Štítky článku: •  

Naše sebevražedné elity

Jako v předrevoluční Francii osmnáctého století, i dnešní bohaté elity v anglosaských zemích podporují myšlenky, kterými si pod sebou samy podřezávají větev. Podpora zelené agendy, nových socialistů i progresivního sociálního inženýrství se zdá být logickou volbou dnes, jak ale upozorňuje Joel Kotkin ve svém článku na webu Quillette, v dlouhodobějším pohledu to může být smrtelná chyba.

Jak poznamenal Alexis de Tocqueville ve své knize Starý režim a revoluce, francouzská šlechta podporovala mnoho myslitelů, jejichž eseje a ideje znamenaly ohrožení jejích vlastních práv a dokonce její samotné existence. Tento trend se nyní vrací, neboť dnešní nejbohatší lidé světa se také staví za myšlenky, které je ve svých důsledcích mohou připravit o majetek, když už ne o hlavu. V tomto smyslu mohou skončit jako Leninovi „užiteční idioti“, usilovně pracující na své vlastní zkáze.

Levicová šlechta nového věku

Ačkoli oni sami mají obrovský prospěch z volného trhu, liberální ochrany majetkových práv a ideálu meritokracie, mnozí z nejvýše postavených mužů a žen (dokonce i ve Spojených státech) mají tendenci přijímat politiku a kulturní normy, které podemílají jejich vlastní postavení. To všechno je ještě podtrženo jejich vrchnostenským chováním, které se ve vší nahotě projevilo třeba v nedávném skandálu s univerzitními příspěvky, kdy hollywoodské hvězdy a elity byznysu podváděly, podplácely a falšovaly záznamy, jen aby dostaly své potomky na prestižní univerzity.

Ti stejní lidé současně neustále rozmnožují svůj majetek, a jak ukazuje nedávná zpráva OECD, je to ponejvíce na úkor střední a pracující vrstvy. Neúprosné prosazování „globalizace“ — tj. v podstatě přesouvání výroby do rozvojových zemí — je pro progresivní elity přitažlivé, přestože, řečeno slovy francouzského geografa Christophera Guilluyho, „oživuje citadely středověké Francie“. (Zjednodušeně řečeno tím myslí bohatá středověká města vykořisťující své chudé venkovské okolí. Pozn. překl.)

Někdy se politika elit ospravedlňuje jako součást „zelené“ agendy, která ovšem ožebračuje nižší a střední třídu tím, že vytlačuje základní průmysl do rozvojových zemí a zvyšuje ceny bydlení a energií. Tím otevírá dveře nejrůznějším rebeliím — od Brexitu, Trumpa a žlutých vest až po vzestup neliberálních režimů ve východní Evropě a pozvolný návrat socialismu — které ohrožují jejich hegemonii.

Ve dvacátém století byla většina kapitánů průmyslu podle očekávání konzervativní. Velké peníze jejich společenské vrstvy definovaly „stranu majetku“. Konzervativci v Británii a Kanadě, liberálové v Austrálii, republikáni v Americe a gaullisté ve Francii společně podporovali — byť s významnými rozdíly — základní režim ctící vládu zákona a majetkové právo. V posledních dvaceti letech ale horní vrstvy přijaly zelené a sociální myšlenky, které jsou v příkrém rozporu s kapitalistickou soutěží a přežitím kvetoucí střední třídy.

Mnohé z tradičních levicových stran v Austrálii a Kanadě jsou z velké části financovány bohatými a podporovány z elitních vrstev. Velké frakce tradičně konzervativních stran, jako třeba Křesťanských demokratů Angely Merkelové, se mezitím posunuly směrem k internacionalistické a zelené agendě. Jenom v Británii, která vždy byla excentrickým opozdilcem, nesou prapor starosvětské pracující vrstvy Labouristé Jeremyho Corbyna.

