Štítky článku: •  

V zajetí demence

Začnu takovou malou a celkem bezvýznamnou příhodou, která se mi přihodila a inspirovala k dalšímu přemýšlení. Nedávno jsem napsal lehce anarcho-kapitalistický článek o veřejných zájmech, pod kterým se strhla poměrně bouřlivá diskuse.

Socialisté, komunisté, či obecně levičáci (v různě pokročilém stádiu) pod něj samozřejmě psali o potřebě a nezbytnosti státu, který má chránit hloupé jedince (prostě takové, kteří nejsou schopni dělat rozumná rozhodnutí). Tedy nic překvapivého.

Zarazilo mě ale druhé téma, které se v diskusi začalo rozebírat (odhadem bych řekl, že v ještě větší míře než téma první). Pointa byla prostá. V jednom z komentářů jsem napsal, že společnost, která násilím okrádá své občany, nepovažuji za mírovou. Protože jsem použil slovo mír jako protiklad ke slovu násilí, nikoliv ke slovu válka (jak se používá nejběžněji), dodal jsem do závorky ještě vysvětlení, v jakém smyslu jsem ono slovo použil (abych někoho nezmátl).

Navzdory tomu se do mě pustilo několik lidí s tím, že přece nemůžu tvrdit, že v naší společnosti se válčí (a samozřejmě přidali emotivní popis toho, jak skutečná válka vypadá). Opáčil jsem (dokonce několikrát), že slovo mír jsem nepoužil jako protiklad války, nýbrž jako protiklad násilí, na což jsem již upozornil hned při prvním použití. Reakce byly vesměs opět takové, že tu přece žádná válka není. Jeden z diskutujících (osvícený to kritik) mě dokonce obvinil z toho, že jsem si předefinoval na začátku svého článku význam slova mír a pak se divím, že to čtenáře mate. Háček je v tom, že jsem slovo mír v celém článku vůbec nepoužil (jen v komentářích v diskusi). Je evidentní, že tito lidé reagovali na něco, co v lepším případě četli částečně, v horším případě vůbec!

Objevil jsem ale velmi výraznou a poměrně zajímavou korelaci mezi lidmi, kteří reagují na něco, co nečetli, a těmi, kteří prosazují, aby se stát staral o hloupé, slabé a neschopné jedince, kteří se neumí chovat rozumně. Ač mě zaujala sice především v případě toho jednoho článku, pročetl jsem si i mnohé jiné a došel ke stejným závěrům. A co jiného je reagování na něco, o čem nic nevím, než právě naprosto nesmyslné jednání? Je to typická touha participovat na čemsi navzdory tomu, že o tom nic nevím a nemám k tomu reálně čím přispět.

Ve výše uvedeném případě se jedná jen o články a internetové diskuse, nicméně na stejném principu fungují i další věci, stačí se rozhlédnout kolem sebe. Sledujete-li lidi, které znáte dostatečně na to, abyste věděli, jaké jsou jejich názory na fungování státu a míru svobody ve společnosti, můžete porovnávat míru zodpovědnosti jejich jednotlivých rozhodnutí.

V mém okolí to funguje téměř bez výjimky. Lidé, kteří žijí na dluh (ideálně na dluh v podobě spotřebitelského úvěru s patnáctiprocentním úrokem) a místo toho, aby se jej snažili efektivně splatit, si půjčují dál, jak jen mohou, jsou většinou zastánci toho, že se má starat stát.

Přitom život na dluh (zejména s vysokým úrokem) je naprosto ideální příklad chování, které by bylo za normálních okolností pro většinu lidí iracionální — místo toho, aby si dotyční na nějakou věc či službu nejprve vydělali a až poté si ji koupili, postupují přesně obráceně.

To samo o sobě není ještě tak zlé (udělat si občas dluh, když je potřeba). Ten hlavní problém spočívá v tom, když se tato situace stane pro daného člověka/rodinu standardem, zejména pak splácení jednoho dluhu dluhem jiným (opět nejlépe s vyšším úrokem — takové situace jsem reálně u některých lidí viděl).

