Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

KGB a její přechod ke kapitalismu

KGB, aneb všichni Putinovi čekisté se úspěšně převtělili do manažerů obchodních firem se sídlem v RF a v zahraničí pod vedením Prvního Hlavního Direktorátu KGB/FSB s cílem shromažďovat nejen tvrdou měnu v zahraničních bankách.

Otec Borise Jelcina (1931 – duben 2007) byl odsouzen k nuceným pracím v gulagu za „protisovětskou agitaci“ (nově se do gulagů bude odsuzovat za protiputinovskou agitaci, za Putinovy hodnoty chce položit život Gérard Depardieu, jenž si ruský pas a jiné materiální výhody zakoupil počátkem roku 2013).

depardieu-a-valecny-zlocinec-ramzan-kadyrov.jpg (8,550 kiB)
Dépardieu a válečný zločinec Ramzan Kadyrov

Michail Gorbačov a Jegor Ligačov z ÚV z Jelcina udělali šéfa KS v Moskvě, ale Jelcin se s nimi brzy rozhádal, stejně tak se rozhádal Gorbačov s Ligačovem, jenž po smrti Andropova v roce 1984 podpořil Gorbačova proti Černěnkovi, ale jakmile glasnosť a perestrojka začaly Sovětský svaz úspěšně rozkládat, nacionální komunista Ligačov se v roce 1987 postavil do čela opozice proti Gorbačovovi, ve které byl mj. šéf KGB Viktor Čebrikov, kterého Michail Gorbačov v říjnu 1988 nahradil gen. KGB Vladimírem Krjučkovem (jenž řídil bolševický puč v srpnu 1991, kdy KGB věznila  Gorbačova na Krymu).

V roce 1987 Gorbačov a Ligačov Jelcina, jenž Sovětský svaz rozpouštěl ještě rychleji než Michail Gorbačov,  zbavili veškerých funkcí, a téhož roku měl Jelcin „nehodu“, při níž se údajně pokusil o sebevraždu (což jeho rodina popřela)…

Kampaní proti Jelcinovi Gorbačov zvýšil jeho popularitu – v březnu 1989 byl Jelcin zvolen do parlamentu, v červenci 1990 vystoupil z KS a v červnu 1991 vyhrál prezidentské volby RF.

18. 8. 1991 Jelcin potlačil puč proti Michail Gorbačovovi, jeho popularita byla na vrcholu.

Michail Gorbačov jako gen. tajemník KS ztratil veškerou politickou moc, vláda RF převzala moc nad Sovětským svazem – v listopadu 1991 Jelcin zakázal v RF KS.

V prosinci 1991 ze Sovětského svazu vystoupila Ukrajina, 8. 12. 1991 se Jelcin sešel s ukrajinským presidentem Leonidem Kravčukem a běloruským šéfem Stanislavem Šuškevičem,  a všichni tři podepsali dohodu o rozpuštění Sovětského svazu a jeho nahrazení SNS (tuto Jelcinovu akci Michail Gorbačov nazval „pučem“), 24. 12. 1991 RF převzala sovětské křeslo v OSN, 25. 12. 1991 Michail Gorbačov abdikoval, Sovětský svaz zanikl.

Proti Jelcinovým reformám k zavedení tržního hospodářství (jedinými ruskými výrobky pro export byly zbraně a jaderné elektrárny) se v ruské vládě postavila skupina vedená vicepremiérem Alexandrem Ruckoj, kterého Jelcin sesadil z funkce.

Jelcin prosazoval za svého premiéra Jegora Gajdara (1956-12/2009), vnuka sovětského spisovatele Arkadije Gajdara (1904-10/1941 jako válečný dopisovatel listu Komsomolskaja pravda v přímém boji s Němci v řadách partyzánů).

Nejvýznamnější ruský liberál ekonom Jegor Gajdar byl FSB otráven 24. 11. 2006 v Dublinu, kde měl přednášku (Litviněnko na otravu radioaktivním poloniem zemřel 23. 11. 2006, a Gajdar ještě v Dublinu FSB obvinil, že jej jako Litviněnka otrávila, Kreml reagoval poznámkou, že je Gajdar hysterický).