Dary pro levici

Ve Spojených státech nyní jasná většina bohatých dárců podporuje Demokratickou stranu místo tradiční strany velkých firem, Republikánů. Drtivá většina ultrabohatých nadací — včetně těch financovaných potomky Rockefellerů a Fordů, jejichž majetek pochází hlavně z fosilních zdrojů — se teď naklání doleva, zejména v environmentálních a kulturních otázkách.

Za poslední půlstoletí (podobně jako tomu bylo i v předrevoluční Francii) se světonázor elit začal čím dál více rozcházet s tradiční morálkou. Ale zatímco vládnoucí vrstvy průmyslové éry aspoň navenek podporovaly nadřazenost rodiny, velká část dnešních horních vrstev přijala agendu, která má pramalé pochopení pro tradiční hodnoty v kterékoli oblasti od sexu až po kulturní normy. Čím dál častěji nejde jen o otázku prosté tolerance, ale o agresivní boj s tradiční kulturou rodiny, která ještě relativně nedávno položila základy úspěšné společnosti.

Tyto všudypřítomné progresivní memy nyní přijala většina velkých korporací. V rámci hledání zisku u progresivních zákazníků a chlácholení hlučných levicových bojovníků za sociální spravedlnost například společnost Gillette vytvořila reklamy útočící na „toxickou maskulinitu“. Podobné kulturně-politicky korektní přístupy přijaly firmy jako Audi, Procter and Gamble, Apple a Pepsi, a to s různou mírou úspěchu. Dnes musí zaměstnanci Googlu, Microsoftu nebo britského Accenture podepsat souhlas s progresivní ortodoxií ohledně rasy a genderu. Pokud tak neučiní, musí se obávat ztráty zaměstnání.

Když je levice u moci, snaží se všemi dostupnými prostředky vnutit svůj pohled na svět celé populaci. Součástí legislativy v sedmi státech USA, včetně státu New York, už jsou zákony rozšiřující možnost přerušení těhotenství až do třetího trimestru. V Coloradu guvernér Jared Polis, technologický magnát, zvažuje zákony o povinné sexuální výchově, včetně informací o „zdravých“ transsexuálních vztazích, a o zákazu diskusí o tom, co je v oblasti genderu normální.

Důraz kladený na kulturní otázky propůjčuje důvěryhodnost progresivní agendě ultrabohatých politiků, jako je Jared Polis, nový guvernér státu Illinois Jay Pritzker nebo bývalý starosta New Yorku Michael Bloomberg. Současně ale rozevírá nůžky mezi horními třídami a těmi, které britský autor David Goodhart nazývá „the somewheres“ — klasickou střední a pracující vrstvou, která stále tvrdošíjně lpí na zastaralých hodnotách rodiny, národních států, propojení s místem nebo dokonce náboženství. Ve Spojených státech odmítají využívání dámských toalet biologickými muži nejméně dvě třetiny populace. Je velmi pravděpodobné, že ještě méně lidí souhlasí s tím, že vychovávání dětí v souladu s jejich biologickým pohlavím je znakem předsudků nebo bigotnosti rodičů, jak někteří progresivisté tvrdí.

A konečně je tu výbušné téma (i)migrace, které dalo vzniknout událostem jako je Brexit, posun k pravicovému populismu v Evropě a, samozřejmě, prezidentství Donalda Trumpa. Zejména v technologickém světě existuje silná podpora pro „svět bez hranic“, který někteří vidí jako cestu k importu levné a kvalifikované pracovní síly, stejně jako k nevyčerpatelné zásobě chův, zahradníků, hotelového personálu a uklízeček, nutných k udržení životního stylu vyšších vrstev.

Pokud naše sekulární elity mají něco, co by se dalo označit jako náboženství, točí se to kolem životního prostředí. Stále přetrvávají součásti staré plutokracie, třeba některé velké energetické a výrobní společnosti, které ještě odolávají nové zelené ortodoxii. Ale vedení prakticky všech velkých technologických společností — Apple, Google, Amazon, Microsoft, Facebook — neúnavně pracují na budování svého image na základech toho, co je vnímáno jako environmentální hodnoty. Pokladníci velkých environmentálních skupin, včetně Sierra Clubu, dostávají obrovské příspěvky, často dosahující až 100 miliónů dolarů, od bohatých magnátů, jako jsou Ted Turner, Michael Bloomberg nebo Richard Branson.

