Štítky článku: •  

Proč potřebujeme deflaci a vyšší úrokové sazby

Fed zdánlivě přestal držet krok s ostatními centrálními bankéři, když nedávno naznačil možné budoucí zvýšení úrokových sazeboficiálním oznámení po zasedání 20. března 2015. Ale jak mnozí komentátoři rozpoznali, Janet Yellen, silná zastánkyně keynesiánské politiky více inflace za nižší nezaměstnanost, později bagatelizovala význam tohoto oznámení.

delace2.jpg (7,948 kiB)
Strašák deflace

Obezřetně naznačila, že sazby zůstanou nízko v blízké budoucnosti, a když (a pokud) zvyšování sazeb začne, budou přiměřené. Fed, jako centrální bankéři jinde, je i nadále odhodlán udržovat 2% inflační cíl, jak pokračuje politika poháněná strachem z deflace, strachem, který není podpořen ani dobrou ekonomickou teorií, ani správnou interpretací hospodářských dějin.

Chyby plynoucí ze strachu z deflace lze vyvodit z vynikající a nedávno vydané knihy Philippa Baguse Obrana deflace. Bagus poukazuje na to, že:

V ekonomickém mainstreamu existují v pod­sta­tě dva hlavní proudy současné teorii deflace. První proud může být reprezentován ekonomy, kteří jsou nějakým způsobem inspirováni keynesiánskými teoriemi, jako je Ben Bernanke, Lars E. O. Svensson, Marvin Goodfriend nebo Paul Krugman. První skupina se obává, že cenová deflace by mohla uvrhnout ekonomiku do pasti likvidity a staví se kategoricky proti cenové deflaci. To představuje deflační fobii ve své nejčistší podobě.

Jsou to právě tito teoretici a jejich kolegové, kteří v současné době dominují v uvažování centrálních bank a vytváří prostor (slabě a často jen slovně prosazovaný) pro pozitivní inflační polštář.

Bagus se uznává druhou skupinu ekonomů středního proudu s více vyváženým pohledem na deflaci:

Druhá skupina má zástupce jako Claudio Borio, Andrew Filardo, Michaela Bordo, John L. Lane a Angela Redish. Inspirováni Chicagskou školou, druhá skupina je více zaměřená na volný trh. M. Bordo například získal doktorát z University of Chicago. Tato skupina rozlišuje mezi dvěma typy deflace: dobré a špatné deflace.

Deflace vede k růstu reálných úrokových sazeb, což přináší zotavení

Nicméně hlavními bojovníky proti tomuto chybnému přehnanému úsilí ekonomů a mainstreamových médií proti údajnému zlu deflace byli zastánci rakouské školy. Ve svých esejích „Přeformulování teorie rakouského hospodářského cyklu“ a „Rakouské taxonomie deflace“ Joseph Salerno rozebírá strach z deflace a ilustruje výhody vyšších úrokových sazeb.

Kromě toho, „Přeformulování“ je také silný argument, proč současná měnová politika brzdí oživení a proč politika, která by umožnila finančnímu trhu, aby se přizpůsobil nové vyšší přirozené úrokové míře, je nezbytná pro obnovení normálního stavu a prosperity. Salerno začíná se zkoumáním, proč je to tak nepříjemné, když se musí ekonomika přizpůsobit opravě chybných investic a nadměrné spotřeby, které se objevily v období rozmachu:

Teorie ABCT, je-li správně formulována, skutečně vysvětluje asymetrii mezi konjunkturou a fázi krachu hospodářského cyklu. Špatné alokování investic a přílišná spotřeba, které se objevují v průběhu inflačního boomu, způsobují rozbití struktury výroby, která odpovídá za všudypřítomnou nezaměstnanost a chudobu, která je pozorována během recese. Předtím, než může začít obnova, struktura výroby musí být znovu pečlivě poskládaná v novém vzoru, protože časové preference spotřebitelů se dramaticky změnily v důsledku přerozdělování a ztrát příjmů a bohatství, které vznikly v průběhu inflace. To samozřejmě nějakou dobu trvá.

