Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Krize modelu demokracie II.

V minulém příspěvku jsem se pokusil nalézt hlavní problém nemocí soudobé demokracie a návrhů na jejich řešení. Symptomů choroby je však daleko více.

Jasně se ukázalo, že mechanismus nadřazení vlády nad zákon, tedy opuštění myšlenky, že vláda smí dělat jen to, co je v obecném zájmu, to že vláda také musí podléhat zákonům, a to že vláda si přisvojila moc poskytovat sama sobě zákony, je prvním a strašlivým neduhem současné demokracie.

Pokusím se to vysvětlit ještě jinými slovy: jakákoliv a jakoukoliv formou vytvořená vláda nesmí mít nic společného s parlamentem, neboť tak vzniká totálně provázaný, politizovaný klientelistický systém. Parlament musí zůstat účinnou brzdou a nárazníkem mezi zvůlí vlády a vůlí obyvatel.

Stále více nabývám přesvědčení, že mechanismus parlamentních voleb tvořený politickým klíčem je v základním pojetí chybný a vytváří systém nekontrolovatelné moci. Vítězná strana v parlamentních volbách sestavuje dnes vládu jen proto, že se jí tak budou nejsnáze prosazovat zákony, které však nebudou ku prospěchu většině lidu, ale hlavně jí a jejím mocenským zájmům. Nebudou proto zákonyobecnými, ale politickými. Ale samozřejmě hlavně si tím zajišťuje cestu ke „zdrojům“, jak to kouzlem nechtěného označil socialista Špidla, a prakticky realizoval nejen Paroubek, ale úplně stejně Topolánek a jiní, tedy k moci „kupovat“ si voliče. (Ostatně jsme toho svědky celých posledních 63 let. I menšina, třeba 25%, si může uzurpovat moc nad zbylými 75 %. Bude tedy účinně vynucovat politický diktát homogennější, konzistentnější menšiny nad většinou.)

Politické volby do zákonodárného sboru nebyly dobrou myšlenkou, protože se neosvědčila. Poskytuje nekontrolovatelnou moc. Dovedu si představit jiný model a předkládám jej k diskusi.

Ať se (třeba i politicky) volí ministři vlády. Raději bych ale, aby se volili ještě jiným modelem. Třeba modelem jejich vizí. Ať si nositel vize zaplatí svoji mediální reklamu na kandidaturu na ministra za svoje peníze (a ať si má ta vize třeba i politický, nebo sociální akcent). Ale bez podpory jakékoliv strany! Lid mu volbami buď funkci ministra svěří, nebo on prostě vložené prostředky prohraje. To je férová soutěž, to je tržní riziko. Účinná brzda výtahu k ryze politické moci.

(K tomu bych ještě poznamenal: možná škoda, že jsme se v roce 1918 tak nepromyšleně zbavili společenských „elit“, v roce 1948 podruhé ještě tvrději, nemluvě o sedmdesátých letech. Mám silný pocit, že je škoda, že tyto (a ne nutně dědicky šlechtické) elity vymizely. Obecně jsme se zbavili všech elit a zbyl průměr a podprůměr. Elity nám ve společnosti tragicky schází. Ale elitami nejsou samozřejmě různí Viktorové Kožení, ani Vítové Bártové, ani páni Stehlíkové z Poldi, dokonce nejsou elitami ani Václavové Klausové. Elitami byli za první republiky páni Kolbenové, Baťové, Hlávkové, ale i Kinští, či Buquoyové, ale i Havlové, nebo řada dalších – a hluboká omluva všem, které jsem vynechal. Zbylý lid přestal mít vzory. Napodoboval dále čím dál pokleslejší vzory typu Klementa Gottwalda, Gustáva Husáka, či snad dokonce Vaslia Biľaka, nebo Milouše Jakeše. Odtud pramení „zkaženost“ generací ze sedmdesátých let, ale i jejich dětí.)

Do parlamentu, tedy zákonodárného sboru, bych volby úplně zrušil. Použil bych zcela jiný klíč, podobný porotnímu systému soudnictví v USA. Klíč namátkový, nahodilý. Např. každý stotisící občan ve státě, podle rodného čísla, velikosti bot, nebo výšky v cm, bez ohledu na politický názor. Funkce čestná a prestižní, protože svěřila do ruky jednotlivce odpovědnost za 100 000 jiných lidí.

Navíc nejsem dalek od názoru, že zákonodárce by měl pobírat odměnu přesně ve výši průměrného výdělku občana ve státě (samozřejmě ne spočteného funkcí PRŮMĚR, ale funkcí MEDIAN). Zvýší-li všichni poslanci zákonem bohatství lidu země, dostanou více peněz. Zvýší-li zákonem chudobu obyvatel, dostanou všichni méně. Klidně každý měsíc jinak. Sloužíte zájmům lidu? Vyděláváte. Sloužíte-li proti zájmům lidu – chudnete.

Rázem by byl parlament reprezentativním vzorkem struktury obyvatel země, jejich názorů, smýšlení, potřeb a tužeb. Nikoliv vykonavatelem mocenských zájmů politických stran. A zároveň účinnou bariérou mezi vládními „vizemi“ a vůlí lidu. Dostatečný počet (100 náhod) vyloučí možnost extrémů, že by všichni zákonodárci byli jen ÓDéeSáKy, komunisty, či muži. A vůbec bych se netrápil tím, že tam budou lidé chytří/hloupí, bohatí/chudí, heterosexuální/homosexuální, ženy/muži, či kuřáci/nekuřáci. Zbavili bychom se směšných a nerealizovatelných kvót. Parlament by se stal mnohem průchodnější pro vize všeobecně užitečné, bez ohledu na politické doktríny, ale zcela neprůchozí pro absurdní nesmysly, které většině lidí ve státě škodí. Došlo by tedy k absolutní izolaci moci výkonné od zákonodárné a k přijetí jen těch zákonů, které jsou obecně prospěšné.

V návaznosti na: Krize modelu demokracie I. Část.

Marek Benda by si pak už ani neškrtl. Ani Miroslav Kalousek.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 982 × | Prestiž Q1: 7,70

+7 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Krize modelu demokracie II.

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top