Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Nezvolitelní

Evropské volby skončily a s nimi další šance na získání důstojné reprezentace v Evropském parlamentu. Neodpustíme si malé zhodnocení, zveřejníme některá zajímavá fakta a pokusíme se ukázat voličům, proč má smysl se volby zástupců od evropského parlamentu účastnit.

Sláva vítězům

S počtem šesti zástupců zvítězilo v českých volbách do Evropského parlamentu (EP) hnutí ANO 2011, jejichž kandidátce vévodí Dita Charanzová. Program ANO 2011 začíná klasickým budovatelským zvoláním:

ctvrty-kral-1.jpg (39,701 kiB)
ÁNO 2011

Detailní program hnutí ANO 2011 začíná definicí hodnot a volebních slibů, které jsou z pozice evropského poslance zcela nedosažitelné a k jejichž naplnění Evropský parlament ani neslouží.

Začneme prvním bodem programu — hájením zájmů České republiky. To je nesplnitelný slib, jelikož i za předpokladu, že by ANO vyhrálo evropské volby se sto procenty českých hlasů a zastupovali by Česko v Evropském parlamentu jednomyslně, reprezentovali by pouze 3 procenta hlasů Evropského parlamentu. Přesně takovou hlasovací sílu v něm totiž Česko má. A s těmi nelze obhájit vůbec nic. Zájmy Česka se lépe hájí v Evropské radě (rada předsedů vlád), nebo Radě Evropské unie (rada ministrů), protože v obou má Česko stejnou sílu hlasu, jako ostatní členské země.

Zvyšování konkurenceschopnosti (koho?), zaměstnanosti a životní úrovně je hned z kraje úplně nesmyslné heslo, které nepředstavuje žádný konkrétní cíl a uvedenou problematikou se Evropský parlament ani nezabývá a nelze tedy takové věci z pozice europoslance ovlivnit.

Přispívání ke stabilnímu finančnímu prostředí je další abstraktní prohlášení, které může znamenat cokoliv. Česká republika není součástí eurozóny a stabilní finanční prostředí může do jisté míry zajišťovat sama sobě právě díky tomu. Jestli tohle znamená, že ANO chce českou korunu zachovat, nebo naopak podporuje integraci do eurozóny, je tedy nejasné.

Posilování bezpečnosti občanů v prostoru bez vnitřních hranic je vznešený, leč opět nereálný cíl. Naši bezpečnost mohli europoslanci hájit při schvalování migračních kvót a zakazování zbraní kvůli terorismu (připomeneme, že se jedná o zákaz legálních zbraní, se kterými se žádný terorismus nepáchá). Ke cti nestraníků za ANO v předchozím Evropském parlamentu (včetně paní Dity) budiž, že hlasovali proti těmto nesmyslům. K čemu jim to bylo, si můžete domyslet. Oba návrhy zcela bezpečně prošly a česká tři procenta hlasů neudělala do odhodlání socialistických západních zemí ani malý vryp.

Rozšiřování Unie, pásma stability a posilování role Unie ve světě je pak posledním velkým nesmyslem celého programu hnutí ANO. Česko žádné rozšiřování dělat nemůže a EU žádnou stabilitu neposkytuje, ani finanční a už vůbec ne vojenskou.

Lídryně kandidátky, Dita Charanzová, se neobtěžovala ani přijít do volební superdebaty, ale voličům ANO to zjevně nevadilo a spokojili se s Andrejem Babišem, který nejen, že vůbec nekandiduje, ale ještě dokázal na položené otázky odpovídat zcela nesouvisejícími odpověďmi, které četl z připravených papírů. Paní Charanzová umožnila voličům poznat svou persónu v tomto příspěvku Respektu, kde si bohorovně přivlastnila celou agendu regulace poplatků za roaming a prohlásila, že bez ní bychom stále volali do Chorvatska za 25 Kč. Zde uvedeme pouze tolik, že jediným orgánem EU, který má pravomoc iniciovat legislativní změny je Evropská komise, která toho času čítá 28 komisařů pro různé oblasti působnosti a přes 32 000 pomocných úředníků. Názor nějaké Charanzové z Česka v Evropské komisi opravdu nikoho nezajímá a hovořit k celé komisi je pro jediného europoslance v podstatě nemožné.