Podobně jako ve středověku přijal i dnešní mezinárodní environmentální aktivismus apokalyptickou rétoriku. Když byl zvolen prezidentem Barack Obama, James Hansen z agentury NASA, jedna z ikon boje proti změnám klimatu, vyslovil názor, že nový šéf exekutivy má jen „čtyři roky na to, aby zachránil Zemi.“ V roce 2008 zase stanice ABC tvrdila, že Manhattan bude do roku 2015 „pod vodou“. Podobná tvrzení jsou běžně přijímána v médiích a ve vědeckých a politických kruzích bez většího skepticismu. Stejně jako u středověké církve mají ministranti tohoto hnutí jen malou trpělivost s racionální diskusí. Když už někteří z nich — třeba jeden ze zakladatelů Greenpeace a bývalý člen panelu IPCC Patrick Moore — vysloví své námitky proti současnému směru klimatického a environmentálního hnutí, jsou okamžitě démonizováni a marginalizováni.

Klimatické změny jsou problémem, který vyžaduje nějaké řešení, ale přístupy prosazované superbohatými elitami jen odhalují jejich pokrytectví a navíc mohou mít dosud netušené důsledky pro jejich vlastní majetek. Jako středověká aristokracie, i naši oligarchové si vytvořili zvláštní ospravedlnění svého vlastního chování, zatímco trvají na tom, aby všichni ostatní dodržovali nařízení zeleného kánonu. Od všech ostatních vyžadují omezování spotřeby a s klimatem bojují ve velkém stylu — ovšem nikoli v podstatě. Jak nedávno poznamenal list Guardian (česky zde), do Davosu se na „slet“ světových elit vypravilo přibližně 1500 soukromých letů.

Přesto existují závažná politická rizika, kterých si tito vysoce postavení lidé zřejmě nejsou vědomi. Kdekoli byla zavedena konvenční zelená opatření, ať už v Británii, Kanadě, Austrálii nebo Spojených státech, výsledkem byly prudce rostoucí ceny bydlení a energií. V Kalifornii, právem považované za globální centrum klimatického alarmismu, způsobila zelená politika zvýšení cen energií a bydlení až za hranici dostupnosti, s výsledkem nejvyšší míry chudoby v USA. K tomu došlo i přesto, že snížení emisí na hlavu bylo menší než ve 39 z ostatních států USA. Kalifornie také ve velké míře své emise exportuje, nejčastěji přesouváním výroby do neekologické Číny, a proto sice zdánlivě snižuje svoji uhlíkovou stopu, ale ve skutečnosti zvyšuje tu globální.

V Americe i jinde tyto dvojí metry hrozí vyvoláním vzpoury vrstev, které závisejí na levné a spolehlivé energii a nemohou si dovolit drahé bydlení v městských domech. I bohaté země musí dobře rozmýšlet, zda zatížit svoji už beztak sužovanou střední a pracující třídu jen proto, že to požadují „čistí a bohatí“, jak už to ostatně ve Francii ukázaly Emmanuelu Macronovi „žluté vesty“. Funkční demokracie mají přirozeně problém se snižováním životní úrovně svých voličů.

Neúnavná zelená propaganda mezi mladou generací má potenciál přinést ještě mnohem závažnější následky. Jak narůstá ideologie hrozící apokalypsy, narůstá také fundamentalismus, v mnoha případech připomínající zdola povstávající náboženská hnutí, která ohrožovala středověký katolicismus. Koneckonců, jsme-li na pokraji globální apokalypsy, jak může kdokoli obhájit svůj luxusní životní styl, který vede většina globálně proslulých bojovníků za životní prostředí, od prince Charlese a Richarda Bransona až po Leonarda di Capria a Al Gora?

Joel Kotkin, překlad Konzervativní Noviny

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 207 × | Prestiž Q1: 9,24

+15 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top