Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Kronika komunismu v Čechách — rakovina stále bují

Neštěstím a těžko překročitelnou brzdou hledání české moderní národní identity je zhoubný novotvar českého komunismu. Z původně domácí, legitimní sociálně demokratické tradice vlivného dělnického hnutí, vzniklo radikální hnutí s primitivní zjednodušující ideologií a nekritickou podřízeností vůči sovětsko-ruské mocenské expanzi.

konrad-henlein.jpg (18,756 kiB)
Konrád Henlein

V dějinách Československa existuje jen jediné další politické hnutí v jiné části spektra, které podobným způsobem budovalo svoji legitimitu výlučně na zahraničních zdrojích a prostředcích — Sudetoněmecká strana, známá pod označením henleinovci. Zatímco ti zmizeli s koncem druhé světové války, v Čechách tento „nečeský“ komunismus existuje doposud.

Jeho radikálnost a domnělá „třídnost“, spolu s tvrzením o celosvětové platnosti doktríny od počátku blokovaly diskuzi a hledání odpovědí na „českou otázku“. Pokud komunismus nenajde moderní národní odpověď ani na počátku jednadvacátého století, což se dá s jistotou vyloučit, může se stát brzy znovu i jejím hrobařem.

To, co po první světové válce začínalo jako radikální kritika asociálních projevů kapitalismu v podmínkách první československé republiky, mělo velkou naději na společenské uznání právě proto, že vyšlo z autentických domácích reálií a potřeb nemalé části společnosti.

Komunistická strana Československa však velmi brzy po svém vzniku rezignovala na hledání vlastních národních řešení a zcela se podřídila stalinskému světovládnému snu — i teroristickým metodám jeho prosazování. Vlastní tradice, kultura, identita a národní diskuze přestaly mít tváří v tvář chiliastickému vytržení cizího mocenského konceptu jakoukoliv platnost.

hitler-stalin-fertig.jpg (70,269 kiB)
Dva největší zločinci

Vítězství nacismu v Německu v roce 1933 zahájilo osm let dnes opomíjené zločinné spolupráce Stalina a Hitlera proti demokracii v Evropě. Strategickým cílem této nesvaté aliance bylo od počátku zničení postversaillských států Střední Evropy, tedy Polska, Pobaltí, Československa, Rakouska, a získání společné rusko-německé hranice.

Českoslovenští komunisté v té době slepě podporovali jakýkoliv požadavek sovětské expanzionistické politiky — ať už to byl odpor proti občanskému principu československé státnosti a podpora sudetoněmecké autonomie až do odtržení na počátku třicátých let, odmítání spolupráce se „sociálfašismem“ sociální demokracie nebo mlčení o nacistické agresi až do útoku Hitlera na Sovětský svaz v roce 1941. Osm let exilu vedení KSČ v Sovětském svazu zničilo poslední zbytky naděje na vystavění skutečně domácí komunistické tradice a politiky.

kolektivizace.jpg (68,139 kiB)
Násilná kolektivisace

Velká část moskevského vedení KSČ navíc za dobu dlouhého exilu prošla podrobným zpravodajským výcvikem NKVD. Už od roku 1944 začala pod vedením sovětských vojenských zpravodajců intenzívní zpravodajská a kádrová příprava na uchopení moci v Československu. Probíhala pod krytím přípravy „partyzánských kádrů“ v tzv. československém výcvikovém praporu v ukrajinském středisku Obarov u Rovna, stejně jako ve Svjatošinu u Kyjeva, na základě písemné smlouvy, podepsané Klementem Gottwaldem a Nikitou Sergejevičem Chruščovem. Československá vláda neměla o její přípravě ani tušení.

