Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Střípky (209)

☘ V Turecku je emancipace mnohem dál než u nás (Petr Robejšek) ☘ Italové se budou smět bránit se zbraní v ruce (www) ☘ Každý senior by byl multimilionář. Kdyby nemusel „spořit“ se státem (Roman Kříž) ☘ Velký Bratr tě vidí (Viktor Lošťák) ☘

V Turecku je emancipace mnohem dál než u nás

Jestlipak víte, co je závadné na těchto třech větách: Mezi zvolenými nebyli žádní Češi. Kapitánem letadla je dnes paní X. Jeho manželka pracovala jako šéf-ekonom v zahraniční bance.

Špatně, alespoň z hlediska feministické lingvistiky, je to, že je v nich pro obě pohlaví používán mužský rod. Podle feministické lingvistiky to vede k diskriminaci žen, protože jsou tak pouze přičleněny k mužskému rodu; to prý upevňuje jejich podřízenost vůči mužům.

Feministická lingvistika vznikla počátkem sedmdesátých let v Americe. Od počátku chtěla společnost popisovat, ale především měnit. Jedním z jejích hlavních cílů je „zrovnoprávnění“ gramatiky a tím i společnosti. Jelikož pravidla, podle kterých se mluví, ovlivňují chování lidí, stačí prý zrušit možnost používat věty podobné těm úvodním a cesta k rovnoprávnosti žen je volná.

Ale je tomu opravdu tak? Nedávno jsem slyšel přednášku jednoho rakouského lingvisty, který upozornil na to, že v turečtině vůbec neexistuje možnost používat mužský rod tehdy, když jsou míněna obě pohlaví. Takže turečtina vůbec nezná ono gramatické zvýhodnění mužů, které je pokrokovým lingvistkám jak trnem tak i „trnou“ (případně „trnicí“) v oku.

Podle genderové lingvistiky by tedy musela být turecká společnost, mluvící jazykem bez gramatické „podřízenost žen“, vzorovým příkladem emancipace.

Ovšem zvenčí to tak nevypadá. Možná by tedy nebylo od věci, kdyby se některé vědkyně odebraly na dlouhodobou stáž do Turecka a mohly na vlastní kůži zavnímat, jak spolehlivě gramatická pravidla mění společenské poměry.

Píše pan Petr Robejšek na Aktuálně.cz


Italové se budou smět bránit se zbraní v ruce

Italský parlament dnes velkou většinou odsouhlasil nový zákon, který opravňuje občany k tomu, aby se ve vlastním bytě nebo obchodě proti vetřelci bránili všemi prostředky. Do konce měsíce musí ještě souhlasit senát, což je vzhledem k jeho složení pravděpodobné.

Italský ministr vnitra Salvini tak plní další ze svých předvolebních slibů. Podle nového zákona bude vždy přiměřené bránit svůj dům nebo obchod proti vetřelcům se zbraní v ruce.

Doposud byla právní situace v Itálii podobná jako v Německu a v mnoha ostatních evropských zemích. Přepadený se směl bránit jen tím nejmírnějším možným způsobem. Jsem moc zvědavý, jak si s tím poradí mírumilovná Evropská komise.

https://www.dw.com/…/italy-paves-way-for-legitim…/a-47806420


Každý senior by byl multimilionář. Kdyby nemusel „spořit“ se státem

Že nás stát okrádá na důchodech jsem psal už před pár měsíci zde. V jaké pozici je důchodce za stávajícího systému, kdy poníženě líbá ruku vládě, která mu chce valorizovat důchod o dvě stovky? Víme — v předklonu. Jak by to však vypadalo, kdyby nám stát nebral oněch 28 procent z hrubé mzdy na důchodové pojištění a my si mohli spořit či investovat?

Nejprve modelová situace… Jste člověk s průměrným platem (30 tisíc), průměrnou délkou dožití (79 let), pracujete od 20 do 65 let (45 let). Nebudeme počítat inflaci, která mění čísla, nemění však poměry (starobní důchod je stále kolem 42 procent průměrné mzdy).

Pětačtyřicet let je 540 měsíců. Každý měsíc vám stát vezme 8 400 korun (28 procent z hrubé mzdy). Stát vám tedy vezme celkem 4 536 000 korun.

V důchodu pobudete 14 let, tedy 168 měsíců. Průměrný důchod činí dlouhodobě cca 42 procent z průměrné mzdy, aktuálně by to mělo být kolem 12 600 korun (dnes jsou na tom důchodci o cca 1 procento lépe ve srovnání s dlouhodobým průměrem). 168 měsíců po 12 600 je 2 116 800 korun. Statisticky tedy dostanete ani ne polovinu z toho, co vám stát vzal. Na to, co dostanete reálně jako důchod, si tedy vyděláte za 252 měsíců, tedy za 21 let. Zbytek let živíte někoho jiného.

Už cítíte, že s vámi někdo hraje levou? Ještě chvilku počkejte… Představte si, že oněch 8 400 měsíčně vám stát nevezme, ale vy je pokaždé investujete. Do nemovitostí, do akcií, řekněme s ročním výnosem 5 procent. [1] Po 45 letech pravidelného investování částky 8 400 měsíčně byste odcházeli do důchodu se sumičkou přesahující 17 000 000. Za to už by se skoro dalo vyžít, nemyslíte? Tím spíš, že by vám stále naskakoval z oné částky pětiprocentní úrok, tedy hezkých 850 tisíc ročně. To by lidi možná ani nehledali slevové letáky v supermarketu a mohli si dovolit párky obsahující maso.

