločincům, kteří odzbrojení svých obětí přivítali s nadšením.

Ale třeba by zákazy mohly fungovat v budoucnu, když se jim dá čas? To tvrdil Ondřej Liška jako předseda Strany Zelených: tvrdě prosazoval zákazy zbraní s tím, že nakonec uspějí, protože zločinci přece zbraně získávají od zákona dbalých občanů, a když vláda sebere zbraně zákona dbalým občanům, zločinci nebudou mít kde je sehnat. Výše linkované video Ondřeje Lišku usvědčilo ze lži: samopal Ingram MAC-10, zkonstruovaný v roce 1967, nemohli zákona dbalí občané v Británii držet nikdy — takže pokud je nyní běžně k dostání na ulici, zcela očividně musí pocházet z jiných, nelegálních zdrojů.

Jakých? Inu, je snad legální koupit heroin nebo kokain? Není; a přesto je zvesela prodávaný a rozhodně nepochází z nějakých „místních zdrojů“, které by mohly „časem vyschnout“. Celý organizovaný zločin stojí na prodeji nelegálních věcí k těm, kteří je poptávají — a kdekoli se pašují a prodávají drogy, pašují a prodávají se i „nelegální“ zbraně. A ano, proti nelegálním zbraním je policie právě tak bezmocná, jako proti nelegálním drogám — takže do třetice, ano, nelegální zbraně jsou na ulici právě tak těžko k sehnání a právě tak rozšířené, jako tvrdé drogy.

Pokud tedy vláda zakáže zbraně, jediný, kdo její zákaz poslechne, jsou zákona dbalí občané — zločinci jej budou ignorovat, stejně jako ignorují všechny ostatní zákazy (koneckonců, ignorování zákazů je jaksi inherentním specifikem zločinecké kariéry, že.)

„Teď se střelnými zbraněmi řeší neshody na dětských hřištích. A dealeři drog ozbrojují mladistvé jako součást svého kšeftu. Můžete si pronajmout zbraň na určitou dobu; pokud už jednou byla použitá k vraždě, půjčovné je menší.“ — šéfinspektor britské policie Colin Sutton komentuje situaci 12 let po zákazu zbraní

„Zbraně vždycky budou k dispozici. Můžete jít do států bývalého SSSR, nebo států, kde mají menší regulace než my, a ačkoli se britským celníkům občas zadaří, mnoho zbraní je do UK prostě propašováno.“ — David Dyson, jeden z předních britských konzultantů v oblasti zbraní

Zrovnoprávněná oběť

Jelikož se jako zbraň dá použít téměř cokoli a zákazy zbraní se vždy dají obejít (a zločinci je stejnak ignorují), je zhola nemožné vyrovnat síly zločince a oběti (a tedy zločince připravit o jeho převahu a s ní i o odvahu k útoku) cestou odzbrojení zločince. Taková je syrová realita.

Jinak jste na nejlepší cestě způsobit to, co se stalo Suzanna Hupp: zákon jí zakazoval si s sebou vzít zbraň do restaurace, takže ji nechala v autě. Když se svými rodiči jedla, do restaurace najel šílenec v autě a začal zabíjet všechny, na které narazil — a ona se na to musela bezmocně dívat, protože jí zákonodárci „pro její bezpečí“ zakázali s sebou mít její zbraň a bránit se. „Pachatelé dobra“ ji vydali napospas zločinci a donutili ji se bezmocně dívat, jak její milovaní umírají. Suzanna Hupp o této hrůze, bezmocnosti a vzteku vypovídala před komisí; dobře si ji poslechněte. Tak to dopadá, když se slušní lidé nesmí bránit nebo nesmí mít prostředky k obraně.


[1] statistické šetření Guardianu vycházející z dat OSN, které mělo vyznít protizbraňově.

[2] prof. Garry Kleck, kriminolog, Florida State University; prof. James Q. Wilson, University of California, Los Angeles; National Institute of Justice udává konzervativnějších 1,5 milionu obran ročně

[3] Tento graf linkuji jako jasný důkaz, že zákazy zbraní rozhodně nepomáhají proti násilí se zbraněmi. Musím ovšem podotknout, že od roku 2008 britská kriminalita zase klesá a to — máme-li věřit britské vládě — zejména skrze přeřazení více policistů do ulic. Pokud se podíváte na grafy trestných činů spáchaných zbraněmi, s odhledem, zjistíte, že zákaz zbraní měl prakticky nulový efekt, neb zločinnost se v prvé řadě řídí jinými faktory; zákaz zbraní tak kriminalitu rozhodně nezlepšil, leč jediné, co můžeme s jistotou říci je, že znemožnil slušným lidem se efektivně bránit; jaký to mělo vliv na statistiky se, ovšem, naprosto nedá říci!


Seriál má tyto díly

  1. Úvodní článek redakce
  2. Pilotní článek autora
  3. Zbraně a moc
  4. Psychologie zákazů zbraní
  5. Ochrání vás policie?
  6. Ozbrojená společnost a předsudky
  7. Kdopak usiluje o monopol na moc nad druhými?
  8. Právní praxe

Autorem cyklu je cover72. Příští díl pohovoří o tom, jestli Vás Policie ochrání.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 076 × | Prestiž Q1: 7,32

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Filosofie ozbrojené společnosti 4/8

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top