Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

O řemesle a přežití

Páteční parlamentní rozprava se aspoň v útržcích objevila v televizi a byly to záběry k puknutí. Jedna za druhou defilovaly lidské činnosti, které budou napříště předmětem zájmu finančního úřadu, slídění, udavačství a pokut.

K zavedení zbývá ještě dlouhá cesta. Opozice má připravenou rozsáhlou obstrukci ve formě pozměňovacích návrhů. Vypadá to na pořádný paskvil prošpikovaný výjimkami. Budu zvědavý na EET u kolotoče a při prodeji burčáku, a pohled na EET mašinku při ukládání rakve do hrobu bude osvěžující prvek snižující žal.

Fantazie je schopna vytvořit hned dva scénáře možných reakcí.

Jedna má styl francouzský. U nás nemáme žluté vesty, máme je červené. Ty protibabišovské demonstrace konstruované spolkem Milion chvilek pro demokracii, to je taková protestní IKEA, s rozhořčením předem vytištěným, s distribucí přes pořadatelský sbor. Celkem čajíček. Ovšem takový dav rozběsněných pokrývačů a instalatérů, ten by dokázal dát naší politické scéně pořádnou šťávu! Naši dědové a pradědové takto demonstrovali v ulicích města hlavního i metropolí regionálních velmi často. Anály monarchie i předválečné republiky jsou takových protestů plné.

K tomu se zjevně neschyluje. Důvodů je mnoho, jeden, co je nabíledni, je historický. Po desítky let trvající represe, ta německá byla doslova vražedná, komunistická zkraje taky, pak už — v uvozovkách — jen existenčně likvidující, jaksi vymýtila z veřejnosti vědomí, že je taky možné jít do ulic a dělat tam pořádný kravál.

Pravděpodobnější je ale vyústění české. Kdo by v něm chtěl vidět ušlechtilý přístup, mohl by to nazvat občanskou neposlušností. Ten přístup se projevuje už teď, za stávající etapy EET. V hospodě nebo pekárně se vás jakoby ledabyle zeptají — účtenku budete chtít? V Itálii nebo ve Francii nebo kdekoli v Evropě se na nic neptají a prostě vám ji dají. A naopak, když účtenku někde chci, třeba v taxíku, řeknu si o ni a oni mi ji dají bez brblání a ksichtů.

Tahle vláda nemá živnostníky a vůbec lidi nezávislé ráda a snaží se jim zatnout tipec a nasadit náhubek. Jenže za minulého režimu to nebylo tak, že vládnoucí moc neměla živnostníky jenom ráda. Ona je prostě zničila, zrušila, pozavírala, zametla s nimi jako s tajtrlíky. A přece i tenkrát byli řemeslníci. Měli jsme malíře pokojů pana K., přivezl svoje štafličky a pytlíčky s pigmenty v prastarém spartaku a maloval jedna radost. Pan B. byl čalouník, věšel mamince záclony, dovedl je nařasit a naaranžovat, že to pak bylo jak na zámku. Pan S. byl elektrikář a pan J., to byl instalatér a pamatoval jiné časy a dával k lepšímu, jak opravoval Adině Mandlové karmu a ona se při tom vyvalovala ve vaně. To všechno byli načerno pracující ilegálové. Budou mít následovníky. Řemeslo přežilo KSČ, řemeslo přežije i ANO a jeho EET.

LN, 13. 5. 2019

Píše pan Ondřej Neff na NP


Pozn. red.: Tak samozřejmě melouchařilo se, co to šlo. Jenže prakticky až do roku 1987 to bylo „poněkud“ ilegální a člověk si docela zahrával a riskoval. Ale na druhou stranu je třeba taky si uvědomit, že kvalita práce, kterou poskytoval komunál, byla naprosto tristní, takže kdo něco opravdu uměl, tak to prostě dělal načerno.

