Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Degenerace „civilizovaného“ světa

Ve své nebetyčné pýše se domníváme, že jsme nejchytřejší, někteří dokonce vzdělaní, ale nekonečně lepší, než jiní obyvatelé zeměkoule. Zahleděni do sebe nevidíme, že jsme se stali karikaturami lidí. Zahodili jsme veškerou lidskost, schopnost vnímat jiné jedince kolem nás. Stali se z nás totální egoisté, na jiných existencích nám pramálo záleží.

Edmund Husserl, filosof moravského původu, vysvětluje:

Přístup k čistým fenoménům lze získat jen tak, že člověk vystoupí z naivního postoje, který jsoucnost věcí pokládá za samozřejmou, a „dá do závorky“ všechna svá předběžná přesvědčení, včetně přesvědčení o existenci věcí.

Toto stažení se zpět a pozdržení úsudku nazývá Husserl epoché a celý postup fenomenologická redukce. Teprve v tomto neutrálním postoji lze proniknout „k věcem samým“, a to tak, že člověk zkoumá „samodané“ fenomény, to, jak se mu věc sama dává.

Tomu Husserl říká „eidetická redukce“. Klasickým příkladem tohoto postupu jsou Husserlovy analýzy časového vědomí.

V tomto problému jsme dnes. Nejsme schopni fenomenologické redukce. Posloucháme svoji vlastní samomluvu, samomluvu médií, samomluvu politiků, samomluvu mocných. Ztratili jsme schopnost sociálního, lidského dialogu (nezaměňujte, prosím, termín sociální se socialismem!). Vedeme, jako lidstvo, 7 miliard monologů, které nikdo neposlouchá.

Velmi výstižně na tuto bezmoc, anebo naopak na sebeuvědomění člověka, poukázal Vladimír Merta textem své písně před více, než 36 lety:

Bůček

Ve dvanáct skončilo nahrávání
předem poškrábaný desky.
Hráči se učesali — tak ahoj,
ahoj, a mějte se tu hezky.
A já mám dojem že to, co si každej z nás
doma sám pro sebe hraje,
nikdo nikdy v týdle zemi
na desku nenahraje.

Zbyli jsme dva co zašli na pivo
do kantýny na stojáka dole.
Upocený lidi stáli frontu na oběd
a jedli na špinavým, pocákaným, vikslajvantovým stole.
Zachytil jsem jejich závistivej pohled —
— jak to, že je otravujem?
Prý známe jenom kanape, chlast a zadní lóže kina
a ráno nemusíme vstávat, protože nikde nepracujem.
Styděl jsem se za sebe i za ně,
chtělo se mi tančit hulákat a zpívat —
— čí je to vina, že jsem zůstal stát a mlčel?

Nevím, asi se bojím, ale neumím to jinak.
Ne, to není proti dělníkům, co tady zpívám — do hajzlu s písničkama,
ti u soustruhů dávno věděj‘ svoje.
To je pro vás, byrokrati s bílejma límečkama,
co žerete ten svůj život,
jako ten umaštěnej bůček vstoje.
Pro lidi co se držej dál svejch míst,
lžící a žaludečních vředů.
Ne, takhle žít a umřít nechci,
neumím,
nedovedu.

Vyšli jsme do deště
s nedopitejma půllitrama v ruce.
A já povídám — člověče, my kradem‘!
Nevadí — povídáš — pošleme ho zítra poštou,
nebo příště šoupnem‘ na pult zadem.
My kradem‘ párkrát za život,
a voni kradou dvacetpětkrát za den.
Tak jsme šli dál a déšť nám padal
z nebe do půllitrů volným pádem.

Nastoupil jsem s půllitrem do tramvaje,
chtěl jsem se dostat na chvíli mezi lidi,
chtěl jsem se jenom na malou chvíli schovat,
a chlápek v kožáku z krokodýlí kůže
za mnou, začal pod aktovkou onanovat.
A zápach z tý umaštěný kantýny
se za mnou do tramvaje natáh.
A úplně jiný blues,
který nikdy, nikdo v týdle zemi na desku nenahraje,
se za mnou táhlo domů v patách.

…a úplně jiný blues,
který nikdy nikdo v týdle zemi na desku nenahraje,
se za mnou táhlo domů — v patách…

Vladimír Merta, 1974

Chováme se jako šílenci, a zdá se nám to správné.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 862 × | Prestiž Q1: 11,70

+19 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Degenerace „civilizovaného“ světa

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top