Štítky článku: •  

Právo ve svobodné společnosti

Velmi častou námitkou všech etatistů je, že soukromé (tržní) právo nemůže existovat, že jediným garantem práva musí být za všech okolností stát. A hned následující odsudek anarchokapitalismu, který by podle nich nemohl fungovat, protože… stát přece musí být. Nemluvě o tom, že neznají význam toho slova, a hovoří tak spíše o jakési nespoutané agresivní anarchii, zřejmě soudíce podle sebe, že když je nebude stát kontrolovat, ihned začnou dělat hrozné věci.

justitia.jpg (25,959 kiB)
Svobodná spravedlnost

Tržní právo

Hned na začátku tohoto článku bych rád uvedl, že (ač to tak bude možná z dalšího textu vypadat) nejsem přesvědčeným anarchokapitalistou.

Rozhodně a bezvýhradně věřím v to, že nejlepší stav společnosti je takový, ve kterém mají lidé nejvyšší možnou míru svobody; nejsem si ale už jist tím, zda je vůbec reálné, aby existovala lidská společnost, ve které svoboda drtivé většiny jedinců není omezena vůbec, a mám obavu, že neexistence státu by možná mohla vést v konečném důsledku k ještě většímu omezení svobody, než k jakému by došlo v minimálním státu (jen by uzurpátorem svobody nebyl stát). Mé politické i morální přesvědčení tady balancuje někde mezi anarchokapitalismem a minarchismem, nicméně pravdou je, že čím víc o tom přemýšlím, tím víc tíhnu k prvnímu jmenovanému.

Proč začínám tak zdlouhavým úvodem? Chtěl bych se totiž v článku věnovat asi nejzásadnějšímu rozdílu mezi anarchokapitalistickou a minarchistickou společností, který spatřuji v pojetí spravedlnosti a práva. Zastánci žádného i minimálního státu se totiž pravděpodobně shodnou na tom, že základním požadavkem pro fungování jejich systému je respekt k osobnímu vlastnictví a vlastnickým právům jako takovým, nicméně tato shoda již nepanuje v otázkách, které řeší, jakým způsobem má být tento respekt zajištěn.

Minarchisté jsou v tomto směru spíše pesimističtí, neboť nevěří, že by bylo možné právo zajistit bez státního monopolu na násilí; tím pádem ale samozřejmě říkají i to, že absolutní svoboda je utopie a v rámci prevence velkého porušování vlastnických práv musíme tato práva trošku omezit (státní zajištění práva není zadarmo a tyto prostředky lze sehnat pouze násilnou cestou). Pohled anarchokapitalistů považuji za optimističtější; mají za to, že respekt k osobnímu vlastnictví může být zajištěn i bez státního monopolu.

Ač jsem o tomto tématu přečetl mnoho, stále jsem neměl moc jasno. I na mises.cz lze najít články, které se touto problematikou zabývají. Některé rozebírají fungování soukromé policie či bezpečnostních agentur, jiné se zabývají soukromými soudy a jinými aspekty soukromého práva.

Ač považuji všechny tyto texty za velmi kvalitní a každému vřele doporučuji jejich přečtení (sám budu ve svých úvahách vycházet z věcí, které v nich byly vysvětleny a zdůvodněny, takže je nebudu podrobně rozebírat znovu), neodpovídají mi na otázku, jak by tedy vlastně právo bez státu fungovalo, neboť ty, které řeší výkonnou složku práva, většinou implicitně předpokládají jasný případ, ve kterém je evidentní (a známý) viník a oběť; naopak tam, kde se řeší otázka viny, se vychází z toho, že obě strany mají zájem situaci řešit (třeba kvůli reputaci) a není tedy třeba užití síly. Dále se v žádném z článků příliš nerozebírá případ bohatého viníka a chudé oběti, což je velmi častý argument etatistů.

