Štítky článku: •  

Francouzi to pochopili

Příčiny vzniku dnešního hnutí žlutých vest sahají překvapivě hluboko do minulosti, až k Velké francouzské revoluci. V roce 1973 pak došlo v Paříži ke zločinu, jenž odstartoval sešup hrdé země až na ekonomické dno. „Už se to nedá zastavit,“ říká Jean-Pierre Hottinger.

Byla to typická mediální zkratka: demonstranti ve Francii si navlékli žluté vesty a vydali se protestovat proti zdražení benzinu. Kdyby to byla pravda, člověk by si zaťukal na čelo, pomyslel si cosi o bláznivých Frantících, kteří stávkují kvůli každé maličkosti, a uniklo by mu zase to podstatné. Noviny tohle dělají vždycky. Vezmou nějakou jednotlivost, začnou ji dokolečka omílat, ale izolovaně od všeho ostatního, takže to nedává žádný smysl a realita dostává na frak.

Takhle to vypadá, když hromadné sdělovací prostředky pravdu, místo aby ji odkrývaly, zamlžují. Protože kdyby to nedělaly, celá Potěmkinova vesnice zvaná Evropská unie by se sypala ještě rychlejším tempem než nyní. Občan, který chce být informovaný, vědět, co se děje, a nezavírat oči před nevábnou skutečností, si tak musí skládat jednotlivé střípky mozaiky dohromady sám.

První článek o tom, jak se Francie otřásá v základech, neboť se v celé zemi konají protesty proti politice prezidenta Emmanuela Macrona, jsem psal už loni v srpnu. Již tehdy bylo jasné, že se děje něco velkého, ale média o tom informovala jen sporadicky a odděleně od ostatních souvisejících jevů a událostí. Typickým příkladem manipulace budiž incident z červencové Tour de France, nejslavnějšího cyklistického závodu světa. Když jej přerušila 30 kilometrů po startu jedné z etap demonstrace francouzských zemědělců, média o události sice referovala, ale už neřekla, že jde o součást vlny celostátních protestů.

Připomnělo mi to incident z hodiny tělocviku na gymnáziu, kdy jsme hráli florbal a jeden spolužák mi schválně ťukl hokejkou do rozkroku, když jsem si zády k němu v rohu hřiště kryl míček. Bylo to tak nesportovní a zákeřné, že jsem ho začal honit po celé tělocvičně, ale jelikož učitel neviděl jeho zákrok, jenom můj následný amok, vypadalo to, že mi bezdůvodně přeskočilo. Na podobném principu fungují i média — řeknou a, ale neřeknou b.

Když tedy v listopadu začali novináři referovat o Operaci Hlemýžď, která měla blokovat a zpomalit dopravu ve velkých městech, a o plánovaném pochodu před Elysejský palác v Paříži, protesty proti vládě a poměrům ve Francii již byly v plném proudu. Jen se k tomu připojil symbol žlutých vest.

„Hnutí žlutých vest má mnohem hlubší příčiny, benzin byl jen poslední kapka,“ vysvětluje v kavárně budovy Enterprise Office Center na pražské Pankráci Jean-Pierre Hottinger. Bývalý předseda Francouzsko-české obchodní komory žije v Praze už od začátku 90. let minulého století; přijel sem jako manažer kosmetického gigantu L‘Oréal, který měl za úkol zakládat pobočky ve střední a východní Evropě. Předtím pracoval pro slavný Chanel v Paříži a jeho hlavní výhodou pro pražskou misi bylo, že uměl anglicky a hlavně německy. Anglicky totiž Češi v té době příliš nevládli, francouzsky už vůbec, a nejlepší pořízení bylo právě s němčinou.

Pan Hottinger už je vlastně „náš“. Ihned po příjezdu do Prahy si uvědomil, že pokud zde chce přežít, musí se naučit česky. Češtinu piloval dvě hodiny denně a za půl roku už se s námi domluvil. „Hodně pomáhaly holky,“ směje se bodrý Francouz. Poté dovážel luxusní francouzské víno nebo vyráběl vodku Dvořák a prošel několika korporacemi. Dnes dělá manažera v americké společnosti DXC, dřívější Computer Science Corporation, jež se spojila s Hewlett-Packard; firma po světě zaměstnává celkem 137 000 lidí. Přestože žije v Praze, o dění v rodné zemi má perfektní přehled, ekonomický i společenský, a je schopen se na něj podívat z nadhledu a historické perspektivy. Ideální kombinace, díky které může Francouze pochopit i Čech; proto jsem vyrazil právě za ním.

