Štítky článku: •  

Je ČR právní stát? (2/2)

Právní stát… Občas tento pojem slýcháme. Ale co ten „právní stát“ vlastně je? Je o co stát? A do jaké míry je jím dnešní ČR?

Teorie: jak by to v ČR mělo správně fungovat?

U nás byl systém „hlídačů proti hlídačům“ po vzniku České Republiky vymyšlen a nastaven — podotýkám teoreticky a kdyby vše fungovalo ideálně — poměrně obstojně. Nikoli samozřejmě v porovnání se vznosnými ideály, ale v porovnání s okolními státy široko daleko.

Soudy jsou nezávislé ale jmenované z vně, nikoli samosprávné jako v Polsku či na Slovensku kde to vedlo k totální soudní svévoli a bezpráví.

Ústavní soud má pravomoc zablokovat bezpráví prosazované vládou a jejími zákony, a Nejvyšší Správní Soud pravomoc zablokovat bezpráví prosazované úřady a jejich pseudo-zákony — „podzákonnými normami“.

Zákony vymýšlí Vláda, kterou ale hlídá Sněmovna, kde může opozice kritizovat a za určitých podmínek — nikoli však svévolně — zablokovat vládní zákony. K tomu jsou ještě různé výbory a rady včetně „legislativní rady vlády“ která by měla fungovat jako „Oddělení kontroly kvality“.

Sněmovnu jako celek hlídá Senát, který má za úkol nepouštět do oběhu „zmetkové zákony“. A celé to zálohuje prezident, který má právo veta — ovšem nikoli svévolné, protože pořád jde přehlasovat. Již zde se ovšem vloudila systémová chyba: na překonání Veta kohokoli z nich stačí nadpoloviční většina poslanců. Pro správnou funkčnost obou pojistek by kvórum pro jejich přehlasování muselo být vyšší.

„Šest pilířů“ právního státu bylo z většiny implementovány v Ústavě, resp. její nedílné součásti — Listině Základních Práv a Svobod, kterou každý milovník represe a autoritářství musí zároveň nenávidět a milovat. Nenávidět proto, že mu překáží, a milovat proto, že mu překáží pouze docela slabě:

Články 1 a 3 LZPS jasně zakotvují rovnost před zákonem.

Článek 8 jasně zakotvuje Habeas Corpus.

Článek 36 jasně stanoví, že každý má právo na nezávislý soud a přezkoumání.

Článek 37 jasně stanoví, že nikdo nesmí být nucen vypovídat proti sobě nebo blízkým, a že každý má právo na právní pomoc „v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.“

Článek 40 jasně stanoví, že „Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena“ a Ústavní Soud tuto klauzuli interpretuje jako plnohodnotnou „in dubio, pro reo“, ačkoli se to v LZPS explicitně nepíše. Také zakládá právo na obhájce.

Předvídatelnost práva je ale pouze právní tradicí, kterou sice potvrzují jak ÚS, tak ESLP, ale explicitně zapsána nikde není.

Ale jak v ČR fungují pojistky a dělba moci?

V praxi se samozřejmě objevila řada problémů. Jednak chronicky selhávající Senát: po většinu času si vůbec neuvědomuje, že má chránit občany před nelegitimními či přehnaně restriktivními zákony a s chrápáním pouští do oběhu jakékoli zákonné zmetky, které projdou Sněmovnou. Co hůře, někteří Senátoři trpí utkvělou představou, že jsou něco jako „Sněmovna 2.0“ a mají zákony aktivně psát a „vylepšovat“. Senát s takovým lidským obsahem by skutečně k ničemu nebyl a proto není divu, že jej mnozí chtějí zrušit. Ale přesto se v něm vyskytuje pár Senátorů, kteří svou funkci pochopili správně a vystupují před ostatními s plamennými projevy, že ten-a-ten zákon je přece naprosto zjevnou šikanou občanů a nesmí projít. Kteří podávají žaloby k Ústavnímu soudu. A nemilosrdně vrací zákony Sněmovně k přepracování.

Vzdor všem nedokonalostem je Senát jako instituce přesto pro svou nezávislost a blokační postavení jedna z mála pojistek, které dokáží překážet grázlovi, který by získal většinu ve Sněmovně, od získání totální moci a zavedení de facto diktatury. A proto se každý wannabe diktátor, oligarcha nebo tyran v historii pokusil dříve či později Senát buď zcela zrušit, nebo z něj alespoň vyházet nezávislé senátory a namísto nich dosadit pár svých loutek.

Ústavní soud málokdy koná, když je represivními zákony porušována Listina Základních práv a Svobod nebo když je dokonce sama Ústava oklešťována: takové chování většinou naopak posvětí. Vlastně se soustředí téměř jen na tu část Ústavy, která stanoví „pravidla hry“ pro nejvyšší politiku. Ale jak na jednou stranu selhává v kontrole vlády a nových zákonů, na stranu druhou překvapivě slušně funguje v kontrole soudů a úřadů, a Nejvyšší Správní Soud zrovna tak. Jak ÚS, tak NSS mnohokrát vydaly rozsudek respektující „selský rozum“, který napravil bezpráví způsobené naprosto zrůdnými rozsudky soudů nižších instancí. Samozřejmě toto je subjektivní pohled, který závisí na tom, co kdo vnímá jako „spravedlivé“.

