Štítky článku: •  

Pravda o tulipmánii (1/2)

Když ekonomická profese obrátí svou pozornost na finanční paniky a krachy, první epizoda, která bývá zmíněna, je tulipmánie. Tulipmánie se ve skutečnosti stala v odvětví ekonomie metaforou.

Pokud si člověk vyhledá tulipmánii v The New Palgrave: Dictionary of Economics, nenajde diskusi o spekulativní mánii z Dánska ze 17. století. Guillermo Calvo (1987, str. 707) ve svém příspěvku do Palgrave místo toho definuje tulipmánii jako „situaci, v níž se některé ceny chovají způsobem, který není vysvětlitelný ekonomickými fundamenty“.

Ekonom »Brown univerzity« Peter Garber je považován za současného experta na tulipmánii. Podle Garbera nebyla tulipmánie žádná mánie, ale je vysvětlitelná tržními fundamenty. Rapidní nárůst cen tulipánových cibulek může být podle Garbera vysvětlen faktory nabídky a poptávky. Vyšlechtěné cibulky nebylo snadné namnožit a byla po nich enormní poptávka. Vzácné cibulky proto měly tendenci růst na ceně. To však nevysvětluje vývoj ceny obyčejné cibulky Witte Croonen, jejíž cena v lednu 1637 vzrostla 26násobně, aby týden nato spadla na jednu dvacetinu její maximální ceny (Garber 1989, str. 556). Garber ve svých novějších pracích (2000, str. 80) přiznává, že „nárůst a propad relativní ceny běžných cibulek je pozoruhodným jevem této fáze spekulace“. Podle Garbera „je téměř nemožné odhalit tržní fundamenty pro takový pohyb relativních cen.“

Kromě svého tvrzení týkajícího se „fundamentů“ Garber poukazuje (1990b, str. 16) na dýmějový mor jako možnou příčinu tulipmánie. „Ačkoli může být rozšíření moru falešnou stopou, je možné, že gamblerské večírky spojené s alkoholickými hrami a všeobecným hýřením byly přetavením reakce na hrozbu smrti.“ Toto domýšlivé zobecnění Keynsovy hypotézy „zvířecího pudu“ je jen málo přesvědčivé.

Ačkoli ekonomický historik Charles Kindleberger odkazuje na tulipmánii jako „pravděpodobně jeden z největších otisků bublin“ (1984, str. 215), zabývá se touto epizodou ve své knize Mánie, paniky a krachy: historie finančních krizí (1989) [1] jen okrajově. Kindlebergerův postoj k tulipmánii můžeme vyčíst z poznámky pod čarou na straně sedm sedmého vydání (1989). „Mánie jako (…) tulipmánie z roku 1634 jsou příliš izolované a nejsou spojeny s měnovými jevy, které přišly s rozšířením bankovnictví na začátku 18. století.“

Je vysoce pravděpodobné, že podle Kindlebergera nebyla nabídka peněz v Nizozemsku po roce 1630 spojená s nárůstem potřebným k vytvoření spekulativní bubliny. Tato práce ale poskytne důkazy o opaku; nabídka peněz se po roce 1630 v Holandsku dramaticky zvýšila, což dalo epizodě tulipmánie vznik.

Holandská znehodnocená měna

Po pádu Římské říše existovalo napříč Evropou mnoho různých peněžních systémů. Králové se horlivě snažili vydávat své vlastní zlaté a stříbrné mince. Tyto mince byly tradičně prohlášeny za zákonné platidlo, při pevně stanoveném poměru hodnoty jednotlivými státy. Toto svrchované právo ražby bylo využíváno a zneužíváno všemi panovníky v Evropě.

Po pádu Byzantské říše se mince ražené s posvátnými obrazy vytratily. Tyto posvátné obrazy odrazovaly pověrčivé masy, nemluvě o státech, od padělání mincí. Bez posvátných obrazů však zlaté a stříbrné mince byly několikrát padělány až do bodu, kdy bylo těžké rozeznat složení či hodnotu mince. Toto znehodnocování, odřezávání a úřednické zvyšování hodnoty mincí pokračovalo až do počátku 17. století, kdy vinnými byli všichni tehdejší evropští vládci. Králové velmi rychle přišli na to, že prázdná státní pokladna může být naplněna znehodnocením měny.

Mocný Karel V. byl mezi největšími provinilci pozměňování hodnoty peněz. V Nizozemsku byly tyto úpravy prováděny monetárními předpisy. V roce 1524 zvýšil Karel hodnoty svých zlatých mincí z 9 nebo 10 na 11 3/8 násobku jejich váhy ve stříbrných mincích. Tato manipulace vyvolala nesmírné pohoršení v celém království a v roce 1542 vrátil Karel poměr na 10 ku jedné, ne snížením hodnoty svých zlatých mincí zpět na úroveň před r. 1524, ale znehodnocením svých stříbrných mincí.