Irští lékaři konstatovali „otravu neznámou látkou“, z Moskevské ústřední FSB nemocnice byl Gajdar po krátké hospitalizaci propuštěn s tím, že „je již vyléčen“, ve skutečnosti se jeho stav již nikdy nezlepšil, zemřel v prosinci 2009 (mj. v roce 2004 FSB dioxinem otrávila Viktora Juščenka, prezidentského kandidáta, a v červenci 2003 novináře z listu Novaja gazeta Jurije Ščekočičina, druha Politkovské, zastřelené v říjnu 2006 v den Putinových a Kadyrovových narozenin – Juščenka FSB otrávila krátce předtím, kdy měl vycestovat jako člen parlamentní komise vyšetřující FSB útoky proti panelákům, do US poradit se u FBI)…

V prosinci 1992 Duma vetovala Gajdarovu kandidaturu, a vyhlásila tak Jelcinovi válku, která vzplanula 20. 3. 1993, když Jelcin v TV prohlásil, že si rozšíří prezidentské pravomoci, aby mohl realizovat reformu ruské ekonomiky.

26. 3. 1993 se mu protijelcinovská frakce v Dumě pokusila vyslovit nedůvěru, ale neuspěla.

21. 9. 1993 Jelcin dekretem Dumu rozpustil, což její šéf Ruslan Chasbulatov, poslanec z Čečny, označil za protiústavní, a společně s Ruckým, jenž oznámil, že přebírá prezidentskou funkci, vyzvali ruský „lid“, aby Jelcina svrhl – místo „lidu“  dorazily vojenské pučistické jednotky pod velením gen. Alberta Makašova, nacionálního komunisty, které poté, co Jelcin 2. 10. 1993 vyhlásil výjimečný stav, 3. 10. 1993 za střelby obsadily TV stanici v Ostankinu, zabily 190 lidí, a když zmařily vysílání TV, pokusily se obsadit radnici.

Boris Jelcin poté realizoval privatizaci, kdy občanům (jako Václav Klaus) rozdal bezcenné kupóny, zatímco z komunistických prominentů s nakradeným majetkem a disponujícími informacemi se přes noc stali miliardáři…

Boris Jelcin byl vysmátým prezidentem, viz jeho tisková konference s Billem Clintonem, takže když v září 1994 „zaspal“  schůzku s irským premiérem, skandál se nekonal.

Teprve v roce 1996, kdy se zotavoval z infarktu, a kdy se jeho poradkyní stala jeho mladší dcera Tatjána Jumaševová-Djačenková a neoficiálně i její manžel Valentin Jumašev (spolu s Vološinem + Berezovským), svět se podivil.

Většina peněz ze Západu a z MMF, zaslaná jako pomoc Rusku, byla rozkradena Jelcinovými blízkými spolupracovníky (Putinovi spolupracovníci nejsou o nic lepší), takže v roce 1998 nebyla RF schopna splatit své dluhy (inspirace pro dnešní Řecko), nastal kolaps rublu, krach ruské burzy.

15. 5. 1999 protijelcinovská frakce v Dumě opět neuspěla při hlasování o jeho sesazení, 9. 8. 1999 Jelcin, jenž v té době ostře kritizoval NATO za jeho „válku“  v Kosovu, odvolal z funkce premiéra Sergeje Stěpašina, a novým premiérem překvapivě jmenoval zcela neznámého podplk. KGB Putina.

vladimir-putin-4.jpg (12,679 kiB)
Vladimir V. Putin

31. 12. 1999 Jelcin nečekaně odstoupil z funkce prezidenta, přemluven svojí dcerou – Putin se tak stal automaticky úřadujícím prezidentem…

Poté, co Gorbačov zrušil monopol politické moci KS, politické vakuum (ve všech postkomunistických zemích) zaplnily tajné služby, které si ještě před prvními „svobodnými“ volbami vyškolily desetitisíce svých lidí v oboru organizace voleb a manipulace s volebními výsledky, + v oboru „profesionální politik“.

