Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku: •  

Milion chvilek a past na nezávislou justici

V současné době probíhají na mnoha místech republiky demonstrace. Zmohutněly, avšak staly se nečitelnými. Zdá se, že jediným společným jmenovatelem těchto demonstrací je hromosvodné využití všemožných frustrací obyvatel s cílem vyvolat mocné veřejné hnutí, které je ale ve výsledku tak neurčité, že se jím dá manipulativně podpořit téměř cokoliv.

Demonstrující ve svých projevech nepátrají po kořenech a příčinách kritizovaných jevů. Nesrovnávají je s podobnými, avšak trestněprávně nepostiženými jevy v minulosti, ani s jejich aktéry. Tím nepřímo připouštějí jejich možnou souvislost s iniciátory těchto demonstrací.

Problematická je starost demonstrujících o právní stát, protože je kontaminována konkrétními požadavky z oblasti justice, což však činí celou situaci dokonale hybridní. Kdyby demonstranti projevovali pouze obecnou obavu o nezávislost justice, bylo by to jen lehce výstřední. Jedním dechem ale vyvozovat závěry z neukončených trestněprávních procesů, někdy dokonce na základě pouhých návrhů dokumentů, které nemají právní platnost, to činí tuto situaci velmi zapeklitou.

Demonstranti si asi neuvědomují, že těmito hybridními požadavky staví justici do situace, kdy je vlastně tlačena například k tomu, aby trestně stíhaný premiér vposledku odsouzen nebyl! Tak totiž může justice dokázat svoji nezávislost, tedy odolnost před tlakem zvenčí. Zde má navíc tlak ulice charakter (zatím politického) lynče. Presumpce neviny padá pod stůl, „pracující“ se manifestačně vyslovují k otázkám viny a trestu. Velmi vzdáleně, avšak přesto podobně, jako v padesátých letech — a to je varující! Takto se právní stát a nezávislá justice nebudují.

Nebo další hybridní moment. Manifestující požadují po vládě, aby nevystřídala ve funkci nejvyššího státního zástupce. Jinými slovy, požadují po vládě, aby nevykonávala jednu ze svých ústavních pravomocí. Tento požadavek je nejen protiústavní, ale i protidemokratický.

Demokracie totiž nespočívá v hegemonii, ale ve střídání, podobně jako je tomu v přírodě, nebo ideálně v hospodářství. Teoreticky by se dalo říci, že pravice by měla dát hospodářství do pořádku. Pak by zase levice měla snížit zvýšené sociální napětí. Pak by zase měla pravice dát opět hospodářství do pořádku (což by se kvůli sociálnímu smíru mohlo zdařit). Tím by se ale začalo zvyšovat sociální napětí, proto by ho levice přišla zase snížit (což by se mohlo podařit, protože by bylo z čeho brát, neboť hospodářství bylo zase v pořádku). Tím by zase vznikly podmínky pro další rozvoj ekonomiky…

Bránit se tedy „kádrovým rotacím“ je z principu nedemokratické. Nejvyšší státní zástupce by měl mít jasně dané funkční období bez možnosti prodloužení (aby totiž neměl snahu se někomu zavděčit). Nemuselo by to ale vylučovat jeho návrat na tentýž post někdy v budoucnu! Podstatným rysem tohoto systému je ale ta přetržitost, aby přišel někdo po něm, kdo provede inventuru.

Podobně tomu musí být ve veřejnoprávních médiích. Nelze akceptovat jejich „privatizaci“, například formou monopolního ovládání jednotlivých pořadů. V jednom případě dokonce zcela nestydatě manifestovaným názvem pořadu po moderátorovi (tady je průkazně vidět, že současný management ČT nepochopil rozdíl mezi médiem veřejnoprávním a soukromým, což má bohužel odraz i v angažovaném zpravodajství).

Proto je požadavek na daňová přiznání manažerů veřejnoprávních médií oprávněný, stejně jako u všech vyšších manažerů státní správy i samosprávy. Nejde přitom o jejich zveřejňování, ale o to, že v odůvodněných případech mohou být důležitým trestněprávním důkazem.

Jak se z této pasti může dostat justice, aby mohla být zvána nezávislou? Bude-li totiž Babiš odsouzen, bude v podezření, že podlehla tlaku ulice. Nebude-li Babiš odsouzen, bude v podezření, že podlehla tlaku mocných. V takové situaci může vůči demonstrantům pouze zvolit zlatou střední cestu, jak ji definoval Jan Masaryk v podobenství o moravském sedlákovi, za nímž přijde sousedův syn a povídá: „Dobrý den stréco. Posílá mě tata. Potřebuje půjčit koňa.“ Sedlák si v duchu říká: „Když mu ho půjčím, tak mně ho sedře. Když mu ho nepůjčím, řekne, že jsem sviňa. Musím vymyslet nějakou zlatou střední cestu.“ Chvíli přemýšlí a pak řekne: „Synku, řekni tatovi, ať mně políbí prdel.“

Uvádí pan Jan Schneider pro prima.iprima.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 114 × | Prestiž Q1: 2,66

+3 plus Známkuj článek minus –3

Interní diskuse

Milion chvilek a past na nezávislou justici

Žádné komentáře

top