Štítky článku: •  

Zelení v Německu ovládli školství

SOUVISLOSTI MARIANA KECHLIBARA Nevyhrála ani Le Pen, ani Macron. Hlas euroskeptiků v Evropském parlamentu ale po těchto volbách zesílí, myslí si vědec a spisovatel Marian Kechlibar, který se ohlíží za výsledky květnových eurovoleb. Mluví také o tom, jak se mění volební mapa v Británii nebo v Německu, kde tradiční strany utrpěly vážnou porážku. Proč u našich západních sousedů slavili Zelení? A proč spolkové země bývalé NDR hlasují jinak než zbytek Německa? Podle Kechlibara jde i o dědictví Angely Merkelové…

V minulosti často docházelo k tomu, že spolkové země bývalé NDR hlasovaly ve volbách výrazně jinak než ty západní. Projevilo se to i v letošních eurovolbách, třeba u euroskeptické AfD. Čím tento jev lze vysvětlit?

Tenhle trend hodně posílil během posledních desíti let a poté, co jej západoněmecká média dost dlouho ignorovala, se teď předhánějí s různými vysvětleními.

Podle mého názoru tam hraje obrovskou roli skutečnost, že východní Německo, s výjimkou několika málo měst (jako jsou Drážďany), dodnes významně zaostává svojí ekonomickou úrovní za západní částí země a ani se to nezlepšuje.

Bývalá NDR byla v podstatě deindustrializována. Po roce 1990 byly tamní státní podniky hromadně privatizovány a mnoho z nich zavřeno, zhruba 2,5 milionu lidí přišlo o práci. Šéfa privatizační organizace Treuhand dokonce zastřelila Frakce Rudé armády (RAF). Dodnes se ekonomové hádají, zda ta privatizace byla špatně a nekompetentně provedená, nebo zda byly podniky po čtyřiceti letech vlády jedné strany v takovém stavu, že už je nešlo zachránit.

Podstatným efektem bylo, že hodně lidí, zvláště těch mladších a vzdělanějších, odešlo za prací do západních zemí SRN, a bez nich nemůžou východní státy ani pomýšlet na to, že by začaly dohánět Bavorsko nebo Bádensko. Investice z federální kasy sice dokázaly zajistit poměrně kvalitní dopravní infrastrukturu, ale prohánějí se po ní kamiony z Polska. Kvalitní lidé se pomocí dotací vyčarovat ze země nedají.

No, a skutečnost, že Angela Merkelová je „Ossi“, ale za její dlouhé vlády se na východ dosti kašlalo, vedla k silnému pocitu odcizení mezi obyvatelstvem, které tam ještě zůstalo. Přidejte k tomu příliv Arabů, Afričanů a Afghánců v posledních letech a máte recept na silnou negativní reakci.

Mimořádného úspěchu v Německu dosáhli tamní Zelení. Získali skoro 21 % hlasů. Co je ale zajímavé, úspěch levicové strany táhli mladí voliči do 25 let, v této skupině obyvatel Zelení rozdrtili veškerou konkurenci a připsali si podporu ve výši 34 %. Proč mladým v Německu Zelení tolik imponují?

Úspěch Zelených ve skutečnosti táhly všechny věkové kategorie od osmnácti do šedesáti let. Mladých voličů je v SRN poměrně málo, protože země začala vymírat už daleko dříve než Česká republika, cca o dvacet let. Pouze mezi lidmi nad šedesát Zelení nevyhráli.

Zelení mají hodně spojenců v médiích. Průzkumy mezi německými novináři ukázaly, že už před deseti lety jich 35 % volilo Zelené, kteří přitom tehdy moc silní nebyli. Velmi silné je zelené hnutí také ve školství. Když si vezmete jejich kandidátní listiny, je to samý učitel.

Povšimněte si, že i u nás chtěli Zelení při své účasti ve vládě ihned ministerstvo školství, a ODS jim ho dost krátkozrace dala. Obecně aktivisté vědí, že chtějí-li změnit ideovou orientaci společnosti, zbytečně by plýtvali energií na „staré bílé muže“. Děti jsou tvárnější a méně zpochybňují autoritu.

V západním Německu probíhá tento proces už čtyřicet let a dnes přinesl výsledky, klimatické změny jsou tam téma číslo jedna. Ve východním Německu, kde na to tolik času nebylo, mají Zelení poloviční až třetinové výsledky.