Normálními okolnostmi myslím takové, které by nutily lidi k tomu, aby nesli odpovědnost za svá rozhodnutí. Tím, že je tu systém, který nutí jiné, aby tuto zodpovědnost částečně přebírali za ně, stává se rozhodnutí, které by pro většinu lidí bylo nesmyslné, najednou rozhodnutím racionálním.

Špatné hospodaření s financemi přináší benefit v podobě ušetřeného času a toho, že se onen rozhodující nemusí danou věcí vůbec zabývat. Negativní stránkou takového hospodaření jsou finanční problémy.

Vzhledem k tomu, že v současné společnosti platí, že nikoho nemůžeme nechat úplně nezabezpečeného a každý má PRÁVO na nějaké peníze, i když nedělá třeba vůbec nic, dopady finanční nouze a chudoby jsou do značné míry eliminovány.

Kdyby tedy chudoba v této zemi znamenala skutečně omezení základních životních potřeb a následnou smrt (například hlady, což se v ČR reálně stát prakticky nemůže), převážilo by to pravděpodobně u většiny lidí benefit, který dává špatné hospodaření. Tím, že jsou dopady takového jednání regulovány, je pro mnoho lidí racionální rozhodnutí hospodařit špatně (protože užitek převážil problémy).

evoluce-eu-devoluce.png (73,308 kiB)
Evoluce — EU — devolucE

Na první pohled by se mohla zdát situace jasná. Lidé nejednají zodpovědně, takže potřebují stát, aby se o ně postaral a za jejich špatná rozhodnutí nesl částečnou zodpovědnost (přesněji řečeno stát žádnou zodpovědnost nenese, spíš k tomu nutí ostatní, plus ještě k tomu, aby si zaplatili i to samotné donucování).

Pochopitelné je i to, že o existenci takového státu jde především těm, kteří mají s logickým a rozumným uvažováním a jednáním problémy. Když se ale na celou věc podíváme blíže, zdaleka už tak zřejmá není. Samotný výsledek sice jasný je (a bohužel tu nádheru můžeme vidět na vlastní oči všude kolem sebe), avšak bylo by dobré odhalit příčiny (respektive je oddělit od následků).

Na první pohled je příčinou neschopnost lidí a důsledkem existence státu. Nemohlo by to ale být obráceně? Vidím k tomu hned dva důvody: prvním je kombinace genetiky a výchovy, druhým pak průběžná transformace aktuální společnosti. Oba důvody se pokusím rozebrat trochu víc do hloubky.

První důvod je poměrně jednoduchý a nevyvratitelný. Čím víc bude společnost podporovat neschopné a slabé, tím více budou mít tito příležitostí k plození a následné výchově potomků. Tito potomci budou mít zaprvé genetické dispozice (respektive spíše indispozice) svých rodičů a zadruhé budou vychováváni slabými jedinci, většinou neschopnými zodpovědného jednání, které přijmou jako svůj vzor.

Tento problém se může zdát směšný a zbytečně teoretický, jenže neoddiskutovatelným faktem je, že čím víc budete vychovávat své děti ve světě plném soucitu se slabými (a čím víc jim tento soucit budete vštěpovat), tím víc zvyšujete šanci, že Váš potomek si někoho neschopného, slabého, hloupého a nezodpovědného vybere jako partnera do života.

Říkáte-li si teď, že řešením bude na jedné straně vychovat své potomky k soucitu se slabými a zároveň na straně druhé k tomu, aby si takové partnery nevybírali do života, pak vězte, že toto rozhodně fungovat nebude. Tady totiž primárně nejde o to, že vzbudíte-li v někom kladný vztah ke slabým jedincům, bude k takovým inklinovat dobrovolně (i když to také samozřejmě hraje svou roli).

