Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

V co teda věřím, když nevěřím ve stát?

Velká většina lidí je přesvědčena, že k normálnímu fungování společnosti je nutná centrální autorita, která bude definovat a následně vynucovat pravidla, podle kterých by se měli chovat jednotliví členové společnosti. Nebo jsou minimálně přesvědčeni, že by se jinak žilo mnohem hůře/tíže. Toto přesvědčení považuji za podobný druh víry, jako je víra náboženská. A pokusím se vám vysvětlit, v co věřím já, když nevěřím v dobrotivý stát.

Jakkoli vím, že většina mých spoluobčanů věří ve stát, konfrontace s tímto názorem tváří v tvář mě dost rozhodila. Představa, že někdo věří, že evropská regulace GDPR skutečně chrání občana před zneužitím jeho osobních údajů, je pro mě natolik ulítlá, že jsem si nedokázal zachovat chladnou hlavu.

Nepovažuji věřící tohoto kultu za hloupější, horší … než jsem já sám. Jednak jsem sám tomu před cca 15–20 lety věřil a hlavně; snažím se respektovat lidi s různými názory. Různé, i diametrálně odlišné názory nemohou být příčinou opovrhování druhou stranou.

Během diskuse jsem čekal na otázku, čemu tedy věřím já? Myslím, že jsem ji nakonec nedostal, ale i tak považuji za užitečné si to sepsat. Chci upřesnit, že nejen, že nevěřím v smysluplnost řízení společnosti prostřednictvím státu, ale ani prostřednictvím nějakých centrálních předem sepsaných pravidel. Která sice formálně všichni budou akceptovat, ale když dojde k rozporu, každý si je bude vysvětlovat po svém a rozhodnutí, na čí straně je pravda, bude zdlouhavé, neefektivní a v konečném důsledku nepoužitelné.

Čemu tedy věřím?

Věřím v to, že každá jedna transakce, svobodně a dobrovolně uzavřená mezi stranami přinese užitek oběma (všem) stranám transakce. Přitom každá transakce bude (může být) zcela jedinečná a neopakovatelná.

Za bývalých komunistů nás učili, že hodnoty se vytvářejí jen prací. Já jsem přesvědčen, že hodnota může být vytvořena i jednoduchou směnou mezi dvěma stranami. Hodnota, pro obě strany pomocí jedné jediné transakce.

Představte si následující početně velmi omezenou a izolovanou společnost:

Dva farmáři s rodinami žijící na odlehlém místě. Jeden farmář má dvě krávy (KK), druhý farmář má dva býky (BB). Dohodnou se na jednoduché výměně v kurzu (ceně) 1K = 1B. Po realizaci výměny jsou jejich majetkové pozice následující: KB a KB. Tvrdím, že touto jednoduchou výměnou získali prospěch oba (možnost rozmnožovat své stádo) a nebylo k tomu třeba provést žádnou práci. Stačilo svobodně realizovat tuto jednoduchou výměnu (obchod).

No a já jsem přesvědčen, že závěry tohoto příkladu je možné zobecnit. Že přesně takto to může fungovat i ve složité společnosti. Že netřeba žádné předem sepsané zákony. Že stačí zajistit možnost svobodně realizovat transakce mezi stranami.

Řeknete si, to (zajistit tu možnost) se mnohem snadněji napíše, jak realizuje. No a já tvrdím, že stát, resp. centrální autorita s předem definovanými pravidly to může jen zhoršit.

Zkusím sem napsat nějaké příklady z reálného, ​​složitého světa a pokusím se na nich demonstrovat, že dobrý výsledek dosažený bez nějakých předem psaných pravidel a naopak, existence takových pravidel situaci zhoršila. Že podstatné bylo to, že transakce byla v zájmu obou stran, a tedy na její realizaci nebylo už třeba nic jiného.