No a konečně tu máme Policii a Státní zastupitelství: žádný stát v historii ještě nevyřešil, jak dát silovým složkám tak akorát pravomocí, aby zároveň trestaly zločiny politiků a přitom nemohly být jinými politiky zneužity k provedení puče a odstranění jejich konkurentů. Policisté se tak dopouští vyslovených zločinů, za které by kdokoli jiný byl zavřen — jmenovitě podvodů s hrozícími škodami nad 10 000 Kč (falšování výpovědí a důkazů), zabití z nedbalosti (otáčení se bez majáku v nepřehledných zatáčkách, čímž sériově zabíjejí motocyklisty), dokonce zneužívání civilistů jako živých štítů, do kterých cíleně navedou ujíždějící vůz a civilistovi-živému štítu tak způsobí vážné, život ohrožující zranění páteře.

GIBS to všechno kryje, protože pokud koná, tak prakticky pouze v případech majetkových kriminálních činů. Tak je někdy porušován samotný základ právního státu: policisté se někdy ocitají v roli nadlidí, pro které žádné zákony neplatí a kteří si mohou vůči občanům dovolit, cokoli se jim zachce.

A státní zástupci? Ti se léta snaží protlačit legislativu, která by z nich udělala nevykazatelné suverény moci. Notoricky známý SZ, který již před lety na základě vykonstruovaných obvinění „politicky popravil“ jistého „nežádoucího“ lidoveckého politika a který byl usvědčen z protiprávního vedení svých řízení, svrhl tentokrát premiéra — opět na základě vykonstruovaných obvinění, z nichž se žádné neprokázalo a SZ tak musel odvádět pozornost k pseudokauzám typu „kabelky“.

Ve Sněmovně zasedla neformální koalice revolucionářů (někteří jí říkají „Nové pořádky“) s agendou „zefektivnění“ vlády skrze odstranění všech pojistek. Nepřekvapivě se tedy shodnou na zrušení „neefektivního“ Senátu.

Vláda všem ukázala, jak to vypadá, když výkonná moc začne naplno využívat své možnosti vydáváním „podzákonných norem“ z ministerstev. Vyhláška, která škrtem pera osobní auta s mřížkou magicky předělala na „náklaďáky“. Stokrát měněné vyhlášky o tom, za co všechno hrozí pokuta (za všechno — mj. za to, když číšník položí účtenku na stůl namísto do ruky hostu), které samozřejmě máte povinnost znát vždy v aktuální podobě.

Kromě Senátu má být zrušena i další z pojistek — sněmovní opozice. Od toho je pro změnu prosazován „efektivní“ systém přepočítávání volebních hlasů typu „vítěz bere vše“, ve kterém má vláda vždy dost hlasů prosadit cokoli se jí zachce a opozice nemá šanci to jakkoli zastavit.

A kdyby to náhodou nestačilo, ještě jsou tu kreativní interpretace „lidového referenda“, které by ve vládě umožnilo obejít hlasování ve Sněmovně (a jak víme, na „žádoucí“ výsledek referenda stačí pár týdnů mediální palebné přípravy).

Ale jak v ČR funguje 6 pilířů práva?

Navzdory všem škarohlídům je nutné konstatovat, že 6 pilířů práva zatím většinou, podotýkám většinou, platí. Esencí toho, jak někteří občané vedou válku proti svévoli obecních policií a vybíračů pokut, je přeci využívání těchto 6 pilířů — a kdyby neplatily, všichni kdo se odvolávají do správního řízení, by to již dávno pocítili. Naopak zejména Nejvyšší Správní Soud se nezřídka zastane občanů dokonce i proti policii, a to navzdory vřeštění represefilních spoluobčanů. Toto všechno je obrovské pozitivum, které samo o sobě představuje kvalitativní rozdíl oproti minulému režimu.

Samozřejmě pokud je „zájem někoho udělat“, mocní si vždy najdou cesty, jak 6 pilířů práva obejít či znásilnit. Ať už se jedná o falešné svědky („věrohodné svědky“ v podobě policistů instruovaných na chodbě, jak mají vypovídat), soudem posvěcené jasnovidce (soudní znalce kteří „vědí co si obžalovaná myslela lépe, než sama obžalovaná“), o soudce kteří svévolně prolamují habeas corpus skrze měsíce prodlužovanou vazbu, o protiprávní vykázání advokáta od výslechu či dokonce soudu, aniž by byl tento vzápětí ukončen, nebo o dílčí, Evropskou Unií nařízená prolomení presumpce neviny (skrze „antidiskriminační“ legislativu, která přenáší důkazní břemeno na obviněného) a mlčenlivosti (ve jménu „boje proti daňovým únikům“). „Zdroje jsou“, jak říkal jistý politik.