Dlouho jsem tápal ve snaze představit si nějaký ucelený a konzistentní systém, který by místo státu využíval výše zmíněné prvky (soukromé arbitry a bezpečnostní agentury) a zároveň by ochraňoval vlastnická práva v souladu s morálkou (ať už tím míníme cokoliv, počínaje vlastním svědomím, přes nějaké společenské konvence, až po objektivní morálku Ayn Randové). Mé tápání ukončila diskuse s nějakým etatistou, kterému jsem tak dlouho po malých kouscích vyvracel argumenty podporující nepostradatelnost státu, až byl systém na světě.

Potřeba práva

Drtivá většina lidí má nějakou (byť velmi individuální) potřebu čehosi, co lze nazvat právem. Těm nejméně náročným z nás možná postačí, když je nebude nikdo zabíjet či fyzicky napadat. Většina lidí bude nejspíše požadovat nedotknutelnost svého majetku. Náročnější jedinci mohou například vyžadovat, aby v případě, že uzavřou nějakou smlouvu, někdo dohlížel na její plnění protistranou.

Otázka zní, jak dotyční obecně docílí toho, aby je nikdo nezabíjel, neokrádal, nepodváděl a podobně. Odpověď je asi jasná — po takové akci, kterou proti nim někdo podnikl a která nějak porušila jejich práva, by měl být agresor potrestán. Tresty mohou být nejrůznější, počínaje pokutami, kompenzací škod (v případě smrti oběti by byla odškodněna rodina; při neexistenci rodiny by odškodné šlo kamkoliv jinam, prostě proto, aby byla násilná smrt dotyčného potrestána, což by odrazovalo případné vrahy), přes fyzické tresty (třeba vězení, smrt), až po tresty společenské (například zveřejnění toho, že někdo spáchal odpovídající čin).

Celý princip v zásadě spočívá v tom, že když něco špatného uděláte, stihne vás trest. Zatím nic nepochopitelného.

Morálka tržního práva

don-pablo-slepa-spravedlnost.jpg (19,103 kiB)
Plačící spravedlnost

Na trhu tedy vzniká poptávka po službě „když mi někdo ublíží, bude potrestán“. Odpověď v tržním prostředí představují podnikatelé, kteří se budou snažit tuto poptávku uspokojit. Než se začneme zabývat praktickým provedením, zmíním dvě odlišnosti, které vznikají mezi tržním a státním právem již na této (velmi obecné) úrovni.

Prvním rozdílem je to, že tržní právo je individuální. Každý si může určit, co jemu zrovna vadí a co nechce, aby mu bylo činěno. Stát určí tuto hranici pro všechny stejnou.

Druhá odlišnost spočívá ve způsobu trestu. Na trhu je opět každý trestán podle požadavků oběti (zjednodušeně řečeno), naopak státní právo potrestá každého stejně. Na individualitě tržního práva je na první pohled vidět určitá (dle mého názoru zdánlivá) nespravedlnost. Pojďme si to rozebrat. Umím si představit dvě hlavní námitky.

Zaprvé by mohl být problém v trestech; většina obětí dá pravděpodobně přednost jisté formě odškodnění před fyzickým potrestáním pachatele (čistě kvůli vlastnímu zisku). Z toho by pak mohlo vyplývat, že bohatí si mohou dělat, co budou chtít. Několikrát jsem již zaslechl argument, že bohatý zvrhlý sadista si pak může klidně mrzačit či zabíjet chudáky a pak se vykoupit. Tato teorie má však jeden háček, kterým je výše odškodného.

Předpokládejme na chvíli, že si každý může dovolit nastavit toto odškodné na dost značnou hodnotu (proč to jde, si vysvětlíme záhy). Pak budou existovat v zásadě dvě skupiny lidí. Tací, kteří si prostě nepřejí, aby jim bylo jakkoliv ubližováno a nestojí jim to za žádné peníze. Druhou kategorií pak tvoří ti, pro které existuje rozumně vyčíslitelná kompenzace za nějaké zranění, které jim někdo úmyslně způsobí (určitě bude dost takových, kteří se dobrovolně nechají za nějakou vysokou sumu brutálně znásilnit/zmlátit).

