Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Náš nepřítel, Stát (3)

Existuje dojem, že nárůst státní moci, ke kterému došlo po roce 1932 [USA, pozn. red.], je pouze dočasný, že odpovídající snížení moci společnosti je určitým druhem nouzové výpůjčky a tudíž to nemusí být zkoumáno příliš podrobně. Je vysoce pravděpodobné, že taková víra nemá pevné základy.

our-enemy-the-state.jpg (9,018 kiB)
Náš nepřítel, Stát

Není pochyb, že náš současný režim bude postupem doby tak či onak upraven; zajisté tomu tak musí být, protože to vyžaduje samotný proces konsolidace. Avšak jakákoli zásadní změna by byla zcela nehistorická, bez precedentu, a tudíž velmi nepravděpodobná; a zásadní změnou mám na mysli zpětné přerozdělení moci mezi Stát a společnost.1)

Z běhu věcí je zřejmé, že neexistuje žádný důvod, proč by se taková změna měla odehrát, a naopak všechny myslitelné důvody, proč by neměla. Dočkáme se různých ústupků a kompromisů, čím si však můžeme být jisti je, že žádný z nich nepovede k opravdovému omezení Státní moci.

Například bychom neměli pochybovat o tom, že zanedlouho uvidíme silnou zájmovou skupinu politicky organizovaných chudých a žebravých, která bude dotována nepřímo spíše než přímo, protože Státní zájem nebude schopen udržet krok se střemhlavou tendencí mas vyloupit vlastní státní pokladnu.

Metoda přímé dotace, čili prostého vydávání hotovosti, tak bude se vší pravděpodobností nahrazena nepřímou metodou, tedy tím, co je zváno „sociální legislativa“; neboli rozmanitým systémem státem řízených penzí, pojistek a odškodňujících dávek všeho druhu. To je zřejmý ústupek, a jako ústupek to rovněž bude bezpochyby nazýváno a přijímáno; avšak je tomu skutečně tak? Jedná se v tomto případě o omezení Státní moci a zvýšení společenské moci?

new-deal.jpg (18,928 kiB)
New Deal for all

Samozřejmě že ne, právě naopak. Jedná se o konsolidaci jedné části Státní moci a otevření cesty k nekonečnému přírůstku Státní moci v této oblasti, a to pomocí vývoje nových způsobů státem řízené sociální legislativy, což je velice jednoduchou záležitostí.

K tomu můžeme přidat ještě postřeh, že pokud by měla progresivní sociální legislativa na celkový objem Státní moci žádný, či dokonce negativní efekt, těžko bychom byli svědky toho, jak ji před čtyřiceti lety prosazoval kancléř Bismarck a britští levicoví liberálové.

Má-li tedy bystrý student lidské civilizace příležitost pozorovat tento, či jakýkoli jiný ústupek v rámci našeho současného režimu,2) může se uspokojit položením této jedné otázky: „Jaký dopad to má na celkový objem Státní moci?“ To, jakou najde na otázku odpověď, spolehlivě prokáže, zda se jedná o skutečný, či pouze domnělý ústupek.

Existuje také domněnka, že jelikož skutečné ústupky nepřicházejí samy o sobě, mohou být přivolány pomocí hlasovacího procesu, kdy jedna strana ve volbách prohraje a jiná vyhraje. Tato myšlenka staví na určitých předpokladech, které jsou ze zkušenosti mylné; jedním z nich je, že volební lístek má takovou moc, jakou mu přikládá republikánská politická teorie, tedy že voliči mají skutečnou možnost volby.

the-welfare-state-obama-politics.jpg (16,854 kiB)
Chci, abys byl na mě závislý

Je záležitostí zřejmého a známého faktu, že tomu tak v žádném případě není. Náš nominálně republikánský systém je ve skutečnosti založen na imperiálním modelu, kde profesionální politici stojí na místě prétoriánských strážců; čas od času se scházejí, rozhodují „co jim projde“ a jak a kdo to udělá; a voliči volí na základě jejich předpisů.

Za těchto podmínek je lehké předstírat jakékoliv ústupky Státní moci, aniž by k nim skutečně došlo. Můžeme poznamenat, že s tím je spojeno i neopodstatněné mínění, že stranické stanovy představují principy a že stranické sliby představují činy. To je navíc podtrženo míněním, že zájmy Státu a zájmy společnosti jsou, alespoň teoreticky, identické; zatímco v teorii jsou přesně opačné, a tento rozpor se v praxi zjevuje do té míry, do jaké to okolnosti umožňují.

Aniž bychom se těmto záležitostem věnovali hlouběji, je nyní možné prohlásit, že výkon osobní vlády, kontrola nad obrovskou a rozšiřující se byrokracií a ovládání enormní masy dotovaného voličstva, je přijatelné pro všechny druhy politiků.