Ve světle těchto historických faktů je tedy nutné poopravit a odmítnout představu o Komunistické straně Československa jako o regulérní parlamentní formaci, podřizující se bezezbytku Ústavě a zákonům parlamentní demokracie. V letech 1944 — 45 se do země spolu s Rudou armádou vrátila otevřeně protistátní teroristická skupina, loajální už výhradně a bezpodmínečně pouze Stalinovým příkazům — a jednající cílevědomě proti zájmům Československa a jeho obyvatel. Kryta legendou „normální“ politické strany se vydala na pochod k uchopení moci a zničení demokracie v Československu.

komunisticka-drzost-po-20-letech-hranice-uteky.jpg (39,942 kiB)
Smrt na drátech

Stalinistické vedení KSČ dokonce už od příjezdu do Prahy v květnu 1945 používalo pro spojení se svými nadřízenými v Moskvě nelegální vysílačku, umístěnou z důvodů utajení přímo ve vile generálního tajemníka Rudolfa Slánského. Radistou byl agent NKVD Karel Smíšek. O jejím fungování a účelu věděli jen členové nejužšího vedení KSČ, kromě Slánského a Gottwalda i později popravený Bedřich Geminder.

Takzvané „osvobození Československa od fašismu“ bylo ve skutečnosti pouze předstupněm nové, tentokrát komunisticko-sovětské, okupace. Oslavovat v rozporu s fakty toto „osvobození“ ještě sedmdesát let po skončení války je naivním omlouváním vlastní nedůstojnosti a přitakáváním jakémukoliv příštímu agresorovi.

Až se v květnu 2015 bude český prezident v Kremlu servilně sbližovat s novou verzí ruské ex­pan­ze — putinismem, měl by mu někdo připomenout stovky, a možná tisíce, ruskými vojáky znásilněných československých žen, desítky tisíc tun „válečné kořisti“, zabrané Rudou armádou v československé dopravě a průmyslu, a stovky odvlečených československých občanů, unesených NKVD do Sovětského svazu.

edvard-benes.jpg (38,914 kiB)
Socialista Beneš

Jejich památka českého prezidenta nezajímá, stejně jako fakt, že Sovětský svaz „osvobozoval“ Střední Evropu s jediným cílem: sám ji okupovat. Miloš Zeman v té chvíli zosobní totalitární rakovinu, které podlehla československá a česká politika, a která se z ní dodnes, na rozdíl od jiných, nedokázala vyléčit.

Bezcharakternost a slepota prezidenta Edvarda Beneše, který uvěřil v možnost postupné demokratizace stalinské diktatury, stejně jako slabý odpor demokratických politických stran, otevřely komunistické okupaci dveře dokořán. Nešlo jen o parlamentem neschválené odevzdání Podkarpatské Rusi sovětské anexi.

Už v první vládě, na základě v Moskvě a komunisty pod osobním dohledem Stalina napsaného Košického vládního programu, obsadila KSČ bez odporu a protestu demokratických stran všechny strategické a síťové resorty. Rudá armáda vybavila pro KSČ dokonce několik skladišť zbraní a sovětská, především vojenská, rozvědka vycvičila desítky klíčových expertů pro práci v oficiálních i neoficiálních bezpečnostních složkách. To se dá jenom stěží nazvat činností normální parlamentní politické strany.

KSČ navíc od léta 1945 vedla rozsáhlou agenturní a rozvědnou činnost uvnitř ostatních politických stran poválečného Československa. A už 11. září 1945 byla se souhlasem prezidenta Beneše Rudou armádou obsazena oblast kolem jáchymovských uranových dolů, přesto, že podle spojeneckých dohod ležela na území pod správou americké armády. Od okamžiku obnovení těžby byla téměř všechna vytěžená uranová ruda až do konce šedesátých let předávána prakticky bezplatně Sovětskému svazu na výrobu jaderných bomb.

salgovic-viliam.jpg (37,273 kiB)
Viliam Šalgovič

Teroristické jádro KSČ v každodenní spolupráci se sovětskou rezidenturou vytvořilo nejprve nezbytné podmínky pro uchopení moci ve státě. Vedle snadného ovládnutí velení armády a struktur bezpečnosti, ke kterému opět napomohl především bezprincipiální postoj Edvarda Beneše a Ludvíka Svobody, šlo o vytvoření masové politické strany jako zástěrky pro prosazování „vůle lidu“ při příštích krocích k získání moci.