Tajné služby pořádaly pro své favorizované kandidáty politické kurzy, v nichž je mj. zásobily zasvěcenými informacemi o volebních okrscích, ve kterých kandidovali, které jiní kandidáti k dispozici neměli – 86 % z nich vyhrávalo již v 1. kole…

To samé se dělo v obchodních kruzích – první akciové a komoditní burzy, „soukromé“ banky a obchodní komory, přes které se vyprodávaly strategické zásoby ruských nerostných zdrojů, zakládali mnoho let předem vycvičení KGB favorité.

Západ by nikdy nedovolil, aby „nějací“ soukromníci nekoordinovaně a přímo zaplavili světové trhy komoditami, které by světové ceny srazily.

Proto KGB volila alternativní cesty přes jí organizované kriminální sítě, aby tvrdou měnu, kterou potřebovala, získala, přičemž nasazovala vlastní personál přímo do zahraničních center (vyšetřováni ruskou parlamentní komisí byl mj. syn posledního šéfa KGB Krjučkova, jenž za tímto účelem pracoval ve  vysoké funkci v jedné švýcarské bance, či syn bývalého sovětského premiéra Valentin Pavlov, jenž pracoval ve vysoké funkci v jedné lucemburské bance)…

Oba výše zmíněné potomky bolševických prominentů zachránil šéf SVR Jevgenij Primakov, jenž hlubší parlamentní vyšetřování v jejich kauzách zablokoval…

Putinovi „čekisté“ (všichni z nich jsou dnes „věřící“  lidé, ve svém oficiálním životopise  musí mít všichni Putinovi úředníci vyplněnou kolonku náboženství slovy ortodoxní církev, neexistuje Putinův úředník, který by měl v kolonce jinou církev či slovo ateista, až na Vagita Alekperova s muslimským otcem a ruskou matkou), pocházejí v drtivé většině z Petrohradu, zhruba 6000 z nich převzalo funkce ministrů, vládních poradců, guvernérů, bankéřů, a poslanců Dumy.

Financovali se z nejrůznějších zdrojů, zejména z příjmů Gazpromu a Rosněftu, a ze stovek podniků, založených přímo FSB či s její pomocí

Pomohly jim i peníze Matky Strany, které zavčas převedli na účty do ciziny či se jich zmocnili jiným způsobem, a také organizace veteránů tajných služeb, zejména Fond na podporu veteránů z bezpečnostního aparátu + Státní sdružení veteránů SVR, založené v listopadu 1993, s gen. Valerijem Nikolajevičem Veličkou v čele.

Prameny mnohdy zaměňují gen. KGB Valerije Veličku (* 1945) s plk. KGB Valentinem Veličkou (* 1949), jenž vedl tajná zabijácká komanda vycvičená z řad příslušníků Specnaz, a podílel se na výnosném obchodu s rukojmími v Čečně (v rámci Putinova honu na zahraniční humanitární pracovníky), mj. na únosu příslušníka organizace Lékaři bez hranic NL lékaře Arjana Erkela (kolik od NL za své zprostředkovací služby dostal celkem, plk. KGB Veličko neprozradil, nizozemský tisk spekuloval, že částku ve výši „jeden-dva milióny euro“,  plk. Valentin Veličko se dle tvrzení přeběhlého agenta KGB Jevgenije Limareva podílel i na otrávení Litviněnka, jeho komanda pracovala s radioaktivní drogou, která se podává nemocným s leukémií, ale KGB/FSB ji v jídle či v pití podávala/podává svým obětem v „koňské“ dávce, viz nejen Litviněnko,  ale v roce 2004 i Roman Cepov či v roce 2006 Jegor Gajdar — dnešním běloruským velvyslancem v Kyjevě je jistý „Valentin Veličko“)…

V Minsku byla „postgraduální akademie“ pro vysoké důstojníky KGB.

Explk. KGB Valentin Veličko (* 1949) je muž bez minulosti.

