Štítky článku: •  

Narcisismus drobných rozdílů

Mám (nejen) pro naše politiky radikální návrh: zkuste si občas něco navzájem odpouštět.

Není to tak dávno, seděl jsem s jedním politicky aktivním člověkem u (nefairtradového) kafe; a dostali jsme se k tématu našeho společného známého X. „Nikdy bych s ním nešel do jedné strany,“ zapřísáhl se můj konverzační partner. „Proč?“ — „Pochybuje o církevních restitucích.“ Ano, pochybuje. Jinak se ovšem jejich názory překrývají asi z 95 procent.

Tohoto jevu si povšiml už nesmrtelný Sigmund Freud před sto lety a pojmenoval jej „narcisismem drobných rozdílů“. Máme tendenci se snažit co nejvíce odlišit od lidí, kteří se nám podobají. Sourozenecké boje, sousedské boje, někdy bohužel i boje národů. Rozdělení Československa jsme naštěstí zvládli bez krveprolití. Jinde to bylo horší. Z pohledu vnějšího pozorovatele byla taková bosenská válka jen těžko pochopitelná: Srbové, Chorvati a Muslimové zde spolu žili desítky let, uzavírali smíšená manželství a nábožensky byli dost vlažní, protože i režim maršála Tita se snažil o sekularizaci. Proč se zrovna tito lidé porvali jako vzteklí vlci a několik let proti sobě používali ty nejhorší zbraně? Jedním z možných vysvětlení je narcisismus drobných rozdílů.

Totéž poslední dobou vídám v politické sféře. Lidé, kteří by ještě někdy v 90. letech tvořili přirozeně tým téže strany, se pouštějí do obsesivních a neuhasitelných konfliktů kvůli pitomostem.

Sociální sítě tomu bohužel otevřely bránu tím, že se dnes o svém bližním dozvíte opravdu všechno. Před jejich nástupem jste neměli šanci vědět, co si nějaký řadový poslanec z jiného kraje myslí o konceptu svatby gayů; do celostátních novin se dostal málokdy, takže většina jeho názorů vám byla záhadou a jediné, z čeho jste mohli vycházet, byla stranická příslušnost. A pokud jste byli příslušníci stejné strany, výchozím stavem bylo, že jste spojenci. Na primadonu si mohl hrát jen vysoce postavený jedinec.

To už dnes neplatí. Pro politický internet jsou ideové konflikty nezbytnou živnou půdou a hnojivem, bez kterého by „byla nuda“. Každý může být primadonou, zuřivé flamewars se staly standardem — a dost často se ukáže, že na opačných koncích rozhádaného a rozštěkaného vlákna stojí voliči téže strany či aspoň téhož politického směru. Takové hádky mají samozřejmě nějaký efekt. Odehrávají-li se uvnitř strany, vedou k vylučování jednotlivců nebo dokonce odštěpování celých nových frakcí, ze kterých pak vznikají straničky nové. Mezi stranami pak k problémům při sestavování funkčních koalic. Rozumné vládnutí je pak čím dál obtížnější — právě v době, kdy by bylo nutně zapotřebí, protože problémů na všech úrovních je dost.

Tragický stav české pravice je asi nejlepším možným příkladem. Pryč jsou ty časy, kdy ODS dosáhla na 35 procent hlasů a působila dojmem velké, sebevědomé strany, která dokáže sestavit a řídit pravostředovou vládu. Dnes je zmenšená ODS naježeným klubem, který před pár měsíci obřadně vyloučil svého (měřeno na preferenční hlasy) nejúspěšnějšího poslance kvůli jedné nekorektní větě; TOP09, která se od ní v rámci narcisismu drobných diferencí oddělila před deseti lety, je dnes v podstatě pražskou stranou; o Trikolóře zatím těžko něco říci, ale vzhledem k osobním averzím mezi jejími předsedy to na žádnou spolupráci s ODS nevypadá; Realisté se slibně rozjeli, pak získali jedno procento a skončili; a Svobodní si zatím odmítají přiznat, že by měli skončit také — příznačné je, že stranu zevnitř rozklížil mimo jiné zuřivý spor o to, jak se postavit k pronikání islámu do Evropy.

Narcisismus drobných diferencí je všude, kam se podívám, a výsledkem je chaotická sbírka straniček, které se navzájem nesnášejí. Aktuálně sedí v poslanecké sněmovně zástupci jedenácti stran a hnutí: ANO, ODS, Pirátů, SPD, ČSSD, KSČM, KDU-ČSL, TOP09, STAN, Trikolóry a JAP. Také jste nevěděli, že existuje nějaké JAP? To nejste sami, já jsem to zjistil až při psaní tohoto článku. Zkrátka, naše politická scéna je na historickém maximu fragmentace od roku 1993, kdy byla přijata dnešní ústava.

Nejsme v tom sami, rekordní počty stran v parlamentech zaznamenávají i v jiných zemích, jako je SRN nebo Nizozemí; značnou roztříštěností politické scény trpí i Belgie či Dánsko. Takové podmínky znemožňují vládnutí.

Proto mám pro (nejen) naše politiky radikální návrh: zkuste si občas něco navzájem odpouštět. A tím nemyslím korupci, ale nepříliš významné politické rozdíly nebo sporadické verbální zaškobrtnutí. Twitter a Facebook na vás budou řváti hlasem velikým, že TOTO! JE! NAPROSTO! SKANDÁLNÍ!, ale většinou tam pokřikuje pár lidí. Tichá většina ocení spíš klidnou práci a schopnost aspoň trochu spolu vycházet.

V dnešních časech až moc revoluční koncept, je to tak. Ale za narcisismus se platí — nedůvěrou a osaměním.

Uvádí pan Marian Kechlibar na prima.iprima.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 131 × | Prestiž Q2: 10,69

+14 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top