Podobné nesmyslné, nereálné a povšechné drby mělo v programu množství kandidátů — tohle je například volební program Pirátské strany pro volby do EP, která ve volbách získala 3 zástupce:

ctvrty-kral-2.jpg (41,260 kiB)
Pyjáti

Česká pirátská strana se rozhodla prodat voliči program, který je v rozporu s realitou. Nic z uvedeného nelze z pozice poslance Evropského parlamentu jakkoliv prosadit, nebo neprosadit.

Zachování svobodného pohybu zboží, práce a lidí v rámci Evropské unie nikdo neohrožuje a není tedy potřeba je bránit. Piráti také chtějí chránit Evropu, což je působivé — zejména proto, že Evropa a Evropská unie jsou zcela rozdílné celky a nad Evropou žádný pirát kontrolu nemá, ani tříprocentní. Internet bez cenzury je už teď nereálná vize, protože cenzuru navrhla Evropská komise a schválili Evropský parlament s Radou Evropské unie. Jediný, kdo může navrhnout zrušení této cenzury, je opět Evropská komise a ta je nevolená. Piráti nad ní nemají žádnou kontrolu a tak nemohou celou věc nijak ovlivnit.

Posledním hlavním bodem pirátského programu je prohlášení o autoritářích potlačujících demokracii. Piráti se tak stali sami sobě nepřáteli, protože autoritářská opatření navrhují hlavně oni. Vzpomeňme na návrh pirátské strany odebrat lidem právo na obhájce v soudních procesech a přenést obhajobu obžalovaného na součást obžaloby, kteréžto opatření bylo praktikováno v dobách tvrdé totality. Pirátský aparátčík Jakub Michálek doslova označil advokáty za „kamuflující advokátní struktury“ a obhajoval svůj protiústavní návrh na prolomení mlčenlivosti právních zástupců před soudem, na kterém stojí právní prameny celé západní společnosti. Současný primátor hlavního města Prahy, pirátský aparátčík Zděněk Hřib, se zase pochlubil svým autoritářským záměrem snížit maximální rychlost v ulici V Holešovičkách. Nikoliv snad proto, že by se snažil zvyšovat bezpečnost, ale prostě proto, že pak bude jednodušší tam měřit rychlost. Piráti tak sami sebe zdiskreditovali ještě dříve, než volby vůbec začaly.

A takhle vypadá program ODS, který zajistil straně druhé místo se čtyřmi křesly v Evropském parlamentu:

ctvrty-kral-3.jpg (70,454 kiB)
ODS

Program ODS pro volby do EP je zajímavý tím, že velmi otevřeně staví na hodnotách a principech, kterými se ale Evropský parlament, ani EU samotná, vůbec neřídí.

Europrogram ODS budeme pracovně nazývat populistickým, protože nepředkládá vůbec žádné konkrétní cíle a staví na premisách, kterými se Evropský parlament a Evropská unie vůbec neřídí. Bod první hovoří o „konečném slovu členských států,“ které mají EU řídit. Ideologický vývoj EU řídí Evropská rada, která je složena z představitelů vlád členských zemí. V této věci nás toho času zastupuje Andrej Babiš a Evropská rada volí buď kvalifikovanou většinou, nebo jednomyslně, podle povahy hlasování. Členské státy už tedy dávno mají konečné slovo ve směřování EU, ale mohou zároveň přehlasovat jiné členské státy a donutit je tak k poslušnosti. Evropská rada může například nařídit Česku instalaci měny Euro (o tom dále). Unijní instituce jsou tu údajně proto, aby sloužily členským zemím. To je pravda a není na tom potřeba nic měnit, protože takhle eurounijní instituce od svého počátku fungují. Ve třetím bodě dokázala ODS dokonce nadhodit a poté pohřbít svůj vlastní argument. Členské státy již mají ohromný vliv na každodenní evropskou politiku — mohou totiž hlasovat v Evropském parlamentu (skládá se z přímo volených europoslanců) a Radě Evropské unie (skládá se z přímo volených poslanců států). To ODS dále dementuje prohlášením, že je potřeba jednoznačně rozlišit, o čem si mohou členské státy rozhodovat samy a o čem nikoliv. Tyto pravomoci velmi přesně rozlišuje Smlouva o přístupu do Evropské unie a Smlouva o fungování Evropské unie, akorát tyto smlouvy zřejmě nikdo z ODS nečetl. Na celém odstavci je zajímavé, že ODS si ani nepřipouští variantu, že o naší vlastní zemi bychom si měli rozhodovat sami ve všech oblastech, nikoli jen v těch, které nám EU laskavě přenechá. Bod 4 je pak totální sci-fi, které hovoří o proměnlivé úrovni integrace členských států s EU, což je něco, na čem by se musela jednohlasně shodnout celá Evropská unie, jelikož by to vyžadovalo další změnu fungování unie. Poslední taková úprava proběhla v rámci Lisabonské smlouvy, která odebrala členským státům EU právo veta a umožnila vnucení regulací a legislativy nesouhlasícím členským zemím, což do té doby nebylo možné. Tehdy v ČR úřadovala vláda Mirka Topolánka, který Lisabonskou smlouvu podpořil. ODS se tak lvím dílem zasadila o stav, který dnes sama kritizuje.