V případě té druhé skupiny není vlastně třeba tento problém řešit právně, neboť se jedná de facto o normální obchod. První skupině pak naprosto postačí, když si kompenzace za ublížení nastaví výrazně nad tržní cenu té druhé skupiny (jestli to půjde, závisí jen na tom, zda si to budou lidé přát, více o tom níže), čímž se jejich služby jako obětí pro bohaté sadisty stanou neatraktivními (samozřejmě budou i nadále existovat zločinci, které toto nezastaví a budou ubližovat náhodným lidem bez ohledu na následky; ti se ale pochopitelně nezaleknou ani vězení).

Druhá námitka by se mohla týkat toho, že ne každý má na to, aby si zaplatil takovou ochranu, kterou požaduje. Sem rovnou zahrneme i můj předpoklad z předchozího odstavce, kde tvrdím, že si každý může dovolit požadovat velmi vysoké odškodné. Principiálně totiž platí, že čím vyšší odškodné chcete vymáhat, tím více prostředků se protistraně vyplatí investovat do toho, aby vymáhání překazila, čímž tuto službu zdražuje, takže je to ve výsledku totéž, jako když požadujete ochranu, na kterou nemáte peníze.

Řešením tohoto problému je prodej svých práv na ono odškodné. I když nemáte žádný majetek, pak v případě, že existuje služba, pomocí které můžete získat kompenzaci, pokud se vám něco stane, můžete tuto službu platit z onoho odškodného. Nabízí-li někdo (zatím neřešíme kdo a jak), že v případě vaší smrti dostane vaše rodina X milionů korun, musí být cena této nabídky logicky nižší než oněch X milionů (jinak by o to nikdo pochopitelně neměl zájem).

Nemá-li někdo na to, aby platil za takovou ochranu přímo, může uzavřít smlouvu na placení zpětné. Kouzlo celého mechanismu spočívá v tom, funguje nezávisle na výši X (samozřejmě teoreticky; pochopitelně prakticky nemůže být ono X naprosto libovolné, o něco dále si totiž ukážeme, že jeho výše je „přiměřená“), takže i oběti z řad bezdomovců a somráků budou mít možnost zajistit tresty pro ty, kteří se na nich nějak proviní. Tento prodej práv na odškodné mimochodem již v praxi (dobře) fungoval ve středověku na Islandu.

Praktické provedení

Předpokládejme možnou existenci soukromých arbitrů, kteří rozhodují spravedlivě, neboť je to v jejich zájmu.1) Dále předpokládejme možnou existenci bezpečnostních agentur, které jsou schopny chránit zákazníky, pokud ví, na čí straně je právo2) a jejich cílem není postřílet konkurenci a ovládnout svět.3) Jsou-li splněny tyto předpoklady (a po přečtení odpovídajících článků jsem dospěl k tomu, že splněny být mohou), lze popsat komplexní systém tržního práva, které (pro některé možná kupodivu) nefunguje na principu „pravdu má ten, kdo má větší klacek“ (větším klackem je typicky míněno více peněz), nýbrž ctí morální pravidla lidského společenství, ve kterém působí.

Samozřejmě v případě společnosti například tak zvrhlé, že považuje za vhodné do základů každého nově postaveného domu obětovat novorozence4), bude tomu zcela jistě odpovídat i morálka tržního práva; na druhou stranu takové společnosti nepomůže ani právo státní, protože dotyčný stát je tvořen takto zkaženými lidmi.

Předem upozorňuji, že nikde netvrdím, že způsobem, který budu popisovat, by to v anarchokapitalismu muselo nutně fungovat; určitě budou existovat nějaké optimalizace (na které by se rozhodně přišlo zejména v případě, že by byl problém aktuální ve skutečném světě), je to jen příklad toho, jak by to mohlo být. Existence takového příkladu však vyvrací teorii, že je soukromé právo neslučitelné s obecně uznávanou morálkou.