Jádrem problému je fakt, že inflace vytvářená centrální bankou „vytváří chaos“ v cenách a následně v ekonomické kalkulaci:

Navíc, očistný proces recese se dále prodlužuje kvůli tomu, že boom způsobil zmatek v cenové kalkulaci, skutečné kotvy tržní ekonomiky. Podnikatelé zjistili, že jejich velkolepé úspěchy během boomu jsou jen předehra k náhlému a hlubokému selhání svých prognóz a výpočtů. Dokud znovu nezískají důvěru ve své předvídací schopnosti a ve spolehlivost ekonomické kalkulace, budou pochopitelně proti tomu, aby zahájili riskantní podniky, i když se jeví ziskové. Ale pokud se trhu umožní fungovat, tato podnikatelská malátnost se vyléčí sama jako omezení poptávky po výrobních faktorech, které sníží mzdy a další náklady na výrobu ve vztahu k předpokládaným cenám produktů. „Přirozená úroková sazba“, tj. návratnost investic, se tím zvyšuje až do bodu, kdy naláká podnikatele, aby obnovili své investiční aktivity, a iniciuje proces přizpůsobení. Úspěch se živí sám, nálada podnikatelů stoupá a ekonomické oživení získává na síle.

Salerno vysvětluje, že trh může vyléčit sám sebe, pokud je cenám povoleno se přizpůsobit, včetně snížení „mezd a dalších nákladů na výrobu vzhledem k předpokládaným cenám produktů.“ Současně to vede k „prudkému růstu“ reálných úrokových sazeb, který přitahuje kapitalisty a podnikatele zpět na trh:

Zvýšení přirozené úrokové míry, která překonává pandemickou demoralizaci mezi kapitalisty a podnikateli a spouští ekonomické zotavení, se odráží v úvěrových trzích. Pro zahájení oživení je třeba, prudký nárůst v „reálné“ nebo o inflaci očištěné úrokové sazby pozorované na finančních trzích. Vysoké úrokové sazby nepotlačují oživení, ale jsou jasným znamením, že přizpůsobení relativních cen potřebné k přestavění produkční struktury s ekonomickou realitou pokračuje rychlým tempem. Špatně označovaná „sekundární deflace,“ ať už je nebo není doprovázena související monetární kontrakcí, je tedy nedílnou součástí procesu přizpůsobení. To je předpokladem pro obnovení podnikatelské odvahy a obnovení důvěry v peněžní kalkulaci. Rozhodnutí bank a podnikatelů s kapitálem dočasně držet, spíše než půjčovat nebo investovat, část nahromaděných úspor do výrobních faktorů a odpovídající růst úvěrů a přirozených úrokových sazeb nad nějak odhadovanou „skutečnou“ časovou preferenci, neohrožuje, ale urychluje oživení. To znamená, samozřejmě, že jakýkoliv politický pokus bránit nebo zvrátit pokles cen výrobních faktorů a cen aktiv prostřednictvím měnových manipulací nebo programy fiskální stimulace zpomalí nebo vykolejí přizpůsobovací proces recese.

Noví obránci deflace

The Telegraph nedávno uvedl článek Szu Ping Chan s odkazem na práci Claudia Borio, vedoucího měnového a hospodářského oddělení BIS, „Nízké sazby spustí občanské nepokoje, když centrální banky ztratí kontrolu“, který je také vysoce kritický k politice obávající se deflace a usilující o 2% (nebo vyšší) inflační cíle. Paní Chan vyzdvihuje práci C. Borio:

Studie, jejímž spoluautorem je pan Borio, argumentuje, že období deflace má méně ekonomických nákladů než zadržování poklesu cen. Analyzuje 38 ekonomik po dobu více než 100 let a ukazuje, že ekonomiky rostly v průměru o 3,2 % během deflačního období ve srovnání s 2,7% růstem, kdy ceny rostly.
Uvádí, že slepé srovnání s třicátými léty je zavádějící. „Historické důkazy naznačují, že velká hospodářská krize je spíše výjimkou než pravidlem,“ řekl Hyun Shin, vedoucí výzkumu v BIS.

Bagus, Chan a Borio nám znovu ukázali, proč jsou nutné institucionální změny, které povedou k odumírání nekrytých peněz a vytvoří příležitosti pro zdravé peníze.

Zdroj: mises.cz, na mises.org napsal John P. Cochran

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 913 × | Prestiž Q1: 5,39

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top