Někteří agenti KGB byli „přečteni“ již za studené války, vyhoštěni, či zběhli na Západ, jiní se „obnažili“ po pádu Sovětského svazu, jako podplk. Putin, Litviněnko, Lugovoj, plk. KGB Viktor Gundarev, plk. Vladimír Karpov, špión ověnčený medailemi, který  napsal Paměti, gen. KGB  Michail Ljubimov, bývalý špión v UK, jenž rovněž napsal Paměti (gen. Ljubimov na příkaz Andropova v roce 1983 založil v Moskvě Prognostický ústav, jehož přesná kopie byla založena o rok později i v Praze, měl nalézt nejoptimálnější formu přechodu od socialistického způsobu hospodaření na kapitalistický), špión Boris Labusov se stal mluvčím SVR, nebo Vladimír Zaveršiinský, jenž ve své knize útočí na ruský parlament z dob Jelcina, který chtěl „zavést nad špióny kontrolu vytvářením vyšetřovacích komisí“

Ani NL kontrarozvědka/Binnenlandse Veiligheidsdienst netušila, co přesně měl plk. KGB Valentin Veličko v Rotterdamu na starosti (vedl rezidenturu v Rotterdamu pod identitou šéfa sovětské obchodní mise, kdy se vesele oddával obchodní špionáži/sekce T KGB v letech 1984–1989, kdy byl zatčen a vyhoštěn) — proto jej raději vyhostila s tím, že „má podezření, že působí holandskému státu obrovské škody, jejichž rozsah nedokáže odhadnout“

V souvislosti s nizozemskými médii, která propírala jeho vyhoštění z Holandska v srpnu 1989 na přání nizozemské kontrarozvědky, Veličko poskytl jediný rozhovor západnímu listu, a to holandskému Handelsblad, v němž neprozradil nic, co by již nenapsala jiná holandská média.

Do Nizozemí dorazil v roce 1984, aby vykompenzoval ztráty po vyzrazení celé sovětské západoevropské sítě ekonomické špionáže, kterou Francouzům vyzradil podplk. KGB ze SVR sekce T podplk. Vladimír Větrov, zástupce šéfa analytického oddělení.

Podplk. Větrov, expert na krádeže průmyslových tajemství, pracoval v letech 1964–1975 v Paříži pod pláštíkem ingženýra sovětské obchodní mise, později od roku 1980 spolupracoval s francouzskou DST, které předal přes 4000 tajných dokumentů KGB/SVR  – v důsledku čehož bylo ze západních zemí vypovězeno 148 sovětských „inženýrů“/průmyslových špiónů, a stejný počet KGB rychle stáhla pro nebezpečí hrozícího odhalení…

V roce 1949 US vyhlásily zákaz prodeje moderní technologie do Sovětského svazu a jeho satelitů, ale US a západní firmy byly velmi úplatné, takže za jistý obnos, kdy SVR zaplatila o 50 % více než byla skutečná prodejní cena, tyto technologie běžně do Sovětského svazu prodávaly (stejně tak jako prodávaly potřebné zboží Hitlerovi), a právě ve zprostředkování tohoto ilegálního, ale výhodného prodeje spočívala „hodnocená zručnost“ každého sovětského špióna (Sovětští průmysloví špióni využívali antiamerikanismus západoevropských firem, „přátelili se“ s pracovníky výzkumných ústavů jak státních tak soukromých, sbírali materiály veřejného charakteru z konferencí a výstav, nakupovali odbornou literaturu, klíčovým úkolem však bylo ilegálně odkoupenou technologii a zařízení převézt za hranice)…

Potvrzují to nejen dokumenty předané DST Větrovem, ale i Paměti posledního šéfa KGB Vladimíra Kručkova (1988–1991), jenž v letech 1974–1988 šéfoval SVR…

V nich uvedl, že celé sovětské hospodářství stálo na průmyslové špionáži, nejvíce z 52 % elektronika…

K ekonomické špionáži Jurij Andropov v červenci 1983 uvedl: „Prodáváme jen suroviny, žádné naše průmyslové odvětví není v zahraničí konkurenceschopné, proto je ekonomická špionáž pro Sovětský svaz klíčová“

Jak Veličko naznačil ve svém pamětném rozhovoru pro holandský Handelsblad, „Veličko Holandsko nepoškodil, právě naopak, z jeho spolupráce měla obří zisky právě firma Philips, která dominuje světovému trhu s domácí elektronikou“, a která kuriózně  tohoto dominantního postavení dosáhla v 80. letech, kdy ve spolupráci s plk. KGB Veličkou dosahovala mimořádných zisků, což jí umožnilo skoupit velké a klíčové podniky v oboru – TV (GTE Sylvania) a lampy (Westinghouse)…

