Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

„Flexibrexit“ na věčné časy?

Anglická, naštěstí jen politická, občanská válka nabírá na síle a nikdo netuší, jak skončí. Karikaturisté a komentátoři všech názorů a stran zuřivě útočí na nešťastnou premiérku Theresu Mayovou.

Ta v lednu 2017 v pokoře před výsledkem referenda vyhlásila manifest na vystoupení z Evropské unie, obsahoval kontrolu imigrace, obchodní suverenitu království a volný přístup na trh EU. Pro případ, že by nevyjednala slušný kompromis, pohrozila vystoupením bez smlouvy.

Po dvou letech handrkování s Bruselem už z toho až snad na kontrolu hranic nic neplatí. Nečlenství pod dohledem Bruselu znamená poslouchat veškeré direktivy bez práva hlasovat. Není divu, že absurdní dohodu zastánci jak setrvání, tak i vystoupení svorně odmítli uznat a jinak rozhádaný parlament ji v různém kosmetickém balení už zlikvidoval třikrát, dávno už totiž neplatí, že je lepší vypadnout bez smlouvy než uznat pokořující podřízený status království. Premiérka pod tlakem masivního zastrašování před katastrofou tvrdého brexitu ztratila odvahu. Marně ji někteří ekonomové přesvědčovali, že státu s 80 procenty HDP za služby, na výměně zboží téměř nezávislém, nemluvě o astronomickém deficitu v bilanci s Evropou, ve střednědobé perspektivě nic nehrozí, dovážet může laciněji z celého světa.

Většina lidí, byť někteří s obavami, zejména oněch 17,4 milionů, co volili brexit, předpokládala, že patovou situaci vyřeší dvouletý termín odchodu a 29. března Británie vystoupí bez dohody. Parlament ale s předstihem už 13. března malou menšinou takovou možnost zamítl (ne každý měl odvahu očekávání brexitu zradit) a národní krizi vyhrotil. V Dolní sněmovně i ve vládním kabinetě zasedá 78 procent poslanců, kteří s vystoupením z Unie tvrdě nesouhlasí, obě hlavní strany sice brexit v předvolební kampani slíbily vyjednat a parlament platnost referenda poslušně odhlasoval, ale co kdyby se přece jen špatný lidový verdikt podařilo nějak zvrátit.

Volit o setrvání v Unii po plebiscitu poslanci nemohou, jen 38 z nich zvedlo ruku pro uzákonění druhého referenda, málokdo v anglické tradici fair play neví, že by šlo o ponižující reparát, a ani na formulaci otázky by se zřejmě strany neshodly. Poslanci se vykrucují, nemají odvahu jít s pravdou ven. Jaká vřava by nastala v kampani před lidovým hlasováním, si umí živě představit. Nezbývá než pokrytecky vystoupení z EU odkládat a doufat, že problém vyhnije, nepředvídané události, čas a Unie k jejich spokojenosti všechno vyřeší.

Podle zákonů byrokracie profesora Parkinsona se odklad rovná zamítnutí. A tak si 14. března poslanci masivní většinou odhlasovali žádost o odročení odchodu z Unie a ani nečekali na třetí hlasování o dohodě. Z Bruselu přišla dosti překvapivá odpověď, ano, pokud opět neschválíte, má Británie povoleno odejít z Unie 12. dubna. Ani toto varování nepomohlo, ani příslib Mayové konzervativcům, že podá demisi za schválení své dohody, propadla potřetí a 3. dubna sněmovna většinou jediného hlasu, ještě ke všemu z labouristické strany vyloučené poslankyně pod vězeňským dozorem, přinutila vládu, aby požádala o další odklad do 30. června.

Zoufalá Mayová se rozhodla jednat s vůdcem labouristů Jeremy Corbynem v domnění, že by mohla překonat stranický rozkol v parlamentě a dostat na svou stranu setrvalce obou stran. Nejenže ničeho nedosáhla a jednání rychle skončilo, snad zapomněla, že opozice trvá na členství v celní unii a doufá v brzké volby. Na nejvyšší myslitelnou míru rozzuřila většinu členů základních organizací konzervativní strany, kteří jednání s úhlavním nepřítelem pokládají za politické šílenství, a to nejen proto, že je to levičák komunistického ražení, nýbrž kvůli legitimitě, kterou jej před obecními volbami obdařila.

Mayová svou stranu opravdu ničí, rozčilení členové demonstrativně trhají stranické legitimace a sponzoři už delší dobu váhají s podporou. Poslanci, kteří se v parlamentních půtkách výrazně projevili jako zastánci setrvání, dostávají nenávistné maily a mnoho z nich ztratí mandát své místní organizace do příštích voleb. Jeden významný politik už prohrál hlasování o důvěře a čtyři stranu opustili.

Zato Nigel Farrage, který 25 let vedl hnutí odporu proti EU a straně nezávislosti zajistil čtyřmilionovou podporu ve volbách a nebýt vyhlášení referenda jistě by konzervativní stranu rozložil, nyní opět vytáhl do boje a svou novou formaci nazval brexit. Finance se mu jen hrnou. Předpokládá se, že vzhledem k unijním pravidlům by se musela Británie zúčastnit květnových voleb do europarlamentu, což děsí jak zastánce setrvání, tak i politiky Unie. Ti si rádi hrají na pravidla, ale v krizi je porušují.

S jakou radostí by se voliči brexitu pomstili Unii a Farragovi přihráli většinu britských europoslanců (73). Proti vlně hněvu před volbami by „setrvalci“ nedokázali postavit hráz, většina jejich voličů nejsou přívrženci Unie, pouze v ní chtějí zůstat.

Co bude dál, nikdo neví. Podle korespondenta deníku Der Spiegel je nepravděpodobné, že by politici Unie souhlasili s odkladem do 30. června, v Bruselu se mluví o „flexibrexitu“ na dlouhé časy. Unie nemá ve zvyku ustupovat a bude tlačit na nové hlasování o vyjednané smlouvě s nějakou technickou úlitbou ohledně irské vnitřní hranice nebo nové referendum. Možná najdou angličtí parlamentáři odvahu a místo vyhýbavých výroků se vzchopí k otevřenému popření brexitu a poníženě požádají o členství v celní unii. Zvládla by společnost zradu svých politiků?

Jedno je jisté. O britském osudu nyní rozhoduje Unie. Dějiny revolucí jsou ovšem nevyzpytatelné.

MfD, 9. 4. 2019

Alexander Tomský na NP

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 160 × | Prestiž Q1: 9,28

+16 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

„Flexibrexit“ na věčné časy?

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top