Sedíte v čekárně a čekáte na letadlo. Spatříte, že cosi není tak, jako obvykle. Po chvíli personál letecké společnosti oznámí, že centrální IT systém společnosti, umístěný kdesi na druhém konci světa má velký problém. A tak se dozvíte, že to pípnutí palubenkou při vstupu do letadla není jen lokální, ale je to vstup do centrálního IT systému. A bez tohoto pípnutí (centrální registrace cestujících) není možný nástup cestujících do letadla a ani jeho odlet.

Ani poruchy tak důležitých a centrálních systémů nelze vyloučit. Občas se to prostě stane. Popsanou událost já považuji za náhodu, v podstatě zásah vyšší moci. Formálně je to sice chyba letecké společnosti, ale reálně se nedají věci zařídit tak, aby pravděpodobnost této události byla čistá nula.

Pracovníci letecké společnosti, kteří jsou na místě odletu, mají stejný zájem, jako vy. Co nejdříve odletět domů. Letecká společnost (centrála) má stejný zájem. Za neplánovaně stojící letadlo platí (např. pronájem, platy posádce …), ale nevydělává jim. Váš zájem a zájem letecké společnosti je v souladu. Máte jistotu, že odletíte, jakmile to bude skutečně možné.

V EU je tento případ předmětem regulace číslo 261/2006 o ochraně práv cestujících v letecké dopravě. Při zpoždění letu na příletu do cílové destinace, delším než 3 hodiny, máte nárok na kompenzaci ve výši 600 eur na osobu.

Řeknete si, to je přece super, že mi regulace zajistí odškodné. Vivat EU!

Ve skutečnosti těch 600 eur je plnění z pojištění, které si nějakým způsobem zajistila letecká společnost. A pojištění, to je náklad. Který letecká společnost nemá možnost pokrýt jinak, než jeho započtením do ceny letenky.

Čili skutečný výsledek předmětné regulace je ten, že donutí všechny cestující si v ceně letenky zaplatit stejné pojištění. Zaplatí ho i ti, co ho reálně nepotřebují (nekoupili by si ho) a zaplatí ho i ti, co považují svůj čas za cennější, než dohodnutých jednotných 600 za osobu. Kdyby byla ta možnost (a já o takové nevím, i když jsem ji aktivně hledal), zaplatili by si i dražší pojistné, ale s vyšším plněním.

Centrální pravidla, která mají platit delší dobu a mají se týkat velké množiny případů (i když stejného druhu) ani být jiné nemohou. Ta regulace se nedá napsat tak, aby byli spokojeni všichni. Přičemž bez regulace by to možné bylo. Na pojistném trhu by vznikla příležitost nabízet takové pojištění (opakuji: navzdory snaze jsem takové nenašel) a to s různými parametry pro různé zákazníky. Zda by o takové pojištění byl reálný zájem, to by ukázala poptávka. Možná ano, možná ne. Ale jeho uzavření by bylo svobodným rozhodnutím dvou stran. Zatímco s regulací ho dostanou a zaplatí všichni.

Nyní podobný příklad:

Přijdete na letiště na check-in. Tam se dozvíte, že nepoletíte. Důvodem je overbooking. To je situace, kdy letecká společnost prodala více letenek, než je míst v letadle. Je vám nabídnut náhradní let za XX hodin a podle téže regulace EU máte nárok na kompenzaci, světe div se, ve výši 600 eur na osobu.

Overbooking na rozdíl od náhodného selhání techniky je důsledkem úmyslného a vědomého jednání letecké společnosti. V cenách letenek mám dost dobrý přehled, a proto vím, že to místo, ze kterého vás vykopli, letecká společnost prodala někomu jinému za řekněme (kvalifikovaný odhad) 1200 eur. Regulace tedy zajistila letecké společnosti 600 eur zisku z transakce, se kterou vás donutili souhlasit. Dobrovolně byste možná na takovou možnost nepřistoupili (oni ale nejprve hledají dobrovolníky, až když nenajdou, tak je to skutečně takto).