Poslední kapka

„Francouzi jsou Galové (příslušníci keltských kmenů obývajících Galii) a hluboko v DNA mají zakódovanou egalité, rovnost, vědomí, že jsme si všichni podobní. To je naše přirozenost a v tom jsme jiní než třeba Němci nebo Britové. To je základ, který si musíte uvědomit, když chcete pochopit žluté vesty,“ vysvětluje čerstvý šedesátník, který živě gestikuluje a nezapře v sobě francouzskou nonšalanci, umocněnou výbornou češtinou s milým přízvukem.

Hnutí žlutých vest má podle něj kořeny již v roce 1789, v době Velké francouzské revoluce, kdy se Francouzi pořádně namíchli, že s nimi někdo zametá. Mají na to radar — jakmile cítí, že na ně vrchnost šije boudu a snaží se je okrást či podvést, jsou schopni ztropit docela slušné pozdvižení, nezřídka utopené v krvi. Zatímco Češi přemýšlejí, na kterou stranu se přiklonit (kdo vyhraje), a vyčkávají, jak to dopadne, Francouz už drží v ruce pochodeň a šplhá na barikády.

Po několika revolucích, červencové v roce 1830, která ukončila vládu dynastie Bourbonů, únorové v roce 1848, jež vedla k pádu krále Ludvíka Filipa a vzniku druhé republiky, či Pařížské komuně v roce 1871, kde se porvala buržoazie, která si chtěla upevnit moc, se socialisty, kteří odmítali snášet neúnosné pracovní podmínky a život na hranici bídy, nastoupil v roce 1958 legendární Charles de Gaulle, zakladatel páté republiky. Generál si prosadil výrazné pravomoci a snažil se posílit nezávislost a pozici Francie, například vystoupením z NATO a zahájením vlastního jaderného programu.

Po jeho smrti ale nastal pořádný sešup a začátek dnešního konce: průšvih s nevinně znějícím jménem — Pompidou. Georges Pompidou šestnáct let pracoval pro bankovní dům Rothschildů a nejprve v premiérském úřadě, kde vydržel nejdéle ze všech předsedů vlád, a poté v Elysejském paláci, sídle prezidentů, řádil jako černá ruka. Třetího lednového dne roku 1973 podepsal dekret, kterým zavedl Francii na pekelnou cestu: reformou zákona zakázal francouzskému státu, aby si půjčoval bezúročně peníze od Francouzské národní banky jako doposud, a odsoudil zemi k zadlužování u privátních bank — zejména těm patřícím Pompidouovu zaměstnavateli, bankovní dynastii Rothschildů.

Šlo o zločin srovnatelný se založením Federálního rezervního systému v USA, který je nepřesně nazýván jako americká centrální banka, přičemž jde o soukromý bankovní kartel. Zákon o Federálním rezervním systému, na němž je federální jen název, aby vypadal jako státní instituce, si na utajované schůzce napsali sami přední bankéři z rodiny Rockefellerů, Warburgů, Morganů či zmíněných Rothschildů. Dvaadvacátého prosince 1913, když už byla většina zákonodárců doma na Vánoce, se americký Kongres vzdal práva vytvářet peníze a regulovat jejich hodnotu, které mu dávala ústava, ve prospěch soukromé korporace. Od roku 1914 je tak každý dolar, který Fed vytiskne, vládě Spojených států půjčován s úrokem. Veřejnosti bylo tehdy (jejich) médii vysvětleno, že Federální rezervní systém bude kontrolovat množství peněz v oběhu, a bránit tak inflacím a velkým krizím. Což se, jak všichni víme, nestalo. Právě naopak… Jediné, co trvale roste, je dluh, který nikdy nelze splatit — skoro 22 bilionů dolarů.

Stejná malá domů, obrazně řečeno, neboť to byla ve skutečnosti hodně velká domů, proběhla ve Francii, kde Pompidou přihrál státní finance do rukou svého chlebodárce, rodiny Rothschildů. „Dejte mi možnost tisknout a ovládat peníze a nebude mne zajímat, kdo tvoří zákony,“ říkával údajně baron Mayer Amschel Rothschild, nazývaný též jako zakladatel mezinárodního finančnictví. A tak se i stalo… Dluh Francie po tomto bankéřském „majstrštyku“ vyšplhal až na současných více než 100 procent HDP.

