Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku: •  

Privatizace státu a televize

Patřím k lidem, co si v jádru přejí, aby se stát pletl lidem do života co nejméně. Koneckonců, jak Ronald Reagan kdysi vtipně poznamenal: „Nejděsivější slova v angličtině jsou: Jsem z vlády a přišel jsem pomoct.“

Můj oblíbený prezident měl vůbec řadu skvělých bonmotů. Jak na stejné téma („Stát není řešením problému, stát je jeho součástí“), tak na jiné aspekty života, například velmi povzbudivé: „Politika není špatné povolání. Když uspějete, dostane se vám spousty poct. Když se zostudíte, můžete o tom aspoň napsat knihu“.

Ale zpět ke státu. Bezesporu existují oblasti života, kde stát svou roli má a mít musí. Dnes chci popsat situace, kdy si jisté zájmové skupiny snaží části státu zprivatizovat, a získat tak většinou peníze nebo moc, nejčastěji obojí.

Otřesným případem ze zahraničí je třeba privatizace sociální péče a odebírání dětí z rodin (Norsko) a budu bedlivě sledovat pokusy o analogie u nás. Otazníky budí soukromé vybírání daní od zájmových skupin zastupujících některé umělce, kterým pak platí každá kadeřnice, které v provozovně hraje rádio. Třeba.

Zájmové skupiny jsou velice vynalézavé v tvorbě složitých konstrukcí znemožňujících veřejnou kontrolu. Máme tak v České republice desítky organizací, fondů a rad, které jsou mazanými způsoby vyňaty z přímé veřejné kontroly. Poslanci každou středu nejdou na oběd a volí činovníky do alespoň dvou tří takovýchto organizací, které jsou pak ovšem již mimo kontrolu příslušného ministra, disponují miliardami korun a jednou za rok pošlou do parlamentu zprávu o činnosti, což je naprostá formalita.

Proto jsem například protestoval proti vzniku „nezávislé“ agentury pro sport, protože sport má řídit ministr školství, mládeže a tělovýchovy, nebo pokud je to taková priorita vlády, má vzniknout ministerstvo pro sport. Protože takhle normální svět funguje. Ministr, ať jde o kohokoli, je pořád logickým zástupcem veřejnosti, protože se opírá o většinu v poslanecké sněmovně. Je kontrolován, interpelován a kritizován poslanci a novináři. Zastupuje většinu veřejnosti dle výsledků předcházejících svobodných voleb.

Podobně se domnívám, že třeba ředitele státní televize má jmenovat ministr kultury (a to fakt nejsem třeba fanoušek současného pana ministra Staňka) a nemají se zřizovat jakési složité Rady, jejichž členy většinou nikdo nezná. Tito bezejmenní členové jsou mimo jiné daleko snadněji ovlivnitelní a zkorumpovatelní než ministr. Ten by si musel dát setsakra pozor, aby ředitelem televize jmenoval skutečnou osobnost a nikoli nějakého kamaráda nebo spolustraníka, protože veřejná kontrola ministra je prostě vysoká.

Jedná se o státní televizi (slovo „veřejnoprávní“ je mistrovskou marketingovou floskulí, která nic reálného neznamená), tak ji má ovládat stát. Stejně jako třeba Národní galerie je státní a nikoli veřejnoprávní, a jest proto logicky ovládaná ministerstvem kultury. Zda dobře, či špatně je jiná otázka. Pokud by chtěl stát televizi privatizovat (nejsem pro), tak ji má za desítky miliard korun prodat nějakému kapitalistovi — je však zcela vyloučeno ji privatizovat zadarmo a potichu jen jistým zájmovým skupinám.

A o to se někdo snaží. V pátek byla v Senátu petice nazvaná „Braňme média veřejné služby“ (tisk č. 283), která jakoby varuje před útoky „některých našich ústavních činitelů a jejich příznivců na novináře… snažící se prosadit, aby média veřejné služby sloužila k upevňování jejich moci…“

To zní vznešeně. Dokud si nespojíme, že autoři petice v minulosti předkládali legislativní návrhy snažící se dát právo nominovat do televizní rady výlučně pár vybraným organizacím (zájmovým skupinám) s nějakou vazbou na televizi (FITES, ARAS, Syndikát novinářů atd.). Totální konflikt zájmů a de facto privatizace televize (hospodařící s miliardami korun) několika partám zevnitř.

Hrůzu petentů teď asi taky vzbudil nově zvolený člen televizní rady pan Jakl, když řekl, že „stát nemá vařit pivo, péct rohlíky ani vysílat“. A co má být? Zaprvé to není žádná hloupost — nemáme například ani státní noviny, ani státní internetový zpravodajský portál, ani státní sociální síť „Veřejnoprávní Instagram“ — a žijeme.

Zadruhé jde o jednoho ze třinácti radních a jsem přesvědčen, že podobné názory zastává více než 1/13 české veřejnosti. Proč by neměla být zastoupena?

Ale jestli má ředitele televize jmenovat ministr kultury (a hrozilo by, že by si koalice mohla něco vyřizovat s opozicí), nebo televizní rada s nějakou časově složitější dobou členství, je už dosti odborná debata, kde jsou nějaká pro a nějaká proti. Zcela nutné je ale zachovat princip, že televizní radní musí být zástupcem všech plátců daní, celé veřejnosti. Tj. být zvoleni Sněmovnou bez jakéhokoli diktátu zájmových skupin. Čím jednodušší model, tím demokratičtější.

Píše pan Václav Klaus ml. na Novinky.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 195 × | Prestiž Q2: 10,26

+20 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Privatizace státu a televize

Žádné komentáře

top