Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Korea — země rozpolcená (1/3)

Vcelku bez většího uvažování většina z nás ví, že Korejský poloostrov je rozdělen na dvě části. Severní, komunistickou a jižní, tak říkajíc kapitalistickou. Ti, kteří zapátrají v paměti poněkud hlouběji, si možná vzpomenou ještě na veleúspěšný televizní seriál M*A*S*H, odehrávající se v lékařském prostředí vojenské nemocnice uprostřed zuřící korejské války. Jen málokdo si vybaví v paměti, pokud není fanouškem historických análů, proč je vlastně Korea rozdělena a patrně už vůbec nikdo si nepřipomene, že v jižní Koreji došlo svého času k fantastickému ekonomickému zázraku, snad největšímu ve 20. století.

Než se však k popisu tohoto ekonomického zázraku dostanu, zkusíme se nejprve stručně podívat do dávnější historie korejského poloostrova se zvláštní pozorností právě na korejskou válku, její příčiny a důsledky. A v mezičase si možná můžeme klást otázku, zdali jsme se neměli před 30 lety inspirovat (i při vědomí zásadně odlišné mentality Asijců od středoevropanů) raději někde v Soulu, než na tehdy již umírajícím Západě, potažmo v Bruselovicích.

Historie

Dnešní Korea, korejsky na severu Čosŏn (조선)[1], na jihu Hanguk (한국), je historické území, obývané téměř výhradně etnickými Korejci, ve východní Asii na Korejském poloostrově a přilehlé pevnině, na severu ohraničené řekami Amnok (čínsky Ja-lu) a Tuman (Tchu-men).

Legenda o jejím vzniku „O tygru a medvědici“ je sice datována až 2333 let př. n. l., ale nejstarší záznamy o Koreji nacházíme až na konci pátého století př. n. l. Ve středověku, roku 37 př. n. l., jsou jmenována tři království Koreje: Kogurjo, Pëkče a Silla. V Kogurjo vládla vojenská aristokracie, po níž zbyl sice jednoduchý, ale přesný zákoník. Ta byla později anektována jižnější říší Silla a na severu vzniklo následnické království Parhä. V říši Silla došlo později k úpadku a rolnickým bouřím, jejichž vyústěním byl jeden silný státní celek Korjo.[2] Charakteristický byl rodově dědičným postavením, které v podstatě přetrvává dodnes. Vyznačovalo se dále silnou armádou chránící je před nájezdnými Kitany a Mongoly. To přežilo staletí a až kolem roku 1392 byla založena dynastie „I“, která přetrvala až do roku 1910. V 16. století byla Korea napadena Mandžuy a uznala čchingskou Čínu. V podstatě až do 19. století se okolní státy pokoušely Koreu porobit.

V roce 1884 došlo k vzniku Rolnické armády, která se vzbouřila feudálním poměrům a k jejímu potlačení požádala korejská moc Čínskou dynastii Čching. Ta vyslala vojenskou podporu, což se však nelíbilo Japonskému císařství, které vyslalo svá vojska na ochranu Japonců, žijících na poloostrově. Čína poté navrhla, že opustí území v případě, že je opustí i japonská armáda, Japonci naopak navrhovali, že rukou společnou zreformují korejskou vnitřní správu. K dohodě však nedošli, takže nakonec v roce 1894 japonská armáda napadla čínské loďstvo a vznikla tak první japonsko-čínská válka.[3] Japonsko mělo převahu nejen technickou, ale i armáda byla disciplinovanější, takže Čína byla nakonec poražena. Roku 1897 vyhlásil král Kodžong nezávislé Korejské císařství a povýšil sám sebe na císaře.[4]

