Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 4 min.

Proletářská závist

Komunisté měli v marxistické bibli dokonce v úvodu napsáno, že komunistická ideologie stojí pevně na třídní nenávisti. Ta byla pro všechny povinná. Mnohým to však problém nečinilo, protože od závisti je k nenávisti jen krůček.

Nejzřetelněji se zastánci hesla „sedři si svého zbohatlíka z kůže“ odkopali po zveřejnění blogu paní Šichtářové o tragédii našeho důchodového systému.

O našem důchodu rozhodují genderové neziskovky

Můžeme s blogerkou polemizovat o vhodnosti II. důchodového pilíře (já ho pokládám za jedinou správnou cestu), ale nic víc. Ve všem ostatním má 100% pravdu. Nicméně hned v diskuzi se rozhořel pozoruhodný názorový rej a nadto vznikly další dva, či tři kontrablogy na stejné téma, ovšem v opačném gardu.

A aby toho nebylo málo, objevily se další články se silně proletářskou tématikou (o konferenci v Davosu, 2×). Z nich, a následné diskuze vyplynulo, že bohatí mohou za všechno zlo světa, za všechny války a utrpení, že jsou nenažraní, bezcitní a pokud chudina někomu kdy ublížila, no řekněme, že ultralevicové ideologie, komunistickou počínaje a nacistickou konče, vyvraždily jen tak z plezíru hodně přes sto milionů nevinných lidí, potom za to zase můžou jen ti bohatí, páč je, chudáky, k tomu donutili (opravdu takto doslovně). Otřesné.

A to nemluvím o tom, že právě ti bohatí platí souhrnně nejvíc daní, dávají tučně na charitu a zakládají sociální projekty už od počátku rozvinutého kapitalismu. Dá se říct, že se nám tady třídní nenávist rozskotačila jako bezdomovci u krabicového vína. Ale zpět k té levičácké závisti vryté internetovou černí do obrazovek PC.

Bohatí versus chudí

Bereš hodně, jsi bohatý, bereš málo, jsi chudý. Myšleno mzdu. Opravdu až takto primitivně to někteří rozlišují. A to, co je hodně, nebo málo, určují oni sami. A to se pak dozvídáme, že důchody lze udržet jednoduše. Těm, co přispívali víc, část důchodu sebereme a těm, co odváděli méně, to dáme. A proč? Protože ten, co odváděl víc, měl asi z čeho, a tudíž si kromě povinných odvodů měl na důchod našetřit ještě sám bokem.

Mimo snahy o legalizaci zlodějiny ve vlastní prospěch v přímém přenosu to sebou nese i jistý aspekt falešné solidarity a sociálního cítění, kterou se názorový mluvčí statečně opájí ve dnech, kdy není na rum. Z toho důvodu se také úzkostlivě vyhýbá slovům více-příjmový a méně-příjmový. Protože to by mohlo evokovat další slůvka, jako je snaživý a lempl. Místo nich se používá osvědčená kouřová clona „neměl tolik štěstí“. A máme tu větu: bohatí by se měli solidárně rozdělit s těmi, kteří neměli tolik štěstí jako oni. Bác ho, fertig a je to hotové. Jak to ovšem vypadá v praxi, to je už na vyšší dívčí. Posuďte sami.

Ach synku, synku, doma-li jsi…

Těch, co k bohatství přišli jako soustružník k nezdaněným stravenkám, je bagatelní menšina. A koneckonců se ve výslednici podle placení sociálního pojištění mnohdy ani nepoznají. I skladník ve šroubárně může klidně dědit vilu v hodnotě milionů, ovšem jeho odvody na důchod budou stále stejné. Ve finále by mu na penzi ze svého doplácel ten, který si celý život platil hypotéku na vlastní byt. A právě kvůli té hypotéce bral všechny přesčasy, soboty, anebo měl dvě zaměstnání. A proto také logicky odváděl vyšší daně i pojistné, protože upřímná snaha a pracovitost se v našem „sociálně spravedlivém“ státě tvrdě trestá.

Ovšem podle bojovníků proti třídnímu antagonismu byl bohatý. Oproti pohodáři z ubytovny s rodinou, který v lepším případě dělá kdesi na zkrácený úvazek, či jen lehkou brigádu třeba ostrahy na staveništi. Kam by se hnal, když zbytek mu velkoryse dorovná náš sociální systém, včetně jeho družky v domácnosti, všech dětí a výdajů na ubytování. V součtu a v reálu může brát takový človíček dokonce i víc než onen snaživý s hypotékou, který nemá nárok ani na přídavky na vlastní děti. Protože má prý štěstí a je sakra bohatý.

A tak onen „bohatý“ odvádí celý život státu nehorázné daně a pojištění, na osobní potřebu mu zbývá z jedné ruky do druhé a na stáří by se měl o svůj důchod dělit ještě s někým, kdo pracoval za život ledva třetinu, odváděl jen minimum a od státu stihl vycucat sta tisíce právě z daní onoho snaživějšího. A to nemluvím o těch, kteří přežívali léta na studiích VŠ zatímco onen pohodář z ubytovny řádil už od šestnácti po mejdanech jako ebola v afrických zemích.

Anebo o živnostnících, kteří se zadlužili až po uši a po deseti letech se jim konečně povedlo svůj byznys rozjet. Ti se taky jednoho rána stávají „bohatými“ i přes to, že dluží byť milion. Ono totiž úsilí, snaha, pracovitost, ale ani dluhy nejsou v odvodech na důchodové pojištění vidět. Tak stejně, jako šlomperáctví, lenost a sociální dávky.

A proto se držme toho, co je patrné. Kdo odváděl víc, ten má nárok víc čerpat. I když v už i tak nespravedlivém důchodovém systému, který protežuje ty, kteří odvádí méně na úkor těch druhých. A proto se dále držme toho, co je osvědčené a co nám říká trh. Tedy že ten, kdo bere vyšší plat, je pro společnost i větším přínosem. Logicky. Protože ta závist, ta vás jednou sežere zaživa!

Píše 11. 2. 2019 pan Petr Burian na blog.idnes.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 126 × | Prestiž Q2: 14,29

+18 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Proletářská závist

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top