Štítky článku: •  

Kapitalismus čeká spíše revoluce než reforma

V roce 2014 varoval americký miliardář Nick Hanauer ostatní superbohaté před vzpourou chudých, protože by mohla ohrozit jejich bezpečnost. O tři roky později je vyzval, aby své dělníky lépe platili. Reakce byla spíše vlažná.

Kdy mají milionáři dost?

Harvardský ekonom Michael Norton se ptal více než 4000 dolarových milionářů ze sedmnácti zemí, kolik peněz by ještě potřebovali, aby jim to stačilo. V první skupině bylo 2026 milionářů, kteří vlastnili více než jeden milión dolarů a ve druhé skupině 2129, kteří měli minimálně 1,5 milionu.

A jejich odpovědi? Více než 1000 procent současného majetku by ke klidu potřebovalo 26,8 procent milionářů. 24,5 procenta by bylo spokojeno s více než 500 procenty majetku a 23,2 procentům tázaných by stačilo mít o 100 procent více.

Je snadné se pohoršovat nad chamtivostí bohatých. Přitom nevíme, co bychom my sami dělali na jejich místě. A pravda je i to, že blahobyt společnosti se zakládá také na tom, že její malá část je schopná objevovat, prodávat a jít do rizika.

Američtí vědci z University of Boulder zjistili, že podnikavost je možná způsobena nákazou parazitem T.gondii. Ale ať už jde o nadání nebo nemoc, tak je jisté, že jenom někteří lidé mají podnikatelské vlohy a většina jsou svým založením spíše zaměstnanci. A to má důsledky.

O dvou zednících

Nedávno pracovali v domě, kde bydlím, dva zedníci. Počasí bylo jako vždycky touhle dobou, tedy pod psa. Ti dva dělali svou práci a mlčeli. Díval jsem se na ně a říkal jsem si, jestli jim jde hlavou jenom program na víkend a šance Sparty, anebo jestli někdy uvažují i o tom, jak budou žít, až zestárnou. A z čeho pak budou žít. Nebo na to raději ani nemyslí?

To ve Francii si tuhle otázku zřejmě klade dost lidí. A část z nich je z odpovědí tak zoufalá, že již desátý víkend demonstruje. A opravdu není divu. Již jejich rodiče si museli „konzumní štěstí“ pořizovat na dluh. Ten sice většinou dokázali splatit, ale jejich dětem už banka půjčuje jen hodně nerada. Oni se ale nechtějí smířit s klesající životní úrovní a s rostoucími dluhy. A s představou, že budou se stoupajícím věkem stále chudší.

Od poloviny 90. let neustále upozorňuji na zničující následky neoliberální ekonomické doktríny. V roce 2012 jsem přednesl přednášku o rostoucím sociálním napětí v kapitalistické společnosti v důsledku majetkových rozdílů mezi superbohatými a zbytkem společnosti. Až šest let po té si tohoto tématu povšimla i publicistická komunita.

Kdysi jsem v jednom televizním rozhovoru řekl, že kvůli prohlubující se sociální nerovnosti bude ve vyspělých kapitalistických společnostech nutné zvýšit majetkovou daň a někteří novináři mi to připomínají dodneška. Thomas Piketty, francouzský expert na chudobu, nedávno navrhl zavedení celoevropských daní pro bohaté. Jejich výtěžek by měl být věnován zejména na sociální účely.

Jako ekonom znám poučku o tom, že daň může brzdit ekonomický růst. A Piketty ji samozřejmě zná také. Ale když hrozí povstání chudiny, tak situaci neuklidní otřepané ujištění o tom, že v rostoucí ekonomice se povede lépe i těm nejchudším.

Přesto je pravda, že daň z majetku problém chudoby nevyřeší. To je ale teď již jen druhořadé. Prvořadé je to, že francouzský prezident zrušením této daně ještě více zvýhodnil bohaté a ještě více naložil chudým. Pro ty tam dole to znamenalo další ponížení a důkaz sociální nespravedlnosti.

A není proto divu, že když bezdůvodně sebevědomý Emmanuel Macron přikázal klid v ulicích, tak se v nich místo toho začal rozléhat požadavek, aby odstoupil. Napadlo vás, jak slabá je ve skutečnosti dnešní vrchnost?

Kdy to praskne?

Kapitalistickou společností od nepaměti cloumají dvě síly. Touha co nejvíce vydělat a touha důstojně žít. Která se prosadí? Nevím, ale řekl bych, že silnější je ta druhá.

Za prvé proto, že se od 70. let nikde v Evropě nevyskytovala významná politická síla, která by brzdila rostoucí majetkovou nerovnost. Žhavá láva ponížení a zloby po desetiletí kypěla v hloubce společnosti a stoupala stále výše.

Objektivně nejsilnější je revoluční potenciál sociální nerovnosti ve Spojených státech amerických. Kdo ví, co všechno by se dva roky po volbách dělo na ulicích amerických měst, kdyby vyhrála — salonní levicí vysněná — Hillary Clintonová. Donald Trump totiž dočasně a možná dokonce mimoděk oslabil nesmiřitelnou zlobu bezmocných tím, že jejich vztek „na systém“ použil jako páku ke svému zvolení; slíbil jim boj s migrací, záchranu pracovních míst a velkou Ameriku.

