Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Zahal svou tvář šlojířem smutečním? (2)

Dokončení rekonstrukce rozhovoru s jazykovědcem, drem Karlem Olivou, bývalým šéfem Ústavu pro jazyk český, nejen o tom, kam čeština spěje. Podíváme se nejen na anglicismy a rusismy, frankismy a italismy, ale i na slova časem zavátá a na slova zakázaná. A na slova zakázaná politickou korektností.

No a jak je to tedy s novodobými anglicismy (či spíše amerikanismy)? No, jak s kterými. Jedná-li se o věc popisující technickou novinku, asi bych se tomu nebránil. I když jsme se pokoušeli místo e-mailu zavést elektronickou poštu a místo SMS (Short Message Service) zavést KTZ (Krátká Textová Zpráva), nějak se to moc neuchytilo; bylo to dlouhé, či neintuitivní. Ponechal bych to na přirozené selekci. Některá slova se mi moc nelíbí, s jinými problém nemám.

Například lajk (like) zdomácněl poměrně snadno a vcelku dobře nám signalizuje, že se jedná o slůvko z kybernetického prostoru. Zatímco české synonymum „to se mi líbí“ použijeme například pro slečnu u sousedního stolu, výraz lajkuji bychom v této situaci asi nepoužili. Obdobnou jazykovou jemnost převzalo slůvko hejt (hate), též nám signalizuje internetovou souvislost.

Horší je to s výrazy typu kúl (cool), badžet (budget) a podobnými, které mají dostatečně dobrá česká synonyma a jen si hrají na cosi „lepšího“. Pokud má čeština zcela ekvivalentní výraz, není nejmenší důvod k použití cizího slova, žádná jemná jazyková nuance mezi nimi není. Obdobně se slůvkem „challenge“ (výzva). Viz dávnější díl Čengličtina.

Neméně mě rozčiluje například mediálně vysoce frekventované slovo farmář. Ne, my tady žádné farmáře nemáme! Ti jsou možná někde na americkém středozápadě! My tady přece máme tradiční sedláky, zemědělce, rolníky, statkáře… K čemu nám takový farmář? Zase si na něco hrajeme?

A jak poznáme, že nějaké cizí slůvko hladce a organicky vklouzlo do naší slovní zásoby? Asi v okamžiku, kdy v písemné formě zfonetizuje a začneme je přirozeně ohýbat; skloňovat a časovat, připojovat mu předpony a přípony.

Pak zde máme taky otázku slov dnes již částečně nebo zcela přežitých. Pan Jiří Kostečka, středoškolský pedagog, dělal nedávno mezi mládeží průzkum a s překvapením zjistil, jak mnoho původních českých slov již dnešní omladina vůbec nezná. Například výrazy balamutit, cudný, mamon, horlivý, láteřit, ale i v názvu článku použité slovo šlojíř. A samozřejmě nešlo jen o těchto pár ukázek, ten seznam čítá několik set slov, která ještě moje generace běžně používala nebo přinejmenším znala, co znamenají. Pojednával jsem to ve starším článku „Stáváme se znovu šóflem“.

Samozřejmě je na vině to, že se podstatně méně čte, přesněji nečtou se knihy. Slovní zásoba elektronických dokumentů je nesrovnatelně nižší, než jazyková zásoba literární. Slovní zásoba je ale redukována už dlouhá léta. Čtení bylo postupně vytlačováno rozhlasovým a později televizním vysíláním. Pravda, v počátcích jsme zde měli jen dva rozhlasové vysílací okruhy, později jeden televizní, a ještě později dva, a internet neexistoval vůbec. Přesto lidé četli poměrně hojně dál, protože komunistické vysílání bylo často promořeno politickou propagandou (ó, jak snadno jsme se k tomu nyní zase vrátili!), takže bylo příjemnější vzít si knihu a rozšiřovat si tak bezděky svůj slovní základ. Nehledě ještě k tomu, že jak rozhlas, tak televize, ve snaze komunikovat hlavně s proletariátem, přibližovaly svůj slovní projev tomuto okruhu a spíše se vyhýbaly výrazům z intelektuálního prostředí. Kladem snad bylo jedině to, že býval poměrně důsledně používán jazyk spisovný, na rozdíl od dnešních komerčních stanic, které se stále více podbízí i hovorovou mluvou a užíváním slangu.