Taková moc je zřejmě zajímavá pro republikána, progresivistu, demokrata, komunistu, labouristu, socialistu či jakkoli jinak se politik rozhodne být nazýván pro volební účely. To bylo demonstrováno v místních volbách roku 1934 pozorováním stejného praktického přístupu nominálně opozičních stran.

sobotka.jpg (5,992 kiB)
A proč ne já?

V dnešní době lze dále pozorovat naléhavý spěch, se kterým vůdci oficiální opozice volají po něčem, co nazývají „reorganizace“ jejich strany. Jejich slova nemusejí mít valný význam; jejich činy, na druhou stranu, znamenají, že nedávné přírůstky Státní moci jako takové zůstanou a že tak to politikům vyhovuje; a s tímto vědomím se tedy připravují na soutěž v rozdělování kontroly a moci nad těmito přírůstky.

To je vše, co stojí za „reorganizací“ republikánské strany; a to je rovněž dostatečným důkazem toho, že očekávání zásadní změny režimu skrze změny ve vedení strany je iluzorní. Naopak je zřejmé, že jakákoliv stranická konkurence bude od nynějška stejná, jako dříve. Bude se jednat o konkurenci v rámci řízení a přirozeně povede k větší centralizaci, tedy dalšího rozšíření byrokratického principu, a stále větším úplatkům dotovanému voličstvu. Tento kurz bude striktně historický a očekávaný.

Vskutku je to tento způsob, kterým se cíl kolektivistů v této zemi nakonec nejspíše prosadí; oním cílem je úplné vymizení společenské moci v důsledku její absorpce Státem.

Jejich fundamentální doktrína byla formulována a vykládána kvazi-náboženskou formou idealistickými filozofy minulého století; a lidmi, kteří ji přijali jak nominálně, tak reálně, je tato doktrína vyslovována totožným způsobem.

Když tedy Hitler praví, že „Stát dominuje národu, protože národ je reprezentován státem“, pouze překládá do lidové řeči Hegerovu formuli, že „Stát je obecná substance, zatímco jedinci jsou pouhými nahodilostmi.“ Či když Mussolini praví „Vše pro Stát; nic mimo Stát; nic proti Státu“, pouze tak vulgarizuje Fichteho doktrínu spočívající v tom, že „Stát je nejvyšší mocí, definitivní a neodvolatelnou, naprosto nezávislou.

Nyní je na místě zmínit základní podstatu rozličných existujících forem kolektivismu. Povrchní rozdělení na fašismus, bolševismus či hitlerismus je důležité pouze pro žurnalisty a publicisty; seriozní student3) v nich vidí stejnou základní myšlenku kompletní konverze moci společnosti na moc Státní.

Když se Hitler a Mussolini odívají do jakéhosi pokřiveného a podvodného mysticismu, aby tím tento proces urychlili, student okamžitě rozeznává starou známou Hegelovu formuli, pravící, že „Stát ztělesňuje Božskou myšlenku na zemi“, a nedá se ošálit.

Žurnalista a naivní cestovatel mohou vykládat o „novém náboženství Bolševismu“; student se však uspokojí rozeznáním onoho jediného procesu, který má tato indoktrinace urychlit.

Pozn. redakce: Samozřejmě jsou v článku míněny Spojené státy americké. Materiál je primárně určen pro zkoumání příčin příklonu USA ke krajnímu levičáctví. Pokud ale čteme pečlivě, najdeme, že vlastně vůbec nejde o Republikány, či Demokraty. Je to totiž úplně jedno, tak jako u nás. Jde o programový nástup centralismu a etatismu a nákup voličů z veřejných zdrojů. U nás, v Británii, Francii, Německu, Švédsku i Řecku je to stejné.


1) Vždy musíme mít na paměti, že v těchto záležitostech existuje jak přílivový pohyb, tak vlnový pohyb a vlnový pohyb nese pramalou důležitost. Například zamítnutí „National recovery act“ Nejvyšším soudem nemá žádný vliv na aktuální stav osobní vlády. Skutečnou otázkou není, o kolik menší je objem osobní vlády oproti stavu před tímto rozhodnutím, nýbrž o kolik větší je v průměru dnes, než jaký byl v roce 1932 a v letech předešlých.

2) Jako například efektní zrušení „National recovery act“.

3) Tato kniha je jakýmsi sylabem či souhrnem pro studenty americké historie a politiky – zejména pro postgraduální studenty – a tak předpokládá alespoň mírnou znalost těchto forem. Těch pár referencí, které zde však podávám, bude pro porozumění každého čtenáře dostatečných.


  1. První díl
  2. Druhý díl
  3. Třetí díl
  4. Čtvrtý díl
  5. Pátý díl

Cyklus je převzat z porálu mises.org

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 246 × | Prestiž Q1: 5,94

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Náš nepřítel, Stát (3)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top