Francie měla smůlu, že z nedostatku skutečných alternativ vyhrál samozvaný Jupiter Emmanuel Macron. A choval se tak, jak jsme si u něj již zvykli; sebestředně, svévolně a nepromyšleně.

Druhý důvod, proč je nahromaděná touha důstojně žít fakticky silnější je ten, že přerozdělení majetku by museli nastartovat právě ti nejbohatší. Podle mého dojmu by jim to Nick Hanauer zdůvodnil asi takhle: „Zůstali bychom i tak s přehledem superbohatí, ale rozdíl by již nebyl nebetyčný, ale jen obrovský. Prostě by nás to něco stálo, ale mohli bychom se cítit bezpečněji.“

Podle výzkumu Michaela Nortona však většina bohatých myslí jinak než Hanauer. I když úplně osamělý jeho názor také není. V roce 2009 vyzvalo 44 německých milionářů svou vládu, aby více zdanila jejich majetek. Chtěli tak pomoci při řešení následků finanční krize.

Jistě. Revoluční vzepětí „žlutých vest“ může zase opadnout. Demonstrace již přece jen trvají dva a půl měsíce. Ale zároveň ve všech rozvinutých zemích právě skokově probíhá automatizace výroby, která sociální situaci těch tam dole výrazně zhorší. Navíc si nespokojení poddaní již vyzkoušeli, jak velkou mají moc, když výhružně defilují před paláci mocných.

Bez skutečné reformy hospodářského a politického systému bude vzpoura bezmocných stále pravděpodobnější.

Píše pan Petr Robejšek na Aktuálně.cz


Pozn. red.: Je mi jasné, že zastánci ortodoxního kapitalismu se budou nad závěry článku pana Robejška hroutit (a docela je chápu), jenže problémem je v tom, že v čistém kapitalismu ani náhodou nežijeme; žijeme v modelu liberální demokracie (či spíše liberálního socialismu). Osobně bych jej spíše charakterizoval jako paternalistický stát se stále sílícími fašistoidními prvky.

Ale pokládám k tomu za nutné podotknout, že v položené otázce už zdaleka nejde jen o nespokojenost a chudobu dělnické masy, řekněme málo vzdělaného a málo kvalifikovaného proletariátu, jako dříve. Dnes totiž můžeme říci bez uzardění, že do chudoby se propadá celá střední třída. Z jedné strany je týrána nestydatým daněním zbytnělého sociálního státu a je vytlačována a nahrazována „státní střední třídou“ neproduktivních, kterou paradoxně sama živí, z druhé strany prakticky nemá vliv na legislativu a nemá žádné nástroje obrany.

Skoro před 100 lety popsal Joseph Schumpeter kapitalismus zhruba těmito slovy: „kapitalismus má fázi svobody a růstu blahobytu (dokud podniky nedosáhnou určité velikosti), a poté fázi chudnutí, přeregulovanosti a pádu do nevolnictví (jakmile převládnou velké podniky)“.

Jenže máme doloženo, že dokud v Americe existoval standardní kapitalismus, největší podniky obvykle nepřežily jednu až dvě generace. Také je známo, že podnik dosahuje nejvyšší efektivity daleko dříve, než se stane monopolním. V přirozeném kapitalismu se z toho dá vyvodit, že nové a progresivní firmy by měly mít potenciál těžkopádné molochy porážet a vytlačovat.

Jsem osobně přesvědčen, že model, který se vyvíjí zhruba posledních sto let, však funguje poněkud jinak. Počínaje okamžikem, kdy byly zničeny poctivé peníze (víceméně okamžikem zřízením centrálních bank) obrovsky narostla moc států. A postupně dochází k určité symbióze právě velkých koncernů/korporátů (toho jednoho procenta nejbohatších) a státní moci; velké a dobře kapitálově vybavené společnosti dokážou lobbovat zákony ve svůj prospěch do té míry, že je účinně omezováno konkurenční prostředí. A v důsledku toho, regulace, jsou-li jaké, drtí především slabé a podkapitalizované startující firmy bez byrokratické struktury.

Ruku v ruce s tím jde ještě pozměněná funkce burz, které v podstatě přestaly být prostředkem alokace volného kapitálu, investic do produkce, ale přeměnily se ponejvíce na prostředí spekulací s burzovními bublinami (druhý významný zdroj 1 % superbohatých). Firmy jsou pak nuceny půjčovat si kapitál výhradně v bankovním sektoru, což rozhodně ekonomice nepomáhá, nehledě k tomu, že systém jen částečných rezerv umožňuje bankám vytvářet „peníze“ z ničeho, tedy místo mechanismu úspor a investic dochází dlouhodobě k předlužování „bezhodnotovým“ kapitálem.

Přiznám se, že nějaké rozšířené plošné danění superbohatých nepokládám za dobré řešení. Jen se tím dále posílí moc státu a zvětší se „bezzásluhové“ přerozdělování. Pokud snad ti superbohatí mají pocit, že takový majetek nepotřebují, sami přece mohou provozovat nějaké mecenášství, či jinou dobrovolnou formu charity, nebo dobročinnosti. A pokud snad většinově nemají pocit zbytečného bohatství, pak je eticky čistší omezit metody, jimiž tak snadno bohatnou. Jinou férovou a snadnou „cestu ven“ neznám.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 180 × | Prestiž Q1: 4,10

+5 plus Známkuj článek minus –3

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top