Represivní a správní složky si nechávají psát zákony na objednávku, kterými účelově obcházejí a prolamují pilíře práva. Například zavedení presumpce viny řidičů („objektivní odpovědnosti provozovatele“ za něco, za co nemůže být odpovědný). Nebo postupné odstraňování advokátů z řízení. Jde ale i o dlouhodobě připravovaný nový trestní řád, do kterého probublává snaha „zvýšit efektivitu“, odstranit „formality“ a „zdržující“ pojistky a připustit jako důkazy u soudu podjatá tvrzení policistů o tom, co prý měl kdo jakože říct, která jsou ve státech se silnější vládou práva automaticky a okamžitě prohlášeny za neplatné jako „hearsay“.

Válka represefilních proti právnímu státu

Horší je ale systematická válka, vedená proti všem 6 pilířům právního státu podivnou aliancí represivních složek, úřadů zainteresovaných na moci a pokutách, politiků a autoritářských či represefilních občanů a médií.

Zatímco podíl represivních složek a úřadů je jasný — více moci a peněz z vybraných pokut —, jak může být někdo tak vyšinutý, aby si sám lezl do oprátky a ještě si to pochvaloval? A jak se mohou samozvaní „hlídací psi demokracie“ účastnit demontáže právního státu?

Je to prosté. Pilíře a pojistky právního státu, které mají chránit nevinné, občas umožní, aby díky nim šikovně unikl trestu i nějaký skutečný zločinec. A každému se asi už někdy zatmělo před očima, když nějací strašní zločinci nebo někdo, kdo mu osobně ublížil, zjevně nespravedlivě vyvázli bez trestu. Řadě lidí, jejichž životní klid vyžaduje, aby byli všichni okolo pořádně trestáni, se akorát takto tmí před očima až nevkusně často.

Navíc existuje určitá sorta lidí, pro kterou je zločinec každý, kdo není přesně jako oni. Zejména pokud nedodržuje „posvátné předpisy“ o provozu na silnicích, neplatí „posvátné daně“, nebo se dokonce opovažuje projevovat neúctu k „posvátným autoritám“ nebo s nimi dokonce bojovat jako henti advokáti.

Všichni takoví lidé jsou médii vedeni k tomu, aby se soustředili výhradně na skandály, jak 6 pilířů práva využívají zločinci — a nikdy ne na to, jak v 99 % případů těch samých 6 pilířů chrání normální slušné lidi:

  • „Jak jako propuštěnej z vazby pro nedostatek důkazů? Vždyť to ten gauner zdrhne!“
  • „Bylo pochyb o zavinění, tak pustili všechny? Co je to za svinstvo! Za ten spadlej most musí někdo jít sedět!“
  • „Právo nevypovídat je trik, co používaj silniční piráti a neplatiči daní!“
  • „Jaká zas presumpce neviny, všichni vědí, že to udělal!“
  • „Slušný lidi advokáty nepotřebujou, jen grázlové co se chtějí vyvlíknout ze zločinů nebo daňovejch úniků!“
  • „To je přece jasný že to ten zákon zakazuje, jen šmejdi furt hledaj ňáký skuliny v zákonech!“

Samozřejmě se jedná o brutální pokrytectví. Setkal jsem se s člověkem, který prohlašoval, že za krádež by se mělo bičovat nebo sekat ruce. Přemýšlel totiž přitom o svých nepřátelích. Když jsem se jej zeptal, zda tedy nikdy neukradl ani propisku nebo ručník, nějak mu došla slova.

Jenže té sortě lidí, která je posedlá trestáním druhých, to nedojde nikdy. Není to pro ně důležité. Neukojí se, dokud neuvidí krev. A že tím otevřou vrátka pro to, aby sami skončili na popravčím špalku, to je za jejich horizontem chápání. Jsou to prostě omezenci.

A politici, ti rádi použijí hlasy těchto lidí a podkopnou pilíře práva, jen aby se zalíbili médiím, úřadům a represivním složkám. Pokud to mohou využít proti svým konkurentům, tím lépe. Že by se to jednou mohlo obrátit proti nim, to si nepřipouští. Taková už je lidská povaha: schválí jakékoli represivní opatření, protože si vždy na pranýři představí výhradně ty, kteří jí pijí krev.

Suma sumárum, Česká Republika vznikla jako poměrně obstojný právní stát, kde se nespravedlnosti zpravidla dějí v rozporu se zákony a právem, nikoli pod jejich záštitou. Od počátku polistopadové státnosti u nás sice existují stupňující se tlaky na „bolševizaci práva“, ale doposud nepokročily tak dalece, jak by si aliance represefilních občanů a nostalgických prokurátorů a mentálních i skutečných SNBáků a udavačů přála.

Takže bych zakončil: užívejme si právní stát, dokud ho ještě alespoň z většiny máme. Skutečně je o co stát.

(A pokud od někoho uslyšíte slovo „zefektivnit“ v souvislosti s právem či vládou, mějte se zatraceně na pozoru.)

Za peer-review děkuji advokátu „LWG“.

Psal v květnu 2018 Smutná Krabice

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 155 × | Prestiž Q1: 7,86

+13 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top