Nejprve bych rozdělil důvody, proč chce někdo využívat právních služeb, na několik možných případů:

Nejjednodušší je situace, kterou mají obě strany zájem řešit (důsledkem takového stavu pochopitelně je, že o sobě navzájem vědí a znají svou identitu). Do této kategorie dle mého názoru patří většina sporů a jejich řešení je při existenci soukromých arbitrů poměrně snadné. [Viz 1)]

Trochu složitější problém nastává v momentě, kdy se někdo na někom dopouští násilí, případně jinak porušuje jeho práva a je třeba tomu v danou chvíli učinit přítrž. Ani tato situace není v bezstátí o nic horší než při existenci státních bezpečnostních složek.

Soukromé bezpečnostní agentury budou pomáhat občanům podobně jako veřejná policie, ba ještě efektivněji, a to i v případě, že oběť nebude jejich zákazníkem. Proč tomu tak je, se lze dočíst v článku Policie.

Největší komplikace, o kterých se (pokud vím) doposud žádný článek na tomto serveru podrobněji nezmiňoval, dle mého názoru nastávají ve chvíli, kdy někdo poruší práva jiného člověka (ať už se jedná o krádež, násilí, podvod, nebo cokoliv jiného) a poté zmizí.

Tato situace se od dvou předchozích výrazně liší; jednak si je pachatel vědom, že nejednal v souladu s všeobecně uznávanou morálkou, ale je mu to jedno a na pověsti mu nesejde, takže nemá žádnou potřebu participovat na řešení problému (v jeho zájmu je totiž pravý opak), a jednak ve chvíli, kdy se začne oběť spravedlnosti dovolávat, už de facto k žádnému porušování jejích práv nedochází (nejedná se tedy o to, kdy chceme po bezpečnostní agentuře, aby vyhodila zloděje, který se právě nachází v našem domě, ani nechceme, aby chytila kapsáře, který zrovna utíká s naší peněženkou). To vše může být ještě zamotanější, pokud pachatel není znám.

Je třeba si uvědomit, že v tuto chvíli požadujeme po bezpečnostní agentuře jinou službu než to, aby nás přímo chránila. Tentokrát vyžadujeme potrestání někoho, kdo s tím typicky nesouhlasí, a navíc ani nemusíme znát jeho identitu. Nejprve je tedy třeba pachatele najít. Tady ještě nevzniká žádný zásadní problém, agentura jistě bude dělat vše, co umí, aby totožnost dotyčného odhalila, přičemž její motivace bude minimálně taková, jakou mají policajti dnes (a pravděpodobně ještě vyšší kvůli konkurenci).

Co se týče technických prostředků, někdo by mohl namítnout, že státní policie na tom bude lépe, protože je centralizovaná, má své databáze (např. otisků prstů) a její jednotlivé složky spolupracují, zatímco soukromé společnosti kooperovat nebudou, protože si konkurují. To je ale samozřejmě krátkozraké, neboť každá agentura bude chtít uspokojovat požadavky svých zákazníků co nejlépe, takže je pro samotné bezpečnostní společnosti výhodné, aby spolu uzavíraly smlouvy o výměnném poskytování informací.

Bude-li někde působit několik společností, které spolu tyto smlouvy mít nebudou a několik z nich je uzavře, získají rázem konkurenční výhodu nad ostatními, protože procento úspěšnosti jejich pátrání vzroste. Výhodnost těchto smluv se zakládá na stejné logice, na které by fungovala pomoc policistů jedné společnosti zákazníkům společnosti jiné. [Viz 2)]

Pachatele tedy máme (pokud ne, tak můžeme třeba plakat, nebo se s tím smířit; naše možnosti jsou tedy přibližně stejné, jako když se o to stará stát) a přišel čas dotyčného zloducha potrestat; ale ouha, on je také zákazníkem nějaké agentury, která je zas odhodlána jej chránit. Co s tím?

