Štítky článku: •  

Patnáct let v žaláři národů

Dnes, prvního května, bylo patnácté výročí našeho vstupu do €vropské mumie. Kdybychom to brali jako manželství, měli bychom slavit křišťálovou (anebo skleněnou) svatbu. K legitimizaci našeho vstupu bylo zorganizováno dosud jediné celostátní referendum (13. – 14. 6. 2003). Ovšem dlužno dodat, že se jednalo o ukázku, jak se přesně referendum NEMÁ dělat. Vláda před ním spustila zcela jednostrannou propagandistickou masáž z veřejných peněz, přičemž protistraně nebyl poskytnut žádný prostor pro protiargumentaci. Takže referendum skončilo nepřekvapivě s výsledkem 77,33 % PRO a 22,67 % PROTI. Přesněji (při 55,21% účasti) jen 41,73 % PRO, 12,23 % PROTI a 46,04 % se nevyjádřilo. A to ještě ke všemu byla jiná Unie, než dnes, ještě neplatila Lisabonská smlouva. Ačkoliv nám masmédia tlačí do hlav, že všichni jsou spokojení a jen zanedbatelných pár procet dacanů nás chce z tohoto ráje světa vyhnat a zahnat někam za Sibiř, realita je spíše opačná. Má zkušenost je taková, že osm lidí z deseti je na EU těžce na*ráno, z toho polovina jsou příznivci radikálního řešení Czexitem, druhá polovina doufá, že se dá EU ještě nějak reformovat, nebo že se rozpadne sama. A jen dva z deseti jsou dále nadšenými obdivovateli všeho, co z EU přichází. A mám-li říci za sebe, nevěřím, že jde unie opravit. Pokud, pak dle mého soudu se musí začít úplně znovu a úplně jinak. Zůstávám tak dále na stanovisku lady Thatcher, že: „Sjednocená Evropa je klasickým utopickým projektem, pomníkem marnivosti intelektuálů, programem, jehož nevyhnutelným údělem je krach…“ PeTaX

referendum-o-vstupu-do-eu.jpg (18,107 kiB)
Výsledek referenda

Je co slavit?

15 let po vstupu do Evropské unie se dočítáme, jak díky a jen díky členství žijeme lépe a radostněji:

  • HDP vzkvétá,
  • země exportuje,
  • domácnosti bohatnou,
  • spokojenost s životem vzrostla.

Pracovat se statistikami bez pokory ovšem jde. Pokud si ale chceme vytrvale plést korelaci s kauzalitou, pak také můžeme se stejným klidně tvrdit, že během českého členství v EU:

  • vzrostl státní dluh 3,3×;
  • vzrostla zadluženost českých domácností 3,3×;
  • vzrostl 1,8× počet přerušených studií českých vysokoškoláků;
  • klesla výroba jatečního skotu o 12 % a jatečních prasat o 40 %;
  • klesl počet nově dokončených bytů o 11 %;
  • vzrostl počet neuspokojených žádostí o umístění ve vybraných zařízeních sociálních služeb o 60 %;
  • klesla relace čistého průměrného důchodu k čisté průměrné mzdě z 55,2 % na 51,8 %;
  • zdražil chleba o 60 %.

Každý jeden bod lze tak či onak spojit s členstvím v EU úplně stejně jako s ním lze spojit ony výše zmíněné zářné úspěchy.

A přesto je takové zjednodušené spojení zjevně poněkud tupé až k absurdnosti.

Jak totiž říkal nositel Nobelovy ceny za ekonomii Ronald Coase — mučíte-li data dostatečně dlouho, přiznají se.

Náš ekonomický růst, růst naší životní úrovně, není zásluhou ani Jeana-Claude Junckera, ani pana Tajaniho, ani paní Merkelové, není zásluhou Unie, ale našich zaměstnanců a zaměstnavatelů, našich obchodníků a exportérů.

Za 15 let života by naše hospodářství rostlo, i kdyby EU neexistovala. Možná rychleji, protože by nás nebrzdila administrativa a regulace — nevím.

Co ale určit můžeme, bez ekonometrie, bez statistiky, jen na základě zdravého rozumu, jsou obecné náklady našeho patnáctiletého členství v Unii:

  • Už zase jsme si zvykli čekat na příkazy odjinud. Po Vídni, Berlínu a Moskvě čekáme na nápady z Bruselu.
  • Už zase se učíme žebrat.
  • Už zase se v nejzákladnějších momentech lidského života vzdáváme vlastního rozumu a citu a přijímáme tupé, ubohé nehodnoty, které jdou proti přirozenosti.
  • Už zase se učíme lhát a přetvařovat, už zase mluvíme jinak, než myslíme, už zase „myslíme nahlas“ jen v souladu s tím, co „se může“.
  • Už zase si křivíme páteř v předklonu před poradci, kteří nám dovážejí úředně prefabrikovaná moudra.
  • Už zase se učíme ideologii a jediný správný světonázor.
  • Už zase upřednostňujeme zájmy cizích mocností před našimi národními zájmy.

Snahy o reformu Rakouska-Uherska a SSSR byly nesmyslné, předem odsouzené k neúspěchu.

Podobně nesmyslné je tvrdit, že lze reformovat EU. Na reformu už je pozdě.

