Štítky článku: •  

Náš nepřítel, Stát (4)

Tento proces – přeměna moci společnosti na moc Státu – u nás ještě nedošel tak daleko jako v jiných zemích; jako například v Rusku, Itálii či Německu. Měli bychom si ovšem všimnout dvou věcí. Zaprvé, že již došel dost daleko a rychlost jeho postupu se v poslední době dramaticky zvyšuje.

our-enemy-the-state.jpg (9,018 kiB)
Náš nepřítel, Stát

Co hlavně odlišuje tento proces u nás od stejného procesu v jiných zemích je jeho nenápadný charakter. Pan Jefferson napsal v roce 1823, že neexistuje strašlivější nebezpečí než „konsolidace (tj. centralizace) naší vlády nehlučným a proto neznepokojujícím působením Nejvyššího soudu.

Tato slova charakterizují veškerý vývoj, který jsme podstoupili v rámci rozmachu Státu. Každý krok v tomto vývoji byl nehlučný a proto neznepokojující, obzvláště pro lidi, kteří jsou neustále přepracovaní, neteční a lhostejní. Dokonce i coup d'Etat1) roku 1932 byl tichý a neznepokojující.

V Rusku, Itálii a Německu byl coup d'Etat násilný a vyvolávající pozornost; musel takový být; ale u nás takový nebyl. Pod záštitou celonárodní, Státem řízené mobilizace pošetilého bláznovství a prázdného strašení, proběhl bez povšimnutí a jeho skutečná podstata tak ušla pozornosti a ani nyní se mu nedostalo obecného porozumění.

varovani-ct-n.jpg (12,082 kiB)

Metoda upevňování nastolovaného režimu byla navíc rovněž nehlučná a neznepokojující; jednalo se o pouhé nezajímavé politické „handrkování“, na které jsme si díky dlouhé a mdlé politické zkušenosti již zvykli.

Návštěvník z chudší a skromnější země mohl pokládat aktivity pana Farleyho [šéf volební kampaně F. D. Roosevelta – pozn. překl.] v kampani roku 1934 za působivé až velkolepé, na nás však takový dojem rozhodně neučinily. Působily tak familiérně, tak obyčejně, že je málokdo vůbec komentoval. Politický návyk nás navíc vedl k tomu, že jsme jakýkoliv kritický komentář přisoudili zájmu; stranickému, finančnímu, či obojímu. Odsoudili jsme jej jako závistivý komentář zapšklých osob; a režim přirozeně dělal vše, aby tento názor podpořil.

Druhou věcí, které bychom si měli všimnout, je to, jak určité formule, určité uspořádání slov, tvoří překážku tomu, abychom si uvědomili, jak daleko konverze společenské moci v moc Státu již zašla. Síla frází a pojmenování narušuje poznání našeho vlastního přijetí a podvolení se. Jsme zvyklí na opakování určitých poetických litanií a je-li jejich rytmus nenarušován, stáváme se lhostejní k jejich shodě s pravdou a faktem.

Když je například Hegelova doktrína Státu přetlumočena Hitlerem a Mussolinim, připadá nám nepřístojná a blahopřejeme si vzájemně k naší svobodě od „biče diktátorovy tyranie“. Žádný americký politik by si nedovolil něčím podobným nabourat naší litanickou rutinu. Můžeme si, například, představit to obecné pozdvižení, které by nastalo poté, co by pan Roosevelt veřejně prohlásil, že Stát je všeobjímající a nic mimo Stát nemá hodnotu. Stát znamená právo.

sack.jpg (14,026 kiB)

Avšak americký politik, neformuluje-li svou doktrínu v takových termínech, ji může prakticky provádět stejně jako Mussolini, a to bez jakýchkoli problémů či otázek. Předpokládejme, že pan Roosevelt by se ujal bránit svůj režim veřejným prohlášením v Hegelově stylu, že „Stát samotný je nositelem práv, protože je tím nejsilnějším.“ Těžko si můžeme představovat, že by veřejnost takový výrok snesla s lehkým žaludkem. Do jaké míry je však taková doktrína vzdálená dnešní realitě? Zajisté neveliké.

Problémem je, že v rámci vztahu mezi teorií a skutečnou praxí veřejných záležitostí je Američan nejvíce afilosofickým stvořením. Racionalizace správy je pro něj obecně odpudivá; raději v ní vidí emoce. K teoretizování je lhostejný, raději si přeříkává své formule, a dokud může naslouchat drmolení svých litanií, žádná skutečná nekonzistence jej nevyrušuje — žádnou nekonzistenci ve skutečnosti ani nerozpozná.