Naivním řešením by byl souboj „útočící“ a „bránící“ agentury. To je ale zaprvé drahé (jednak se u toho ničí majetek a jednak umírají vycvičení zaměstnanci), zadruhé to dělá špatnou reklamu (potenciální budoucí zákazníky taková přestřelka odradí zejména v případě, že v ní budou hrát roli náhodných obětí), zatřetí to nepřináší moc klidu stávajícím zákazníkům (většinu lidí nejspíš neuspokojí ujištění, že práva se jim od naší agentury dostane v případě, že budeme mít na místě zrovna víc mužů s přesnější muškou), o mediálním obrazu nemluvě („Bezpečnostní agentury XXX a YYY se nebyly schopny domluvit. Stálo to jeden kočárek a život matky s dítětem.“).

Dalším hypotetickým řešením by bylo nedělat nic. To je sice levné (především v porovnání s válkou), ale lidé se zrovna dvakrát nepřetrhnou, aby za takovou službu platili, neboť to nic většinou dokážou udělat i sami.

Nejrozumnějším řešením (pro agenturu i zákazníka) pravděpodobně bude zahrnout do smlouvy něco ve smyslu: Budeme vymáhat tresty pro pachatele, kteří ublíží našim zákazníkům pouze v případě, že některý z arbitrů, které považujeme za nestranné (jejich seznam někde bude), uzná, že k trestnému činu skutečně došlo. Naopak nebudeme chránit své klienty v případě, že je bude jiná agentura nutit k trestu a nějaký z nestranných arbitrů rozhodne, že je náš klient vinen.

V zájmu agentur je samozřejmě mít soukromé soudce co možná nejvíc nestranné, protože pokud by soudce příliš často rozhodoval ve prospěch klienta, pro agenturu to znamená výdaje (musí něco dělat); v opačném případě by agentura sice ušetřila, ale zas by nepřilákala mnoho klientů, protože lidé uvidí, že podplacení (ovlivnění) rozhodci se kloní k verdiktům, které vyvazují agenturu z povinností vůči klientům.

Za zmínku rozhodně stojí situace, kdy arbitr pachatelovy agentury rozhodne o jeho nevině a arbitr agentury oběti prohlásí pachatele za vinného. Protože by pak mělo podle všeho dojít k válce, je v zájmu obou agentur, aby tomuto stavu předešly (viz výše — ten zničený kočárek).

Různých řešení je samozřejmě mnoho a typicky spočívají ve smlouvách mezi agenturami, ve kterých se předem dohodnou na postupu v případě neshod. Může se jednat například o odvolání k nějakému arbitrovi, kterému věří obě strany, případně se mohou shodnout na tom, že spory jejich klientů nemohou řešit rozhodci, kteří nemají důvěru obou stran, nebo mohou vytvořit nějaký systém postupného odvolávání, ale není vyloučeno ani to, že se agentury s případem obrátí na všechny soudce, kterým důvěřují obě, a výsledkem bude nějaká agregace jejich rozhodnutí (třeba to, že pravdu má většina).

Tyto postupy se samozřejmě liší cenou i efektivitou a mohou být předmětem sporů, nicméně každá alespoň trochu rozumná mírová dohoda je pro obě strany výhodnější než válka. Na tyto mezikorporační smlouvy se budou pochopitelně odkazovat všechny smlouvy agentur s klienty.

Výše kompenzace za zločiny

Tady bych se rád vrátil k něčemu, co jsem napsal dříve. Šlo o magickou konstantu X, kterou by požadovala oběť po pachateli jako odškodné za zločin, který na ní byl spáchán. Naznačil jsem, že by tuto částku mohla mít nějakým způsobem zakotvenou ve smlouvě s agenturou, která zajišťuje dotyčnému ochranu. Ale jak může agentura ovlivnit výši odškodného, když o ní rozhoduje arbitr?