Bankéři sobě

Právě 3. leden 1973 byl podle Jean-Pierra Hottingera zlomový moment, s trochou nadsázky by se dal označit jako začátek Hnutí žlutých vest. Od té doby už by teoreticky mohlo být jedno, kdo je prezidentem, směr byl nastaven. Přesto se našli další výtečníci v čele země, kteří dál přitápěli pod kotlem, například Valéry Giscard d’Estaing, který v Elysejském paláci Pompidoua vystřídal. Tento politik otevřel dveře první masové migrační vlně z Alžírska. François Mitterand zase prosadil zákon o sjednocení rodiny, který znamenal, že jeden legální přistěhovalec z Afriky s sebou může přivézt celé rozlehlé příbuzenstvo. „Jacques Chirac nic výrazně nezhoršil, ale pak přišel Nicolas Sarkozy a další velký problém. Nejprve prodal francouzské zlato a pak začal válčit v Libyi. Odstranění Kaddáfího, který mu předtím daroval 50 milionů eur na kampaň, umožnilo současnou vlnu migrace, neboť Libye působila jako pomyslný špunt,“ vyjmenovává Jean-Pierre Hottinger „detaily“, které od 70. let zadělávaly postupně na současný malér. A připomíná další obrovský milník a problém, který Sarkozy „vyrobil“ v roce 2008.

I přesto, že Francouzi v roce 2005 jasně odmítli 55 procenty hlasy v referendu přijetí Lisabonské smlouvy, jež z Evropy vytvořila současné monstrum, které požírá suverenitu jednotlivých národů, prezident Sarkozy jejich vůli obešel. „Řekl, že když to Francouzi odmítli, udělají se v ní změny, a nechal podepsat Lisabonskou smlouvu zkorumpovanými poslanci v parlamentu večer, když už byla mizivá účast.“ K tomu, aby něco takového mohl Sarkozy provést, přitom musel změnit ústavu. François Hollande pak už „jen“ spolufinancoval Islámský stát a vysílal francouzské speciální jednotky zabíjet od Sýrie přes Alžírsko po Mali, ale ta největší katastrofa přišla až po něm. Další zaměstnanec Banque Rothschild & Cie jménem Emmanuel Macron.

Macron namíchl mnoho Francouzů tím, že hned po vítězných volbách začal dělat pravý opak toho, co sliboval. Naštval železničáře chystanou privatizací železnic i osekáním benefitů zaměstnanců, podobně rozčílil i zdravotníky a obyvatele venkova. Stěžují si i studenti na reformy ve školství a důchodci na vyšší zdanění, respektive odvody na sociální pojištění. Prezidentova arogance a absence taktu či empatie, kdy uráží občany svého státu jako lenochy, jen eskaluje napětí. „Když mu někdo něco řekne, je schopen odpovědět, že nejlepší způsob, jak si koupit oblek, je pracovat. Ale jak, když není práce? Všechno zrušil a říká tomu reformy,“ kroutí hlavou Jean-Pierre Hottinger, který má coby zkušený manažer s mezinárodním přehledem z vládních statistik legraci. „Oficiálně je desetiprocentní nezaměstnanost, ale ve skutečnosti je to mnohem víc. Máme na to státní orgán INSEE, Francouzský národní institut pro statistiku a ekonomické studie, ale už dlouho víme, že je všechno falešné. Nemůžeme už věřit statistikám, nemůžeme už věřit novinářům, nemůžeme věřit ani odborům a politickým stranám. O Macronovi ani nemluvím. Jsme sami, pro francouzský lid už v letadle není žádný pilot.“

Prezident se coby bývalý investiční bankéř chová zkrátka jako… investiční bankéř a zaměstnanec rodiny, jež patří mezi největší finanční žraloky, které tato Země nosila. Tak jak to asi může dopadnout? „Všechno, co v politice udělal, i předtím jako ministr hospodářství, bylo pro Francouze špatně,“ myslí si pan Hottinger, jenž upozorňuje především na žalostnou ekonomickou situaci Francouzů, která se neustále zhoršuje.

Minimální mzda je nyní ve Francii 1201 eur čistého, průměrná mzda pak 2998 eur hrubého. Francie má ale největší daně na světě a je tam draze víc než v Praze. „Zaměstnancům jde padesát procent dolů. Od ledna navíc vláda zavedla, že se podobně jako v Česku daně platí přímo přes firmy. Do té doby si Francouzi platili daně sami jako v Čechách živnostníci. Důvod je jasný: aby se jim peníze sebraly hned,“ podotýká francouzský manažer s tím, že život ve Francii je celkově dražší než třeba v Praze. Zkrátka a dobře, i když muž i žena v rodině pracují, tak tak vyžijí. Ve Francii nyní žije zhruba 11 000 000 lidí pod hranicí chudoby!