Zejména je totiž třeba pamatovat na to, že nežijeme ve vzduchoprázdnu a neexistuje nic jako „my schopní tady“ a „oni neschopní tam, s těmi musíme cítit a podporovat je“, protože celá společnost je propojená, z čehož logicky vyplývá, že zvýšením podílu neschopných (a k tomu pochopitelně dochází každou jejich podporou) mezi všemi lidmi, se zvyšuje i šance, že zrovna Váš potomek skončí právě s někým ze skupiny těch nezodpovědných a slabých (prostě proto, že jich bude prostě moc a těch silných bude málo), což pak ještě sekundárně povede k tomu, že jejich potomek bude mít opět méně kvalitní genetickou výbavu i výchovu.

Tento efekt se sice projevuje až po generacích, zato je ale naprosto evidentní a také neoddiskutovatelný — čím více budete podporovat slabé jedince (jakkoliv), tím větší je šance, že si konkrétně Vaši potomci někoho takového najdou do života.

Druhý důvod je o něco složitější. Jedná se o to, že čím méně zodpovědnosti za špatné rozhodnutí zůstává na tom, kdo se rozhodoval, tím spíše dotyčný takové rozhodnutí udělá. Nemusí to nutně platit pro všechny lidi a všechna rozhodnutí, ale rozhodně to platí statisticky. Obecně lze určitě říci, že čím více upřímné snahy (času, přemýšlení, úsilí, energie, …) za nějakým průměrně rozhodnutím stojí, tím spíše bude toto rozhodnutí správné (opět ne nezbytně, ale v průměrném případě ano).

Na stejném principu se započítávají i další aspekty — čím více kritických rozhodnutí člověk v životě vykonal, tím vyšší je průměrná šance, že další kritické rozhodnutí udělá lépe, nebo čím více chápe svět, tím si šanci na více dobrých rozhodnutí také zvyšuje. Obecně se tedy vše odvíjí především od snahy a investovaného času. Pro tuto investici platí stejná pravidla jako pro všechny ostatní — měla by se vyplácet.

Nemá například cenu investovat mnoho zdrojů do něčeho, co není důležité. Jenže čím více zodpovědnosti je z jedince sňato, tím méně je pro něj rozhodnutí důležité (představte si to sami na sobě: stojíte-li před rozhodnutím, které pro Vás může dopadnout extrémně špatně, je pro Vás důležitější, než kdyby Vám případné ztráty někdo kompenzoval).

Čím méně je rozhodnutí důležité, tím méně se vyplatí do něj investovat. A čím méně bylo investováno, tím nižší je průměrná šance, že výsledek bude dobrý. Jenže to, co odlišuje silné jedince od slabých, je právě schopnost rozhodovat se správně (opět ne vždy a za všech okolností, ale většinou a průměrně, samozřejmě s odpovídající váhou podle toho, jak je to důležité)!

Systém, který kompenzuje ztráty, snižuje míru, do které se vyplatí do rozhodnutí investovat, čímž vlastně mimo jiné staví méně schopné jedince do situace, ve které je naprosto racionální jednat náhodně (tedy nezodpovědně), bez ohledu na následky.

Navíc naprosto všechny jedince bez výjimky staví do situace, kdy se vyplatí méně investovat do vlastních rozhodnutí, jinými slovy do vlastní „síly“  — čímž jednoznačně dochází k celkovému oslabení společnosti.

Ač neumím přesně říct (respektive mám na to názor, ale ten neumím dokázat), co byl prapůvodní důvod, jestli napřed bylo moc neschopných a kvůli nim musely vznikat systémy na jejich podporu, nebo jestli právě ty systémy zavinily jejich existenci, rozhodně mohu říct, že tyto systémy sice maskují příznaky, ale celkově ještě více škodí.