Nejvíce v té době KGB zajímaly kompaktní disky/CD a laserové zapisování na ně, což Veličko rovněž zmínil při líčení rozsahu své spolupráce s firmou Philips…

Tehdejší šéf KGB Andropov Veličku pověřil i získám holandských zemědělských technologií, jak v rozhovoru zdůraznil Veličko, s tím, že ze spolupráce s ním profitovaly i dvě nizozemské zemědělské firmy, a to firma Cebeco a Agrica…

Evropské ústředí ruských tajných služeb, zejména KGB-PGU, sídlilo od 50. let ve východním Berlíně, který byl již od roku 45 sovětským ústředím pro průmyslovou špionáž, přičemž 12 % informací z průmyslové špionáže KGB tradičně získala ze západního Berlína…

Podle dokumentů CIA bylo Německo za pomoci východoněmecké STASI (s ústředím v Karlshorst) pro bolševiky i největší tranzitní zemí, přes níž, z mnoha výchozích bodů jak ve východním, tak v západním Německu, proudil do Sovětského svazu nelegální dovoz embargované moderní technologie, což ve svých Pamětech potvrdil i Markus Wolf…

Plk. Valentin Veličko byl od svého vyhoštění z Nizozemska a přeložení do Berlína krátce Putinovým šéfem v Drážďanech, kde Putin pracoval v letech 1985–1990, oba se na podzim 1989 podíleli nejen na horečné skartaci všech důležitých dokumentů svých rezidentur, ale i na stahování sovětské bojové techniky z NDR, velmi výnosném obchodě, při kterém leckterá vojenská technika dorazila úplně jinam, jen ne do Sovětského svazu

Po sjednocení Německa v říjnu 1990 se bývalí agenti a spolupracovníci STASI a KGB  sami začali přihlašovat na Federálním úřadu pro ochranu ústavy/Bundesamt für Verfassungshuetz/BfV, takže spolu se zděděnými kartotékami archívu STASI, měl Bonn celou strukturu KGB německých agentů jako na dlani…

Podle Heinze Felfe, bývalého šéfa ruské sekce západoněmecké kontrarozvědky/BND 3. oddělení, který byl v této funkci obviněn ze špionáže ve prospěch Kremlu, takže od roku 1969 žil ve východním Berlíně, „ruská rezidentura KGB při STASI v Karlshorst, se z Karlhorst vystěhovala do dvou let po sjednocení Německa,  třebaže dostala od Bonnu čas na ‚vystěhování‘  v rozmezí čtyř let“

SVR si na nové geopolitické reality, a na práci bez pomocných zpravodajských sítí bývalých sovětských satelitů, zvykala velmi těžce.

Také Primakov kladl hlavní důraz na průmyslovou špionáž sekce T-SVR, ale i tato sekce byla postižena přeběhlictvím, a to největším – v letech 1991–1992 z ní přeběhlo k „západnímu nepříteli“  pět lidí…

V dubnu 1991  17 prominentů z elitní KGB rozvědky PGU založilo Sdružení veteránů  zpravodajských služeb/VVR – Veterany vnějšej razvědky (v té době něco přes 4000 členů), jehož náplní práce bylo podnikání v soukromém sektoru (zejména obchod se zbraněmi), a propojení KGB-PGU se soukromým sektorem, třebaže oficiálně jde o „humanitární“ organizaci, která se stará o sociální zabezpečení svých členů…

Již Fedorov musel v listu Parlamentskaja gazeta přiznat, že se sdružení přizpůsobilo trhu, a založilo si vlastní podniky (bezpečnostní agentury, agentury pro vymáhání pohledávek, či agentury ekonomického zpravodajství již v té době v Rusku kvalitně technicky vybavené – včetně zpravodajské analýzy projektů, obchodních partnerů a konkurentů) , či vstoupilo jako spoluzakladatel do jiných podniků, včetně finančních institucí, přičemž „v tomto případě platí pravidlo, že šéfem takového společného podniku je vždycky náš člen“