Poválečné nadšení, zátěž tradičního iracionálního slavjanofilství, nafukovaného propagandisticky Benešem a komunisty, mnichovské trauma zrady západních spojenců — to všechno doplňovalo motiv nejdůležitější. Komunisty od začátku ovládaný Pozemkový úřad rozdával majetek a půdu, které dříve patřily téměř třem milionům vyhnaných československých a sudetských Něm­ců — přičemž jakkoliv čerství členové KSČ byli při přidělování všestranně zvýhodněni. Během pár měsíců se z válkou zdecimované sekty stala milionová „politická strana“. Ostatní politické subjekty neměly vůči tomuto nástupu sebemenší šanci.

drahomir-kolder.jpg (49,989 kiB)
Drahomír Kolder

Mýtus Února 1948 jako „vítězství pracujícího lidu“ byl ve skutečnosti pučem úzké teroristické skupiny, podřízené ve všech ohledech zájmům stalinismu, proti lidu Československa a jeho životním zájmům.

Nejlepším důkazem bezohlednosti sovětského diktátu a teroristické podstaty československého komunismu nejsou pro národ tolik ponižující a devastující procesy padesátých let, ale přísně tajné štábní mapy Sovětského svazu a Varšavské smlouvy ze sedmdesátých a osmdesátých let, plánující agresívní jadernou válku a vojenské obsazení Západní Evropy.

judr-karel-vas.jpg (25,481 kiB)
Karel Vaš

Počítaly předem i s odvetnými jadernými údery protivníka na předpokládané prostory sou­stře­dě­ní druhosledových hlavních sil sovětské armády na linii Visly v Polsku, v Čechách a na Moravě. Zatímco padesát až osmdesát procent obyvatelstva těchto území by během několika dní zahynulo, hlavní útočné síly sovětské armády by se přesunovaly z hloubky lépe chráněného běloruského a ukrajinského zázemí ve stovkách železničních transportů, tažených parními lokomotivami, které Bělorusko a Ukrajina ještě v roce 2003 udržovaly v pro­vo­zu­schop­ném stavu na speciálních dopravních uzlech. Není větší obžaloby cynismu a zrady Komunistické strany Československa, než spoluúčast na plánování genocidy vlastního lidu.

Iluze Února 48 a mýtus „vůle lidu“, platí dodnes. Přesto, že v roce 1968 titíž lidé ze stejné úzké teroristické skupiny (Šalgovič1), Vaš2), Kolder3)) zradili a prodali Československo i podruhé. Desítky mrtvých a stovky zraněných, statisíce vyhnaných do emigrace a ze zaměstnání — i o nich bude muset Miloš Zeman v květnové Moskvě předstírat, že nikdy neexistovali.

Nechce přece urazit památku sto pětapadesáti tisíc sovětských vojáků, kteří zahynuli při „osvobozování“, ve skutečnosti zotročování, Československa.

Listopad 1989 byl na okamžik jedinečnou možností zničit teroristické dědictví a podhoubí této sekulární sekty, sloužící v Československu výhradně sovětským, a dnes ruským zájmům. V klíčových dnech, kdy to bylo možné udělat, však Občanskému fóru chyběla jak znalost problému, tak odvaha.

Zhoubný novotvar žije dál.


1) PhDr. Viliam Šalgovič, CSc, * 12. prosince 1919, oběsil se 6. 2. 1990 v Bratislavě ve sklepě svého domu.

2) JUDr. PhDr. Vaš Karel, komunistický prokurátor (Horáková, Píka). 20. března 1916 — 8. prosince 2012, neodsouzen.

3) Drahomír Kolder, 29. prosince 1925 Ostrava — 20. srpna 1972 Praha, hlavní postava kolaboračního proudu v KSČ 1968.

Autorem článku je pan Jan Urban, psáno pro hlidacipes.org

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 528 × | Prestiž Q1: 7,24

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Kronika komunismu v Čechách — rakovina stále bují

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top