Bude-li oběti stačit kompenzace minimální, pravděpodobně případ není vůbec nutné hnát k nějakému rozhodci, protože pachatel bude nejspíše souhlasit. Agentura tím pádem ušetří (předpokládejme, že součástí služeb agentury jsou poplatky za arbitra). Čím vyšší odškodné bude oběť požadovat, tím déle se případ povleče, tím více odvolání bude a tak dále.

Otázkou samozřejmě zůstává, jestli by se agentuře vyplatilo nějakým způsobem ručit svým klientům za to, že pokud se povede prokázat například úmyslné vážné ublížení na zdraví, bude odškodné činit minimálně nějakou částku. Na to lze v této teoretické rovině těžko odpovědět, ale myslím si, že by něco podobného rozhodně nebylo nemožné, protože agentura přibližně ví, jak se soukromí soudci rozhodují, takže může svým klientům nějaké záruky poskytnout s tím, že když to náhodou nevyjde, dofinancuje zbytek částky sama (samozřejmě je logické, že čím vyšší záruku poskytne, tím více to bude stát; agentury by tady použily čistou statistiku — podobně jako pojišťovny).

Důvodů, proč by mohly agentury takové záruky garantovat, je několik. Jedním je například konkurenční výhoda, jiným mohou být nějaká procenta ze zisku, který se povede vysoudit na garantované minimum. Samozřejmě není možné kompenzaci zvyšovat do nekonečna, protože i když se bude agentura hodně snažit, odvolávat a podobně, výše odškodného bude vždy maximálně taková, jakou stanoví arbitr.

A jaké konkrétní číslo bude tento strop tvořit? Inu, je v zájmu soukromých soudců rozhodovat v souladu s obecnou morálkou, takže se dostáváme opět k tomu, co jsem psal, když jsem se o tom odškodném zmiňoval poprvé — jeho výše bude „přiměřená“.

Onu „přiměřenost“ určí rozhodce na základě přání společnosti; na rozdíl od státních úředníků je skutečně v jeho zájmu udělat to, co lidé považují za správné, protože je živ z toho, že někdo chce využívat jeho služby.

Praktické důsledky

Soukromé právo je velmi často jeho kritiky (a zastánci státu) vnímáno jako „pravdu má ten, kdo je bohatší“. Rád bych tento argument vyvrátil. Předně bych pro úplnost poznamenal, že i v takovém systému, který si etatisté představí, když se řekne „právo v anarchokapitalismu“, nebude pravda na straně bohatšího, nýbrž na straně toho, kdo je ochoten tomu procesu obětovat více peněz. Na první pohled se může zdát, že mezi tím prakticky není rozdíl, nicméně pro mé další úvahy to úplně zanedbatelné není.

V systému, který jsem popsal, můžeme rozdělit lidi do dvou — respektive tří — tříd. První je tvořena těmi, kteří využívají služeb nějaké z agentur, mají uzavřenou smlouvu na svou ochranu a případně i trestání pachatelů. Sem bude pravděpodobně patřit majorita veškerého obyvatelstva.

Druhou třídu tvoří ti, které žádná agentura nechrání. Tyto lidi můžeme dělit na extrémně bohaté a mocné, kteří mají nějakou vlastní armádu, jejíž síla je nezanedbatelná alespoň v porovnání s nejmenšími agenturami, a na ostatní, kteří ochranu agentur z nějakého důvodu nechtějí; protože jsme si už vysvětlili, že i člověk, který nemá vůbec nic, může být zajímavým klientem agentur (alespoň pro nějaké služby), jsou v této skupině skutečně lidé, kteří ochranu nechtějí, nikoliv ti, kteří si ji nemohou dovolit.

Mezi těmito třemi třídami obyvatelstva se může odehrávat v zásadě šest typů sporů (rozlišováno podle toho, do které skupiny patří jednotlivé znesvářené strany). Pojďme si je postupně rozebrat.