Ale abych se vrátil k tématu: samozřejmě, že ze slovní zásoby mizí slova, která přestala být potřebná. Slova, která popisují zaniklá řemesla a předměty, které již nepoužíváme. Kolik z vás například ví, k čemu sloužilo ruchadlo? Ti, kteří nevědí, možná budou schopni odvodit, že sloužilo k rozrušování něčeho. No a jen opravdu málokdo z mladých ví, že ruchání je starší název pro orbu — už si nevzpomínáte, že bratři bratranci Veverkové vynalezli ruchadlo neboli moderní pluh s radlicí, který půdu nejen rozrušuje, ale zároveň i obrací? A tak se to má se širokou řadou dalších slov.

Bohužel také sílí volání po zjednodušení češtiny a sjednocení například i/y, nebo s/z. Ale to je neskutečná hloupost. Vždyť přece pomocí joty a ypsilonu zásadně měníme významy slov, která sice stejně znějí, ale rozdílně se zapisují (nehledě k tomu že měkké „i“ nám měkčí předchozí souhlásku). To pramení jen ze studentské lenosti něco se učit. A obdoba platí i pro matematiku, kterou by nejraději všichni odstranili z maturitní zkoušky (a tu češtinu možná také). Už jsem se setkal s názorem: „Hele, já stejně po škole odejdu někam do zahraničí, takže budu mluvit anglicky, takže k čemu mi je nějaká blbá čeština?“

No, když pominu to, že jde přinejmenším o naše kulturní dědictví, je rodný jazyk tím, co jsme poznali nejdříve, jazyk, jímž na nás hovořila matka i otec a v jehož jemnostech nejlépe chápeme. Probůh, tím neříkám, abychom se neučili cizí jazyky! Jen to, že zejména dnes, kdy se nám některé síly snaží potlačit veškeré národní cítění a udělat z nás jakousi novou, světle hnědou evropskou rasu, bychom měli být naopak na jeden ze základních identifikačních národních znaků velice citliví. Protože nikdy nebudeme Italové, nikdy nebudeme Němci, nikdy nebudeme ani Holanďané, či kdokoliv jiný. Nesmírně mě irituje, když na náměstích poskakuje stádo šašků a skanduje, že „kdo neskáče, není Čech“, a přitom sami česky valně neumí.

Obdobně čítám na Facebooku rádoby vlastenecké příspěvky, ovšem psané takovou formou, že člověk nejenže si musí podržet bulvy v očních důlcích, aby mu nevypadly, ale často ani nepochopí, o čem ten daný autor vlastně píše. Ne, nejde mi o to, že absentují diakritická znaménka (nabodeníčka). Dobrá, ne všichni mají nastavenou českou klávesnici, na některých zařízeních to ani dost dobře nejde. Ale souvislou větu s podmětem a přísudkem (a jejich shodou), interpunkcí a základní typografickou úpravu (mezery), mohou zapsat i z klávesnice anglické. Jenže to se člověk dozví, že na tom prý nezáleží, nebo si od militantů vyslouží ještě osočení, že je nějaký zatracený grammar nazzi.

Jen málo si totiž uvědomují, že gramotnost není tvořena jen schopnosti číst (a chápat text), ale i schopností psát a přesně formulovat své myšlenky tak, aby je pochopili i ostatní správně, bez dlouhého analyzování sdělovaného. A k tomu směřuje nejen správné používání slov, ale právě i bohatá slovní zásoba s jemnými valéry jednotlivých výrazů. Takže ne: „kdo neskáče, není Čech“, ale: „kdo neumí česky, není Čech“!

A to ani nezmiňuji dnešní takzvanou politickou korektnost, která nám významy slov dokonce obrací do opaku, do protimluvu. Mění jejich význam na něco, co nikdy neznamenaly, zavádí nová označení pro věci tradiční a jednoznačně používané. Vnáší v podstatě biblické babylonské zmatení jazyků.