O čtyři roky později, v roce 1546, Karel opět zaúřadoval a z ničeho nic zvýšil hodnotu zlatých mincí na 13 ½ násobku hodnoty stříbrných mincí. Tento počin měl sloužit nejprve na nadhodnocení a později podhodnocení zlata ve vztahu k jeho tržní hodnotě ke stříbru, [2] důsledkem čehož bylo, že nadhodnocené peníze vytlačily podhodnocené peníze z oběhu. Tento fenomén se nazývá Greshamův zákon. Ryzost stříbrného dukátu klesla z 54 zrn na 35 zrn. (Del Mar 1969, str. 345) Jelikož stříbrné mince byly v Holandsku primárně obíhajícím prostředkem, nové znehodnocené a nadhodnocené stříbrné mince tedy vytlačily podhodnocené zlaté mince z oběhu. Tento čin zvýšil hodnotu zlata téměř o 50 % a tímto způsobem byl Karel schopen opět naplnit svou vysychající pokladnu.

Tento prohřešek v roce 1546, jak napsal Del Mar (1969, str. 348), mohl být „kapkou, kterou přetekl pohár trpělivosti jeho dlouho trpících poddaných.“ V Nizozemsku tak začala revoluce, a přestože byl Karel během své vlády schopen potlačit jakékoli povstání, po nástupu Filipa III., náboženského fanatika, doutnající revoluční ohně přerostly do silných plamenů. Šest let po tom, co se v roce 1566 zformoval „spolek žebráků“, začala revoluce.

Ražení mincí bez úhrady (Free Coinage)

Jeden z prvních kroků iniciovaný revoluční vládou bylo „bezúhradní“ nebo „individuální“ ražení mincí. Helfferich (1969, str. 370) vysvětluje:

Nejjednodušší a nejznámější speciální případ neomezené transformace kovu na peníze je známý jako „právo bezúhradného ražení mincí“ nebo „ražení mincí na soukromý účet“. Stát vyrazí mince z jakéhokoliv množství, které mu bude doručeno buď bez poplatku pro osobu, která kov doručí, nebo za velmi malý poplatek na pokrytí nákladů. Osoba, která doručila kov, obdrží od mincovny v mincích množství kovu, které doručila buď bez jakéhokoli poplatku, nebo jí bude stržena malá částka jako poplatek za ražbu (seigniorage).

Myšlenku bezúhradného ražení mincí získali Nizozemci od holandských východních indiánů, kteří zdědili tento koncept od Portugalců. Tento zvyk pocházel od zaostalých indických islámských vlád a byl okopírován Mascarenhany v roce 1555 (Del Mar 1969, str. 344–51).

Bezúhradné ražení mincí bylo okamžitým úspěchem. Držitelé stříbrných a zlatých prutů získaných v Americe „se marně pokoušeli vyhnout vysokým poplatkům z ražení mincí evropských princů; nyní se jim otevřely dveře úniku; stačilo je poslat do Holandska, udělat z nich guldeny a dukáty a označit je za stříbrný kov jménem Sols banco (pozn. překl. bankovní peníze).“ (Del Mar 1969, str. 351)

Na počátku 17. století byli Holanďané hybnou silou evropského obchodu. Amsterdam, jako hlavní město Holandska, sloužil jako hlavní místo obchodu. Amsterodamská měna sestávala hlavně z mincí okolních zemí a v menším množství i vlastních mincí. Mnohé z těchto zahraničních mincí byly znehodnoceny používáním a poškozené, což snížilo hodnotu amsterdamské měny okolo 9 % pod hodnotu „určenou standardem“ nebo zákonnou. Bylo tedy nemožné zavést do oběhu jakékoli nové mince. Po zavedení do oběhu nově vyražených mincí tyto nové mince byly soustředěny, roztaveny a vyvezeny ze země jako zlaté pruty. Jejich místo v oběhu rychle zabraly nově vyražené „ořezané“ nebo „ošoupané“ mince. Podhodnocené peníze byly tedy vytlačeny nadhodnocenými nebo znehodnocenými penězi, v důsledku statusu zákonného platidla, který byl tímto znehodnoceným mincím přisouzen. (Smith 1965, str. 447)