1) Spor dvou mocných, z nichž každý má svou vlastní armádu bude probíhat buďto civilizovaně (obrátí se na nějakého arbitra, či se prostě dohodnou), nebo necivilizovaně (jejich armády začnou válčit a jedna vyhraje).

V dnešním světě to funguje prakticky stejně; bojují-li spolu dvě mafie, stát (policie) tomu stejně nijak nezabrání. Snaha mafiánů nepozabíjet během této války kolemjdoucí civilisty, bude také přibližně stejná (v jednom případě nebudou chtít mít problémy s policií, v druhém s bezpečnostními agenturami).

V tomto případě není mezi státním a nestátním řešením žádný rozdíl, takže je to zatím 0:0.

2) Spor dvou průměrných lidí (sem bude zapadat drtivá většina všech konfliktů), z nichž je každý zákazníkem nějaké agentury, bude probíhat tak, jak bylo popsáno výše. Rozhodně nebude platit, že bohatší vítězí, protože ve srovnání se silou agentur jsou jejich prostředky zanedbatelné.

Ve výsledku pak bude jedno, jestli máte roční příjem 200 k, 600 k, nebo 1 M a majetek o hodnotě 1 M, 5 M, nebo 20 M, nějaký souboj agentur (či s agenturami) nepřipadá v úvahu, protože na to by bylo zapotřebí, aby ta čísla byla o několik nul delší. Jediná možnost, jak zapojit do sporu bohatství, je korupce, což je ale u svobodných rozhodců výrazně těžší než u státních soudců [Viz 1)].

V tomto případě vykazuje absence státu lepší výsledky, takže se skóre mění na 1:0 v neprospěch státu. Nutno ještě podotknout, že do této kategorie bude patřit naprosto drtivá většina všech konfliktů!

3) Spor dvou lidí, kteří nemají uzavřené žádné smlouvy s bezpečnostními agenturami, bude probíhat nejspíše skutečně tím způsobem, že kdo má větší klacek, má i pravdu.

Na první pohled by se mohlo zdát, že tady to stát řeší lépe. Na druhou stranu je třeba započítat to, že lidé, kteří nemají žádnou ochranu, se tak rozhodli z vlastní vůle (nejedná se o chudáky, kteří na to neměli), což znamená, že je pro ně určitě tato možnost lepší!

Ostatním se sice může zdát, že to není správné či morální, nicméně z pohledu těch dvou je to jednoznačně lepší situace, než kdyby se jim do toho pletly nějaké agentury (kdyby tomu tak nebylo, tito lidé by měli smlouvy).

Stát zde tedy nabízí služby, které zaprvé stojí peníze a zadruhé o ně dotyční nemají zájem (ba dokonce mají aktivní nezájem), což je ukázkový příklad neefektivního jednání. Skóre se mění na 2:0 ve prospěch svobodné společnosti.

4) Spor mocného člověka, který vlastní armádu, s průměrným zákazníkem bezpečnostní agentury: Nedohodnou-li se tito dva civilizovaně, je rozhodně nesmysl, aby ten bohatý s vlastní armádou šel do otevřeného konfliktu.

Je totiž třeba si uvědomit, že agentura by v tuto chvíli musela zasáhnout, neboť už nejde o toho jednoho chudáka, který měl prostě smůlu, nýbrž o její pověst (pokud by se rozkřiklo, že se svého klienta ani nepokusila ochránit, o mnoho dalších by přišla). Řešení bude tedy přibližně takové, že ten mocný svého oponenta buď nechá potichu odstranit, nebo si jej pomocí nějakého zastrašování a jiných nemorálních prostředků podrobí (ať už je cílem cokoliv).

Agentura s tím mnoho nezmůže, ale státní policie také ne. Chce-li mafie někoho odstranit, pak jediné, co může stát udělat, je to, že člověku změní totožnost a pošle jej někam pryč. Bez státu si úplně totéž může dotyčný zařídit sám (protože vlastně jediné, co nám dnes brání jen tak bez problémů měnit totožnost, je právě stát).

