Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Namísto přestavby přístavba

Diskuse o budoucnosti EU zahájená po britském referendu pomalu končí. Kýženou změnu kurzu nepřinesla. Dosavadní přístup „více Unie“ — „více doleva“ byl potvrzen. I Miloš Jakeš byl větší reformátor než dnešní evropští vůdci.

EUSSRV období po britském referendu si mnozí dělali naděje, že se Unie změní. Mnoho komentátorů tehdy požadovalo hluboké reformy, návrat pravomocí členským státům, rozvolnění svěrací kazajky, konec velkopanské povýšenosti představitelů unijních institucí. Předpovídán byl přechod k vícerychlostní integraci, větší orientace na vnitřní trh, opuštění ambic vytvářet evropský stát.

Vedoucí představitelé EU-27 zahájili hned v červnu 2016 proces reflexe o budoucnosti Unie. Před prvním jednáním k tomuto tématu, jímž byl neformální summit v Bratislavě v září 2016, pak předseda Evropské rady Donald Tusk sliboval realistickou diagnózu důvodů brexitu a to, že si z něj lídři vezmou ponaučení. Na krátkou chvíli se mohlo zdát, že se věci ubírají správným směrem.

Summit na Bratislavském hradě a zde přijaté prohlášení a plán se však ukázaly být první studenou sprchou. Namísto sebereflexe a vůle pootočit kormidlem zasedání nabídlo rituál vyjadřující věrnost aktuálnímu modelu evropské integrace a odhodlání pokračovat nerušeně dále ve vyjetých kolejích. Následovaly dva podobné rituály — v Římě v březnu 2017 a v rumunském Sibiu v květnu 2019.

Prohlášení z Bratislavy, Říma a Sibiu představují stěžejní a určující výstupy procesu reflexe. Jelikož summit v Sibiu byl dlouhodobě označován za vyvrcholení diskuse, znamená to, že na nic dalšího bychom již čekat neměli. V červnu sice bude ještě přijata tzv. strategická agenda na období 2019–2024, jakési obecné závěry Evropské rady o prioritách Unie pro následující institucionální cyklus, ty už jsou však všední, provozní záležitostí v mezích systému. Po Sibiu tedy není třeba otálet s analýzou toho, co tři roky rozprav o budoucnosti přinesly.

V dotčené trojici deklarací, které jsou si obsahově velmi podobné, můžeme pozorovat několik základních linií:

  • Na prvním místě je to velebení dosavadního modelu integrace a jeho výdobytků. Unie je podávána jako nepostradatelný garant míru, stability, prosperity a demokracie. Např. v Římě vůdci prohlásili: „[J]sme hrdi na úspěchy Evropské unie: budování evropské jednoty je odvážným a prozíravým počinem. … Vytvořili jsme jedinečnou Unii se společnými orgány a pevnými hodnotami, společenství míru, svobody, demokracie, lidských práv a právního státu, významnou hospodářskou velmoc s nebývalou úrovní sociální ochrany a sociálního zabezpečení.“.
  • Naopak kritika na adresu Unie je zanedbatelná. Nejsilnějším výrokem, který v tomto směru zazněl, je, že „EU není dokonalá“, přičemž hned následoval dovětek: „ale pro řešení nových výzev, jimž čelíme, je to nejlepší nástroj, který máme“ (Bratislavské prohlášení). Sebemenší zmínky o tom, že integrace v některých oblastech zašla příliš daleko a že je načase vrátit se zpátky, bychom zde hledali marně.
  • Zdůrazňována je jednota a všestranně je stvrzen kurz „více Unie“. Slovy Římského prohlášení: „Evropskou unii učiníme silnější a odolnější prostřednictvím ještě větší jednoty a vzájemné solidarity a dodržováním společných pravidel. Jednota je nezbytností i naší svobodnou volbou…. Naše Unie je jednotná a nerozdělitelná.“ Unie má mít významnější roli ve vnitřní bezpečnosti, v obraně, v sociálních věcech, v hospodářské politice, v řízení migrace a v řadě dalších oblastí. Projektována jako je jako globální hráč a lídr.
  • Potvrzeno je rovněž směřování „více doleva“ k prosazování levicově pokrokářských postulátů včetně genderové, antidiskriminační a environmentalistické agendy. (Dodejme, že ryzím vyjádřením tohoto směru je tzv. Evropský pilíř sociálních práv vyhlášený institucemi v listopadu 2017, nebo diskusní dokument Komise Směřování k udržitelné Evropě do roku 2030 z ledna 2019.)
  • Namísto reforem nabídli vůdci jen plané fráze o tom, jak jsou odhodláni společně řešit výzvy rychle se měnícího světa, jak se budou zaměřovat na očekávání občanů a naslouchat jejich obavám, jak se Unie soustředí na oblasti, kde má její činnost největší význam a v různých otázkách bude postupovat úměrně jejich velikosti a významu, jak je třeba zlepšit vzájemnou komunikaci a vnést do rozhodování více jasnosti apod.