Jeho prvním šéfem se stal bývalý rezident KGB v Iráku a v TR Vladilen Fedorov, přítel Primakova, jenž v rozhovoru pro list Parlamentskaja gazeta z dubna 2001 prohlásil, že „SVR je hlavním, ne-li jediným sponzorem VVR“ ( Primakov, šéf SVR v letech 1991–1996, a jeho nástupce Vjačeslav Trubnikov (1996–2000) byli čestnými členy VVR)…

Ve stejném rozhovoru Fedorov potvrdil, že se „s šéfy SVR šéfové VVR pravidelně setkávají na konzultacích, experti SVR a VVR navzájem spolupracují“ – stručně řečeno: Primakov po svém nástupu do funkce vyhodil šéfy KGB, aby si je nahrnul do soukromého poradenského výboru VVR…

Explk. KGB Veličko v roce 1993 ze služby SVR odešel do výnosnější soukromé sféry, po nástupu Putina do funkce šéfa FSB, v červenci 1998 se stal jeho poradcem…

Putin ze Sdružení veteránů zpravodajských služeb učinil integrální součást FSB nadstruktury jím vytvořené, přesněji VVR se stal součástí Putinova „státního managementu“, což v rozhovoru pro ukrajinský deník Den z prosince 2002 potvrdil gen. Veličko s tím, že: „Vladimír Putin je členem naší petrohradské pobočky, a ruská vláda je naším partnerem“

Vzápětí po Putinově „zvolení“ prezidentem  na jaře 2000 v rozhovoru pro moskevské rádio Echo ze dne 6. 6. 2000  (převzalo Radio Free Europe) gen. KGB Valerij Veličko, jenž se stal šéfem Sdružení, uvedl, že „my pravověrní čekisté, já a Putin, jsme vydali příkaz k navrácení sochy vyhlazovatele národů a celých rodin  Džerzinského (byla stržena během puče v srpnu 1991) do ústředí FSB v Ljubljance“

V tomto ojedinělém rozhovoru (fotografii gen. KGB Veličky uveřejnil  čas. Business Society z 22. 2. 2002) gen. Veličko vyslovil své „naděje, které vkládá do Putina, ‚osvíceného autokrata‘, který nesprávný kurz po srpnu 1991 napraví (Andropov prosazoval čínský evoluční vývoj, ne náhlý rozpad Sovětského svazu), a navrátí běh věcí RF zpět pod kontrolu „osvícené“ FSB, která podle něho jako jediná nepodlehla rozkladnému vlivu ruských miliardářských guvernérů, kteří ovládli ruské přírodní zdroje a ruská média“

Gen. KGB Valerij Veličko měl na starosti bezpečnost OH v Moskvě v roce 1980, v první polovině 80. let, dle ruských zdrojů, pravděpodobně šéfoval ochrance plk. Kaddáfího, od roku 1985 byl šéfem ochranky Kremlu/9. sekce KGB  (dnes vlastní soukromou firmu Vega State Security + Security Bureau for Commercial Structures)…

Již po 10 letech působení v Jelcinově tržním Rusku  si Sdružení veteránů VVR vybudovalo pozoruhodnou průmyslovou a finanční říši – v rozhovoru pro ukrajinský list Den v prosinci 2006 gen. Veličko prohlásil: „Nepotřebujeme publicitu, jen málo lidí ví, jak se naše organizace rozrostla, vlastníme rozsáhlé impérium průmyslových podniků, bank, pojišťoven, bezpečnostních agentur a zpravodajských sítí“

Obchodní a zpravodajské aktivity VVR nenápadně/bez mediální pozornosti svými chapadly omotaly i státy Nezávislého společenství, především Bělorusko, Ukrajinu, Arménii a Uzbekistán.