Jak asi taková regulace vznikla? Politici vyslechli hlas občanů, kteří požadovali „řešit“ problém zpožděných letů a overbookingu. Leteckým společnostem se podařilo „dohodnout“ s politiky obchod za vašimi zády. 600 eur kompenzace při náhodné události (pokryje pojištění, placené cestujícím) a stejných 600 eur kompenzace pro případ, že letecká společnost dokáže dávno prodanou letenku prodat ještě jednou, ale výrazně dráže.

Netvrdím, že v případě overbookingu nemáte žádnou šanci se domoci vyšší náhrady, než je těch 600 eur. Ale jsem přesvědčen, že to celé je dohodnuto tak, aby to bylo fixované. Jednak lidé skutečně věří státu a budou rádi a také rozhodnutí soudu ve váš prospěch by bylo proti dohodě „velkých chlapců“. Ale pokud věříte v státní spravedlnost, tak můžete zkusit.

Bez regulace byste podle mě měli u soudu, zvláště na soukromém soudu v konkurenčním právním prostředí, šanci. V USA letecké společnosti tímto limitem odškodného chráněny nejsou, soudy (resp. dohodovací úředníci na nižším stupni) tam rozhodují pružněji a tak je tam větší šance domoci se skutečně náhrady, která již nemusí být pro leteckou společnost tak výhodná. A hlavně: výšku náhrady nezná předem a tak kalkulace výhodnosti overbookingu nebude jednoduchá.

Výše popsaná regulace však ještě není to nejhorší, co se může stát. Je sice hlavně ve prospěch leteckých společností a ne jak je deklarováno, ve prospěch cestujících (těm to jen soudruzi dokázali takto prodat — to je jejich hlavní silná stránka, dokáží prodat omezení jako něco přínosného), ale přece jen se drží nějaké logiky a zákonitostí. Letecké společnosti se probudily včas a uhrály to docela přijatelně. Ale skutečně považuji za naivní věřit, že regulace se přijímají jinak než dohodou státu s regulovaným subjektem. To jen propracovaný marketing a povinná školní indoktrinace zajistí, že lidé věří, že je to v jejich prospěch.

Ale může být i hůře. Když regulovat zatouží iniciativní dobroser (promiňte ten vulgární výraz) v zájmu vyššího dobra a regulovaný podnik podcení snahu, resp. neuspěje se snahou dostat politika do reality. Takovou regulací je omezení zplodin, či emisí automobilů, či tlak na limity přírodních zákonů v energetice. Aféra dieselgate je podle mě jen malou komplikací oproti tomu, co nás čeká.

Ukončím tento text jednodušším příkladem: Regulace sdílené jízdy (Uber a spol.). Skutečně si myslíte, že je nezbytné regulovat něco, co prokázalo svou životaschopnost? Službu, kterou lidé používali dobrovolně a ve velkých městech výrazným způsobem přispívá k možnosti se pohybovat bez vlastního auta, ale zároveň pohodlně. Však ti lidé, co věří ve výhody státní regulace, by stále mohli používat státem licencované taxíky. Zde skutečně neexistuje žádný racionální důvod, aby museli být všichni subjektem téhož právního úmluvy.

Mou vášní je cestování po celém světě. Na dálku si dohodnu dopravu, ubytování a jiné služby. Na relativně svobodném a vééélmi konkurenčním trhu. Kdesi v Tramtárii na druhém konci světa mě nemá jaký stát, či nějaké písmenka jak ochránit. A přesto mi svobodné transakce s různými stranami v různých zemích různých kultur vycházejí přesně tak, jak jsem napsal na začátku: hodnotou pro obě strany. Proč bych neměl věřit, že to musí fungovat obecně?

Prosím vás, milí věřící ve stát: Klidně se nechte ochraňovat státem, pokud to považujete za správné. Ale skutečně musíte do toho nutit i nás? Co o tuto „službu“ nemají zájem?

Píše pan Tibor Pospíšil na MenejŠtátu.sk

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 164 × | Prestiž Q1: 9,31

+16 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

V co teda věřím, když nevěřím ve stát?

Žádné komentáře

top