„Když zaplatím nájemné, elektřinu, daně, dopravu a za jídlo, nezůstane vůbec nic,“ shrnul to výborně v článku, který jsem před časem četl, Gilles z Paříže. „Žiju tak, jak jsem žil, když jsem byl ještě student: doslova od výplaty k výplatě. Když prý vydělávám více než 1300 eur, jsem podle vlády bohatý, tudíž na státní podporu nemám nárok. Ale ukazuje se, že jsem příliš bohatý, aby mi pomohli, a příliš chudý, abych se obešel bez této pomoci.“

Kaput

Současné potíže Francouzů ale zdaleka nezpůsobili jen zkorumpovaní politici, ti jen plnili „vyšší plány“. Nebyl by Pompidou a Macron, přišel by někdo jiný — výsledek by byl ale úplně stejný. Ty nejdůležitější důvody současné mizérie vidí Jean-Pierre Hottinger v Evropské unii a začlenění Francie do mezinárodních struktur pod vedením USA. A fakta mu dávají za pravdu.

„Co se týká například NATO, o všem rozhoduje Washington. Ostatní země jen dělají to, co chtějí Američané, protože to podepsaly. Francouzi tak válčí v Mali, Sýrii, Iráku či Jemenu, nemají tam ale co dělat. Všechno to platíme, ale já ani mí spoluobčané jsme nedali souhlas k tomu, abychom v cizích zemích zabíjeli lidi. Ani parlament nic takového neschválil. Média o tom nemluví, takže se o tom vlastně ani moc neví. Lidi, kteří jsou ve vládě, nás mají za idioty. Například je v zákoně napsáno, že války schvaluje parlament. A tak tomu neříkáme válka, ale operace,“ říká pan Hottinger a dodává: „A co se týče Evropské unie, tak tu u nás prodávali tak, že přinese mír, práci a prosperitu. Místo toho jsme v několika válkách, máme obrovskou nezaměstnanost a Francouzi jsou chudí jako kostelní myši. Kaput.“

A jaké jsou tedy konkrétní výsledky? „Čtyřicet let zadlužování, desindustrializace a nezaměstnanosti. Tisíc lidí denně u nás klesá pod hranici chudoby, každý týden zavře nějaká průmyslová firma a každý druhý den nějaký zemědělec spáchá sebevraždu.“ Francie mimochodem každý rok platí do Evropské unie 10 miliard eur. Dvacet čtyři dává a zpátky dostane čtrnáct.

Lidé, kteří mají práci, se koncentrují ve městech. Nejhorší je podle pana Hottingera situace na venkově, kde si lidé ve stále více obcích nekoupí chléb, nedojdou k doktoru ani nedají dítě do školy. Tak potřebují auto. „Ale 15. či 16. v měsíci už mají lidé prázdné lednice nebo počítají, jestli koupí lepší jídlo, nebo boty pro děti.“

Lidé ve městech, například kolegové byznysmeni, musejí velmi tvrdě pracovat, aby svá místa neztratili a nenahradil je někdo jiný. Když si chce někdo udržet místo, je rád, že je rád a „nestará se o žluté vesty, ale o přežití“. Ti, co už o práci přišli nebo z ní sotva vyžijí, ale postupně vyrážejí do ulic. Podle Jean-Pierra Hottingera si my Češi, i vzhledem k nekvalitní práci médií, vůbec neuvědomujeme, jak je situace vážná. V zemi galského kohouta se dalo do pohybu soukolí, které už půjde zastavit jen stěží. Zdaleka nejde o běžný francouzský protest, ale počátek tradiční revoluce. Tak, jak hnutí žlutých vest stále nabírá na síle, snižuje se i šance, že to neskončí velkou vlnou násilí, jak zde bývá zvykem. Nálada obyvatel se totiž prudce zhoršuje.

Jean-Pierre Hottinger nechtěl zůstat v těžké době stranou, a tak kandidoval do francouzského parlamentu za Národní stranu. Dnes je rád, že se do parlamentu nedostal. „Až začne revoluce, přijde zase gilotina. A Francouzi nebudou rozlišovat, kdo byl kdo. Vezmou to kompletně.“ A s vážnou tváří říká: „Francouzi začínají chápat, co se děje. Jsme už úplně někde jinde. Mluví se mezi lidmi běžně o Rothschildech, Rockefellerovi, Morganech a lidi zuří. O lidi tady nikdy nešlo. Jsme už teď v revoluční fázi. Podle mě je nejpravděpodobnější převrat nebo občanská válka. Žluté vesty totiž pochopily celý systém, který je ožebračuje. Už se to nedá zastavit.“

vid [časopis Šifra, březen 2019]


Pozn. red.:  Naprosto nijak nekomentuji. Závěry ať si vyvodí každý sám…

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 437 × | Prestiž Q1: 9,94

+23 plus Známkuj článek minus –8

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top