Imperiální choutky Japonska však nepolevovaly, roku 1902 uznalo zájmy Velké Británie v Číně a ta na oplátku zájmy Japonska v Koreji. Třetí silou, která se v prostoru angažovala, byly zájmy imperiálního Ruska, které také rozšiřovalo svůj vliv na východě Asie. Proti carské armádě však neměli Japonci dostatečné síly. Vztahy mezi Ruskem a Japonskem se vyostřovaly, zejména když Rusko porušovalo dohody o neútočení a spolupráci. Korejské císařství, vědomo si nebezpečí, vyhlásilo vojenskou neutralitu. Japonsko však žádalo podpis smlouvy o tom, že sice Koreu uzná jako nezávislou, ale pod stálým japonským dohledem. Mocenské zájmy nakonec vyústily v rusko-japonskou válku,[5] ve které Japonsko zvítězilo. Ta byla ukončena tzv. Portsmouthskou mírovou smlouvou z roku 1905, kterou zprostředkoval americký prezident Theodore Roosevelt. Obsahem bylo mimo jiné to, že Rusko bere na vědomí japonské politické, vojenské a ekonomické zájmy v Koreji. Následné Taft-Kacurovo memorandum z téhož roku obsahovalo souhlas USA s japonskou nadvládou v Koreji, výměnou za americké zájmy na Filipínách. Poté byl vyhlášen nad Koreou japonský protektorát, který vyústil v přímou okupaci Koreje. Roku 1910 korejský premiér pod nátlakem podepsal anekční smlouvu, císař Sundžong byl svržen a Japonsko zemi ovládlo.

Z jedné strany může Korea děkovat japonské nadvládě za zavedení moderní dopravy a komunikací (což bylo z obchodního hlediska ve výsostném zájmu Japonska), na druhou stranu tím byla pouze upevněna koloniální nadvláda. Japonci zrušili staré hierarchické uspořádání z doby Čoson a rázně přitvrdili výběr daní. Tím však vyhnali nájemné farmáře z půdy a opanovali vývoz rýže do Japonska. Důsledkem byla bída a hladomor. Kdo se nepodvolil tvrdému daňovému systému, skončil v otroctví při stavbě silnic, v dolech a továrnách, nejprve v Koreji a posléze i v dalších Japonci okupovaných zemích.

Doktrína amerického prezidenta Woodrowa Wilsona o právu na sebeurčení národů, která mířila hlavně na poválečné uspořádání v Evropě po rozpadu Rakousko-Uherska a první světové válce, došla sluchu i na dálném východě. Poté co zemřel (byl otráven?) korejský císař Kodžong, došlo v roce 1919 k masivním manifestacím za nezávislost Koreje. Japonci je však tvrdě potlačili.[6]

Protesty Korejců se vlekly až do roku 1929, ale vedly pouze k utvrzení vojenské nadvlády v roce 1931. Eskalace napětí pokračovala až do propuknutí druhé čínsko-japonské války v roce 1937 a následné druhé světové války. Postupně bylo potlačeno klasické náboženství ve prospěch japonského šintoismu, byly změněny školní osnovy a zakázána výuka korejštiny. Původní kultura se stala ilegální včetně knih v korejštině. Mnoho Korejců emigrovalo do Mandžuska a východní části Sovětského svazu, odkud organizovali protijaponskou partyzánskou válku. Represe v Koreji zesílily včetně zavedení nucených prací a sexuálního otroctví.

Až svržení atomových bomb na Japonsko tichomořskou válku ukončilo[7] a Japonsko se 15. srpna 1945 vzdalo, včetně pětatřicetileté nadvlády nad Koreou. Rudá armáda obsadila Mandžusko, blížila se ke Koreji a na jejím severu už operovaly prokomunistické partyzánské jednotky. Protože Američané se nedokázali včas na korejský poloostrov přesunout, pokusil se Dean Rusk[8] o diplomatické řešení a navrhl dočasné rozdělení poloostrova na dvě sféry vlivu podél 38. rovnoběžky, i když trvalé rozdělení ještě uvažováno nebylo. V úvahách bylo pouze to, že někdy v budoucnu bude problém vyřešen. Sovětský svaz na to kupodivu přistoupil. Američané se objevili v Jižní Koreji až 8. září.

V jižní části Koreje se k moci dostal Li Syn-man, v Severní Koreji se v únoru 1946 stal předsedou prozatímního lidového výboru korejský exulant Kim Ir-sen.[9] V září příštího roku se dostala korejská otázka na půdu OSN[10], která měla zajistit průběh nezávislých a svobodných voleb na celém území poloostrova. Byla vytvořena prozatímní komise při OSN, ale Pchjongjang již tehdy její nestrannost zpochybnil a na severní části poloostrova volby nedovolil. V důsledku toho proběhly volby pouze na jihu a 15. srpna 1948 byla vyhlášena Korejská republika (KR). I na jejím území však proběhlo prokomunistické povstání podporované vehementně severem, které však bylo potlačeno. V reakci na to byly uspořádány separátní volby i na severní části poloostrova, ovšem už pod taktovkou komunistů, a 9. září byla vyhlášena Korejská lidově demokratická republika (KLDR) v čele s premiérem Kim Ir-senem.