Maskování příznaků spočívá v tom, že část zodpovědnosti za špatná rozhodnutí slabých, na sebe vezmou silní, což je ale oslabí a z některých z nich to udělá nové slabé, což bude pokračovat stále dál. V předchozích dvou odstavcích bylo ukázáno, že KAŽDÝ systém na podporu neschopných (a dokonce to v některých případech nemusí být systém, stačí ideologie) nevyhnutelně oslabuje celou společnost. Ze stejného důvodu eliminace takových systémů společnost posílí.

Extrémně důležité je si uvědomit, že se nejedná o to, aby silní přežili na úkor slabých!!! Ve výsledku odstranění záchranných systémů pro slabé pomůže i mnohým slabým, protože se z nich stanou noví silní!!!

Samozřejmě to některé ze slabých vyřadí zcela, nicméně rozhodně to není totéž jako například vzetí záchranného kruhu tonoucímu s nadějí, že se naučí plavat — obrovský rozdíl je totiž v tom, že dotyčný tonoucí tím kruhem nikomu dalšímu neškodí. Velmi přesné přirovnání by to bylo v případě, že by si tento tonoucí uzurpoval cizí kruh, na kterém by se dokázali bez problémů udržet nad vodou lidé dva, ten tonoucí by jim ho ale vzal a zabral si ho celý pro sebe (protože například ti dva jsou schopni alespoň nepanikařit a kruhu se držet, ten jeden v něm musí být zcela sám, jinak jde ke dnu, a nikoho k sobě nepustí, protože v panice kolem sebe kope — navíc ten kruh ani není jeho).

Tak to totiž doopravdy funguje — stát bere lidem peníze, které jsou zaprvé jejich a zadruhé s nimi umí hospodařit (viz ti dva, co se dokážou bez problémů udržet na vlastním kruhu) a dává je těm, kteří s nimi hospodařit naprosto neumí (viz ten jeden, který potřebuje celý kruh pro sebe).

Pro lepší pochopení bych měl ještě jeden příklad, který demonstruji sám na sobě. V životě mám čtyři činnosti, které mě stojí nějak více času/zodpovědnosti. Když je seřadím podle vlastních časových priorit, jsou to tyto: rodina, programátorská práce, učitelská práce a škola (studium).

Z jakého důvodu mám životní priority utříděné tímto způsobem?

  1. Rodina je jasná, je pro mě nejdůležitější, navíc chyby typu zanedbání výchovy dětí mají naprosto fatální následky a jejich dlouhodobé opakování je prakticky nenapravitelné.
  2. Programátorskou práci mám rád, ale především pracuji na sebe (ve vlastní firmě), kde dělám přesně to, co mě baví — vyvíjím hry. Mohl bych si sice najít místo jinde, ale tam bych programoval něco jiného, co by mě tolik nebavilo. Míst herních vývojářů není moc.
  3. Na třetím místě mám učení, což dělám jeden den v týdnu, protože mě to baví. Na druhou stranu to místo pro mě není nijak kritické, protože učitelů informatiky, kteří jsou slušní odborníci (= pracují v oboru) a zároveň umí (a chtějí) učit, je po čertech málo, takže pokud bych ztratil místo na jedné škole, vezmou mě jinde, kde budu dělat totéž.
  4. Na posledním místě mám svou školu, kde studuji, což mě také baví a dokonce je to pro mě důležitější než zaměstnání učitele.

Otázkou tedy je, proč je v mých časových prioritách výuka přednější než studium, které je pro mě důležitější. Odpověď je jednoduchá — studijní požadavky jsou naprosto minimální, místy až směšné. Nejsem sice zrovna studentem medicíny, ale zároveň ani žádné únikovky typu sociální vědy, peďák, VŠE, zemědělka, či tak něco.

Studuji informatiku na matematicko-fyzikální fakultě UK, což je v mém oboru nejkvalitnější škola v ČR. Když jsem nastupoval, měl jsem velký respekt a bál se, že bych to třeba nemusel zvládnout, proto jsem se do učení pořádně opřel. Výsledkem bylo, že jsem získal za semestr tolik kreditů, kolik bych měl za normálních podmínek získat za celý rok.

