Štítky článku: •  

Zachraňme naše školství, dokud to ještě jde

V našich nemocnicích je pravidlem, že pacienti vyžadující speciální a intenzivní péči jsou umísťování na jednotkách intenzivní péče.

Kdyby ministr zdravotnictví rozhodl o zrušení těchto jednotek intenzivní péče a přesunu zde umístěných pacientů na běžná oddělení, tak by ve své funkci dlouho nevydržel. Vyvolalo by to nevoli, veřejnost by protestovala, odborníci by jeho rozhodnutí roztrhali na cucky a média by na takovém ministrovi nenechala nit suchou. A oprávněně.

Je zvláštní, když obdobné rozhodnutí více než dva roky zpátky udělal ministr školství, nic takového se nedělo. Média mlčela, veřejnosti to bylo jedno a odborníci, kteří toto rozhodnutí kritizovali, byli označováni za zpátečníky. Byl do té doby fungující systém natolik špatný, že se musel změnit? Naopak, byl velmi propracovaný, že by mohl být vzorem i pro jiné evropské země. Byl stejně tak dobrý, jako jsou dobré ve zdravotnictví jednotky intenzivní péče. Děti s různými poruchami učení měly ve specializovaných školách dokonalý servis. Byly v péči pedagogů, kteří vystudovali speciální obor zaměřený právě na práci s nimi. Třídy měly výrazně omezený počet žáků, aby se jim učitelé mohli více věnovat a přizpůsobit tempo výuky jejich potřebám. Mnozí příznivci inkluze kritizovali tento systém, že prý neumožňoval rodičům umístit hendikepované děti do běžných škol. Neměli pravdu. Bylo to možné za předpokladu, že to bylo v zájmu dítěte. Stačila dohoda školy a rodičů.

Současná inkluze nařizuje povinné zařazování dětí s různými poruchami učení do běžných škol. A to i proti vůli rodičů, dětí i učitelů. Prostě rozkaz je rozkaz, i kdyby to nemělo být v zájmu dítěte. A také ať to stojí, co to stojí. Ideologie vítězí nad zdravým rozumem a daňový poplatník si zapláče. Cílem inkluze nebylo zkvalitnit výuku, ale odstranit pomyslnou segregaci čili oddělování či vylučování určitých skupin dětí. Znělo by stejně vznosně, kdyby nějaký politik řekl, že zařazování pacientů na jednotky intenzivní péče je segregace a že je potřeba to změnit? Ne, všichni by to považovali za šílenost a hazard se zdravím pacientů. Ale stejný experiment ve školství nás nechává chladnými?

Výsledkem tohoto experimentu je, že všechny děti, snad kromě těžkých smyslových a mentálních postižení, musí povinně do běžných škol. Jedinou výjimkou může být, když se po čtyřměsíčním „zkušebním pobytu“ zjistí, že to opravdu nesvědčí dítěti, rodičům, spolužákům a vynervovaným učitelkám. Pak se záležitost postoupí k řešení poradně, která doporučí umístění do speciální školy. Nebo poradí různé podpůrné prostředky, pomůcky, eventuálně asistenta — pokud ho škola sežene. Nebo také nedoporučí nic, dostane-li metodický pokyn z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, že je třeba šetřit. Aby inkluze alespoň trochu dávala smysl, pak by to znamenalo obrovské finanční prostředky navíc, které nejsou.

Nebyli bychom Češi, aby už tak hloupý nápad, jakým je inkluze, neprováděli „po česku“. Čímž zajistíme to, že co se za inkluzi vydává, skutečnou inkluzí není. U nás je totiž přístup do běžné školy dán přísnou spádovostí škol. Do příslušné školy v místě chodí všechny děti z dané oblasti, zdravé i postižené, bohaté i chudé. Toto poněkud narušují víceletá gymnázia, která odčerpají studijní typy v páté třídě, ale i rychle vznikající soukromé základní školy, alternativní i „klasické“.