The Bank of Amsterdam

Tuto situaci mělo pomoci vyřešit založení the Bank of Amsterdam v roce 1609. Úkolem banky bylo napomáhat obchodování, potlačovat lichvu a mít monopol na obchodování veškeré hotovosti. Nicméně hlavním úkolem banky bylo odstraňování znehodnocených a falešných mincí z oběhu (Bloom 1969, str. 172–73). Peníze byly skladovány v depozitech za úvěrové tituly známé jako bankovní peníze, které byly vydávány proti těmto depozitům, přičemž jejich hodnota nebyla určena nominální hodnotou na těchto mincích ale váhou kovu nebo vnitřní hodnotou těchto mincí. Tak byla vytvořena dokonale jednotná měna. Tato vlastnost nových peněz, spolu s jejich pohodlností, bezpečností a zárukou města Amsterdam, [3] způsobila, že byly bankovní peníze obchodovány za ážio nebo zisk z mincí. Prémie se lišila (od 4 do 6 ¼ %), ale obecně představovala míru znehodnocení mince pod její nominální hodnotu na vrubu. (Hildreth 1968, str. 9)

Jedna ze služeb, kterou banka poskytovala, byl přesun částky (depozitu) na požádání úložce na účty věřitelů zápisem do knihy. To se nazývá bankovní žirové operace. Tato služba se stala tak populární, že výběry depozitů z banky se staly výjimečností. Pokud chtěl úložce opět získat svou hotovost, mohl díky pohodlnosti této operace snadno najít kupce svých peněz za prémii. Kromě toho existovala poptávka po bankovních penězích od lidí, kteří neměli účet v žádné bance. (Clough 1968, str. 199) Jak Adam Smith (1965, str. 447–48) vzpomíná v Bohatství národů: „Požadováním platby od banky by majitel bankovního titulu o tuto prémii přišel.“ Záruka města Amsterdam, kromě povinnosti platit v bankovních penězích všechny účty vystavené nebo vyjednané v Amsterdamu ve výšce šest set guldenů nebo více, „odstranila jakoukoliv nejistotu ohledně hodnoty bankovek“ a donutila tak všechny obchodníky držet si účet v bance, „což nevyhnutelně vytvořilo jistou poptávku po bankovních penězích.“

Smith (1965, str. 448–49) dále vysvětluje mechanismus vydávání peněz Amsterodamskou bankou. Banka vydala nárok (bankovní peníze v jejích knihách) za uložení zlatých a stříbrných prutů, při hodnotě zhruba 5 % pod tehdejší hodnotu prutů. Ve stejnou dobu, jako byl vydán tento bankovní nárok, vkladatel dostal účtenku, která nárokovala vkladatele nebo jejího držitele vybrat si hodnotu uložených prutů z banky v průběhu 6 měsíců od uložení. K tomu, aby osoba obdržela vložené pruty, musela tak bance předložit:

  1. účtenku od prutů,
  2. množství bankovních peněz rovných zápisu v knize a
  3. platbu ¼% poplatek za vklad stříbra nebo ½% poplatek za vklad zlata.

Po vypršení 6měsíční lhůty bez vyplacení nebo bez zaplacení poplatku za prodloužení o dalších 6 měsíců „se vlastníkem vkladu stala banka za cenu, za kterou ho obdržela nebo nároku, za který byl vyměněn v převodových knihách.“ Pokud tedy depozit nebyl vyplacen v 6měsíčním časovém období, banka si zaúčtovala 5% poplatek za skladování. Vyšší poplatek za zlato byl z důvodu, že úschova zlata byla považována za riskantnější kvůli jeho vyšší hodnotě. Stvrzenka za pruty byla ponechána k vypršení jen zřídka. Pokud se tak stalo, šlo častěji o uschované zlato kvůli jeho vyšším poplatkům za úschovu. Tento systém vytvořil dva samostatné nástroje, které byly k vytvoření závazku Amsterodamské banky kombinovány. Jak vysvětluje Smith (1965, str. 450):

Osoba, která za uložení prutů obdrží bankovní nárok i stvrzenku a svůj účet za výměnu splatí v době jejich splatnosti svými bankovními penězi; a buď prodá, nebo si ponechá svou stvrzenku podle toho, zda očekává růst nebo pokles ceny prutů. Stvrzenka a bankovní nárok jen zřídka vydrží pohromadě a neexistuje důvod, proč by měly. Osoba, která má stvrzenku a chce si vybrat pruty, vždy najde množství bankovních nároků nebo bankovních peněz na koupi za běžnou cenu a osoba, která má bankovní peníze a chce vybrat pruty, najde vždy stvrzenky ve stejné hojnosti.