Záhy jsem pochopil, že navzdory různým nářkům takzvaných studentů, že je školné nemorální, protože přece nemohou stíhat studovat a ještě u toho vydělávat, je naše školství postaveno tak, že i když člověk studuje poměrně těžkou (v porovnání s ostatními) školu, rozhodně to není činnost, která by jej zaměstnala na plný úvazek (znovu opakuji, že toto nebude platit pro každou školu, protože tu rozhodně existují obory, které jsou studijně mnohem těžší).

Každý rok jsem tedy ubíral ze studia nějaký čas, až jsem postupně došel k jedinému dnu v týdnu, který tomu věnuji. Přesto i tak stíhám studovat v řádných termínech, protože požadavky, které na člověka škola klade, nejsou zrovna přemrštěné.

Rozeberu to trochu detailně. To, co píši, je sice příklad pouze z UK, ale nedělám si iluze, že by to jinde bylo nějak výrazně jiné. Jednak je možné si každý předmět zapsat (při standardním průběhu studia bez jakýchkoliv výjimek) dvakrát, přičemž každé z těch dvou zapsání dává studentovi tři pokusy na zkoušku, tedy ve výsledku lze mít bez problémů pokusů šest.

Neumím si představit, jak je možné, že někdo neudělá zkoušku na šest pokusů — osobně jsem nikdy nepotřeboval více než dva a v drtivé většině případů stačil jeden. Co se týče délky studia, přibližně před měsícem jsem zjistil, že sice standardně má student získat šedesát kreditů za rok (a z osobní zkušenosti vím, že pokud při dostatečném úsilí lze získat více za jediný semestr), ale existuje ještě průchod ročníku s minimálním počtem kreditů, což znamená, že pokud člověk získá alespoň polovinu, může bez problémů pokračovat také (možná po napsání nějaké žádosti, která je vždy schválena).

Mezi další způsoby, které nemám zvládnuté podrobně, protože jsem je nikdy nepotřeboval, ale slyšel jsem o nich od spolužáků, patří například rozložení ročníků (což znamená, že navzdory tomu, že při nějaké větší snaze lze získat 120 kreditů za rok, standardní studium znamená 60 kreditů ročně, průchod s minimálním počtem odpovídá 30 kreditům, lze si ještě rozložit ročník, aby stačilo asi 15 — to jsou průměrně dvě až tři zkoušky), změna typu studia na celoživotní (to znamená, že si student změní typ studia na takové, které sice stojí nějakých směšných několik tisíc korun ročně, ale nemá žádné časové limity a všechny zkoušky z něj si lze nechat uznat při zpětném přechodu na standardní formu), ukončení studia a znovunastoupení do stejného ročníku (to spočívá v tom, že formálně přerušíte studium, podáte znovu přihlášku a pak si necháte uznat všechny zkoušky, takže navážete přesně tam, kde jste skončili, jen dostanete dalších šest pokusů na každou zkoušku a mnoho času navíc), plus různé další žádosti o všemožné úlevy.

Proč škola umožňuje tolik možností, jak si ulehčit studium? Nejspíš proto, aby to zvládali i méně schopní. K čemu to ale vede? Místo toho, aby to znamenalo skutečnou pomoc neschopným a slabým, výsledkem je něco úplně jiného. Ti, kteří zvládají, si akorát školu přesunou v pořadí časových priorit na konec, protože je nic nemotivuje k tomu, aby to udělali jinak. A co ti neschopní? Jen v nich podobný mechanismus budí dojem, že nemusí nic dělat a pokud to nevyjde jednou, zkusí to znovu.

Prakticky nikomu tento systém neprospívá, studenti se dělí de facto na dvě skupiny. V první skupině jsou ti, kteří veskrze zvládají (ať už excelentně, velmi dobře, nebo prostě nějak, ale rozhodně jim například tři pokusy na zkoušku stačí, v naprosto nejhorším případě těch šest).