Ještě pro jistotu zopakuju — dnešní systém vás stojí stejně a dostanete necelých 13 tisíc měsíčně. Kalkulačku, kam si můžete zadat 28% z vaší hrubé měsíční mzdy (to je to, co vám stát vezme na důchody), počet let, které vám zbývají do 65 let, a očekávaný výnos, najdete ZDE.

Závěrem mi dovolte, abych vám jménem průběžného systému financování důchodů poděkoval za trpělivost, se kterou snášíte chudobu, ve které vás drží.

Roman Kříž. Autor je zakladatelem Libertariánského institutu.

ekonomickymagazin.cz


[1] Nemyslím tím zrovna naše penzijní fondy, které se soustředí hlavně na oškubání důvěřivých a naivních střádalů. Například Dow Jones Industrial Average je nejstarší akciový index na světě, průměrně roste o 7 procent ročně. Když odečteme cca dvouprocentní inflaci, jsme na pětiprocentním průměrném výnosu po dobu mnoha desítek let.


Velký Bratr tě vidí

Viktor Lošťák: Nechci, aby mne sledovali. Když něco udělám, hned to zjistí, čapnou mne a zatočí se mnou. Tak zní leitmotiv odpůrců surveillance (sledovacích systémů).

Ta úvaha je přímočará, logická a není ani úplně nesprávná. Jen pro stromy nevidí les. I když surveillance systémy umožňují čapnout přestupníka, je to spíše jejich vedlejší funkce. To hlavní, co pokročilé surveillance systémy budou umět, je zajistit, aby se přestupník přestupníkem vůbec nestal.

Modelování sociálního chování skupin je hlavní úlohou sledování v širokém měřítku. Sledovací systémy dokáží napříč firmou, organizací, komunitou i celou společností modelovat chování lidí a pak jej ovlivňovat nenápadným, pro jednotlivce takřka neviditelným způsobem.

Podstatná část sociální interakce lidí se už dávno neděje tváří v tvář. Lidé nekomunikují s lidmi, ale s tím, co jim předloží média a sociální sítě. Žijí v umělých sociálních bublinách, jež jsou už dnes cíleně konstruovány a modulovány. Se znalostí chování lidí v širokém měřítku a hlavně s možností je v reálném čase sledovat a přizpůsobovat virtuální sociální prostředí podle zjištěných reakcí jsme schopni ovládat efektivně celou společnost, aniž bychom museli čapat jednotlivce.

Dnešní městský intelektuál už je z velké části takto ovládán. Jeho názory, o nichž se domnívá, že jsou svébytné, jsou mu předloženy sociální sítí, která je účelově vybírá tak, aby jej uzavřela do bubliny, v níž bude veden k požadovanému chování. Vadí mu to? Jistěže ne. Vždyť o tom ani neví, a bude ohnivě protestovat, když bude konfrontován se skutečností. A tak ani občanu společnosti blízké budoucnosti nebude vadit, že žije v umělém, fabrikovaném světě, v němž jsou myšlenky cíleně vyráběny stejně tak, jako jiné zboží. Bude sytý, v bezpečí a pobavený. Bude mít všechno, co si kdy přál.

Jiří Brančík: Podobně se lidé chovají v případě majetku. Pro mnohé lidi (a já stále nevycházím z údivu) je lepší mít své vlastní peníze mimo svoji správu s odůvodněním „stejně bych je rozfrcal“. Nicméně v tomto případě člověk současně předpokládá, že peníze jsou úrokem zhodnocovány a navíc chráněny před krádeží, takže v tomto případě to lze pochopit.

Ještě markantnější příklad nastává v případě daní — člověče, vol stranu, která Ti sníží daně, nebo alespoň to má za cíl — odpovědí je — když mi to nevezme stát, vezme mi to zaměstnavatel. Tedy člověk akceptuje, že je lepší, když mu peníze vezme jeden, než kdyby je vzal druhý — ačkoli jistotu, že se tak stane (že ho vždy nakonec někdo ojebe) nemá v případě snížení daní danou.

Další příklad nastal v roce 1991, kdy jedno město prodávalo byty za cenu cca 50× nižší, než byla jejich kupní cena. Můj známý přemlouval spolunájemníky: „pojďte do toho, taková situace se už nebude opakovat, nebudete muset už platit městu nájem“. Odpovědí skoro všech sousedů bylo: „Ale ten nájem není zase tak vysoký“… nebo „bude další starost navíc“. Nakonec známý jako jediný z domu koupil byt za 30 tisíc Kč. Ostatní partaje byty koupily už za mnohem vyšší částky o pár let později.

Shrnuto — lidé jsou opravdu jako ovce a přímo nasávají vše, co jim je nějak tak oficiálně mainstreamem předloženo. Potlačují svůj zájem, jen aby dostáli tomu, co jim bylo nakukáno. A jen velká menšina lidí, snad do 20 % uvažuje v dimenzi porovnávání více možností, vybírá si svou cestu. Pro většinu lidí je osud daný a nechávají se okolnostmi cloumat.

FB

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 140 × | Prestiž Q1: 7,38

+11 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Střípky (209)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top