Skromná mediální pozornost byla dovolena pouze inauguraci rusko-ukrajinského obchodního střediska Razom v prosinci 2002, které se zúčastnil samotný gen. Veličko (jde o spolupráci státních zbrojařských firem +  těch soukromých, které spolupracují s ministerstvy obrany obou zemí)…

Exgen. KGB Valerij Veličko byl členem Poradního výboru/KS FSB, který byl vytvořen nařízením šéfa FSB v prosinci 1997, v době kdy Putin již 18. měsíc fungoval v Kremlu pod Pavlem Borodinem…

Poradní výbor FSB byl de facto styčným článkem mezi FSB a soukromým bezpečnostním sektorem, velel mu jeden ze šéfů FSB, prvním náměstkem šéfa KS byl další podšéf FSB, druhým náměstkem KS byl představitel soukromého bezpečnostního sektoru…

Autorem konceptu KS byl Vladimír Smirnov, příkazník petrohradské mafie (Tambov), a bývalý zástupce šéfa Alfa jednotek FSB pro zvláštní určení Michail Golovatov, jenž v rozhovoru pro časopis Spetsnaz Rossiji KS s podivuhodnou upřímností výstižně  charakterizoval: „KS, složený výhradně ze členů či exčlenů FSB/KGB, FSB přímo propojuje se soukromým bezpečnostním sektorem, protože šéfové bezpečnostních firem jsou všichni do jednoho jako příslušníci či expříslušníci KGB/FSB členy tohoto výboru“

Výbor KS má pomáhat hlavně kontrarozvědce bojovat proti špiónům, teroristům, finanční mafii, a po nástupu Putina do čela FSB byla náplň jeho práce ještě rozšířena o „navrácení finančních fondů, vytunelovaných do zahraničí, zpět do RF“

Plukovníka KGB Veličku, podplukovníka KGB Putina, a Andreje Beljaninova, od května 2006 šéfa Nejvyššího celního úřadu, pojilo osobní nerozlučné přátelství – všichni tři sloužili ve stejné době jako špióni v NDR – další jejich kolega se však před nimi skrýval v ČR, kde úspěšně podnikal.

V dubnu 2003 KGB miliardář plk. Valentin Veličko z VVR odešel, aby se stal šéfem nově založené „filantropické“  organice veteránů zpravodajských služeb a čekistických soudruhů z bývalého SU „zamini“ Čest a Důstojnost (motto ruských tajných služeb), mj. poskytuje i pomoc rodinám, jejichž příslušník FSB zemřel při plnění úkolů  v severokavkazských republikách, zejména v Čečensku…

VVR v červnu 2004 v době aféry „Erkel“ vydalo kuriózní prohlášení, ve kterém se od plk. Veličky a jeho bizarní „filantropické nadace“  ostře distancovalo s tím, že „plk. Veličko byl jen šéfem jednoho útvaru VVR, a že nově zřízená organizace Čest a Důstojnost nemá s VVR nic společného“, třebaže měsíc předtím Anatolij Ubelava, viceprezident „filantropické nadace“  Čest a Důstojnost, v rozhovoru pro nizozemský list Handelsblad uvedl, že „VVR nadaci Čest a Důstojnost finančně sponzoruje“

Tuto Putinovu propagandistickou „nadaci“ za obnovu „vlastenecké morálky“ (je odnoží typu PutinJugend „Naši“, má v TV propagandistické pořady v duchu výchovy k Putinově verzi vlastenectví, v tomto duchu vydává knihy a natáčí i filmy, tj. popularizuje Putinovu diplomacii a Putinovy tajné služby)  povinně sponzorují i významné státní banky a podniky, např. Vněšeconombank, kde ve funkci prvního náměstka ředitele banky úřaduje bývalý druhý muž FSB Jurij Zaostrovcev (jednu její sekci vede Pavel Fradkov, syn bývalého ruského premiéra)…

Současně místopředseda Nadace Viktor Dolja pro list Kommersant ze 7. 12. 2006  uvedl, že tato „filantropická“ nadace má příjmy i z obchodních aktivit  „zpravodajských a analytických“, což již uvedl i plk. Veličko v dubnu 2004 pro dopisovatele tiskové agentury France Press při široce medializovaném osvobození Putinovou „filantropickou nadací“ Arjana Erkela, třebaže jde o výslovně „nekomerční“ nadaci…