Obdobně jsem zachytil tendence zbavit se takzvaného přechylování u ženských příjmení. Zase takový nesmysl. Samozřejmě, chápu to (velmi opatrně) v případech, kdy se například dotyčná narodila s českým příjmením v zahraničí. Třeba Emma Smetana. Tam prostě nechápou, že Smetana a Smetanová jsou dvě podoby stejného příjmení. Stejně tak rozumím tomu, když si slečna vezme pana Browna a přechýlené příjmení Brownová opravdu nevypadá nejlépe (jinak by tomu ale bylo, pokud by si vzala již domestikovaného pana Brauna a byla Braunová).

Ale naprosto to nechápu u žen trvale žijících v České republice, s příjmením typicky českým. To je nějaký pokus o dnes (bohužel) moderní formu vypjatého feminismu, či jde jen o vrozenou hloupost. Vrcholu absurdity dosahuje, pokud si například ženy ponechávají i jméno za svobodna a pak jedno z nich přechýlí a druhé ne (Veronika Šíp Tardonová — to je prostě na palici — ještě obráceně bych to pochopil: Šípová Tardon).

Protože bez přechylování českých příjmení jde čistě o mrzačení české věty, jde o zásah do systému jazyka. V angličtině se pozice větného členu, tedy podmět, předmět, příslovečné určení, vyjadřuje postavením ve větě. Čeština má slovosled velmi volný a větné členy vyjadřujeme výhradně pádovými koncovkami. Tedy pokud vynecháme přechýlení, zavádíme do věty zmatek a dokonce i z něj plynoucí možné nedorozumění.

Tutéž logiku bychom měli dodržovat pokud možno vždy u práce s cizími jmény a příjmeními. Ne úplně šťastné je používat první pád cizího jména a nepřechýleného příjmení vždy a všude, zejména pokud nejde odlišit jiným způsobem, zda jde o muže či ženu. Takže bychom se měli v nejasných případech pokusit alespoň o nějaké skloňování. Například Kateřina Emmons nám do věty vnáší jasno vložením ohebného křestního jména. Pokud to nejde jinak, můžeme si pomoci i společenskou pozicí nebo funkcí: ministryně Peak. Snadno tak obejdeme přechylování v případech, kdy je oficiální příjmení neohebné.

Protože vyznívá značně komicky a je proti smyslu jazyka, pokud přechylujeme slepě a hluše i případy jako Margaret Thatcherová. Nikdy se Thatcherová nejmenovala! Odstrašující případy vidíme zejména ve sportovním a politickém zpravodajství, kde se to cizinci jen hemží. Právě příjmení bychom měli co nejvíce zachovávat v té podobě, jak se dotyčný člověk skutečně jmenuje, respektive jak sám sebe označuje.

Abych přísný a strohý minulý odstavec poněkud odlehčil, připomeňme, že nová slova nevznikají a nevznikala pouze z potřeby pojmenovat novou věc, ale často, zejména v minulosti, z jakési pověrčivosti, aby vyslovení zakázaného jména nepřineslo neštěstí. (Ne snad, že by v populaci pověrčivosti ubylo, je až zarážející kolik lidí je i dnes pověrčivých.) Jedním z příkladů je například relativně mladé slovo medvěd. Původně totiž bývalo používáno slovo, patrně převzaté z latiny, Ursus, nebo nějaká jeho varianta. Jenže naši předkové se obávali, že pokud by jeho jméno vyslovili nahlas, mohl by si pro ně přijít. A protože obrana proti medvědovi mohla tehdy být nad lidské síly, raději nepokoušeli osud.

Takže bylo vymyšleno náhradní slovo (zde nejde o politickou korektnost), tedy zvíře, které , kde je med. Případně podle jiného etymologického výkladu: zvíře, které med jí. Podobně tabuizované slovo bylo například ďábel, také neradno jej vysloviti. Tak vznikl čert, ovšem to bylo z bláta do louže, takže vzniklo ještě nové opisné slovo, tentokrát pocházející z němčiny, čerchmant (Schwarzmann, tedy černý muž), které však významovým posunem dnes vnímáme již dosti jinak.

