Štítky článku: •  

Robinson Crusoe na indexu?

Román o dobrodružstvích Robinsona Crusoe patří, nebo alespoň za mých školních let patřil, k povinné četbě. Nyní si připomínáme 300 let od jeho vydání. Ozývají se ale hlasy, že tento klasický román nepatří do dnešní pokrokové doby.

Deník Guardian uveřejnil u příležitosti jubilejního vydání románu článek, v němž tvrdí, že román vyzdvihuje kolonialismus a nadvládu bílého muže nad třetím světem, jeho vykořisťování, a navíc je ještě oslavou otrokářství. Měli bychom prý nechat Robinsona spát na jeho literárním pustém ostrově, či možná řečeno na hřbitově dějin literatury, a ne jej oslavovat speciální edicí.

Celé by to vypadalo jako vtip, jako podařená parodie na levicový progresivismus a kulturní marxismus nebo na multikulturní egalitářskou avantgardu — ve skutečnosti je to jen jedna z mnoha kapitol nekonečného románu, který všichni žijeme. Románu vyprávějícího o postupné kulturní sebevraždě západní civilizace.

Kapitol má tento román bezpočet. Před několika měsíci například prolétla médii zpráva, že londýnská Tate Gallery, resp. její ředitelka Maria Balshawová usoudila, že umělecká díla vystavovaná ve zdech galerie jsou příliš falocentrická. Na určitou dobu, nejméně však na jeden rok, budou díla, jejichž autoři jsou muži, z galerie odstraněna a nahrazena uměleckými díly žen.

Již staršího data je zase zpráva, že britská univerzita King's Colledge se chystá ze svých prostor odstraňovat busty evropských či amerických filozofů a vědců. Vousaté, bílé hlavy prý představují zastaralé hodnoty, dnes již překonané, a navíc diskriminují vědce a filozofy z Afriky. Je třeba vyzdvihovat a studentům univerzity nabídnout též jiné vzory a představit zástupce jiných kultur.

Stačí? Ne, můžeme jít ještě níž. Překvapuje vás, že někteří sociologové pokládají ekonomii a matematiku za sexistické vědy, protože jsou lákavější spíše pro muže než pro ženy? Podle jakési feministické absolventky univerzity v Severní Dakotě je dokonce sexistická každá věda. Proč? Protože věda není subjektivistická. To vše zní jako šílenost, jako úsměvná kuriozita, jíž není třeba brát vážně, natož se jí obávat. Jenomže tito lidé, původci tohoto šílenství, mají své publikum a požívají značného renomé, ať už na akademické půdě nebo v médiích. Jejich dosah je dostatečně široký na to, aby svými názory mohli úspěšně očkovat další a další své budoucí následovníky. Jsou sice vysmíváni širokou veřejností — tedy těmi, které kulturně-intelektuální establishment označuje za nevzdělané, přízemní a se závadnou politickou orientací. Jsou však pozorně sledováni svoji zájmovou bublinou, která však zdaleka není jen jakousi omezenou tlupou šílenců, ale aktivně mění kulturní a politickou realitu ke svému obrazu.

Je cílené upozaďování, bagatelizace a potlačování naší kultury jen něco okrajového a nepodstatného, jen jakýsi výstřelek určité omezeně definované skupiny lidí vyhovujících sami sobě a sami sebe přesvědčujících o správnosti své ideologie, nebo jde o jev, který má určitou dynamiku a vývoj, jenž postupem času přeroste v něco, co si v zásadě nezadá s nacistickým pálením knih, středověkým ničením uměleckých děl, nebo bourání soch islamisty? Myšlenky mají své nevyhnutelné následky a dnešní projevy nepřátelství vůči vlastní kultuře mají své nepopiratelné příčiny. Tou zásadní příčinou je egalitářská ideologie a altruistická etika. Altruismus velí obětovávat hodnoty, vzdávat se jich ve prospěch hodnot menších nebo přímo nulových.