Vzpomínám si při té příležitosti na dobu, kdy jsem se hodlal přiženit do rodinné vilky a budoucí tchán si tenkrát pozval z komunálu klempíře. Nevím už, po jaké době přijeli, ale práci předstírali asi tak půl dne, nejvíc je zajímala svačinka a pivo. A pak je tchán chytil za prdel a vyhnal je. Jen zničili materiál a výsledek by nepřežil ani první horký den, protože parapet měl mnoho metrů a dilatační spáry by jim daly moc práce. Ale protože jsem neměl nikdy problém naučit se jakékoliv řemeslo, stačilo mi chvíli se dívat, jak se to dělá, nebo si o tom koupit nějakou knížku, takže nakonec jsem oplechování udělal sám a pokud vím, je tam dodneška.

Ale když se vrátím článku. Jasně melouchařilo se, ale málokdo to měl jako hlavní zdroj obživy. Drtivou většinou lidi museli mít ofiko zaměstnání a melouchařili tak nějak jako vedlejšák, na přivýdělek, legálně to nešlo a spíš se využívalo možnosti, že materiál se holt „ulil“ někde v komunálu a pak se privátně i s prací prodal. A zase jsme u toho: kdyby se ten materiál normálně prodával, a kdyby komunista nebyl zatvrzelý vůči malému podnikání, řemeslník by nemusel krást, prostě by si materiál koupil za pár korun a byl by si vydělal na vlastní obživu, nikoho by s tím neotravoval a ani nevykořisťoval, když už o to jde. Ale ne, to soudruzi byli chytří až na půdu!

A když jsme u těch melouchářů: táta byl vyučený krejčí. Učil se samozřejmě u svého otce, který měl za první republiky soukromé krejčovství, a patrně se mu vůbec nevedlo špatně, protože z vyprávění si pamatuji, že měli koupenou nějakou luxusní vilku někde za Prahou, dokonce i s rybníkem a s cihelnou. Jenže pak přišla ve 30. letech hospodářská krize a nějak se mu dařit přestalo, ostatně asi jako skoro všem. Táta vzpomínal, jak se stěhovali stále do menšího a menšího bytu. No a po válce už si neštrejchl vůbec. Ale táta předpokládal, že komunisti tu nebudou věčně, tak si krejčovskou výbavu nastěhoval domů a krejčoval na černo. Je jen úsměvné, že si k němu dávali šít často papaláši, kteří jezdili ven a holt se v tom oblečení z konfekce venku moc ukazovat nechtěli, protože platilo pořekadlo: „Šijeme na necky, pasuje to na všecky“. Oblek na míru prostě vypadá jinak, že.

Druhým důvodem bylo samozřejmě to, že platy v zestátněném podniku „Oděvní služba“ byly tak žalostné, že jsme si jako rodina rozhodně vyskakovat nemohli, takže každá koruna navíc byla dobrá. Zpočátku si udržoval klientelu poměrně širokou, ale postupně roky ubíhaly, komunisti ne a ne zmizet, takže stále méně věřil, že jednu přijde ten den, kdy koukne z okna a řekne: „dnes by to šlo“, komunisti půjdou od válu a on se udělá znova sám pro sebe. A když k tomu konečně po mnoha letech došlo, už byl starý a unavený a ten sen si už neuskutečnil.

Ale chtěl jsem vlastnit připomenout něco jiného. Jasně, šil na černo, žádné daně z toho neodváděl, bylo to z ručky do ručky. Šil kvalitně a všichni byli spokojení (i když popravdě, musel šít docela pod obvyklou cenou). Ale vzpomínám, že minimálně jednou taky narazil na vyčůránka: nějaké vychytralé paní šil nějaké luxusní šaty, když je měl hotové, sedl na tramvaj a jel na druhý konec Prahy takzvaně „odvádět“. Dorazil tam, paní si šaty vyzkoušela, byla spokojená a když táta natáhl ruku, že by jako měla zaplatit, tak se mu vyšklebila do obličeje a prohlásila, že mu nedá ani korunu a jestli si půjde stěžovat, že ho udá za zločin nedovoleného podnikání. No, pochopitelně, stěžovat si nešel, holt odepsal materiál, odepsal práci a paní Serbusová si u něj už víckrát neškrtla. Jestli to takhle zkoušela i u jiných krejčí, protože táta pochopitelně nebyl jediný, to nevím. Takže ono to ani s tím melouchařením nebylo tak jednoduché, idylické a bez rizika, jak to pan Neff píše.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 182 × | Prestiž Q2: 10,44

+19 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

O řemesle a přežití

Žádné komentáře

top