Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Krize modelu demokracie IV

Naléhavým úkolem současnosti je hledání řešení, jak vyvést jednotlivé společnosti lidí z dříve zmíněné krize demokracie. Zřejmě nezbývá, než se znovu vydat na cestu hledání jiného modelu, jiného řešení společenských vztahů a mechanismů, protože současné evidentně selhávají, lépe řečeno slouží již k jiným účelům, než pro které původně konstituovány a jako takové akceptovány.

V návaznosti na: Krize modelu demokracie I., Krize modelu demokracie II. Krize modelu demokracie III.

Nikdo není schopen pregnantně definovat, co je přesně míněno tzv. „sociální spravedlností“. Tento terminus technicus, jako takový, jsem slyšel za svůj život asi miliónkrát, ale nikdy jsem neslyšel jediný konsekventní soubor argumentů, které by jej dokázaly bezezbytku obhájit a ospravedlnit.

Podle mého soudu „sociální spravedlnost“ vůbec neexistuje a dokonce ani existovat nemůže. Už proto, že se přímo vzájemně vylučují obě slova tohoto termínu. Ta floskule mi připadá nonsensuální podobně, jako studený oheň, nebo suchá voda, případně jako „trochu těhotná“.

Spravedlnost je pouze jediná a to přesně jen taková, která je platná zcela obecně pro každého, ať je ten dotyčný černochem, nebo běloušem, ať je ženskou, či chlapem, ať se třeba cítí politicky tam, či onde, ať je chudý, či bohatý, dokonce i chytrý, nebo hloupý. Opravdová spravedlnost je jen jediná.

Naopak přívlastek „sociální“ obsahuje neobhajitelnou snahu tu originální spravedlnost násilím „opravovat“, distortovat, překrucovat a desinterpretovat jinak. Jinými slovy vytvářet z obecného práva desítky a stovky výjimek, ve prospěch některých skupin nikoliv nutně potřebných, nýbrž jen vhodně vybraných, či naopak patřičně vychytralých.

A dále je jen rétorickým eskamotérstvím nabídnout tyto výjimky vhodně zabalené do politických floskulí celních bariér, daňových výhod, investičních pobídek, daňových prázdnin, podpory „sociálních grup“, úlev na tom, či onom, ale jen pro úzce skupinové zájmy, nikoliv pro zájem obecný, tedy spravedlivý.

Rozdílení „darů“ na úkor někoho jiného, koho nelze snadno a přesně identifikovat, se stalo nejpřitažlivějším způsobem, jak si kupovat podporu nějaké skupiny. Avšak parlamenty a vlády, které se stávají dobročinnou institucí, se tím vystavují vydírání, jemuž naprosto nemohou odolat.

Současné zákonodárné sbory nemají tu správnou motivaci, aby svou práci dělaly dobře. Jinými slovy: vytvářením výjimek (třeba sociálních, či jiných) produkují jen větší a ještě větší nespravedlnosti v bláhové iluzi, že nastolují větší spravedlnost. Naivní nesmysl. Nebo účel.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 909 × | Prestiž Q1: 8,47

+9 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Krize modelu demokracie IV

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top