V principu altruismus velí odvrhnout rozum, protože přemýšlíme-li, nevyhnutelně integrujeme získaná data do systému, odvozujeme další abstrakce, a vytváříme pevnou, racionální hierarchii hodnot. Soustředit se a přemýšlet nebo na myšlení rezignovat, to je zásadní, primární volba, kterou činí každý jednotlivec. Vzdát se schopnosti hodnotit a volit si nejhodnotnější alternativu, tedy obětovat svoji racionální schopnost ve prospěch nemyšlení, přímo míří k egalitářství: k tezi, že neexistuje nic jako integrovaný myšlenkový systém a že nelze formulovat hodnotové soudy a řadit hodnoty do hierarchie.

Pro egalitáře je vše hodnotově na stejné úrovni a musí tedy agresivně vystupovat vůči všemu, co je objektivně hodnotné, a co jaksi narušuje jeho egalitářský pohled na realitu. Hodnoty jsou totiž objektivní. Akt hodnocení, rozpoznání hodnoty, je vztahem hodnotícího racionálního jednotlivce vůči realitě. Zahrnuje objektivní definici toho, co je lidská bytost, co jí prospívá, jakým způsobem by měla žít, a jaké obecné hodnoty podporují úspěšný a kvalitní život. Racionální člověk ví, že všechny myšlenkové, estetické, vědecké i technologické úspěchy západní civilizace mají vysokou hodnotu. Altruistická etika, chápaná do důsledků, nám však nakazuje: zbavte se toho všeho!

Dokud nebude altruistická etika popřena, vyvrácena a nahrazena racionálním pojetím morálky, tedy racionálním egoismem, není zde vlastně žádná síla, jak dynamiku současného vývoje zastavit. Pálení uměleckých děl se pravděpodobně dříve či později dočkáme. Michelangelův David představuje vzepření se soudobým mystickým estetickým ideálům. Namísto trpícího, ubohého člověka, vydaného na milost a nemilost křesťanskému Bohu a vzhlížejícího ke smrti coby k vysvobození z pozemského „slzavého údolí“, představuje socha Davida návrat k antickému ideálu lidské bytosti, jež má schopnost být dokonalá, aniž by musela vzhlížet a hledat dokonalost mimo tento svět. Michelangelův David je pocta člověku, nikoliv bohům. A je to pocta dokonalosti a harmonii, nikoliv zkaženosti a chaosu. Co nás však napadne, představíme si dílo, které by v úplnosti charakterizovalo současné umění?

S trochou nadsázky, jednoho dne bude i David označen za projev západního šovinismu, bílého rasismu, náboženské nesnášenlivosti, diskriminace všech padesáti pohlaví, a lookismu (což je nový termín označující diskriminaci fyzicky neatraktivních osob). A bude uložen hluboko do depozitáře florentské Akademie. Anebo rovnou exemplárně zničen. Nahradí jej modernější, angažované, politicky uvědomělejší dílo, které bude vhodněji ilustrovat dnešní svět tak, jak jej nabízí k pochopení současná filozofie. Ať už to bude plechovka fazolové polévky, hromada odpadků a suti, nebo jen prázdný podstavec.

Michelangelova socha nakonec nebude muset být zničena kladivy nebo kanonádou (jak se osvědčilo islamistům). Mnohem účinnější je setření rozdílu mezi uměním a banalitou, mezi obdivuhodným a všedním, mezi harmonií a hnusem, mezi dokonalostí a úpadkem. V tomto směru snad silněji než by dokázala pracovat kladiva a sbíječky pracuje moderní umění — tedy nekonceptuální či anti-konceptuální umění, podpořené moderní filozofií.

Iracionalita umění jde ruku v ruce s iracionalitou ve vědě i ve vzdělávání. Oboje vychází z jednoho jediného bodu, z iracionální filozofie. Budeme-li nadále pod vlivem iracionální filozofie, bude pokračovat další a další pošlapávání všeho pozitivního, co naší civilizaci činí velkolepou, a budeme o to vše postupně přicházet. V umění, ve vědě, a nakonec i v našem každodenním životě. Naše západní civilizace bude nahrazena barbarismem. A už se to vlastně děje. Stačí se nahlédnout do sálů galerií výtvarného umění, poslechnout si studenty každý pátek stávkující za „ochranu klimatu“, a uvědomit si, že žijeme ve společnosti, v níž mluvit pravdu se stává rizikem.