Volební programy vítězných stran do eurovoleb mají jeden společný jmenovatel: Slibují nesplnitelné. Nikoliv snad proto, že by diplomatické schopnosti kandidátů nebyly dostatečně dobré, ale prostě proto, že Evropský parlament není platforma pro vytváření legislativy. Sliby vítězných stran jsou technicky naprosto nerealizovatelné, ani při nejlepší vůli jejich kandidátů. Jsou to lži.

Může EU nařídit zavedení měny euro? Ano.

Debatu o možnosti nutit Euro Čechům rozvířil předseda strany Svobodných, Liberlandu a Radostného Česka, Vít Jedlička, když prohlásil, že Euro nám může být vnuceno orgány EU. Na webu Manipulátoři.cz byl jeho výrok označen za hoax a doložen obrázkem, který má na sobě logo Evropské komise, doplněné textem, že ta má na svém webu napsáno, že pro implementaci Eura musí být země členem systému ERM II, do něhož je vstup dobrovolný. Čtvrtý král na webu Evropské komise nic takového nenalezl a Manipulátoři.cz odkaz rovněž nepřiložili. V podobné věci se Evropské komise a Rady Evropské unie dotazoval bývalý předseda Svobodných, Petr Mach. Rada EU panu Machovi odpověděla poněkud bohorovně, že na teoretické otázky odpovídat prostě nebude. Evropská komise poté odpověděla podobně s tím, že nechce spekulovat. Na stejném argumentu, totiž na podmínce členství v systému ERM II stojí dokonce i stanovisko Ministerstva zahraničních věcí, které doslova uvádí totéž.

Čtvrtý král se rozhodl celou kauzu prověřit a výsledek je překvapivý. Pravdu měl Vít Jedlička, když říkal, že Euro může být Česku vnuceno.

Zdá se totiž, že Smlouvu o fungování EU skutečně nečetl vůbec nikdo. Ta totiž říká, že kompatibilitu země s euroměnou určuje (mimo jiné) plnění podmínek stanovených systémem ERM II, který monitoruje vývoj národní měny vůči euru a odchylky, které nesmí překročit během sledované doby hranici 15 %. Tuto klauzuli doslova uvádí články 139 a 140 zmíněné smlouvy, jenže u nich je jedním dechem doplněno, že podmínky splnění ERM II jsou vysvětleny v příloze, která je až na konci mnohaset stránkového dokumentu. V této příloze je doslova napsáno, že splněním podmínek systému ERM II se rozumí právě to — nikoliv participace v uvedeném systému — členství podmínkou není.

Prounijní diskutéři pak dále mlží ohledně procesu, kterým k adopci společné měny dochází. Ten může být pro mnohé rovněž překvapivý: Každé dva roky musí Evropská centrální banka rozhodnout o tom, jestli je členská země EU připravena na vstup do eurozóny. Tuto zprávu předá Evropské komisi, která, pokud souhlasí, vyvolá požadavek na přidání země do eurozóny a předá tento požadavek Evropské radě. Ta potom o adopci měny touto zemí hlasuje kvalifikovanou majoritou. Web Manipulátoři.cz se tak společně s Ministerstvem zahraničních věcí sami stali manipulátory a šiřiteli hoaxů a dezinformací. V optimální konstelaci by tak mohl proběhnout následující scénář:

  • Evropská centrální banka se rozhodne, že Česká republika dlouhodobě splňuje podmínky stanovené systémem ERM II a navrhne odebrání dočasné výjimky před schválením Eura.
  • Evropská komise souhlasí, předá návrh Evropské radě.
  • Ta kvalifikovanou většinou rozhodne o odebrání výjimky.
  • Evropská centrální banka může poté rozhodnout, že Česko pozbylo poslední překážky na cestě do eurozóny a doporučí adopci měny euro, protože všechny podmínky byly splněny a dočasná výjimka byla zrušena.
  • Evropská komise návrh odsouhlasí a předá jej Evropské radě ke schválení.
  • Ta, pokud návrh schválí, osud Česka zpečetí a Češi budou povinováni k adopci eura.