Ve druhé skupině jsou pak naopak ti, kteří nezvládají ani tak, využívají všech možných úlev, ale ve výsledku jim nestačí těch pokusů na zkoušku ani dvanáct a více, takže pak studují prvák třeba pět let.

Studenti, kteří by nezvládali nějak normálně nastavené podmínky a zvládají ty měkčí, prakticky neexistují. Ve výsledku tedy změkčení podmínek slouží pouze k tomu, aby mohli všichni ubrat a flákat se (nebo dělat jiné věci).

Jak funguje druhé zapsání předmětu v praxi nejčastěji? Už mnohokrát jsem byl svědkem podobného prohlášení některého ze spolužáků: „Vyletěl jsem od zkoušky, tak bych to mohl zkusit znovu, ale kašlu na to, stejně si to můžu zapsat příští rok a pak to už dám.“ To ale není chyba dotyčného studenta, na vině je jednoznačně systém, který to umožňuje.

A úplně stejně, jako to s pomocí slabým funguje ve škole, to můžeme vidět i v měřítku celospolečenském. Kdyby průměrný takzvaně chudý člověk (takzvaně chudým člověkem nazývám ty, kterým v dnešní době a v naší společnosti říkáme chudí, tedy lidé, kteří někde bydlí, mají co jíst, chodí normálně oblíkaní, většinou vlastní i mobilní telefony, televize a podobně) věděl, že se mu může reálně stát, že skončí v zimě nahý na ulici a nebude mít co jíst (POZOR, v tomto stavu nejsou ani naši bezdomovci — ti nemají co PÍT, ale hlady rozhodně netrpí) a bez pomoci tam zahyne (což se prakticky v ČR stát nemůže, podobnou smrtí umře z 10 milionů občanů řádově několik jednotek ročně a to ještě proto, že usnou ožralí někde ve sněhu), rozhodně by si rozmyslel půjčku s dvacetiprocentním úrokem, kterou zamázne jinou půjčku s úrokem kolem patnácti procent, kterou si vzal proto, aby si mohl dovolit low-endovou dovolenou, případně novou barevnou televizi či mobilní telefon.

Jenže takový člověk ví, že mu reálně nic nehrozí, protože ho stejně stát zabezpečí i v případě, že by vůbec nic nedělal, stále bude mít co jíst, při minimální inteligenci mu ani nebude zima a při troše snahy nezůstane bez přístřeší nad hlavou. Protože tohle všichni ví, nemají potřebu takzvaně ztrácet čas tím, aby se pokusili pochopit alespoň základy určitých ekonomických rozvah, čímž zdaleka nemyslím nic globálního, ale například úvahu toho typu, že mám-li stabilně vyšší výdaje než příjmy, musím to nějak řešit a že tímto řešením není úvěr (samozřejmě za předpokladu, že nevidím v budoucnu místo, ke kterému se musím dostat, aby se má dlouhodobá situace zlepšila — pokud vím, že musím překonat rok, ve kterém budu v minusu, abych se pak mohl dostat do plusu, může být úvěr rozumné řešení v závislosti na mé situaci a podmínkách úvěru).

S takovými úvahami se ale naši takzvaně chudí spoluobčané odmítají zdržovat, takže budou raději jednat nesmyslně a ječet, že se mají špatně.

Drtivá většina peněz, která je od takzvaně bohatých přerozdělena k takzvaně chudým, neslouží k tomu, aby se tito měli lépe, nýbrž k tomu, aby se mohli chovat jako idioti.

Blbec nikdy nepochopí,
že je blbcem skutečně.
Pravdu o tom, že je blbcem,
blbci říkáš zbytečně.

Pepa Fousek

Problém je, že ti, kterých se to týká, si to nikdy neuvědomí!

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 055 × | Prestiž Q1: 6,71

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top