Můžeme bezesporu diskutovat o literární kvalitě Robinsona Crusoe. Nesmíme však dopustit, aby se na jakékoliv umělecké dílo západní civilizace pohlíželo optikou egalitářského „boje za sociální spravedlnost“, podle níž vše, co jakýmkoliv způsobem západní civilizaci v jakémkoliv kontextu vyzdvihuje, je nemorální, zkažené, úpadkové nebo přinejmenším podezřelé.

Filozofie je určujícím hybatelem dějin. Jedním z jejích přímých projevů je umění; je to jeden z kanálů, kterým se filozofie šíří a prostupuje celou společností. Nastoluje etické otázky a dává na ně odpovědi. A v konečném důsledku ovlivňuje i politiku. Umění může vést lidi ke svobodě, k blahobytu, k technologickému pokroku, ale stejně tak může uvrhnout civilizaci do hlubin nihilismu, morálního relativismu, a nakonec ji o svobodu zcela připravit a nastolit vládu barbarství. Z naší stále ještě kvetoucí a rozvíjející se civilizace může iracionální filozofie učinit pustý ostrov.

Píše pan Luboš Zálom na blog.idnes.cz


Pozn. red.: Je však třeba poznamenat, že spíše jen málokdo z nás četl překlad původního vydání Robinsona. Je-li u nás znám, pak pouze značně upravený první díl jeho trilogie.

Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoa, námořníka z Yorku (The Life and Strange Surprizing Adventures of Robinson Crusoe, of York) je kniha anglického autora Daniela Defoa, která byla poprvé vydána ve Velké Británii roku 1719. Česky vyšla kniha Robinson Crusoe ve více jak 100 vydáních, poprvé až roku 1797. Téměř po celé 19. století se však jednalo o překlady a úpravy německých adaptací, které se v mnohém od původní anglické předlohy odlišovaly, a navíc byl dlouho překládán a převypravován jen první díl Defoeova třídílného románu. [2. díl The Farther Adventures of Robinson Crusoe (1719, Další dobrodružství Robinsona Crusoe) a 3. díl Serious Reflections of Robinson Crusoe (1720, Vážná přemýšlení o Robinsonovi Crusoe).]

První důvěryhodný český překlad z angličtiny vyšel až v roce 1894 (pouze první díl, přeložili Antonín Mojžíš a Jaroslav Svákovský). Dalším rozšířeným českým překladem byla verze Alberta Vyskočila (první vydání 1920), doplněná o překlad druhého dílu od Timothea Vodičky (společně poprvé vydáno 1933, znovu 1975 a 1986 s ilustracemi Adolfa Borna).

Největšího počtu vydání (celkem patnácti do roku 1998) se dočkalo na dětské čtenáře zacílené převyprávění socialistického spisovatele Josefa Věromíra Plevy [nejznámější je jeho Malý Bobeš], který podstatně ideologicky upravil některé části knihy. O Robinsonově obchodu s otroky Pleva nemluví a nepíše, protože podle jeho překladu byl Robinson velmi civilizovaným a humánním moderním člověkem, který neuznával otroctví a věřil v rovnost mezi lidmi. V této adaptaci se také nesetkáme s tím, jak Robinson podniká v Brazílii pěstováním tabáku. Dále se v ní neobjevují Robinsonovy dlouhé vnitřní monology o Bohu a Štěstěně. Celkově je Plevova verze, ilustrována Zdeňkem Burianem, poznamenána dobou svého vzniku (poprvé byla vydána roku 1956).

Roku 2005 vyšla nová česká adaptace románu od Františka Novotného, kde se postava Robinsona blíží více původnímu Defoeovu záměru. Zatím poslední adaptace je z roku 2012 a jejím autorem je Vladimír Hulpach.

Třetí díl do češtiny dosud nebyl přeložen, nepočítáme-li stručný výtah v Hlinkově knize Robinson Crusoe: Mýtus a skutečnost.

Což však nedává nejmenší důvod k tomu, aby Defoeovo dílo skončilo v regálu s dalšími Libri Prohibiti.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 221 × | Prestiž Q1: 8,26

+12 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top