Držitel účtenky nemůže vybrat prut, na který je vystavena, aniž by bance upsal sumu bankovních peněz rovné ceně, za kterou prut obdržela. Pokud sám nemá bankovní peníze, musí si je opatřit od těch, kteří je mají. Majitel bankovních peněz nemůže vybrat prut bez předložení účtenky bance na množství, které chce. Pokud sám nedisponuje žádnými, musí je získat od lidí, kteří je mají. Držitel účtenky, když kupuje bankovní peníze, získává možnost vyjmutí si množství prutů, jejichž ražební cena je 5 % nad bankovní cenou. Ážio 5 %, které obvykle za ně platí, proto je zaplaceno ne za imaginární, ale skutečné hodnoty. Majitel bankovních peněz koupí účtenky získává moc vybrat množství prutů, jejichž tržní cena je obvykle od 2 do 3 % nad ražební cenou. Cena, kterou platí, je proto placená rovněž za reálnou hodnotu. Cena účtenky a cena bankovních peněz tvoří dohromady plnou hodnotu nebo cenu prutu.

Stejný systém, jaký Smith výše popisuje, rovněž platil pro mince, které byly uloženy v bance. Podle Smithe (str. 451) měly uložené mince větší pravděpodobnost „propadnout bance“ než uložené pruty. Kvůli vysokému ážiu (Smith zmiňuje typických 5 %) bankovních peněz nad běžné mince, platba poplatku za 6 měsíců úschovy tvořila ztrátu pro držitele účtenek. Objem bankovních peněz, pro které účtenky vypršely, ve vztahu k celkovému množství bankovních peněz byl velmi malý. Smith (str. 451) píše:

The Bank of Amsterdam byla po mnoho let v minulosti obrovským úložištěm Evropy pro pruty, pro které byly účtenky jen velmi zřídka ponechány expirovat nebo, jak to označují oni, propadnout bance. Předpokládá se, že mnohem větší část bankovních peněz nebo kreditů v knihách banky byla vytvořena za mnoho let depozity, které obchodníci s pruty neustále vytvářejí a vybírají.

Banka byla pro město Amsterdam vysoce zisková. Kromě výše zmíněného poplatku za uskladnění a prodej bankovních peněz za ážio každý nový úložce platil poplatek 10 guldenů za otevření účtu. Každé další otevření účtu tímto úložcem podléhalo poplatku 3 guldeny. Přesuny byly zpoplatněny 2 guldeny, kromě případu, kdy šlo o přesun méně než 600 guldenů. V tom případě byl poplatek 6 guldenů (pro odrazení od malých přesunů). Úložci měli povinnost vyrovnat své zůstatky dvakrát ročně. Pokud to úložce neudělal, obdržel pokutu 25 guldenů. Pokud si úložce objednal přesun více, než bylo množství na jeho účtu, byl mu účtován poplatek 3 %. (Smith 1965, str. 454)

Ze začátku Bank of Amsterdam nevykonávala funkci úvěrování; byl to výlučně depozitář, kdy všechny bankovní peníze byly kryté 100% drahými kovy. Správa Bank of Amsterdam byla v odpovědnosti malého výboru poslanců městské vlády. Výbor držel bankovní záležitosti v tajnosti. Kvůli tajné povaze její zprávy se obecně nevědělo, že bylo umožněno překročit jednotlivým úložcům své účty již v roce 1657. V pozdějších letech začala banka také poskytovat velké úvěry nizozemské společnosti East India a městu Amsterdam. Do roku 1790 se zpráva o těchto půjčkách stala veřejně známou a prémie na bankovní peníze (obvykle 4 %, ale někdy i ve výši 6 a ¼ %) zmizely a padly na 2% slevu. Koncem toho roku banka doslova přiznala nesolventnost vydáním oznámení, že stříbro bude prodáno držitelům bankovních peněz při 10% slevě. Město Amsterdam převzalo banku v roce 1791 a nakonec navždy zavřelo v prosinci 1819. (Conant 1969, str. 289)

Efekty bezúhradní ražby mincí spolu se stabilitou Bank of Amsterdam vytvořily impuls, který přivedl velké množství vzácných kovů objevených v Americe, a do menší míry v Japonsku, do Amsterdamu. Banka měla rovněž zakázáno vyvážet nevyražené vzácné kovy; měla povinnost poslat své vzácné kovy do mincovny. (Van Dillen 1969, str. 92–93)

(Pokračování zítra)


[1] Ve vydání z roku 1996 Manila, Panics, and Crashes, Kindleberger přidal kapitolu o Tulipmanii. Garber (2000, str. 77) je přesvědčen, že Kindleberger přidal tuto kapitolu „jako kritiku [Garberova] postoje, že tulipmánie byla založena na fundametech.“

[2] Poměr stříbra a zlata od 1524 do 1546, se podle evropského průměru, pohyboval přibližně okolo 10 ½ a 11 (Rich a Wilson, eds. 1975, str. 459).

[3] Město Amsterdam bylo zodpovědné za bezpečnost mincí a zlatých prutů uložených v bance proti požáru, loupeži nebo jakékoliv jiné nehodě.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 204 × | Prestiž Q1: 5,90

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top