Pokud v celém odstavci hledáte zarážku, ve které do procesu vstoupí Česká republika, pak hledáte marně. Na názoru české vlády a českých občanů v celém procesu vůbec nezáleží a je pouze na libovůli všech ostatních unijních orgánů a členských zemí, jestli budou na přání Česka brát zřetel, nebo ne. Čtvrtý král dále uvádí, že Evropská unie utratila za „informační kampaň o euru“ € 245 000 000 (přes 6 miliard Kč) z peněz daňových poplatníků a v této kampani zřejmě už nezbylo místo na vysvětlení tak základní informace, jako je proces zavádění měny do národních států.

Strany bez šance na úspěch

Jedinými kandidáty do evropských voleb, kteří netahali své voliče za nos, se staly strany euroskeptické. Pouze Strana nezávislosti České republiky (SNČR) a její kandidáti správně pochopili, že Česko v Evropské unii nic nezmění, ničeho nedosáhne a úspěšně identifikovali evropskou propagandu jako lži, které není příliš těžké vyvrátit. To bohužel znamená, že jediné, co může euroskeptická strana voliči nabídnout, je možnost vyslat svého zástupce do Evropského parlamentu prostě proto, aby jednal s ostatními evropskými euroskeptiky o konfiguraci evropských zemí po rozpadu EU. Nic víc se totiž z pozice Česka reálně dělat nedá.

Na takovou politickou nabídku ale český volič neslyšel. Český volič zpravidla netuší, jak EU funguje, k čemu které její orgány slouží a hlavně — proč by někdo volil politický subjekt slibující svobodu a odpovědnost, když ostatní kandidátky slibují modré z nebe, žádné starosti a hromadu věcí zadarmo. Češi opět ukázali, že se z komunistické minulosti nepoučili a zvolili si socialistické zástupce, kteří jim zajistí hlubší integraci do socialistického evropského experimentu. Politické subjekty jako Svobodní, nebo SNČR se tak v záplavě zakazovačů a socialistických budovatelů staly stranami, které lze volit, ale které nelze zvolit. Z jejich kandidátů se tak stali tzv. nezvolitelní.

Vyjádření disentu

O důvěře Čechů v politický projekt Evropské unie vypovídá žalostná účast voličů v eurovolbách. Méně, než 29 % voličů se těchto voleb účastnilo, a to je stále víc, než účast minulých voleb do Evropského parlamentu — těch se účastnilo jen 18 % voličů. Nedovolujeme si odhadovat, proč přesně český volič k volbám do Evropského parlamentu nechodí, ale dovolíme si publikovat malou radu na závěr: Neaktivita voliče ve volbách je obecně prezentována jako nezájem o konkrétní dění a tedy všeobecný souhlas s tím, jak systém funguje. Pokud volič nechce volit žádnou konkrétní stranu, ale přeje si vyjádřit nesouhlas se systémem, musí vložit do obálky neplatný hlas. Neplatné hlasy ve volbách historicky vyjadřovaly všeobecnou metriku pro vyhodnocování spokojenosti obyvatel s režimem. V každých volbách se totiž vyskytuje procento neplatných hlasů, které lze sledovat a které se obvykle nemění. Množství voličů, kteří nejsou schopni mentálně obsáhnout problematiku pravidel voleb a odevzdávají neplatné hlasy, se ve společnosti zpravidla nemění. Pokud tedy začne tento ukazatel výrazně stoupat, je to jasný signál garnituře, že nespokojenost obyvatelstva roste. Chodit k volbám tedy může mít smysl i pro ty, kteří chtějí nevolit.

Uvádí server ČtvrtýKrál.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 151 × | Prestiž Q1: 7,47

+11 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Nezvolitelní

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top