Nadace Čest a důstojnost byla založena 16. 4. 2003 s gen. SVR Alexandrem Golubovem v čele při ruském ministerstvu zahraničních věcí – jejími členy je celá řada vysloužilých bolševických „diplomatů“, kterým Putin dekretem udělil zvláštní doživotní penzi, mj. Petrikovi Pavlu Petroviči, výkonným ředitelem byl plk. Valentin Veličko…

anna-politkovskaja.jpg (17,673 kiB)
Anna Politkovskaja

Veličkovo jméno jako šéfa této eskadry výrazně padalo jak v kauze Politkovská, tak v kauze Litviněnko, kdy toto exKGB-PGU komando mělo údajně zlikvidovat nejen Litviněnka, ale i jeho „pána“ Berezovského, a další na seznamu „nepřátel státu“ určených k likvidaci  (Daily Telegraph z listopadu 2006)…

V prosinci 2006 si Veličko jistému bělehradskému deníku postěžoval, že „navzdory snahám jeho soukromé jednotky Putinovi nepřátel neubývá“

Zvláštní je, že se o plk. KGB Valentinu Veličkovi ani slůvkem nezmiňují ani jeho kolegové, ani bývalí sovětští diplomaté, kteří všichni napsali hory Pamětí, a dokonce ani Litviněnko ve svých dvou knihách vyšlých v roce 2001 a 2002, třebaže v nich popisuje, jak se veteráni KGB převtělili do miliardářů stínové ekonomiky, a jako takoví do „Politiků Nové Doby“…

To, že se ani Litviněnko nezmiňuje , že nějaký plk. Valentin Veličko existuje, je podivné již z toho důvodu, že v té době byl plk. Veličko již veřejně známým „průvodcem“ Putina ve FSB superstruktuře, kterou Litviněnko barvitě líčí – že by strach z démona Veličky, jenž údajně šéfoval již KGB likvidačnímu komandu, byl oprávněný?

Tabu jménem plk. KGB Valentin Velička překonali jen dva lidé – Trepaškin, jenž z vězení nechal vynést moták se jménem vraha Litviněnka – plk. Veličky, a Jevgenij Limarev, pracující pro Borise Berezovského, jenž jej rovněž označil za vraha Litviněnka i Politkovské, ale vzápětí své tvrzení odvolal, zatímco plk. Veličko pro list The Daily Telegraph (uveřejnil i fotografii plukovníka Veličky), a později pro Die Welt, v listopadu 2006 uvedl, že „FSB nemá žádné komando pro likvidaci zrádců, jako jej měl Stalin, a že o ‚nějakém‘ Litviněnkovi v životě neslyšel“

V prosinci 2006 vypukl gigantický skandál v organizaci Sdružení veteránů zpravodajských služeb/VVR, když jeho člen Pavel Basanec ve svém rozhovoru pro moskevské rádio Echo vyhlásil Putinovi a jeho režimu „nemilosrdnou válku“, takže byl nejprve z VVR vyhozen, načež byl v roce 2007 v Moskvě otráven, tři týdny po své hospitalizaci a krátce před svojí smrtí na jedné moskevské klinice  poskytl druhý rozhovor rádiu Echo s tím, že  „se cítí špatně již několik měsíců, že se obává, že byl otráven jako Litviněnko, a že byl od podzimu 2006 hospitalizován již několikrát“

Známý jestřáb a místopředseda ruské vlády Dmitrij Rogozin  v ruském TV pořadu „Nedělní večer“ v debatě o využití Arktidy mj. prohlásil, že „tanky nepotřebují víza, lze jimi cestovat po světě“, Arktidu prohlásil za ruskou, a ruský nárok na Aljašku za posvátný – „ruské plány v Arktidě nikdo nezastaví“, vyhrožoval Rogozin.

http://www.ntv.ru/novosti/1407064/

Lavrov přijel na setkání s Johnem Kerry v autě Poběda v bílé barvě, co asi Kerrymu naznačoval?

Лавров приехал на встречу с Керри в Сочи на белом автомобиле «Победа».


Autorka má doktorát z mezinárodního práva a zahraničněpolitické vztahy jsou její vášní. Motto pro její blog: „Take away this pudding, it has no theme.“ Winston Churchill

Autorkou textu je paní Andrea Kostlánová

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 299 × | Prestiž Q1: 5,53

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

KGB a její přechod ke kapitalismu

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top