A když už jsem zmínil tu politickou korektnost, tak máme z dnešní doby zcela typickou ukázku, kdy někdy od devadesátých let se nějakým způsobem začalo tabuizovat slovo cikán, ačkoliv je jazykový fundus dlouhá léta obsahuje a nacházíme je bohatě zpětně i mnoho desítek let v literatuře. Takže vznikl ne úplně správně výraz Rom, který platí pouze na určitou část cikánstva. Dokonce i někteří cikáni se tomuto novému označení brání a nadále o sobě mluví jako o cikánech. A protože některým zní pejorativně i to nové označení Rom, neutralizujeme dále a začínáme používat úplně etnicky nepříznakové „nepřizpůsobivý“. (Jen tak mimochodem: cikán ani Rom není rasa! Jde o etnikum! Zcela stejně úchylné je obviňování z rasismu, pokud hovoříme o islamismu a islamistech. To je ještě absurdnější, než v případě těch cikánů!) Jo, a když už píšu o těch slovech převzatých z jiných jazyků, tak z cikánštiny nám čeština převzala například výrazy čórka a čokl.

 Obdobně vznikly i politicky korektní patvary afroameričan, případně italoameričan. Ještě v mnoha nepříliš starých knihách se setkáváme běžně s výrazem černoch a pochybuji, že tím byl kdykoliv kterýkoliv černoch uražen (kromě těch moderně rasově přecitlivělých). Maně si vzpomínám na lekce z učebnice angličtiny před nějakými 45 lety, kde se pojednával fiktivní dopis kamarádovi do nějaké socialisticky spřátelené africké země zhruba ve znění: „My pen-friend is Jomo. He is a Negro boy from Africa“. Dnes je tento překlad již nekorektní a musel by znít přinejmenším: „He's a black African boy.“ A možná i to black už je dnes špatně. Je to zcela úchylné a protismyslné. Přece si někoho nezačnu více nebo méně vážit tím, že jej označím jiným, novým slovem. Jasně, u těch pověrčivých praslovanů jsem ta zástupná slova chápal, ale u etnicity a ve 21. století to prostě nedává žádný smysl.

Takže jazyk se nám rozšiřuje o pojmenování nových (nejen) technických prvků. Typicky angličtina pro technologie, němčina pro automobilismus, z druhé strany například francouzština a italština pro gastronomii — co si budeme říkat, až na několik výjimek anglická a americká kuchyně nestojí za nic. Za mého mlada dělala nudle a fleky ručně babička, kolínka jsme kupovali v krámě, později špagety nebo makarony. A dnes? Farfalle, fusilli, penne, tagliatelle, fettuccine, rigatoni, ravioli, lasagne, …. Popravdě, ani nevím, jak většina z těchto těstovin vypadá a to jsem v kuchyni jako doma. Totéž s ovocem a zeleninou. Soudruzi nám sem přivezli občas banány a kubánské pomeranče, výjimečně mandarinky a ananas. A podívejme se, kolik exotického ovoce, pro které nemáme český ekvivalent, je na pultech dnes. Vzpomínám si, že slovo brokolice jsem viděl prvně až někdy v devadesátých letech, do té doby jsem ani nevěděl, že něco takového existuje.

Takže abych to nějak uzavřel: patrně se nemusíme bát, že by čeština zanikla zcela. Pro věci, se kterými se denně setkáváme, se patrně názvy nezmění, není k tomu žádný závažný důvod. Přesto bychom měli dbát o to, abychom zbytečně češtinu neprznili, snažili se psát správně, přestože chybovati je lidské. A hlavně: četli knihy! Jinak digitálně zhloupneme.

PeTaX

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 95 × | Prestiž Q2: 12,63

+12 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Zahal svou tvář šlojířem smutečním? (2)

PeTaX:
Dík. Jsem vůl. Vždyť to vím, že byli bratranci, kruci! Třikrát to po sobě čtu, i odspodu, abych tam neměl kraviny. A stejně to přehlédnu. Autorská sl…
Rajchenberk:
Dobrý článek! Jen jedna technická, Veverkovi byli bratranci a ne bratři.

V interní diskusi je 2 příspěvků | poslední příspěvek 24. 5. 2019 10:36 || Diskutovat interně

Facebook diskuse
top