Ještě jedna důležitá korelace — Zelené volí disproporčně obyvatelé bohatších čtvrtí velkých měst, na venkově takovou podporu nemají. Například v Bavorsku jsou Zelení stranou městských obyvatel. Venkovani jsou daleko konzervativnější a v roce 2014 dokonce protlačili zákaz stavby velkých větrníků, nejsou-li aspoň desetinásobek své výšky od nejbližší obytné budovy. Což v případě dvousetmetrového větrníku znamená dva kilometry od nejbližšího domu. Takových míst už v Bavorsku moc není, takže je to fakticky zákaz, protože v chráněných územích se také stavět nesmí.

Oba tradiční subjekty, tedy CDU/CSU a sociálnědemokratická SPD, v eurovolbách krvácely. Strana Angely Merkelové sice vyhrála, ale oproti roku 2014 si pohoršila o téměř 7 procentních bodů, SPD přišla dokonce o 11,5 procentních bodů. Na co taková blamáž ukazuje? Chýlí se tradiční dominance těchto dvou stran ke konci?

Voličská i členská základna CDU a SPD jsou lidé nad 65 let a ti pomalu vymírají. Mezi nimi mají stále přes 40 procent, ale už to nestačí na dominanci jako dříve. A schopnost získávat si mladší voliče je u obou stran extrémně slabá.

Ve střední věkové kategorii kolem 40 let jsou poměry mezi stranami o dost vyrovnanější a u mladých pod 30 let jednoznačně dominují Zelení.

Ano, řekl bych, že CDU a SPD čeká stejný osud, jako jejich francouzské nebo italské kolegy. Nicméně pro nás to znamená riziko zelené spolkové vlády během 5–10 let. Vzhledem k provázanosti české ekonomiky s německým automobilovým průmyslem to může být značný otřes.

A nezapomeňme na azylovou a migrační politiku německých Zelených. Zrovna lídryně jejich kandidátky do EP, Ska Keller, navrhovala v roce 2017 přesídlování celých syrských vesnic do východní Evropy — aby tam další Syřané mířili ochotněji.

Ve Francii zvítězila Marine Le Penová před Emmanuelem Macronem o 1 procentní bod. Je to úspěch Le Penové, nebo spíše vyhrál Macron tím, že udržel velmi těsný odstup? Mohou francouzští europoslanci od Le Penové tvořit v Bruselu významnou sílu?

To není moc velké vítězství ani pro jednoho z nich. Francie by potřebovala důkladnou ústavní reformu, současné uspořádání dvoukolových většinových voleb vede k tomu, že lidé hlasují „pro menší zlo“ a velká část elektorátu je pak ve volených orgánech naprosto nezastoupená. Kdyby francouzské vnitrostátní volby probíhaly stejně jako volby do EP, musel by Macron uzavřít nějakou koalici a hledět daleko víc na to, co si o jeho politice myslí i voliči jiných stran.

Obecně budou strany jako RN v Evropském parlamentu daleko více slyšet, zejména kvůli posílení italské Legy, která na rozdíl od Le Penové skutečně může říci, že ve své zemi slavila drtivé vítězství. Na druhou stranu, skeptici všeho druhu mají kolem čtvrtiny hlasů EP, to není blokační menšina.

Za významný důsledek ale považuji perspektivu, že koncept „spitzenkandidáta“ bude možná konečně odložen na smetiště dějin. To, že by se Němec Weber stal šéfem Evropské komise, je nyní dost nepravděpodobné. Slušné šance má dánská politička Margrethe Vestager, která poměrně tvrdě prosazovala antitrustové zákony. Podpora konkurenceschopnosti by byla potřeba, zkostnatělých gigantů tu máme příliš.

Jak se díváte na aféru Heinze-Christiana Stracheho? Zničila vládní potenciál rakouské pravice? Skandál inicioval rakouský právník íránského původu Ramin Mirfakhrai. Měl pravdu Jan Zahradil, když řekl, že odteď se tímto způsobem budou likvidovat ti, kteří jsou „politicky nepohodlní“?

Podle mého názoru FPÖ nespadne pod patnáct procent. Strache si vlezl do pasti, dost krátkozrace, od této chvíle si budou další politici dávat velký, velký pozor, než se s někým sejdou.

