Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Úvahy postvolební

Nicotná šaráda voleb do europarlamentu je za námi. Pronásledovala nás podivná slovní hra na demokracii zahalená mlhou budovatelského a stigmatizujícího newspeaku, nad jehož lživou sémantikou se už ani novináři nepozastavují.

Proevropský místo unijní, integrační nebo federativní, jako by Evropa a Unie nebyly poněkud odlišné jevy, jako by parlament, jenž není ani evropský ani parlament, mohl reprezentovat společnou vůli západní civilizace, jíž politicky zosobňují národy. Ač volený, nestojí za ním jeden lid jako v Americe, neboť v Evropě neexistuje a národní vlády mu svou legitimitu ani nemohou předat. Politické bloky europarlamentu pouze zastírají tzv. demokratický deficit bruselské Komise. Ta disponuje „legislativní“ mocí z pověření vládnoucích politiků, aby mohli vnucovat svou kolektivní vůli národním parlamentům. K čemu by jim sloužila další nadnárodní moc shromáždění?

Přestože má unijní nomenklatura integraci a federalizaci ve svém ideologickém popisu práce, pokusy o reformu, jež by podřídily největší státy Francii a Německo federativní vládě, jsou tradičně odmítány. Národní politici nehodlají svou moc rozředit v nějakém pofiderním shromáždění.

Takovou hru na demokracii odmítají protestní a nacionální strany napadané mocenským newspeakem za populismus, jako by snad strany voličům neměly nic slibovat. Ovšem tito „lidovci“ bruselskou nomenklaturu a nadnárodní politiky ohrožují, nabízejí svým voličům návrat vlády lidu, zpět k občanům, kteří se bouří a ve svém společenském konzervatismu odmítají nadřazenou ideologii tzv. liberální elity, jež svou politickou svobodomyslnost dávno ztratila. Euronewspeak jejich instinktivní obranu před utopickou integrací a masovou imigrací antidemokratických muslimů démonizuje a vyhání je na okraj politiky. Unijní volby tak matně ukazují obraz revolučního kvasu v Evropě, vývoj ale nenaznačují.

Strany hlavního proudu, zejména socialisté, už delší dobu oslabují, třetina sněmovny reprezentující lidový odpor mírně posílila, je ale roztříštěná do mnoha stran a straniček s odlišnými národními znaky, a tak si mohl prezident Evropské rady Donald Tusk pochvalovat, že voliče brexit a politický rozvrat v Británii zastrašil. Nepochybně. Euroskeptická italská vláda nemá na vystoupení z Unie či eurozóny odvahu, protože jsou její občané stejně rozpolceni jako Angličané.

Jediným překvapením je symbolické posílení strany zelených z 53 křesel na 69, čili na 9,19 procenta. Tato skutečně extremistická strana v severních státech Zaalpí (v Německu získala úděsných 21 procent) dnes nahrazuje umírněnou sociální demokracii. Daleko závažnější je, že ji obě strany upadajícího hlavního proudu na rozdíl od euroskeptiků považují za legitimní a zachraňují se vytvářením zelených koalic (Švédsko). Přebírají tak extrémní ideologické prvky s různou intenzitou podle místa a doby.

Zelení nadřazují přírodu nad člověka (kult bohyně Gaia), hystericky bojují proti globálnímu oteplování i za cenu rušení užitečných atomových elektráren a usilují ve svém tažení proti kapitalismu, řečeno s Leninem, radikálně omezit automobilismus a konzumerismus tržního hospodářství nemluvě o výstřelcích genderismu a oslavu bezdětných žen. V Německu se zasloužili o zrušení jádra a prosazení druhého plynovodu z Ruska, jenž ekonomicky posílí nepřátelskou mocnost a zvyšuje energetickou závislost Evropy.

Volby do europarlamentu politickou mapu Evropy zatím nemění, možná jednou, až převládnou vzbouřenci. Zatím nabízí nákladná kamufláž demokracie jen lukrativní prebendy druhořadým stranickým kádrům. Ti prvořadí si prodlužují svůj politický život v Bruselu.

Píše pan Alexander Tomský na Novinky.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 79 × | Prestiž Q1: 4,75

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Úvahy postvolební

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top