Štítky článku: •  

Proč jsou dnes daně tak vysoké?

Historik Carlo M. Cipolla studoval předindustriální Evropskou společnost a došel k zajímavému závěru ohledně výše daní: „Musíme přiznat, že množství peněz, který vybíral vládní sektor, stoupal od 11. století v celé Evropě, ale je těžké si představit, až na nějaké výjimky, na určitých místech, po nějakou dobu, že by stát dokázal vybrat na daních víc než 5 až 8 procent národního příjmu.

Ve feudálních časech byly statní výdaje, jak je dnes nazýváme, považovány za královu soukromou záležitost. Král vlastnil majetek — pozemky, lesy, pole, doly atd. Vzhledem k tomu, že to byl jeho soukromý majetek, měl právo ho využívat k ziskovým účelům, pronajímat ho, nebo těžit dřevo, železo, atd. a to následně prodávat. Neměl ale právo vybírat daně tak jako to známe dnes, tj. brát peníze od ostatních soukromých vlastníků, na jejich vlastní soukromé půdě.

Kdybychom tenhle systém aplikovali pro dnešek, jediné zdroje příjmů českého státu by byly příjmy ze státem vlastněných podniků, jako jsou České dráhy, Česká pošta, Lesy ČR, ČEZ a z pronájmu státních pozemků a budov soukromým majitelům. V současnosti je situace taková, že nejen musí občan platit státu ohromné daně, navíc musí těmi daněmi ještě podporovat ztrátové státní podniky, které si na sebe nedokážou vydělat. V 16. a 17. století probíhala v Evropě politická centralizace a byly zavedené nové příjmy státu — cla, spotřební daně a daň z půdy. Daň z příjmu neexistovala a začala se zavádět až koncem 19. století. Například ve Francii v roce 1873, v Itálii v roce 1877, v Norsku v roce 1892, v Nizozemsku v roce 1894, v Rakousku v roce 1898 a ve Švédsku v roce 1903.

Ještě koncem 19. století byla výše vládních výdajů ve většině Evropských zemí kolem 10 procent hrubého národního produktu. Dnes je výše daní a veřejných výdajů ve většině Evropy kolem 40–50 procent HDP. Jak je možné, že daně jsou dnes tak vysoké, když prakticky po celou historii lidstva byly daně, relativně proti těm dnešním, extrémně nízké?

Podle mě existují dva hlavní důvody. Prvním je průmyslová revoluce a s tím spojený nárůst bohatství společnosti, druhým je změna systému z monarchie na demokracii.

Nárůst bohatství společnosti

karel-iv.jpg (33,055 kiB)
Král Karel IV.

V předindustriální době byla většina společnosti velice chudá. Životní úroveň skoro všech lidí — sedláků, pracovníků v manufakturách a drob­ných řemeslníků se pohybovala blízko e­xi­stenč­ní­ho minima. Představme si, že bychom ve středověku zavedli moderní sociální stát, kde často 1/3 produktivních obyvatel musí živit hromadu darmošlapů — úředníků, sociálně „potřebných“, čer­pa­čů dotací, pseudointelektuálů atd. Na produktivní sedláky a řemeslníky by stát uvalil dnešní daně, což představuje přibližně 60–70 % (pokud vezmeme zdanění superhrubé mzdy + DPH a spotřební daně) a z toho by se pokusil uživit zbytek populace. Sedlák, který sotva přežíval, by takto umřel hlady. A ani 70 % z jeho příjmu by nestačilo uživit tolik ne­pro­duk­tiv­ních lidí, co máme dnes. Všichni lidé by pak začali umírat hlady. Hospodářství by se rychle zhroutilo.

Jinými slovy, v chudé předindustriální společnosti s většinou pracujících lidí kolem existenčního minima, nebylo technicky možné mít tak vysoké daně, i když by si to vládce třeba přál. Až když začala během průmyslové revoluce životní úroveň prudce růst, stát mohl brát produktivním lidem stále více, ale vzhledem k tomu, že produktivita práce rostla ještě rychleji než daně, životní úroveň obyčejných lidí navzdory tomu neustále rostla. I když dnešnímu Čechovi zůstane pouze 30–40 % z jeho příjmu po zdanění, jeho životní úroveň je stále mnohonásobně vyšší než životní úroveň dělníka či sedláka z 18. nebo 19. století, navzdory tomu, že ti neplatili skoro žádné daně.

Přechod k demokracii

Od začátku 19. století až do roku 1918 se západní svět postupně přetransformoval z monarchií na demokracie. S koncem první světové války, většina skutečných monarchií (kde měl panovník reálnou moc) v Evropě skončila.

Král se nemusel každé čtyři roky ucházet o přízeň voličů a nemusel je tak uplácet různými dávkami, nebo stabilními pracovními místy ve státní správě.

Nebylo v jeho zájmu zavádět konfiskatorní daně, ty by sice zvýšily jeho současný příjem, ale zároveň by snížily hodnotu jeho majetku, protože společnost se tak z dlouhodobého hlediska stane méně produktivní a hospodářský růst poklesne.

Za monarchie běžný člověk věděl, že se nemůže dostat do vyšší třídy a nikdy si nebude moci žít na úkor někoho jiného. Králův majetek patřil jenom jemu. Takže pouze on a jeho rodina, přátelé a obchodní partneři si mohli užívat toto bohatství a žít parazitický život. Každý si byl jasně vědom, do jaké třídy patří (vládci vs. poddaní). Každá snaha o zvyšování daní se tak potkala se silným odporem veřejnosti.

Naopak za demokracie si lidé myslí, že žádné třídní rozdělení společnosti neexistuje. Myslí si, že se přes demokratické volby spolupodílejí a spolurozhodují na vládě.

Zatímco za monarchie poddaní správně vnímali nadměrné zdanění jako vykořisťování, za demokracie je postoj obyvatel vůči daním jiný. Často je vnímají jako poplatky za veřejné a sociální služby, bez kterých by se podle politiků neobešli.

I z těchto důvodů stouply veřejné výdaje v západním světě od roku 1914 z 10 procent HDP až na dnešních 50 procent HDP a více.

Jak z toho ven?

Existuje dnes nějaký způsob jak snížit zdanění a vykořisťování produktivních lidí? Racionálně předpokládejme, že současný systém neomezené demokracie není možné změnit. Na druhou stranu roste nespokojenost lidí jak s jejich vládou, tak s EU. Lidé si konečně uvědomili, že vládnoucí elity hájí pouze svoje vlastní zájmy a jsou úplně odtržené od reality. V takovéto atmosféře by mohlo získat masovou podporu politické hnutí, které požaduje odebrání moci od centrálních autorit a zároveň maximální decentralizaci a autonomii jednotlivých regionů.

Pokud by si daně a regulace určovaly města, okresy a obce, navzájem by si konkurovaly a produktivní lidé by měli tendenci se stěhovat tam, kde jsou daně nejnižší. Naopak regiony s vysokými daněmi a přerozdělováním by rychle přišly o šikovné lidi a byly by tak nucené, pod hrozbou bankrotu, daně snížit.

Vznikla by spousta daňových rájů, které by nepřímo donutily daňová pekla snížit svoje vykořisťování. Jinými slovy maximální decentralizace a daňová konkurence představuje jedinou reálnou cestu jak se zbavit současných konfiskatorních daní.

Autorem článku je Mike

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 961 × | Prestiž Q1: 8,47

+9 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top