Nový předseda FPÖ Norbert Hofer je jejich bývalý prezidentský kandidát, který získal téměř 50 procent hlasů rakouských voličů — domnívám se, že pro širší elektorát je možná i přijatelnější než Strache, který rád provokoval.

Skutečně nebezpečné by pro Svobodné bylo, kdyby se rozhádali mezi sebou. To už se stalo začátkem století, kdy se od nich odtrhlo Haiderovo křídlo a založilo novou stranu BZÖ. Na taková štěpení, vyhazovy a vylučování, zvláště jsou-li motivovaná osobními spory, nereagují voliči dobře. Však to vidíme na naší české pravici, kde je to „samý náčelník, žádný indián“. Ale video natočené se Strachem dopadalo spíš na něho a na jeho kolegu Gudenuse než na stranu jako celek. Kdyby celé strany zanikaly jen kvůli korupci svých čelných představitelů, vyměnila by se celá politická scéna dvakrát za deset let, a to se neděje. Navíc tady si můžou skalnější příznivci strany říkat, že to byla práce někoho zvenčí.

Předčasné volby v Rakousku budou na podzim. Bývalý kancléř Kurz podle mého názoru nemůže doufat v to, že by FPÖ přetáhl dejme tomu polovinu voličů. Čtvrtinu možná ano, polovinu ne. Pokud by volby vyhrál, může si vybrat buď velkou koalici se SPÖ — ale ta bude nepopulární. Nebo možná extrémně těsnou koalici s malou liberální stranou NEOS, ale na většinu v parlamentu by jim to dohromady spíš nestačilo, zvláště vstoupí-li do něj znovu Zelení.

Anebo řekne Kurz směrem k FPÖ „dobře, co jsme si, to jsme si, vy jste si vyměnili předsednictvo, zkusíme to znova“. To je scénář, který aktuálně považuji za nejpravděpodobnější.

Nebylo by to tak poprvé, za bývalého kancléře Schüssela (ÖVP) se po velkých sporech FPÖ a ÖVP zase dohodly na spolupráci (2003) po další volební období.

Když se podíváme na výsledek v Británii a na drtivou výhru Nigela Farage a jeho strany s jasným názvem — The Brexit Party, na blamáž labouristů, kteří skončili třetí a konzervativců, kteří dokonce propadli až na páté místo — jde o jasný signál britských voličů, že chtějí brexit? Očekáváte, že se nyní dají věci do pohybu?

Dělat závěry z voleb, kterých se účastnilo 37 % britských voličů, je poněkud ošidné. To je na britské poměry velmi nízká účast. Referendum o brexitu mělo účast podstatně vyšší, 72 procent. Takže srovnáváme hrušky a jablka.

Nicméně když už jsme u toho srovnávání: na brexitové straně je nejvýraznější osobnost Nigel Farage, kdežto „remaineři“ (zastánci setrvání UK v EU) jsou rozptýleni do několika stran a hnutí. Farage není zrovna konstruktivní typ, jemu jde daleko snáze „punktovat rebelii“, ale v tom má zase talent jako nikdo v Evropě.

Hlavním signálem těchto voleb bylo hlavně to, že ani tři sta let stará Konzervativní strana se solidní základnou ve venkovských a maloměstských regionech nemůže počítat s tím, že by automaticky skončila první nebo druhá. V případě konzervativců došlo k velkému rozštěpení mezi špičkami strany a jejím voličstvem. Řadoví voliči jsou výrazně pro brexit, kdežto poslanci byli spíše pro setrvání, hlavně kvůli obavám z toho, jaké by byly ekonomické následky. Tahle schizofrenie se projevila i ve vládě, vždyť odcházející premiérka Mayová hlasovala sama pro „remain“ a pak měla vyjednávat odchod. Takový rozkol je vždycky nebezpečný.

Považuji za dost pravděpodobné, že nový premiér bude „hard brexitář“, někdo jako Boris Johnson nebo Jacob Rees-Mogg. Ale více bych tipoval na toho prvního, Johnson dokáže být lidovější a má více sympatií. Jacob Rees-Mogg proti němu působí jako karikatura snobského lorda z viktoriánských dob (i když je nešlechtic).

Uvádí pan Marian Kechlibar pro PL

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 130 × | Prestiž Q1: 8,00

+13 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top