V případě konfliktu průměrného jedince s mafií to tedy dopadne podobně neslavně ve státní i svobodné společnosti, skóre tedy zůstává 2:0 pro anarchokapitalistické právo.

5) Spor mocného člověka, který vlastní armádu, s někým, kdo nemá uzavřenou smlouvu s žádnou agenturou, bude vyřešen asi hodně rychle. Od minulého případu se to liší vlastně jen tím, že tomu bohatému nic nebrání v otevřené válce.

Při existenci státní moci by byl takto otevřený souboj výrazně problematičtější, nicméně opět je třeba uvažovat, že měla dotyčná oběť možnost využít ochrany nějaké agentury, což neudělala ze své svobodné vůle. Tady je ale výsledek vždy stejný bez ohledu na cokoliv, takže mu ta svobodná vůle moc nepomohla, čili se na to nelze dívat jako na nevýhodu státu.

Protože se tu jedná de facto o analogii sporu mafiánského bosse s bezdomovcem (jak pravděpodobná situace), je úplně jedno, jestli vedle toho bude existovat nějaký stát, takže stále 2:0 pro ankap.

6) Posledním případem je spor průměrného zákazníka agentury s někým, kdo žádnou smlouvu nemá. Půjde-li to onen zákazník řešit na vlastní pěst, dostáváme se do situace, kterou jsme tu už měli. Bude-li do toho zatažena agentura, proběhne běžný soud, protože agentura nebude útočit jen tak na každého, koho jí její zákazník ukáže (důvody jsou rozebrány výše v článku), dokud nějaký arbitr nerozhodne o tom, že onen zákazník je „v právu“.

Takže se vlastně dostáváme ke stejnému řešení problému, jak to dělá stát a policie. Někdo by mohl namítnout, že tady je policie na straně toho, kdo ji platí, jenže nesmíme zapomínat, že sama tato soukromá policie primárně nechce nic dělat (protože je to levnější), pokud si tím nepoškodí jméno, což zaručuje rovnováhu.

V tomto případě je existence státu opět irelevantní, takže konečné skóre zůstává na 2:0 pro svobodné tržní právo.

Závěr

Protože je tento článek určen spíše pro libertariány a jiné pravicově uvažující jedince, porovnává de facto pouze minimální a žádný stát, nezabývá se socialismem; zaprvé je dost obsáhlý i bez toho a zadruhé nepředpokládám, že by socialisté byli schopni logických úvah v tomto měřítku (jinak by těžko byli socialisty). Z toho důvodu jsem si dovolil vycházet z určitých axiomů, které nijak nerozebírám (například že pro fungování společnosti po právní stránce stačí zajistit vlastnická práva a nedotknutelnost majetku).

Nechci rozhodně tvrdit, že právo v každé svobodné společnosti bude fungovat lépe než v jakémkoliv státu. Ukazuji zde pouze jeden teoretický model (který by ale dle mého názoru mohl fungovat i v praxi) tržního práva, který zajistí společnosti spravedlnost minimálně stejně dobře (a spíš ještě lépe), než by to dokázal stát složený ze stejných jedinců (toto je velmi důležitý předpoklad, protože logicky nemá smysl porovnávat státní společenství lidí na úrovni se svobodnou společností krutých a amorálních grázlů).

Model, který v článku popisuji, rozhodně nepovažuji za optimální, a jsem si naprosto jist, že by jej bylo možné ještě zdokonalit. Navzdory tomu mi už teď připadá lepší než to, k čemu jsme došli po stovkách let státní tyranie.


1) Možnost soukromého práva

2) Policie

3) Neovládli by nás váleční lordi?

4) Bible, kniha Genesis (Sodoma a Gomora)

Psáno pro mises.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 900 × | Prestiž Q1: 5,81

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 1 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.
Perun

Je to strašně dlouhy.To si mel dat do dvouch clanku.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top