Nejschopnějším a nejpřesnějším pozorovatelem mezi mnohými, kteří se na nás přišli z Evropy podívat v první půli minulého století, byl ten, který je z nějakého důvodu nejvíce opomíjen, ačkoli za současných okolností je pro nás cennější než de Tocqueville, Bryce, Trollope či Chateaubriand.

Byl jím politický ekonom Michel Chevalier. Profesor Chinard, ve své obdivuhodné biografické studii Johna Adamse, upozornil na Chevalierův postřeh, že američtí lidé mají „morálku armády na pochodu.“ Čím více o tom člověk přemýšlí, tím více dochází k závěru, že se opravdu málokdy setká s tím, co naši publicisté rádi nazývají „americká mentalita“.

Armáda na pochodu nemá žádnou filosofii; vidí samu sebe jako tvora okamžiku. Nepokouší se racionalizovat svoje chování s výjimkou jejího vztahu k okamžitým cílům. Jak pozoroval Tennyson, veřejné mínění racionalizaci poměrně striktně zavrhuje; „oni se nemají ptát proč.“

Emocionalizace politického chování je další záležitostí a zde platí čím více, tím lépe; je podporována širokou škálou vymožeností typu okázalé etikety, vlajek, hudby, uniforem, dekorací a šetrnou kultivací zvláštního typu soudružství. Je však třeba, jak praví Platón, se „podívat na věci, jak skutečně jsou“ — mentalita armády na pochodu je pouhá prodloužená puberta; zůstává trvale, nenapravitelně a notoricky infantilní.

Minulé generace Američanů, jak zaznamenal Martin Chuzzlewit, povýšily tento infantilismus na úctyhodnou ctnost a jsou na něj pyšné jako na znak vyvoleného lidu, předurčeného žít navždy na výsluní slávy jejich jedinečných úspěchů, wie Gott in Frankreich.

Pan Jefferson Brick, General Choke a ctihodný Elijah Pogram odvedli prvotřídní práci indoktrinací svých spoluobčanů ideou, že filosofie je zcela nepotřebná a že zájem o teorii je slabošský a nepatřičný. Závistivec a rozmařilec si může o morálce armády na pochodu říkat, co chce, není však sporu o tom, že nás dovedla tam, kde se nyní nacházíme.

welfare-state.jpeg (14,764 kiB)

Podívejte se na podrobený kontinent, na rozmach našeho průmyslu a obchodu, našich železnic, novin, finančních společností, škol, univerzit! Inu, pokud jsme dosáhli toho všeho bez filosofie, pokud jsme vyrostli do takové jedinečné velikosti bez jakéhokoli zájmu o teoretizování, není snad zřejmé, že filosofie a teoretizování jsou pouhé nesmysly, nehodné zájmu prakticky uvažujících osob?

Morálka armády na pochodu je pro nás dostatečná a jsme na ni hrdí. Současná generace však s takovou neoblomnou jistotou nehovoří. Spíše se zdá, že k filosofii přistupuje s menším opovržením, dokonce je i možné sledovat náznaky podezření, že teoretizování by za současných okolností mohlo být prospěšné; a zdá se, že tato nová vlna zájmu je nejsilnější ve vztahu k teorii suverenity a vládnutí.

Stav veřejných záležitostí ve všech zemích, zejména v té naší, zapříčinil více než pouhé přehodnocování stávajících politických praktik, charakteru a kvality zastupujících politiků a relativní výhodnosti různých forem vlády. Zejména přilákal pozornost k jedné instituci, na niž jsou všechny tyto formy vlády pouhými, z teoretického hlediska zanedbatelnými, variacemi.

Začíná se ukazovat, že podstatný není druh, nýbrž rod; nezáleží na rozlišování charakteristik, které odlišují republikánský Stát, monokratický Stát, konstituční, kolektivistický, totalitní, hitlerovský, bolševický, či jakýkoli jiný druh Státu. Pozornost musí být věnována Státu samému.

Pozn. redakce: Je pozoruhodné, že jeden známý, který se vrátil z USA po 46 letech z emigrace, označil soudobé USA za stát fašizující. To ani není příliš překvapující. Víme všichni, že rozdíl mezi italským fašismem a soudobou podobou USA je spíše malý (ostatně píše to už pan A. J. Nock). Paradoxní je spíše to, že tentýž re-emigrant, po půl roce pobytu v ČR, našel shodné znaky i u nás. Vypjatý etatismus, centralizaci moci, záměnnost politických stran atd. Máme tedy stejný problém. Stát.


1) Státní převrat (fr.)


  1. První díl
  2. Druhý díl
  3. Třetí díl
  4. Čtvrtý díl
  5. Pátý díl

Cyklus je převzat z porálu mises.org

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 195 × | Prestiž Q1: 5,50

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top