Štítky článku: •  

Problém externí autority

Autoritářská instituce je instituce s monopolem násilí ve společnosti. Nárokuje si výhradní právo k určování, co je dobro a zlo, a k trestání těch, kteří se jejími pravidly neřídí. Má monopol, jelikož nikdo jiný nemůže vykonávat totožnou funkci.

justice-day.jpg (12,424 kiB)
Lexikon externí autority

Na území konkrétního státu nemůže současně existovat „konkurenční“ stát, instituce nebo jedinec se stejnou pravomocí k určování dobra a zla neboli k tvorbě zákonů a vynucování jejich dodržování. Zde diskutovaný problém externí autority se týká jakékoliv instituce, která sama sebe považuje za strůjce právoplatných pravidel, jimiž je člověk povinen se řídit namísto používání vlastního úsudku (to platí i pro všechny církve hlásající, že člověk sám pro sebe není konečným soudcem, že církev je nositelem pravdy, kterou jsou věřící povinni se bezpodmínečně řídit).

Mám za to, že víra v externí autoritu je jen iluzí a ve skutečnosti nemůže existovat. V následujícím textu chci upozornit na dva základní aspekty externí autority. Na to, že není možné obejít vlastní úsudek, a na to, že člověk nemůže na jiného delegovat práva, kterými sám nedisponuje.

Ať už jde o církev, stát, království nebo jinou formu autoritářství, základním zdrojem jejich moci je víra lidí v jejich domněle oprávněnou pravomoc k rozhodování o tom, co je dobro a zlo. Tato víra je lidem předepsána, aniž by se počítalo s jejich samostatným úsudkem. Ten ale nemůže být opomenut.

Člověk disponuje myslí a vědomím své vlastní existence. A každý člověk je vždy sám sobě konečným soudcem. Tzn., že i akceptace externí autority je výsledkem úsudku a rozhodnutí každého, a to i v případě, že se tak rozhodl pod hrozbou násilí. I tehdy musel tuto rozvahu a rozhodnutí provést. Musel použít svůj vlastní rozum a usoudit, že respektování pravidel (zákonů, předpisů, desatera…) právě této konkrétní autority mu dává smysl a že se jimi bude řídit. Že naproti tomu neakceptoval příkazy a pokyny jiných autorit, samo o sobě dokazuje, že konečnému výběru musel nezbytně předcházet samostatný úsudek. Pokud by tomu tak nebylo, nebyl by člověkem, ale robotem.

Pokud není možno dospět k víře v externí autoritu bez mezikroku, kterým je vlastní úsudek, stává se tato víra logickou kontradikcí a koncept jakékoli externí autority je iluzí. Vyžaduje totiž následující nesmyslnou úvahu: já, v pozici potenciální autority s právem rozhodovat o vašem osudu, vás žádám, abyste použili svůj vlastní rozum a rozhodli se mi svěřit, v zájmu vašeho vlastního dobra, právo za vás rozhodovat.

Protože váš vlastní rozum a úsudek není dostatečně spolehlivý na to, abyste se jim mohli sami řídit. Jinými slovy — chci, abyste došli vlastní úvahou k závěru, že nemůžete důvěřovat vlastním soudům. Chci, abyste plně věřili vlastnímu úsudku o vaši neschopnosti vlastního úsudku, a na základě toho se vzdali vlastní vůle o sobě rozhodovat.

Věřím ve vaši schopnost rozpoznat, že já, externí autorita, jsem schopen spravedlivě posoudit, co je dobro a zlo, a na základě toho mi svěřte tuto funkci, protože vaší vlastní úvahou nejste schopni dobro a zlo rozpoznat.

Pokud nejsem schopen vlastním úsudkem odlišit dobro od zla, jak budu vědět, že autorita, které tuto funkci svěřím, bude schopna tak učinit? Pokud se vrátím ještě o jeden krok zpět, mohl bych se také ptát: pokud mám potřebu určit, co je morální a nemorální, a obhajuji tím nutnost existence externí autority, nemusím nejdřív sám vědět, co považuji za dobro a co za zlo?

Jestliže si myslím, že externí autorita za mne určí, co je morální a co nemorální, nemusím odpověď znát nejdřív sám? A jestliže si rovněž myslím, že externí autorita je nutná k nastavení pravidel dobra a zla ve společnosti, protože bych sám takového soudu nebyl schopen, jak potom posoudím, zdali bylo dosaženo toho správného výsledku? Pokud se na problém podívám ještě z opačné strany a předpokládám, že člověk nemá nejmenší pojem o tom, co je dobrem a co zlem, jak bych vlastně věděl, že koncept dobra a zla vůbec existuje?

Zřejmé je, že předpoklad potřeby existence externí autority je vynulován tím, že vyžaduje samostatný úsudek. Externí autorita může existovat, pokud usoudím, že nejsem schopen samostatných soudů — a to je logický nesmysl. Jak může někdo vlastním rozumem usoudit, že jeho vlastní rozum není dost dobrý k jakýmkoliv soudům? Obecně lze víru v externí autoritu vyjádřit i takto: „Myslím, že nejsem schopen myslet.“

Jakým způsobem může vlastně někdo nebo něco autoritu u lidí získat? (Pozn.: celá naše diskuze se zaobírá politickou formou externí autority, nikoliv např. autoritou člověka, který je specialistou ve svém oboru).

Jde jen o další iluzi o možnosti existence externí autority, pokud předpokládáme, že všichni lidé jsou si ve smyslu svých přirozených práv rovni — a pokud nepředpokládáme existenci nadřazené skupiny s nadlidskými schopnostmi a pravomocemi.

Jak bylo výše uvedeno, víra v externí autoritu způsobuje, že určitá skupina lidí disponuje právy, která zbytek společnosti nemá. Pokud by toto neplatilo, nejednalo by se o politickou autoritu. Praktickým příkladem je legislativní moc státu. Otázkou je, jak tuto moc získal? Pokud vychází státní moc z vůle lidu, je podivuhodné, že titíž lidé, kteří takovou mocí stát obdarovali, sami těmito právy nedisponují. Můžu na někoho delegovat právo, které sám nemám?

Pokud jednoznačně nemám právo jakkoliv zasahovat do života svého souseda, dokud na mne neútočí, ospravedlním takový zásah do jeho záležitostí, pokud to za mě udělá mnou delegovaný agent? Může skupina deseti milionů lidí delegovat moc a práva, kterými ani jeden z nich nedisponuje? Existuje nějaký určitý počet lidí, kteří můžou někoho jiného zplnomocnit k výkonu něčeho, k čemu ani jeden z nich právo nemá?

Co lze z předchozích úvah vyvodit? Zaprvé — víra v externí autoritu je logický nesmysl a iluze. Zadruhé — člověk nemůže být externí autoritou donucen přijmout jakékoliv morální hodnoty (tím by zmizel jeden z hlavních důvodů uváděných jako důkaz nutnosti existence externí autority ve formě státu — např., že bez státní (externí) autority by došlo k nezřízenému vraždění a drancování).

Člověk může být pouze přinucen se určitým způsobem chovat. Pokud jde o jeho vlastní mysl a svědomí, jsou zvnějšku bez jeho vlastní vůle nedotknutelné. Konkrétní jednání člověka je — z jeho podstaty — vždy nakonec jeho volbou.

Veškeré morální soudy jsou v konečném důsledku plodem individuální mysli jednotlivce, a proto nemohou vycházet z legislativy vynucené autority.

Autorem textu je pan Přemysl Holub

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 102 × | Prestiž Q1: 5,03

+1 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top