Inkluze po česku je tedy začlenění všech dětí do běžných škol. Jenže bez toho, aby těm, které to potřebují, zaručily běžné školy potřebnou péči. Takový servis, který ve speciální škole měly například děti s lehkou mentální poruchou, nelze v běžné škole zajistit. Falešný humanismus tvůrců inkluze „po česku“ — různých aktivistů z pochybných neziskovek a agentur pro začleňování, tyto děti podpory zbavil.

Ne nadarmo se říká, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. A na cestu do pekel autoři inkluze české školství poslali. V běžných podfinancovaných základních školách mnohdy není ani psycholog. A když je, nemusí být kvalitní. Učí zde učitelé, kteří nevystudovali speciální pedagogiku. Bývá tam pouze asistent — a je jen na něm, jak to zvládá — s kurzem místo vzdělání.

Odpůrci inkluze „po česku“ jsou osočováni, že jsou proti postiženým dětem. Opak je pravdou. Zločin na těchto dětech páchají ti, kteří nynější stav vydávají za inkluzi, nedostatek péče za přednost a zahánění všech do jednoho stáda za respekt k odlišnosti.

Představte si třicetičlennou třídu, jejíž třídní učitelka je sice dobrou učitelkou s dlouholetou praxí, ale nestudovala speciální pedagogiku. Ve třídě je jedno dítě s lehkou mentální poruchou, jedno dítě s Aspergerovým syndromem, vícečetná skupina dětí s poruchami čtení a psaní (kterých neustále přibývá) a pár hyperaktivních dětí? Počet žáků, kteří mají mít individuální výukový plán, hravě stoupne nad polovinu. Jak to pak asi vpadá s individuálním přístupem k dítěti, si snad už každý dovede představit. A kvalita výuky se přizpůsobuje tomu nejslabšímu žákovi. A nakonec z takové třídy uteče i učitelka, jestliže se z toho dříve nezblázní. Ruku na srdce, dáte své dítě do takové třídy? Nebo budete hledat soukromé školy či přežijete první stupeň (s tím, že ho doma budete učit vše potřebné), a pak rychle s dítětem na víceleté gymnázium?

Pachatelé dobra hlásající inkluzi a bojující proti „segregaci“ nejenže zavinili zhoršení úrovně výuky, ale vytvořili segregaci novou. Výsledkem jejich práce je chudinská péče, ze které uteče každý, kdo na to má — tedy přemístí dítě do výběrové či soukromé školy. Jak je možné, že něco takového vůbec vzniklo? Moje sestra je výbornou učitelkou prvního stupně základní školy s více než třicetiletou praxí. Jí ani nikoho z jejího okolí se nikdo na názor na tento experiment neptal. A pochybuji, že to vůbec někdo konzultoval s nějakým dobrým a zkušeným učitelem. Kdyby ano, tak se zůstalo u původního funkčního systému. Navíc, kdyby projekt musel od počátku fungovat za peníze ze státního rozpočtu, tak by ho nikdo nespustil. Jenže parazitování neziskovek na penězích z EU fondů je velmi lákavé. A protože tyto peníze zdánlivě nikomu nechybí, tak se za ně akce rozjela. Ale dnes už systém užírá běžné provozní prostředky ze státního rozpočtu. Výdaje za asistenty, psychology, poradce pro věci zbytečné a nadbytečné a celou inkluzi jdou na úkor platů učitelů, vybavení škol a pomůcek pro děti.

Stále je ještě čas „inkluzi po česku“ zastavit. Uznat omyl, vrátit se zpět a peníze, které jsou na její provádění ve státním rozpočtu vyčleněné, převést na zvýšení platů učitelů. Dokud ještě speciální školy nezanikly. A dokud ještě ze škol neutekli všichni dobří a kvalifikovaní učitelé.

Píše pan Jiří Hynek na blog.idnes.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 145 × | Prestiž Q2: 11,03

+16 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top