Tím veškerý obsah končí. Pokud budete pod drobnohledem zkoumat, které že pravomoci by měly být Unii odňaty a vráceny členským státům, zjistíte, že množina je prázdná. Stejně pochodíte, pokud budete pátrat, a) ve kterých oblastech se očekává útlum činnosti Unie, b) které unijní předpisy by měly být pro nadbytečnost zrušeny bez náhrady, c) které nové nástroje budou dány do rukou členským státům (či vnitrostátním parlamentům), aby se mohly bránit návrhům, které jdou proti jejich základním zájmům, nebo které vnímají jako rozporné s principem subsidiarity, d) které unijní orgány budou zrušeny.

Dá se tedy hovořit o nějakých reformách? Sotva. V souhrnu deklarace z Bratislavy, Říma a Sibiu nepřináší nic víc než plný pytel slov vzývání a opětovného utvrzení stávajícího kurzu, ponořený do bahna vyčpělých frází, vágních slibů a pustého tlachání.

Domnívám se, že není ani namístě označovat výsledky celého tříletého procesu reflexe za perestrojku neboli přestavbu, jak lze tu a tam zaslechnout. Ve vztahu k dnešním unijním elitám by to bylo příliš laskavé a shovívavé. Snad bychom tím i trochu křivdili těm představitelům minulého režimu, kteří se aspoň o určité změny snažili, nebo jejich potřebu přiznávali. I generální tajemník Miloš Jakeš byl schopen říci třeba: „Tu jsme to v minulosti trochu přešvihli, abych to tak řekl, s tou socializací.“ Něco podobného — ve vztahu k přemíře centralizace — u dnešních představitelů Unie naprosto postrádám. (To Juncker po britském referendu v Evropském parlamentu prohlásil: „Britské hlasování odstřihlo některá z našich mnoha křídel. Ale náš let pokračuje. Naši cestu do budoucnosti nezastavíme. Nové horizonty čekají. A my letíme směrem k horizontům, které náleží Evropě a celé planetě. […] Náš projekt pokračuje a ačkoli nás britské hlasování snad trochu zpomalilo, musíme dále sledovat náš kurz směrem k cílům, které sdílíme, s obnovenou ambicí.“)

Nečeká nás tedy ani přestavba, ale leda přístavba dalších pater ve stejném stylu. Brexit je další promarněnou příležitostí na změnu. Žádné reformy směrem k rozvolnění integračního celku nebudou, žádné pravomoci se z Bruselu nevrátí, arogance unijních mocipánů neustane, sny o evropském státu nevyprchají. Naopak, můžeme pozorovat, jak tyto negativní trendy mocně sílí. Mašina integrace znovu uhání ve vyjetých kolejích a nabírá rychlost.

Bratislava, Řím, Sibiu — tak si to shrňme:Počet případů
Pravomoci, které by měly být Unii odňaty a vráceny členským státům 0
Oblasti, ve kterých by mělo dojít k útlumu činnosti Unie 0
Unijní předpisy, které by měly být pro nadbytečnost zrušeny bez náhrady 0
Nové nástroje v rukou členských států umožňující zablokování iniciativ, s kterými nesouhlasí 0
Orgány Unie, které by měly být zrušeny 0
future-of-europe.jpg (87,959 kiB)
Pozn. red.: Co tam dělá ten modrej fógl? ODS?

Píše pan Tomáš Břicháček | ePortál.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 87 × | Prestiž Q2: 11,49

+10 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Namísto přestavby přístavba

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top