EU dnes, 15 let po vstupu, není elitním klubem, za jehož členství bychom dali půlku majetku, ale uzavřenou sektou, ze které — jak ukazuje pokus o brexit — zdánlivě není úniku.

EU nepotřebuje reformu, EU potřebuje transformaci.

Nestačí plesnivé stěny znovu nalíčit, je potřeba oprýskat staré vrstvy nátěru, možná jednu, dvě zdi zbořit, a postavit je znovu. Nestačí opravit pár odstavců v Lisabonské smlouvě, je potřeba vrátit se před Maastricht.

Nestačí vyměnit předsedu Komise, je potřeba vrátit EU z pokusu o superstát zpět k pouhé mezivládní spolupráci suverénních členů.

Neneseme totiž odpovědnost ani za „Evropu“, ani za „Unii“, ale za Českou republiku.

Naše členství v EU není naší výsadou. Není privilegiem. Není důvodem k vděčnosti. Je jen historickou okolností, která nějakou chvíli potrvá, a pak se zase změní.

Členské státy totiž bez Unie existovat mohou, zatímco Unie bez členů smysl nemá.

Nejsme proto občané Evropské unie žijící v regionech „Česka“.

Jsme a zůstaneme občané České republiky žijící v Evropě.

Hana Lipovská · FCB

(A ani si nepřejte číst, jak sprostě se eurohujeři za tato slova na paní Lipovskou vrhli. Sáhla jim totiž na Zlaté tele, kterému se klaní.)


15 let manželství s €U

Tak dle ČT jsme 15 let v manželství s Evropskou unií. Já myslím, že je to velice přesné pojmenování problému a děkuji ČT, že tak objektivně přistoupila k hodnocení celého vztahu.

Dokud jsem nepracoval v advokacii, jen jsem od rodičů věděl, že hned po svatbě si naši určili, kdo drží kasu. No a tatínek se s tím nemůže vyrovnat dodnes. 40 let.

Od doby, co se zaměřuji na rozvody a péči o děti vím, že hlavním problémem manželství je, že si nikdy manželé nejsou skutečně rovni. Ono to ani nikdy nejde. Vždy jeden z nich vstupuje do manželství s větším majetkem, druhý s menším, jeden s barákem, druhý s dluhy, jeden má závazky k předchozím vztahům a je třeba učitel, druhý je bezdětný podnikatel, teď se tam narodí děti — jeden chce holku, druhý kluka…

Problém nastává tam, kde chybí vůle ke kompromisu a zejména k respektu druhého. K tomu říká starý vtip o kompromisu: „Když žena chce jet s dětmi k moři a muž chce jet na hory. Kompromisem je, že celá rodina jede k moři a muži dovolí vzít s sebou lyže!“. A tak nějak to funguje. Anebo nefunguje. Jde vždy o míru tolerance.

Ten průšvih nastává v okamžiku, kdy jeden přestává respektovat druhého. Když můj otec jede na střelby, maminka už 14 dní před tím frflá. Že zas bude doma sama, že neví, proč tam jede na celý den, že se tam může zranit, že netuší, co na tom kdo vidí, že se otec nachladí, že… Ale samozřejmě ho pustí a pak si ráda vyslechne, jaké to bylo. A když otec něco vyhraje, máme „skleník“ (tam, kam se dává sváteční sklo) vystlaný otcovými trofejemi. Maminka na nich utírá prach a vnitřně má hrdý pocit, že ten její Láďa je fakt dobrej. I když tam neměl jezdit!

Ovšem s EU je to ten moment, kdy se vztah rozbije. Nedokážu si představit, že by otec řekl matce „Od zítřka se mnou budeš chodit na střelby, jinak se s tebou rozvedu“ — což je zrcadlově totéž jako zákaz zbraní, zákaz jednorázových plastů, zákaz spotřebičů s určitým příkonem, zákaz nápoje s určitou příchutí, zákaz přijmout hosta…

Když by maminku nutil, co by asi udělala? Napřed by se bránila, protestovala, stěžovala si. Aspoň mně — někomu nezávislému. Po právní stránce by se dalo říct, že by na otce podala žalobu. Jenže — kam?! Podat žalobu proti nějakému rozhodnutí EU je jako podat žalobu vůči tomu, že by otec nešel na střelby — ale soudci by byli jeho kamarádi ze střelnice.

Nezávislost Soudního dvora EU je nesmysl — vždyť je celý placen z financí EU, EU ho zřizuje a obsazuje. O nezávislosti soudu bych mohl uvažovat, kdyby byl obsazen Američanem, Rusem, Australanem, Japoncem a třeba Indem. Ještě lépe, kdyby v dané věci rozhodoval zcela nezávislý soud — např. soud v nějakém americkém státě, který nemá žádný zájem na výsledku. Ale toto?!

Je to manželství…. ČR a EU — to je manželství. ČR je robotárna, montovna a popelnice Evropy. Když jde o naši ochranu, je upřednostněno právo EU jako v případě dvojí kvality potravin. Když jde o zájmy EU, jsme hnáni k soudu — viz kvóty na migranty, směrnice o zbraních atd. Je to manželství, kde žádný kompromis, natož shoda manželů, není.

Je čas podat žádost o rozvod…

Proto volím Klára Samková a Alternativu.

Tomáš Tyl · FCB

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 178 × | Prestiž Q2: 10,67

+19 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top