Severní Korea se ovšem (pod vlivem Sovětského svazu a Číny) se statem quo nesmířila a už v červnu 1950 překročila její armáda 38. rovnoběžku s cílem svrhnout jihokorejský „buržoazně-kapitalistický“ režim a uchvátit i jižní část poloostrova. OSN tento akt odsoudila, označila jej jako jednoznačnou agresi proti svrchovanému státu a na pomoc Jižní Koreji vyslala mezinárodní misi.

Tak vznikla tři roky trvající korejská válka, která stála mnoho životů a fakticky dodneška nebyla ukončena mírem. To si ale necháme až na příští pokračování.

PeTaX


[1] Slovo Čoson („Země jitřní svěžesti“) je dodnes jedním z těch, kterým sami Korejci označují svou zemi a můžeme ho najít i v oficiálním názvu KLDR — Čoson mindžudžui inmin konghwagug.

[2] Od něj je odvozen i dnešní název Korea.

[3] 23. 7. 1894 — 17. 4. 1895

[4] Dlužno poznamenat, že na rozdíl od japonské tradice, kdy císař je pokládán za božského zástupce na zemi, korejská tradice se spíše drží výše zmíněné legendy O tygru a medvědici a odvozuje majestát vládce z této legendy.

[5] 1904 — 1905

[6] Asi 7000 lidí bylo zatčeno, 550 zabito a 1400 zraněno. Mnoho korejských křesťanů bylo ukřižováno nebo zaživa upáleno v kostelích. (Korejská náboženská tradice je ovlivněna tradičním buddhismem, korejským šamanismem (anglicky Muism) s původem v korejském konfucianismu a rychle rostoucím křesťanstvím.)

[7] Některé historické prameny uvádějí, že hlavním motivem kapitulace Japonska nebyly ani tak dalece americké atomové pumy (jejichž použití bylo dost možná — pokud neuvažujeme jiné důvody — zcela zbytečné). Největší japonská obava totiž pramenila ze Stalinova otevření Východní fronty, jak slíbil na sklonku války západním spojencům, a Japonsko se velice obávalo toho, že Sovětský svaz by mohl své válečné tažení dotáhnout až do Japonska a svrhnout pro ně posvátné císařství. V otázce císařství byly totiž Spojené státy ochotny ustoupit. I když Američané samozřejmě budou do smrti tvrdit, že atomové bomby zachránily statisíce amerických vojáků před smrtí v bojích v Pacifiku, tento důvod se mi zdá daleko věrohodnější. Představy sovětské expanze a exportu bolševismu, které Japonci v Evropě dobře vnímali, se jim zdály ještě hrozivější.

[8] David Dean Rusk (9. února 1909 — 20. prosince 1994) byl ministrem zahraničí Spojených států od roku 1961 do roku 1969 pod prezidenty Johnem F. Kennedym a Lyndonem B. Johnsonem. Rusk byl jedním z nejdéle sloužících státních tajemníků USA, překonán pouze Cordellem Hullem.

[9] Jeho syn a budoucí dynastický následník Kim Čong-il se narodil na Sibiři s občanským jménem Jurij Ursenovič.

[10] Ještě v roce 1947 byla OSN respektovanou organizací, na jejímž vzniku jsme se jako Československo velmi aktivně podíleli. Bohužel, s ubíhajícím časem a s přistupováním nejrůznějších států a státečků s diskutabilním renomé její reputace postupně upadala až do dnešní podoby, kdy by úplně nejzdravějším řešením bylo její zrušení a nahrazení organizací zcela novou. Ostatně Spojené státy se už delší dobu zdráhají OSN finančně podporovat.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 107 × | Prestiž Q1: 5,13

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Korea — země rozpolcená (1/3)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top